O barvách, obkladech, Vendelínovi, beznaději a lásce

Celé dětství jsem prožila v paneláku s olezlým umakartovým bytovým jádrem a prapůvodní nevyčistitelně umatlanou podivně syntetickou kuchyňskou  linkou nad žlutošedým rozlízajícím se linoleem.
Pak pár let putování z bytu do bytu s kuchyněmi podobnými nebo vůbec žádnými, první kroky samostatné kariéry ženy mající na starost domácnost svého osamělého otce jsem dělala v garsonce s lednicí a vařičem v předsíni...


Pak plechová linka v jedna plus jedna, odkud jsme se s manželem stěhovali do chalupy s kuchyňskou linkou odkoupenou za tisícovku za účelem prozatímní renovace, než spravíme v chalupě to nejhlavnější a bude na kuchyň novou, nerozpadající se...

Dvacet let to trvalo. Než jsem se odstěhovala, aniž bych se dočkala nejen záchodu s bidetem a zimní zahrady, ale taky nové kuchyně.

(Už ji tam mají. Stačilo jen se odstěhovat.)

A já, se srdcem zlomeným zklamáním v porozvodové lásce, která byla tak úžasná a jedinečná, až nakonec celá jen v mých představách, (a taky od ní mimo jiné slyšela - Paní, kdybyste měla svůj byt, já bych vám udělal kuchyň, jakoukoli byste si přála...) jsem se rozhodla, že v tom konečně svém bytě si ten celoživotní sen, to celoživotní čekání na novou, pěknou, konečně MOJI kuchyň konečně naplním.

A za peníze, které jsem si pořád šetřila z prodeje kobyly, že kdybych si jednou pri ni mohla jet zpátky... jsem koupila kuchyň.

A po přeskládání dlažby se přiopila v kiosku u rybníka a okouzlila místní štamgasty. Postarší pány s druhou mízou v pěně.

Vendelín, ó Vendelín...

Ví bůh, že jsem od začátku věděla, že to bude průser, ta bodrost a ochota. Ale když si nedal vymluvit, že nemám peníze a že mu nemám čím zaplatit...

No, smontoval mi tři skříňy a čtyři šuplata a řek, že na placení se dohodnem jinak. Laskavě mě objal kolem ramen a dýchl mi do ucha.
Řekla jsem, že nedohodnem. Pak chvíli slzela.

Vypili jsme litr vína, namasírovala jsem mu záda a řekla, že se s ním fakt nevyspím. Neřekla, že je mi brouk pytlík dvaašedesátník s pupíkem, křivýma zubama v počtu tří pěti řadama, s vtíravostí dona Juana a neodbytností čpící falší protivnější než křivě položená dlažba.

V pondělí jsem po telefonu vysvětlila Vendelínovi, že sice děkuju, že mi našel obkladače na obložení kuchyňské linky za litr rumu, ale že na jeho (Vendelínových) několik během dopoledne sms nemůžu v práci odpovídat obratem, protože mám fofry jak blázen, a že večer k rybníku nepřijedu, protože mi přijede na návštěvu kamarádka bývalá kolegyně.

Večer přijel Vendelín na kole, s několika šroubky, co mi nutně musel předat zrovna hned, když jsme s kamarádkou seděly na lavičce před bytovkou a povídaly si o menstruaci.

V pátek jsem zabalila balík s několikero dvířky o odstín červenějšími než ostatní kusy v demontu a v sobotu po krátké návštěvě obkladače za litr rumu, jenž si přijel obhlídnout, co ho čeká, jsem dvířka odeslala poštou na reklamaci, o níž mi prodejce předem řekl, že mi ji stejně neuznají. Pak jsem odjela do nejbližšího města s Obi a Uni Hobby hledat nějaké jiné obklady než ty tmavé, které mi všichni včetně obkladače rozmlouvali, protože jsou tmavé a s černou pracovní deskou to budu mít tmavý moc.

Koupila jsem jiné obklady, světlejší, jediné, které se jakž takž hodily a byly skladem bez objednání, a doma mě rozbolel (jako obvykle) žaludek, protože byly barevně a kresbou i k těm nereklamovaným dvířkům u linky děs. Natož k těm reklamovaným, pokud mi je nezreklamují.

Obkladač naštěstí v sobotu večer nepřišel, že až v neděli ráno, takže jsem měla celou noc na přemýšlení, které ze dvou zel na ten pitomej obklad použít. Přemýšlela jsem poctivě, ani nespala, ani nejedla.

Obkladač nepřišel ani v neděli. Po mém prozvánění mi napřed vytípl mobil, pak poslal sms "Omlouvám se, najděte si jiného zedníka."

Asi měl ještě i jiný litr rumu než jen ten slíbený.

Vendelínovi, který se po sms několikrát ptal, co ten obkladač, jsem napsala, ať to neřeší, a s úlevou, že už můžu neřešit i Vendelína a jeho vodopádovité aktivity, jsem odjela vrátit den předtím koupené obklady. Za psychické podpory mladšího syna.

Pak mu večer bulela na klíně, jaká jsem kráva. Vděčná, že ho mám, byť je hloupej na učení, nečte, je línej a potajmu kouří a lže a občas i něco sebere a zatlouká. Protože je beztak celej po mně a jedinej, kdo se mnou má trpělivost, i když mi zrovna ukrutně hrábne...

Nespala, nejedla.

V pondělí trpěla v práci žaludečními nevolnostmi, v úterý utekla od oběda, když kolegové nepřestali s  vtipkováním na téma obklady.
A bulela, bulela.

Nenáviděla kuchyň, dlažby, obklady, linky, chlapy, co mi kdy co všecko naslibovali nebo nenaslibovali, starý mladý samolibý, samotu bez tělesna objetí v noci a doteku ve dne, sebe,  jídlo, i to ústrojí o něco níž pod žaludkem, co buď menstruuje, nebo má zánět, protože psychika a nejídlo a koupání v rybníce je vždycky na tohle blbá kombinace...

Pak mi nejměkkosrdcatější kolega sehnal obkladače, co obkládá za podstatně víc než litr rumu, ale co je asi tak nejlepší tady v tom pidiměstě.
A ten se slitoval a uvolil se i ve svém naprosto na měsíce dopředu pozamlouvaném čase udělat si na mě čas příští týden.

Dneska jsem byla pískovat na dvou hřbitovech. Nezvládnu si všecky ty mašiny vyskládat z Berlinga a pak zas naskládat do Berlinga sama. Jen kompresor má přes sedmdesát kilo. A na firmě předpouťová pracovní špička, každá ruka noha vytížená na stodvacet procent - vzala jsem si tedy s sebou na pomoc synka. Svého brigádu si nesehnavšího, věčně u stříleček na počítači hnípajícího, líného pohodlného synka.

A byl to báječný den. Synek pomáhal jak drak, ukazoval mi při couvání autem, pak tahal, nosil, dřel, pot z nás v tom slunku dnešním tekl, lidi na nás koukali obdivně, my byli hrdí, jak nám to jde... Hrdí sami na sebe a hlavně jeden na druhého, jak jsme sehraní jak mazáci po letech a jak je nám spolu dobře...

A šéf odměnil synka normální brigádnickou taxou, takže ten svítil jak lampionek, když mi ukazoval tři prsty ve vzduchu, ještě doma pak večer selej nadmutej štěstím a pejchou, jak si zarobil, tolik loni v kuchyni nevydělal za tři dny...

A pak jsme si tu chvíli pouštěli tohle: http://www.youtube.com/watch?v=kaqjlDjRmdI, a já si to pak doposlouchala, když synek odešel za kamarádkou, a najednou jsem ani tu kuchyň už tolik nenenáviděla, už mi byla i skoro jedno, už jsem si i dovedla představit, že se s ní zas srovnám, protože daleko, daleko důležitější než celé to táhnoucí se nekonečné martyrium s kuchyní byl jeden dnešní den, den plný lásky... i bez chlapů, co slibují nebo neslibují...

A na ten zánět, na kterej nikdy nic nefungovalo nic pořádně, ani Clotrimazol, ani Candibene, ani Gynopevaryl, a nakonec ani Betadina, jsem si vzpomněla, že loni mi spolehlivě fungoval obyčejnej octovej roztok v petflašce od minerálky.

Až se mi podaří z erotických nočních snů vytěsnit bývalého Nevztaha, budu mít zas chuť i na sex. Nejen na sentimentální milování. Určitě.

Ocet a láska synovská i ten nejvleklejší zánět léčí. 

Ty Tubular Bells II je nejlepší verze z těch tří na Youtube. Můžu ji poslouchat donekonečna.