11.2.2012

Sám sebe člověk dohání.
Včera jsem napsala k jedné čísi fotce, že bych ji chtěla jako film. Kameru, která přibližuje tvář...

V šest ráno jsem se probudila, jako do práce, a nemusela. Potmě, z tepla bytu, z pohodlí nové postele. Užívám si to teď, nemusení, nemyslení... necítění... nebolení... už... Vracení se do spaní...

A pak jsem seděla v otevřené poloholé místnosti s řadami židlí kolem stěn, v čekárně, samí mladí tam čekali, papíry v rukou, tichý hovor občas, učili se, ale byli v pohodě. My jsem tak v pohodě nebývali.

Jeden muž nebyl tak mladý. Mladší než já, starší než ostatní. Měl sportovní plátěnou bundu a vousy, takovou tu bundu, co se zdá ošoupaná a omšelá, ale ve skutečnosti stojí hříšný peníze za to zdání. A vousy jsou té pracné nedbalosti obdoba.

Nevím, jak jsme dali řeč. Jestli jsem oslovila já jeho, nebo on mě, ale asi já jeho, to bývá častěji. A říkal mi, že to nevadí, že už mám dvě děti. Že on má taky a taky studuje na denním, že tady záleží jen na talentu a na chtění...

Jak taky jinak, na filmové režii.

Dívala jsem se do jeho papírů ke zkoušce. Byla to nějaká rámcová jednosemestrová zkouška zaměřená na práci se slovy. Měl tam spoustu slov a měl k nim doplňovat jiná, paralely, synonyma, vymýšlet k nim variace, hrát si s nimi...

Šlo mi to snadno.

Sevřel mě ukrutný chtíč. Chtíč tam studovat.

Šlo by mi to.

Měla jsem to jít studovat už tehdy, kdysi, napoprvní, ne přírodovědu. Jak jsem na té přírodovědě dřela, abych ji zvládla... A děti už mám velký, starší už to nějak zvládne se uživit sám, mladšímu by pomohl jeho tatínek, už by to šlo, mně stačí k životu málo, vyprdnu se na shánění a kupování vlastního bytu na dluh, nastěhuju se kamkoli k rodičům do jednoho pokoje, jíst ani skoro nemusím, nějak to utáhnu ze sociálky a nějakých brigád... Jsem stará, ale tolik zas ne, abych ještě nemohla jít na denní studium, na pár let, a začít znova, tomu fousáčovi je jednačtyřicet, to není až takovej rozdíl, a konečně budu dělat to, co jsem doopravdy chtěla, ale na co neměla kdysi odvahu, k čemu jsem se narodila, zas budu chodit do školy, dychtivě poslouchat a vnímat všecko, co se kolem mě děje, nasávat do sebe, dávat ze sebe, vrhat se dopředu... Žít na plný obrátky, sálat a žhnout a těšit se...

A pak jsem ležela v posteli, kočka vedle mě vrněla a říkala, že i když mám oči zavřený, tak že ona ví, že už jsem vzhůru, že ji neošidím.

A cítila jsem tu horečnou nadšenou krásnou touhu jít zas studovat, na fakultu čehokoli, co jsem si kdy přála, režie, scénáristiky...

A cítila jsem krutý smutek, že už to nikdy, nikdy nebude pravda.

Protože jsem cítila taky to, jak mě bolí ruce z práce v minulém týdnu, jak se mi i po dlouhém spaní pořád ještě chce spát, jak se bojím, i lidí, jak se mi nechce nikomu nic nutit, nikoho o ničem přesvědčovat, s nikým o nic bojovat, jak váhám a couvám před jakoukoli námahou navíc, jak jsem pořád, pořád unavená, jak už nemám a nikdy nebudu mít tu sílu, co kdysi. Sílu na horoucnost, jíž je potřeba, aby mohl člověk začínat život...

Jsem stará.

A nejsem dravá.

I když mi to vprostřed toho minulého týdne řekla moje o deset let mladší kolegyně a skoro šéfová v práci, která se mnou už pár let bojuje proto, že má ze mě strach, strach z toho, že ji připravím o místo, přestože k tomu strachu nemá důvod... (Jen občas poslouchá pomluvy a vemluvy jazyků, které by neměla.) Prý jsem dravá, prý jí to říkali.

Nejsem.

Nikdy jsem nebyla.

Jsem jen příliš impulsívní, zbrklá, vykolejitelná, bránící se ztečí proti tomu, čeho se (taky) bojím...

A bojím se kde čeho.

I tehdy, když se psaly přihlášky na vysokou a já si nakonec nenapsala nic z toho, o čem jsem snila a o čem mi tvrdili, že bych na to měla, jsem se bála. Strašně jsem se bála. Ne že na to nebudu mít vědomostmi, nadáním, tím, co jsem schopná ze sebe uvnitř dostat na papír. Ale že na to nebudu mít sílu.

Že jednou mi ty síly dojdou, že už nebudu moct, že se vysaju, sama sebe, a skončím, a dál už nebude nic, nic nebudu umět, nebudu mít nic zevnitř sebe, ztratím pevnou zem pod nohama, jakoukoli jistotu, víru v sebe, smysl života...

A proto jsem napsala přihlášku úplně jinam. Tam, kde jsem mohla něčím být, i když se úplně změním.

(Ne na přírodovědu. Kde se vzala v tom snu přírodověda? Jen jako pravý opak umění?)

A když teď ležím v posteli zabitá směsí žáru chtění, smutku nemohoucnosti, vzpomínek a vědomí sama sebe, začínám rozumět všem těm umělcům, co tryskali nápady a díly a genialitou a jeli a jeli - a najednou skončili. Sami, vlastní rukou, nebo náhlou, naprosto nečekanou nemocí, naprostým vyčerpáním... K častému naprostému nepochopení těch okolo, v jejichž očích nebyl důvod.

Možná už tehdy, když se psaly ty přihlášky a tatínek mi měl za zlé, že se podceňuju a nevěřím si a nejdu za svým snem, možná už tehdy jsem věděla víc než on a všichni okolo, i když jsem to nevěděla slovy. Možná jsme už tehdy, v tom strachu z ostatních lidí a z toho, že mězi ně, ty dravé, doopravdy dravé, nepatřím, tušila, že by se mi právě tohle mohlo stát, s mým limitem sil neúměrným limitu cítění, cítila jsem, že jít za snem může být ta nejdražší cestovka ze všech možných...

A pak jsem z té postele vstala, nalila vrnící kočce mlíko, šla zatopit dole pod bytečkem, umyla koupelnu a záchod, uvařila oběd. A napsala článek o tom, jak je člověku smutno, když dohoní sám sebe. A jak tichý klidný ten smutek je, když člověk ví, že každé rozloučení je v pořádku, protože musí být.

I rozloučení se sny.