(Pamatuju si, jak v první verzi Škeble kdysi ještě na lide.cz jsem začla s pojmenováváním všech článků "O ..." něčem. Ale pak to začal dělat i kdosi jiný, tak jsem se na to vyprdla...)
Před krátkým časem se mi zdál sen.
Bylo to v Brně, v krátké spojovací ulici mezi třídou, kudy jezdí tramvaje, a podchodem do sídliště, kde bydlí maminka. Kde jsem kdysi, kdysi dávno bydlela jako malá holka i já. Kde jsem v "kopkách" zarostlých trávou a zaházených zbytky panelů rozbíjela klukům šutrama huby desítky let předtím, než tam dostavěli výpadovku na Svitavy.
V té spojovací ulici jsme leželi na samém kraji chodníku, u silnice, mezi dvěma popelnicemi. On ležel, na zádech, zlehka se usmíval, polosvlečený, polorozepnutý, a jen tak zlehka mě přidržoval, abych z něj nespadla, když jsem dělala, co dělala, nahá úplně... Objímající ho, hladící ho, hledající ho rozkrokem, líbající ho, líbající ho všude...
A pak šla kolem moje sestra.
Moje o sedmnáct let mladší nevlastní sestra, starší ze dvou mladších nevlastních, ta, která má ke mně blíž, i povahou a vztahem teď, v dospělosti, nejen tím, že jsem ji vozila v kočárku a těšila se na ni a záviděla ji svojí nevlastní matce až tolik, že jsem se rozhodla se taky vdát a co nejrychleji mít taky děti...
Šla kolem, zastavila se, ztuhla, vytřeštila oči...
Nic neřekla. Vůbec nic. Jen se podívala, odvrátila se a šla pryč.
A já, nahá na něm, pusu plnou jeho, najednou politá děsem... Volám na ni - To není tak, jak si myslíš...
Ale je to tak, vím to. Najednou to vím, vidím taky, tu bídu, Co to dělám, kam jsem se to dostala, stojí mi za to, on, ten jeho pohodlně přijímající úsměv, klídek v beznámaze, za tu ubohost, na jakou jsem se snížila...?
Některé sny jsou hmatatelné.
Nahmatávala jsem ho v sobě celý následující den.
I jemu jsem o něm řekla.
Vytřeštil na mě oči, řekl Ježíši, a pak se začal smát.
Další den mi řekl, že asi pojede na týden na dovolenou. Do Itálie. Ale že ještě neví.
Neptala jsem se s kým, kam, kdy, proč ne se mnou. Když to neřekl sám...
Neveřejný vztah, z různých důvodů, nikoli z manželské zadanosti účastníků. Těžko zveřejňovat společnou dovolenou. V zimě jel taky s kolegou z práce.
Ale líto to je. Nebyli jsme letos spolu nikde, ani na výletě, ani na jednodenním. Vždycky něco přišlo, proč to nešlo.
A když jel s kolegou, řekl to hned, že s ním.
Třeba něco víc řekne pozdějc, až bude víc času. Až bude vědět jistě, jestli pojede, až si to rozmyslí, co a jak...
Další den ta sms. Když stojím u jeho domu. Mám návštěvu. Promiň.
Některé sny jsou věštecké.
Nejvíc bolí sebelítost.
Lítost, že už se nejde vrátit do té krásné sebeklamné lži, kdy toho druhého šlo objímat celou duší, celou bytostí, s vírou, že u něj je ten pevný klid, bezpečí... Lítost, že už nikdy nebude hřát, jak ten druhý tiše svítí, když je se mnou...
Protože už dávno nesvítí.
Nejde se vrátit zpátky. Co bylo dáno, nejde vymazat. Nejde zapomenout.
A když bylo dáno a je vybráno, nic neproudí tam a zpátky, je mrtvo.
A hned potom bolí strach.
Že už nikdy nebude síla v sobě najít, co dát někomu dalšímu. Chuť se znovu namáhat s dáváním, když to dopadne stejně.
Protože dělám něco špatně.
Protože tak, jako si některé ženské pořád dokola nacházejí alkoholiky, já pořád dokola nacházím...
Můžu spát s mužem jen tak, jen pro jednu noc.
Jednou.
Ne jeden rok.
Ne tři.
Nevěřím jim. Dlouho mi trvá, než uvěřím.
Pak dám všechno, sama sebe nahou na chodníku u silnice.
Ale než se dostanu do stavu, kdy vím, že toho muže miluju, miluju, se vším všudy, bez přemýšlení... on už vyhasíná.
Nestíhám to.
A zahltím ho, když už o to nestojí.
Bylo by dobré moct tohohle odstříhnout, zahodit... Místo posluhy kouřením mu ho na ulici mu dát šutrem do zubů jako těm klukům tam tehdy, vymlátit mu všechny vpředu včetně toho jednoho umělýho, o kterej se tak bojí...
Ale je lepší si ho ještě chvíli nechat. Odsud podsud. Aspoň na to kafe, na ten pocit, občas, že je někde blízko někdo známý, jehož pach mi je blízký, kůže důvěrná, hlas vlídný a hřejivý... Protože je...
Bez námahy.
Bez dalšího rizika zklamání.
Jen do dalšího snu někdy v noci. Co zbavuje iluzí.
Nevím, co je špatně..co děláš špatně. Je bohužel dost málo párů, co jsou v pohodě, natož více let..
OdpovědětVymazatJe špatně, že mu chceš dát, co můžeš ? Někteří by byli rádi. Jiní snad lásku chtějí, ale pak je dusí ?
Nebo omezuje třeba kvůli kamarádkám a když zrovna dojdou vrací se k té "nekamarádce" ?
Není spíš tohle špatně ?
Jo, někdy se dohodnou a on má kamarádky, ona kamarády..
Ale o to bych nestála, ani bych to vlastně jaksi nemohla praktikovat..
A není špatně spíš to, že on, než by počkal až pozná, že ta jedna je ta, co nabízí nejvíc..už on vyhasíná jinde?
A ne, že ty nestíháš ? Nemám tu šutr..ale nehodila bys ho :)
Celkově mám pocit, že se muži lásky bojí, možná i závazků. Že vítězí ženy, co mají doma podpantofláky,
a jen houknou a cupitají. A často i docela potvory, co vědí jak na to..to asi nevíš..
Nebo si oba žijí tak nějak po svém..jsou a nejsou spolu..nic moc.
Vážně.. dvojic, co spolu jsou, a děti už odrostly a oni začnou naplno žít spolu je asi moc málo.
Na úplné vzdání se, toho co chceš, je čas vždy..
Moje dobrá přítelkyně hledala i nehledala po rozvodu 15 let.Už to vypadalo, že nic.Je už dalších osm let taaak spokojená..
A to jsme jí říkali všichni, že moc vybírá a ona, že než žít a nežít..počká a třeba..
To je tak krásně napsané až to srdce rve z hrudi a tlačí slzy do očí. neumím dát chlapovi šutrem. kdysi dávno, když jsem byla ještě mladá holka mi to šlo lehce. bum prásk zleva zprava. teď už nemůžu. zůstanu sedět a dívám se před sebe. horkost smísená s hořkostí. Sebelítostí. Ale přejde den dva a je to zase úplně jinak. Pak se zase nelituju protože vše běží jaksi dobře...
OdpovědětVymazatMoc krásně napsané.
Horkost s hořkostí...
OdpovědětVymazatPotácím se, je mi na omdlení, na upadnutí, na zvracení, mluvit ani moc nemůžu. Tím šutrem do hlavy bych to možná zvládla, kdybych se rozpřáhla. Ale neregulovatelně. Nemířitelně.
Jo, přejde rok dva a je to dobrý.
Nj, ale co teda děláš špatně ? Ono se to píše že, ale ví on, že ti vadí kamarádky-rádky ? Řekla jsi mu to naplno ?
OdpovědětVymazatPřece pokud o tebe stojí, a myslím, že víc než o ně, tak by si mohl domyslet, že by mu ta úhlavní mohla nakonec chybět..
To záleží jak on ty vztahy bere..jestli tak nějak lážoplážo, nebo dá na kvalitu a stálost vztahu.
Řekla. I to, za jakých okolností by mi nevadily.
OdpovědětVymazatPromiň, nechci tu rozebírat, co přesně jsem udělala, co mu řekla, co na to řek on, kdy a proč...
jasně..já bych taky nechtěla, jen když má člověk rád, tak nějak doufá, že se něco změní a někdy i změní..a ani neřekne..
OdpovědětVymazatŠpatně..nemluvím teď o tobě Ru..můžeme pak udělat to, že máme rádi a nic moc s tím nenaděláme. Někoho, kdo nás má rád taky, ale asi nás tolik nepotřebuje, jak bychom si přáli. Ale poručme lásce, v níž se odpouští ledacos..
OdpovědětVymazatVlastně nezbývá nic, než myslet na tebe, aby bylo co nejdřív lépe a netrápila jsi se…a BUDE, nic netrvá věčně. Dnes si taky dám na tebe asi malý pivo,nebo 2 deci. Ne, s chlapem. Zatím ahoj :)
OdpovědětVymazat7 - Tak nějak přesně. Kdo nás má rád taky, ale tolik nás nepotřebuje. :-)
OdpovědětVymazatAno, sebelítost strašně bolí. Je obecně brána jako slabošství atd. Pokud je nenormální, ostatní okolo rychle otráví.
OdpovědětVymazatAle myslím, že pokud se dostaví a v člověku se na chvíli spustí..jednoduše se polituje a vypláče třeba..uleví se mu.
A kdo v té sebelíosti chvíli je, pak mám dojem, že ve finále ho i může posílit.
Řekne si, když už přijde ta úleva, že se přece
nebude litovat a musí s tím co ho bolí něco udělat..
Má to i kladné stránky, po sebelítosti u mě většinou přichází vztek a zašprajcování se a potřeba něco udělat najust a potřeba být se vším a s každým vyrovnaná a nikde nic nedlužit... Tak jsem dneska konečně dodělala jednomu známýmu fotku do kamene, co jsem mu slíbila někdy na jaře. :-)
OdpovědětVymazatJe to nádherné a odvážné co píšeš.Nečetla jsem komentáře. Proč si sama sobě ubližuješ tím, že si to nyní krásné prožité, vše cos dala vyčítáš? Nech to v klidu odejít. Nedávej si vinu, žádná není.
OdpovědětVymazatZeptám se ještě jinak.Byla bys to Ty - kdybys nedělala to co děláš a to co v danou chvíli cítíš? Myslíš, že bys o to byla štastnější,kdybys věci dělala jinak, řekněme rozumověji, než jak je cítíš - naplńovalo by Tě to?
OdpovědětVymazatTvůj blog se jmenuje rýpání do škeble. Neubližuj si, na chvíli se zavři a odpočívej. Netýrej samu sebe myšlenkami viny. Jen chvíli odpočívej a pak se zase otevři ať Tvá perla (duše) září...
OdpovědětVymazatDíky za komentáře, Barčo.
OdpovědětVymazatNebyla bych to já.
Ru, nechci, aby to vyznělo cynicky, ale ty tu situaci určitě zvládneš. Vždyť i ten tvůj post je vlastně kousek osvědčené terapie: Najít si svůj nadhled, zneutralizovat to v sobě, a pak - bezpečně zabalené - to odložit do vzpomínek.
OdpovědětVymazatNo, trochu jsem si zafilozofoval, ale snad to nebylo nemístné. Přes pár odkazů jsem se proklikal až sem a přišlo mi skvělé, že i po zániku bloguje kousek starého světa pořád ještě existuje. Zdravím samozřejmě i Aninu a Ratku, pokud si vzpomene. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že bych starý, uzavřený blog přemigroval do nového prostoru, ale pak jsem jsem se rozhodl, že to nechám tak, jak se to samo usadilo.
Všechny vás pozdravuje Kornel
Korneli, ahoooooooooooj :)), to je fajn, že ses objevil, kdybys něco psal, dej tu vědět. A nezapomeň se mít fajn :), určitě pozdravuje i hančí..
OdpovědětVymazat16. jeeeeeeeej, to je překvapení. Děkuji a taky moc pozdravuji a hrej si s myšlenkou dál :o) a dej vědět jak dopadne
OdpovědětVymazatU toho článku mi bylo hodně smutno, hodně líto.
OdpovědětVymazatJednak že mám ráda rulisu a jednak že je napsaný tak, že rozechvívá i obecnou strunu.
tak ta sms byla před jeho domem - fíííha, to už se mi úplně otáčí kudla v břiše.
A už na začátku toho snu - to místo u dvou popelnic!
Osla jsem tehdy taky nemohla ráz naráz pustit, ve své situaci, to bych měla pocit, že jsem vyvržená v luftě ve tmě a zimě vesmíru, že už nemám vůbec nic, v novém bydlišti, rozvedená a i rozešlá a ještě poprvé bydlet sama. Nechala jsem ho ještě rok na to kafe a na postel a tak. Protože mi to nějak jinak nešlo udělat. Kdyby to šlo, tak ho pošlu do hajzlu hned a navždy. Teď bych už to asi udělala. Ale kdoví, kdo to může o sobě jistě říct.
Že děláš něco špatně? To si tak snad každý řekne, když se mu opakuje jeho scénář už poněkolikáté. Ale asi je to nakonec past, si to říct. Myslím, že nic špatně neděláš. Nabízí se, říct si: přitahuju pořád jen takové a takové lidi. A asi jo, ale ne JEN to. I v tom určitě hraje roli, jací se zrovna okolo vyskytují, ne jen jaké je osobní nastavení. A jakých si člověk všímá a jakých ne. Nebo nevim. O tom taky přemýšlím.
Korneli, vítej... A dík za koment.
OdpovědětVymazatDole v kolonce "Komentovat jako" se můžeš podepsat. :-)
Liško, i tobě dík. Je zvláštní, že zrovna tvoje vzpomínka na Osla mi docela dost pomohla...
Štve mě, že nevím, co napsat. Poslední dobou na podobná témata nerad spouštím řeč, a tenhle článek si to nezaslouží. Asi to bude tím, že se v podobných záležitostech nevyznám - násilně jsem je od sebe odstřihl a teď mi přijde, že to všichni kolem moc (a zbytečně) komplikují (hlavně mí sourozenci). Jenže pak mi z toho většinou vyjde, že jsem na tom mnohem hůř (život za zábradlím, jak jsme se před časem bavili) a nemám vlastně s čím srovnávat. A to je zas můj horovej sen :)
OdpovědětVymazatJirko, myslím, že není nutné něco srovnávat, stačí si to přečíst a nechat na sebe jen tak působit. Prostě cítit nějaký svůj pocit(to je myslím to skutečné, co ten článek způsobuje), nebo cítit pocit toho člověka - tedy Ru.
OdpovědětVymazatJirko, to, cos napsal, bylo úplně dostačující. :-)
OdpovědětVymazatA ani po téhel zkušensoti, a ještě pořád s děsem z toho, co bude, jestli nějaký další vztah a jaký, jak poznamenaný tímhle - pro zazábradlí nehlasuju...
Ono to tak moc bolelo proto, že předtím to bylo tak moc hezký.