Kolik

Zase mě něco vcucává. Něco, co jsem nechtěla. Nebo - neplánovala.

Posunuje mě to jinam, než kde jsem byla a chtěla zůstat, protože se mi tam líbí. Občas z toho mám bolení břicha, občas příliv chuti do života. Ještě nevím, co z toho nakonec převáží. A tiše doufám, že - jako zatím vždycky - se mi podaří vrátit se za čas i k tomu, co jsem zase odsunula bokem, protože do hlavy, do nastavení sebe, se mi dvě tak antagonistický věci prostě obě naráz nevejdou...

Tak trochu mi to připomíná zjednodušení, které nastalo na vysoké, jako z hadí kůže jsem se vysvlíkla z mnoha citů a pocitů a chaosu gymnaziálních let... A pak po svatbě, s těhotenstvím, s upnutím se na prvního, co byl a vždycky bude mým tělem...

I tehdy, dvakráte při obou těch změnách, jsem cosi odsunula. Natrvalo, myslela jsem tehdy. Abych se k tomu po čase zase vrátila, v odpojení od reálna. Nevím, co je čeho příčinou, jestli z přemíry reálu a jedné cesty vznikne přetlak a únik do jinam, nebo jestli to "jinam" ať chci jak chci nejde vymazat, protože ho prostě mám a nikdy se ho nezbavím, a i když ho odsunu, tiše se kumuluje, roste a tlakuje, až prorazí...

Nevím.

Ale je to tak. Takhle se to střídá.

Vážně je to o spirále. O cykličnosti.

Kolik těch cyklů mi ještě zbývá... Abych dodělala všechno to, co chci, z obou stran antagonismů...

Včera jsme hledala kancelářský sponky, v krabičce, kterou jsem před několika lety mívala jako učitelka na stolku v kabinetě. Nechala jsem ji tak, jako pokaždý nějakou krabičku s drobnostma, co se mi nastřádají, než z práce v daném místě musím odejít.

A v té krabičce - aniž tuším, jak se tam dostala - byla pohlednice. Bez adresy, jen s mým křestním jménem, předaná kdysi přímo v dárku, taková ta silná, vícevrstevný obrázek, jakoby z mozaiky složené zdání prostoru, žlutohnědý kosatce se v něm prostorově přelívají... Vždycky jsem měla ráda kosatce... - Z druhé strany zašlý papír a na něm písmo, který bych poznala mezi milionem.

"Hodně štěstí, lásky, spoustu dobrých přátel, veselou náladu a dobré profesory ti k 17. narozeninám
přeje
Zdenka"

Moc jsme si toho napsaly, v době, kdy počítače existovaly jen v sálech výpočetních technik a maximum grafiky z nich byly obrázky na děrovanej papír natištěný z křížků a nul... Psaly jsem si skoro pořád. Pod lavicí, do cancáků, v dopisech. Nikdy jí nevadilo (nebo to nedala najevo), že je pro mě až druhá. Že už na základce, kde já pro ni byla nej, jsem měla já jinou nej a Zdenku až za ní, říkala jsem tomu "Jsme parta", ale věděla jsem, že Zdenka mi je málo. A totéž na gymplu, Zdenka mi foukala žal a bol, když mě ta moje gymnaziální první a nej podrazila, shodila a odvrhla. Po matuře jsme šly každá jinam, ale Zdenka to byla, kdo se připomínal, první vždycky napsal, navrhoval setkání, abychom si nesešly z očí, z mysli, jo, ráda jsem ji měla, ráda viděla, ale tak krásně snadno se na to zvyklo, že ji mám a nemusím se o nic starat...

Když v šestatřiceti letech coby maminka dvouletýho chlapečka, na kterýho s manželem čekali deset let, umřela na rakovinu, nevěděla jsem to. Vzkaz od jejího muže ke mně dorazil až dlouho po pohřbu.

Nebyla jsem na pohřbu. Nemyslela jsem na ni, když byla nemocná, prý to trvalo jen měsíc. A vždycky znova, když na ni narazím, na její fotku, písmo, věc od ní, si znovu užasle říkám... - Ona už není... - A znovu to bolí divným zaskočením, že už se neozve, znenadání, že nepřijede, že já nepřijedu už nikdy za ní. Kdyby se ozvala, asi by mě to jen málo překvapilo, klidně a ráda bych uvěřila, že to s tím pohřbem byl omyl. Pro mě tady někde uvízla.

Nemám ji ukončenou. A nevím, jestli vůbec někdy mít budu.

Kolik těch cyklů nám ještě zbývá... Abychom dodělali všechno to, co chcem, ze všech stran našich antagonismů...