O myšlenkách nejen při cestě autem

Nejhorší jsou úvody. V každém psaní je nejhorší úvod, ale při psaní myšlenek ze vzpomínek obzvlášť, protože člověk si jakousi mimořádnost svých myšlenek uvědomí, až když už plynou. Ten začátek, příchod k nim, mu většinou uteče.

Ale tohle si trochu pamatuju, protože jsem jela autem, řídila. Sama.

Baví mě to a mám to ráda. Jezdit sama. I daleko. Jak to jede, tu pomaleji, tu rychleji, předjet  jak drak, nebo si v poklidu brumlat za traktorem, dokud neodbočí do zetdé, podle toho, jak se jen mně chce, jak si můžu myslet, na co chci, jíst po cestě, kdy chci, zastavit na čůrání, kde chci (což mi připomíná už několik let plánovaný článek o čůrání na hřbitovech)...

Všechny cesty vedou do Říma a všechny moje myšlenky v autě končí u chlapů.  Pardon, teď je in říkat u vztahů.

Jsem ráda, že můj šéf v práci je chlap.
Vlastně jsem za celý život měla jen jednu přímou nadřízenou babu. A neměla jsem problém s tím, že bych se jí nedokázala podřídit. Ale že jsem si o ní myslela, že je slepice.
I když obchodnice byla určitě asi tak stokrát lepší než já.
Ale slepice.

Ano, zvláštní, omezenost ženské nadřízené u mě vede k jejímu vnitřnímu nerespektu, k nevážení si jí. Poslouchala jsem ji, ale nebrala.
U chlapa mi to neva. Omezenost mně nadřízeného muže mi ztrátu respektu vůči němu nezpůsobuje.
Stačí, že je to chlap.
A chlapi přece mají nárok být takoví či makoví, jsou chlapi, jsou jací jsou, a i omezenějšího šéfa-chlapa na rozdíl od stejně vnímané šéfové-ženské - můžu mít ráda.

Mám ráda svého současného šéfa. Jako šéfa. S jeho slabostmi a chybami. Mám ho ráda i za ty slabosti a chyby.

Protože je pro mě čitelný. I v té svojí do morku kostí obchodnicky vypočítavé duši a workoholické hyperaktivitě vedoucí občas k chaosu je pro mě férově jasný.

Taky jsme se nedávno chytli. Něco mě zaskočilo, něco kolem peněz, co jsem od něj nečekala, chytli jsme se docela dost, i jsem na něj křičela a pak brečela, házel mi ty peníze na stůl, až se rozlítaly do stran, brunátnej v obličeji...
Pak jsme oba vychladli a oba udělali kličku, jakože jsme si nerozuměli, jeden druhého špatně pochopili. A pak za další půlhodinu (jsem ještě dosmrkávala do kapesníku) přišel jakože kvůli něčemu jinýmu na halu, sami jsem tam byli, tak jsme si to dovyříkali...

Ještě asi tři dny mi trvalo, než se mi udělalo trochu líp od příchuti nespravedlnosti, od pocitu naprosté ztráty motivace. Pak ještě další asi tři dny, než jsem s ním mohla zas vtipkovat, protože jsem si připadla jak hysterická kráva. Ale asi to trochu bylo vzájemný - o tom, co tehdy řekl, že bude nebo nebude, se už nediskutovalo a z toho neslevil, to jsem chápala, že nemůže, nicméně vynahradil mi to jinak, k mému úžasu.
A já  pro něj zas byla ochotná dejchat. Ne pro tržní hodnotu těch peněz, co mi pak dal bokem, ale pro význam sdělení, jaký nesly.

Dělala jsem teď tři týdny tahem tolik hodin přesčasů, že se vlastně divím, že jsem padla až včera. Myslela jsem, že padnu dřív, asi tak desetkrát. Motala jsem se už místy, držela na nohách jen silou vůle, oči švidravý, soustředit jsem se už nemohla ani na vlastní podpis, natož na něčí data úmrtí. Ono to pak vždycky za chvíli přešlo a jela jsem dál. A dál jsem přitom pomáhala retušovat šéfovy omyly v zadáních práce nebo při jednání se zákazníky.
V naprosté beznaději, že to stejně nezvládnem do termínu udělat, že to nejde... jsme to zvládli. (Teda, skoro.)
A ze mě to všecko s obrovskou úlevou spadlo.

Ne to, že už nemusím do práce na další třináctku, ale že to máme. Jako my, firma. My, s šéfem. Že on má radost. (I když to znamená, že příště toho nabere zase tolik nebo ještě víc, protože když jsme to zvládli jednou, tak co by ne podruhý, žejo.)

On to ví. Ví, že pro něj dělám ráda. Nejen pro tu práci, co mě baví, ale i proto, že potřebuju být... - loajální.
Nejsem pokorný hráč v týmu, co bude klidně dělat furt to samý bez přemejšlení, jestli by to nešlo udělat jinak.
Ale ani nejsem kariérní nebo prospěchářský individualista, který má ostatní jako podložku pod dalším schodem.
Potřebuju být loajální. Potřebuju mít pocit, že hraju za někoho. Za něco. S někým. Kdo to ví.
A on to ví. Že tohle jsou lidi, co se vyplatí.

A já, jak jela tím autem z nemocnice od maminky (po druhé operaci už ji budou po neděli prý pouštět domů) jsem najednou docela jasně viděla, jak to mám nastaveno stejně. Stejně v práci i ve vztazích. Úplně stejně. Tohle přesně bylo to, co bylo mimo v tom posledním.
Ta moje potřeba loajality.
Stání za někým.
Kdo o to nestál.

Bylo těžké najít zaměstnání, kde můžu práci výlučnou a ceněnou dělat v podstatě jen sama podle sebe, a přitom dýchat pro tým a svého šéfa.

Bude ještě těžší najít vztah, v němž by nevadila samostatnost, ale stálo se o loajalitu.