Tak trochu o piezoelektrickém zapalovači

A hodně o tom, že je dobré uklízet i tam, kam smetákem nedosáhnete.

Je to už delší čas, co jsem tady psala o nepochopitelném zmizení vibrátoru.

Našel se. Dneska, když jsem usoudila, že nevzpomenout si, kdy naposled jsem vybírala skládku věcí napadaných z ledničky za ledničku, nesvědčí možná ani tak o špatné paměti jako spíš o tragicky laxním vztahu k vlastní domácnosti.

Ne, naší rodině nemoci z přemrštěné hygieny nehrozí.

Z chuchvalců prachu a pavučin, protkaných perličkami myších bobků, jsem separovala několik desítek obalů od sušenek a čokolád (co se průběžně záhadně ztrácely, aniž by se k tomu kdokoli znal), scvrklou půlku jabka, jeden kamenný rohlík černý spáleninou po rozpíkání v troubě, jednu neméně připálenou topinku, krabičku paralenových čípků (naposledy použitých tak před pěti lety...hm...), střepy z kompotové misky, kojeneckou flašku plnou čaje (???) a - vibrátor.

Koukala jsem na něj jako v tranzu, než mi seplo, že bych se měla začít hýbat, protože nejsem doma sama a je jen otázkou náhody, že se zdí prostupující zvučné hlasy mých dětí a jejich kamarádů ještě nezhmotnily do hladem či chutí na čajíček trpících nájezdníků kuchyně...

Zakličkovala jsem do koupelny a za přivřenými dveřmi drhla kartáčkem gelově růžovou imitaci anatomie, kůže na prstech loupající se vřelou vodou, mozek zavařený totálně.

Trochu podivením, skoro úsměvně rozpačitým, nad tou věcí v ruce... (Znáte ty okamžiky nárazu sentimentálních vzpomínek na realitu? Ta žárem kachlových kamen prosvícená babiččina kuchyně jak je najednou maličká, vlhká a pošmourná, ten klavír, co tak fantasticky rozechvíval srdce, když na něj strejda hrál, jak divně plechově dneska zní, a o tom strejdovi, co byl vždycky "ten-velkej-strejda-co-se-ho-trochu-bojím", ani nemluvě, on je to vlastně spíš jen takovej hodně dobře živenej, leč téměř přizakrslej strejc s panděrem...)

Podstatně víc mi hlava vařila až Holmesovskou kombinatorikou, jak se, kruci, ta věc mohla z krabice v krabici v kabeli pod postelí v pokoji dostat za ledničku.

Až když jsem ji rozšroubovala, abych se podívala, jestli uvnitř za ten dlouhej čas nevytekly baterky, měla jsem jasno.

Jo jo, to je ono, to jak tam u té lednice malej kdysi rozpačitě stál, když jsem znenadání přišla do kuchyně, a jak jsem hned měla podezření, že se kouká tak nějak... A spustila jsem výslech, co zas dělá či chce dělat... O vajíčka jsem měla strach, hledala jsem, kde zas jaký rozbil... A on povídá, Mami, už mi nemusíš kupovat baterky do toho mluvicího papouška, já už jsem si nějaký našel...

Vytekly o pár týdnů pozdějc do papouška.

Bože, jak mám tenhle synovský delikt řešit? Mám vůbec? Copak to jde...? I když se jedná o narušení soukromého dámského a maminčího prostoru a zcizení věci...? Že bych si jako stoupla před synka s předmětem doličným v ruce a ...

Bodejť by ten papoušek dostal rakovinu hrtanu...

Hm, a jakže s tím souvisí ten piezoelektrickej zapalovač?

Inu, vibrátor jsem našla po víc než půldruhým roce. O pár procent vyšší naděje, že ještě pořád lze najít i ten piezoelektrickej zapalovač, co se ztratil před třinácti lety.