smutno je mi a nikdo nic netuší.
Smutno je mi a Líto, je mi líto. Pracuju, aby to nikdo netušil. Přeju si, aby to někdo tušit chtěl. Brečím, protože to nikdo tušit nechce.
Nikdo ten, kdo bych chtěla já.
Brečím a křičím, tam uvnitř, a pak se to nahromadí a vykřičím to navenek.
Pak brečím, někde v koutě nebo za počítačem u plotru, až se mi chce zvracet. Ze sebe.
A nemůžu jíst.
Aspoň hubnu.
Čím míň můžu jíst, tím víc pracuju.
Prý jsem výborná, úplně úžasně výborná, říkají mí stálí zákazníci, když jim v termínech šibeničních plním přání neskutečná. Všechna jen do kamene, bohužel.
Úplně úžasně výborná, akorát ne dost výborná na to, aby od ní někdo něco chtěl i mimo kámen. S ní. Chtěl být s ní, i mimo práci.
A už vůbec ne ten, co je slyšet jeho hlas... v práci...
Čím víc pracuju, tím víc tam uvnitř brečím.
Třeba je to blížící se přechod.
A třeba jenom pořád ještě neodhojený ten hlas. Co se vrací z udušení. Ty vzpomínky, z nich je ta bolest z abstinence, objetí a pohlazení, vůně blízkosti, odhojit se a zapomenout a přeskočit na dalšího koně, proč to nedokážu, nikdy jsem nedokázala, taková blbost, blíženci to prý mají dokázat, snadno a rychle, taková blbost...
A třeba je to jen had kousající se do ocasu, pořád dokola, pořád, ať budu kdekoli jakkoli s kýmkoli nebo bez, bude mě něco bolet, pro co budu brečet...
Nad tím, že nikdo...
A s tím nejde nic. Tak když už mě nikdo nechce, aspoň si to obrečení a okřičení v klidu srdce dopřeju, bez zvracení z toho, že jsem jaká jsem...
A něco napíšu, čím to smetu z polední nabídky do archívu...
"Nepřítel zformulován, nepřítel mrtev."
Ty tři tečky mě jednou zradí.
S dovolením sem zkopíruju svůj komentář vložený dnes u Ratky, http://ratka.blog.cz/1405/tristeni-cirkve/komentare/1#111547211 , protože je to i o tomhle:
OdpovědětVymazat"Jenže nejhorší je, že je to - aspoň u mě - uzavřený kruh:
Moc mluvím, tak je mi ze mě špatně.
Ale moc mluvím proto, že cítím vnitřní napětí a nepovedlo se mi je uvolnit jinak (třeba to nešlo, nebylo kdy apod.).
Takže když je mi ze mě špatně, protože jsem moc mluvila a říkala, co jsem nechtěla, a slyšela jsem, jak zním jak debil a nešlo to zastavit, mám tendence to přemluvit ještě víc. I když úplně cítím, jak dělám něco proti vlně, co nechci, co mi dělá ještě víc zle.
Jako by mluvilo něco uvnitř mě jiného.
Prostě jsem ve vleku, neschopná se ovládnout.
Sice už to není tak často jako dřív a přijde to až po podstatně silnějších impulsech, ale je to tam furt.
(A je to přesně to, co si myslím, že mám stejné s maminkou.)"
Je to had koušící se do ocasu. Kterého jasně vidím ve chvílích klidu. A kterým se stávám ve chvílích neklidu.
OdpovědětVymazatJj., taky si myslím.
OdpovědětVymazatAkorát nevím, jak to udělat,aby se mnou teda někdo chtěl bejt a jed z tohohle mýho hada unes. :-)
třeba to někdo a víc lidí tuší, jak to s tebou je - cítí to z tebe a proto tě nikdo nechce..
OdpovědětVymazat"nechce" měly být uvozovky, zmizely mi.
OdpovědětVymazat4
OdpovědětVymazatNo to tuší určitě, ono to není tak těžký tušit, proto píšu, co s tím, aby to lidem na mně nevadilo. :-))
Je hezký si říct, že je to had a tedy se s tím smířím a nebudu si z toho dělat těžkou hlavu a budu, jaká jsem - ale jako maminka dopadnout nechci, že budu zbytečně týrat celé okolí a ještě mu to mít za zlé, že ode mě utíká. Mám lidi ráda a nechci jim ubližovat, natož svojí přítomností.
Moje zkušenost je taková, že had co se kouše do ocasu je nástroj. Je to tělesný nástroj a velmi velmi kvalitní. K čemu se tento nástroj užije je pak základní rozdělení. Buď se ztotožním s tělem a pak se řídím požadavky těla nebo se ztotožním s Duchem a přijmu požadavky Ducha. Ale pak záleží na tom jakého Ducha jsem přijala. Co jsou moje duchovní hodnoty. co je moje svědomí.
OdpovědětVymazat7
OdpovědětVymazatAsi bych to potřebovala polopatističtěji.
Jakž takž trozumím jen těma dvěma posledním větám, ale stejně si nejsem jistá, že je to cesta, jak nebýt taková, jaká jsem.
:-) cesta nebýt taková jaká jsem - je začít tím, nevsugerovávat si to a neutvrzovat si to - co si myslím, že skutečně jsem. neutvrzovat, ale také nepopírat. rozpoznávat. uvědomovat si - co za tím mým chováním je a proč....protože pak se to začne rozpouštět. to je má vlastní zkušenost. příklad. když si budu myslet, že jsem samotář, že mi nikdo nerozumí - tak tomu tak skutečně bude. když se podívám pozorněji na to, proč si myslím, že jsem samotář.... proč se s tím tak identifikuju ..... zjistím, že si to hodně křečovitě vytvářím a stále sebe v tom potvrzuju a tím si to i vytvářím ve vnějším světě. takže volněji. to brát, sebe brát, ne tolik smrtelně vážně ...
OdpovědětVymazatbudeš furt stejná. jen jde o to k čemu to jaká jsi používáš. jestli to vztahuješ jen k sobě, nebo sama ze sebe vystoupíš a podíváš se zvenčí. A pak asi záleží odkud se na sebe díváš. kam se člověk odrazí... už jsi mluvila o lese, o stromech... lesní víly :-) to je taky dobré. ono se to zpětně odráží v tobě. ta zpětná vazba se přenese ven. je to jako ta hádanka se čtyřmi puntíky které se měly spojit dvemi tahy. musel se přidat papír a pak se to spojilo. přidat jeden papír (další dimenzi) ale nezůstat v ní, vrátit se zpět. šlo jen o to spojit a vrátit se. Proto je pro mě Duch důležitý, protože dává zpětnou vazbu. co si podkládám jako papír (spojovací článek)
OdpovědětVymazat9. domnívám se, že když je člověk hodně ukotvený v nějakém svém přesvědčení, vyznívá to navenek, je to právě určitá vibrace a tahle vibrace, frekvence - přitahuje určité lidi. takže změnit svou vibraci. nejde to hned a nejde to násilím, postupně, prací na sobě, ve své mysli. pak je druhá cesta, nechat to být a věřit.... Ratčina cesta.
OdpovědětVymazat11
OdpovědětVymazatNo, mně to zatím nefuguje.
Teda, dycky, když si myslím, že už je to lepší, tak najednou někde bouchnu a zjistím, že prd lepší, že jsem to akorát trochu potlumila a spíš neviděla, že to tam je furt. Uteklo mi, co jsem nechala přerůst.
Aneb jak říká Ratka - ztratila jsem bdělost a v tu chvíli mě to dostalo.
10
OdpovědětVymazatPřemýšlím, kde jsem mluvila o lese a o stromech, jestli si mě nepleteš s Barčou, ale jinak tomu asi trochu rozumím. Tak nějak to cítím taky. Jen v tom nemám toho ducha s velkým d. Trápěj mě zatím spíš ty s tím malým, protože dycky když mě něco takhle rozhodí, veme mě i žlučník, a to je duchů nadbytek.
budeš furt stejná? stůl - je ze dřeva, dřevo vyrostlo v lese, aby dřevo vyrostlo, potřebuje zasadit semínko, semínko potřebuje slunce, vzduch, vodu, zem .... co je stůl? je stůl jen tím stolem jak jsme to pojmenovali, nebo už je stůl tím stromem, větrem a semínkem? ....
OdpovědětVymazatErgo, ta moje 12 se neobracela jen na 11, ale hlavně na devítku. Já tam tu devítku měla, ale jak naskočil Barčin další komentář, tak mě to zblblo, lekla jsem se, že jsem se zas přepsala a odkázal ana svůj komentář místo na Barčin, a honem jsem to smazala a vložila znovu s jiným číslem odkazu. A to bylo teprv pak blbě.
OdpovědětVymazatA takhle zauzluju dycky skoro všechno. Spolehlivě nechtíc opravama úplně do blba.
14. takže když stůl je pro tebe stůl a jen ta jedna nálepka - tak pak ano. tak jsi uvízla ve své ztuhlé představě a v nálepce a není cesta ven.
OdpovědětVymazat16
OdpovědětVymazatTo je ale spíš takový abstraktní kecání do větru, Barčo. Že si tudy můžeš namluvit, že už nejsi dřevo, protože můžeš být cokoli jiného ze dřeva, čímž už nebudeš dřevo.
Jak se to projevilo u tebe konkríétně? Jak jsi zušlechtila nějakou svou vysloveně zápornou problematickou vlastnost z formy dřeva či semínka do formy užitek přinášejícího bytelného stolu či plodícího stromu?
vždyt ti to tady popisuju konkrétně celou dobu - rozpustila jsem a rozpouštím o sobě představy, které si o sobě spousty let držím a myslím o nich vážně. že jsem taková - utvrzovala jsem se v nich. prostě jen jsem. a jsem někdy taková a jindy maková, ale neutvrzuju se v tom ani jak jsem nedokonalá a špatná a bla bla bla, ani jak jsem úžasná a bla a bla a každý okamžik, každá událost je prostě jiná, nese v sobě to co se může u mě projevit, když v té dné situaci si budu říkat tohle zvořu a nezvládnu, vyrobím si srtes a fakt to třeba nezvládnu, když budu říkat jo, levou zadní, tak to můžu lehce podcenit. takže být bdělá v té dané situaci, a nenálepkovat nic. jít do té zkušenosti jakoby poprvé bez předjímání, a bez předsudků. a viz, to s tím samotářem. to je podobný příklad. tohle je prostě má vlastní zkušenost. prostě v té situaci jen být, spočívat, nenálepkovat, nesoudit a když se tak stane, podívat se na to kde se to v mé mysli vzalo a proč - rozpoznávat.
OdpovědětVymazattohle téma jsme myslím nakousli i u Lišky na blogu.
OdpovědětVymazatted mě napadá, kdybych se měla pevně stotožnit se svým otcem a matkou, musela bych mít hrozný osud a žít šílený život.
OdpovědětVymazat18
OdpovědětVymazatKdyž to není konkrétně. To je zase jen obecné. Nepřesvědčivé. To si totiž o sobě myslí každý, kdomá IQ dovolující mu o tom přemýšlet. I já si to donedávna myslela.
Jenže pak narazíš na nějakou konkrétní událost, kde ta tvoje konkrétní vlastnost zase vyskočí - a to by mě zajímalo, jestli máš ověřeno, na nějaké tvojí konkrétní vlastnosti, že už se neobjevila, ne za stejných podmínek jako kdysi, ale za silnějších, protože samozřejmě se s věkem už líp známe a ty obvyklé podmínky se naučíme si ohlídat. Tak by mě zajímalo, na které ti u tebe fungovalo a jak.
19
U Lišky na blogu jsem to přestal číst, přijde mi, že jak se sejdete vy dvě s Ratkou proti sobě, jsou všichni hadi kulatí ve všech lidech proti tomu slabota, točíte se na svým písečku pořád stejně naladěných debat nepřekonatelně. :-))
20
Já se ztotožnit s oběma ani nemůžu. To už bych byla schizofrenik.
Ale stopy jich obou na sobě vidím docela dobře.
bojácnost. celý život si o sobě myslím, že nemám odvahu. a naopak můj život mě tlačí do situací kdy musím být odvážná, sama za sebe, a i za jiné. nikdo jiný za mnou nestojí a nestál. nikdy. nevěřím si, nevěřila jsem si dříve ještě víc pak přišly ty různé situace.... neříkám si dnes už jsem odvážná, jsem neodvážná jen té mé představě o mé bojácnosti nedávám takovou důležitost, nepodléhám tomu tak a líp se my s tím žije. i to okolí to cejtí, vnímají tě jinak, sbližuje tě to i s jinými lidmi, než když jsem vibrovala jako ta úplně bojácná. a samozřejmě má bojácnost občas vyletí na plný pecky, třeba při té stresu v práci. není to hned, ta práce na sobě je postupná.
OdpovědětVymazat22. silnou bojácnost jsem si vypěstovala díky mému otci a také díky tomu, jak jsme vandrovali z rodiny do rodiny .. jsem bojácná, vím to o sobě. v nějakých věcech jsem bojácná stále hodně v nějakých méně a v nějakých už vůbec. postupná práce.
OdpovědětVymazat22
OdpovědětVymazatNevím. Bojácnost je spíš blok, ten se dá uvolnit. Postupně. Nevím, jestli to je špatná vlastnost.
Kdybys napsala, že třeba jsi v rámci té bojácnosti měla sklon alibisticky uhýbat z vlastního postoje za pomoci opírání se o nějaké berličky, návody, jiné autority, ztotožňováním se s nimi, citováním těchto autorit a osvědčených postupů, a to že jsi zjistila, v té a té konkrétní situaci, že už nemáš zapotřebí,že jsi na někoho něco vychrlila sama za sebe bez přemýšlení a impulzívně i za cenu konfliktu s ním, i když to nebylo úplně pravda, ba dokonce to odporovalo tomu, co bys správně měla dělat a cítit, asi by to bylo v dané souvislosti odpovídajícnější.
24. ano, také, s tím to také souvisí, u lišky jsem psala že jsem právě měla potvrzovací a také hodně vyvracečské období.
OdpovědětVymazatKonkrétně?
OdpovědětVymazat24. jinak tomuhle se říká neplnit očekávání :-)
OdpovědětVymazatTak jsme zašla k Lišce doplnit resty.
OdpovědětVymazatZaujal mě tam komentář 202 a v něm útržek:
"léčba z obav, kdy člověk selhává, má pocit, že selhává a že bude hodnocen někým jiným a neobstojí a také hodnotí sám sebe …neustálá křeč."
Jo, to mám. Ale to taky vím už dlouho a nic s tím nenadělám v absolutním měřítku. Jen částečně.
Prostě i když vím, že je to blbos,t a jsem schopná se toho na chvíli zbavit, tak jakmile mi začnou stoupat emoce kdesi uvnitř tlakem nevybité (třeba i sexem s citem, pohybem, a pod), tak do tohohle zas spadnu, zas mě to vtáhne, ten pocit, že neobstojím v hodnocení. Uspokojení z dobře odvedené práce tomu pomlůže jen částečně.
A z toho pak vyleze ta potřeba křičet (bránit se) a brečet, protože samozřejmě že neobstojí nikdo, kdo se sám hodnotí, natož kdo se snaží sám sebe hodnotit očima druhých.
já jsem si přečetla tvůj článek znovu. - takže svěřila ses, a co s tím dál? bereš to tak, jakože to je hotová věc a basta a chceš to potvrdit, jakože to takhle je a nebo chceš s tím něco dělat? protože v komentářích se to hemží jen o tom - zda tohle funguje a tohle zajisté nefunguje a všechno to jsou jen kecy. takže tenhle článek je napsán, ulevilo se a na chvíli dobrý.
OdpovědětVymazat27
OdpovědětVymazatČí?
Nicméně o tom sebepotvrzovacím a sebevyvracečském období jsem u Lišky našla jen jednu větu, zmínku, že jsi takovým obdobím prošla. Konkrétního taky nic.
OdpovědětVymazatNavíc je to v jiné souvislosti než bylo myšleno tady.
29
OdpovědětVymazatNevím, co chceš číst, Barčo. "Píšu ti, že to, co mi radíš ty, už zkouším desítky let a že to funguje jen částečně, že ze dřeva kov neuděláš, i když s ezměníš ze semínka na strom či stůl. Snažím se ti decentně sdělit, že žiješ ve stejném omylu jako já kdysi, protože svoje zápory jen vypodpíráš, aby se ti líp nesly a šly trochu vylepšit k běžnému žití, ale žes je v zásadě nezměnila. Neslyšíš (nevidíš).
Místo toho zkoušíš, že tedy s tím asi nic nechci dělata chci jen potvrdit, co jsem napsala.
Víš, mně je to jedno, ejstli to potvrdíte, nebo ne. V dabnou chvíli je to opravdu jedno.
Je potřeba to napsat a přečíst a nechat chvíli být, ono z toho něco doskočí o patro vejš, nebo nedoskočí. Nejde o to, jak být strom, ale o to, jak unést, že nejsem kov. Jak to unést?
Protože až zvládnu to unést, tak i přijdou ti lidi, který tím zatím odháním. Protože lidi kolem sebe neodháníš tím, jaká jsi, ale tím, že to nezvládáš.
No, a já to právě chci zvládat tak, jak to je, bez berliček nalézání slov, která by mi potvrzovala,l že to dělám správně. Abych je pak měla nutkání opakovat a předávat dál jako další potvrzení správnosti.
OdpovědětVymazat32. no vida, jsme doma . :-) ano, je to tvůj blog a tvůj článek. a vida, víš to. až to budeš chtít změnit, změníš to.
OdpovědětVymazatzměníš to tím, že to uvidíš za čas zase jinak a řekneš si, tyjo, jakto že jsem byla takhle zaseknutá a proč?
Protože berličky tě zavírají...
OdpovědětVymazatNějakej ten vhled. Ku.va vhled... Další papír. Vystoupit a po návratu už vědět.
Nechtěla bych to nějak moc lacino?
34
OdpovědětVymazatNo, a jak si řekneš tohle tak jsi na nejlepší cestě zjistit, že jsi zaseklá zas, akorát vo kousek jinde. :-)
Jasně, že jsem to věděla od začátku. Proto tu fňukám, ne? Že to vím.
A ono to z toho článku není poznat? Že o tom píšu?
OdpovědětVymazatAsi teda není, no.
no, já to mám tak, že když se na něčem zaseknu hodně - tak jsem to právě já, kdo si vyrobil tu obrkuličku. právě těma myšlenkama na tu jednu věc a beru to dramaticky vážně, místo toho, co bych to nechala v klidu a už to těma svýma konstrukcemi neživila. ty konsrtukce a další myšlenky to je rpávě to potvrzování toho co se mi kdy stalo a proč a proč to mám takhle zrovna já a obrobr problém.... a mě udolá, udolá natolik, že ta koule mě pohltí celou, na nic jiného nemyslím, než na ten obrobr problém ....za nějaký čas to ve mě poleví a rozpouštím to a začínám vnímat jiné věci a říkám si právě .....tyjo, to jsem se zasekla... a na čem ... a proč .... koukám a nevěřím vlastním očím co jsem si vyrobila za problém, vlastně úplně zbytečně ...
OdpovědětVymazat38. pro mě funguje ta "metoda" určité volnosti...brát věci, ne tak smrtelně vážně a především nebrat sebe smrtelně vážné. právě už dost na tom, že pracuju v prostředí, kde se smrtelné věci dějí.... vůbec neříkám, že má "metoda" cesta je ta jedna a správná....
OdpovědětVymazat38
OdpovědětVymazatProto tam mám ty konstrukce tři. Vždycky, když cítím, že mě jedna začla vtahovat, vymslím aspoň dvě další, aby byla protiváha.
39
Mně funguje to napsat.
Předehra psaní bývá někomu něco říct.
40/39
OdpovědětVymazatNevážně beru věci průběžně. Lidi kolem občas až přestávaj dejchat, když uprostřed slz a dramaticky vyhrocených situací kváknu nějakou absolutně absurdní koninu. To je normálka. Obrana proti přemíře tragična, to fungovalo už od mala proti mamince.
38. pak sedím na tý skále a směju se. prostě najednou vidím, že nějaký obrobr problém prostě není, zmizel, je jen ta "volnost" "průsvitnost" vše se děje jakoby v okamžiku, vše v pohybu .... nevím jak ten prožitý pocit popsat.
OdpovědětVymazatčlověk cítí volnost, radost, lehkost... vše je jakoby znovuzrozené a svěží ..nic v tý svý hlavě nevytvářím a jen to kolem mě vnímám .....vnímám to na skále, v přírodě a pak jdu do práce a tuhle "jasnost" pohledu si snažím jakoby uchovat... ale přitom vnímám samozřejmě vše co se děje okolo mě. není to, zasnění se a střih a vrácení se na skály obrázkem - ne, je to v tom pocitu, prožitku, ne tím obrázkem.
To jo, ale funguje ti to i pak,když se zase vrátíš zpátky? Řekněme když zas zpátky kmitáš v práci, zabraná do svého nějakého inteznzívního řešení, a najednou z úplně jiné dimenze naprosto nepřipravená se ti do uší sametovou rezonancí prořízne ten hlas, jak o patro níž ve dveřích promluvil na někoho tím hebkým vřelým tónem, jakým dřív mluvil na tebe, než přestal nadobro, a na jaký jsi už skoro úspěšně zapomněla jako na nedůležitý? Už by tě to nebodlo v žaludku ani trochu?
OdpovědětVymazatdomnívám se že žádný problém není. přesto reagujeme jak reagujeme. naše těla nejsou z kamene a tak reagují tak jak těla reagují. nemusí to být radostné a vůbec ne blažené. spadne nám kladivo na palec, poskakujeme kolem a držíme se za bolavou část. takhle to je. ten pohled na zranitelné, bolavé a upadající tělo není radostný. takhle to je.
OdpovědětVymazatstárnu. a vidím jak stárnou jiní, jak upadám a upadají jiní. jak tápu a a jak nevím. tohle přijmout.
nikoliv si vyrábět problém... ten třeba není, jen ten pohled na sebe. a třeba i úzkost že to vím, že umírám, že umírám... a z té úzkosti vyskočí naděje. tak nějak přirozeně.
nebavme se jen o rodině, blocích, co kdo zažil a v čem je neurotik. ale mluvme o tom co žijeme a to každý dle své přirozenosti, jediněčně. a i bolestivě ve svojí jedinečnosti a zranitelnosti.
protože zranitelné jsme. velmi. a citlivé. velmi.
to všecko dohromady. zranitelnost a citlivost. kde jsou TI muži? nejsou. prostě nejsou. a nebudou. a když se nejaký objeví? tak to není on. tak nějak porozumět že tam na mě nikdo nečeká. tohle jsem musela v sobě zpracovat a bylo to těžké. že tam venku nikdo na mě nečeká.
43. nefunguje to stále i v té práci se nechám vtáhnout naplno do toho stresu, různých nálad. a jasně, rozumím tomu, co píšeš té vzpomínce ...dobře, zaslechla jsi ten hlas a co to udělá - přeskočíš na kdysi a už se trápíš, už přemýšlíš o tom jaké to bylo a už není .... vjedeš do toho, co už není aktuální a rozjíždí se kolotoč lítosti, smutku.. tak dlouho v tom kolotoči budeš jak budeš chtít ty - to znamená co tomu hlasu, dáš za přívlastky .... až to bude zase jen hlas, jako hlas jiného kolegy pak se od toho osvobodíš. ale tobě se stále ještě třeba osvobozovat ani nechce, třeba jen kvůli tomu hlasu.... nevím, to víš zase jen ty. ten mechanismus je stále stejný - čemu dáš jakoby důležitost, za čím v té hlavě půjdeš, jaký vjem, myšlenku chceš následovat....
OdpovědětVymazat44. neurotici v podstatě jsme všichni, protože furt v tý hlavě přejíždíme z jedný reality do jiný. prostě nejsme a neumíme být chvíli v klidu - málokdy. takže vzpomínáme, bilancujeme, plánujeme ....furt točíme nějaký vlastní film :-) a je to ten film, co nejvíce člověka zranuje - co bylo a co už není, nebo co očekává a neděje se tak.
OdpovědětVymazat46. bonus navrch - ještě se v tom utvrzujeme, proč ten náš vymyšlený film je takový, nebo makový. místo toho, co by se člověk na film vykašlal a byl v tom co je . a právšě tyhle vzácný okamžiky bez filmu jsou , ale málo.
OdpovědětVymazat46. v tom je právě ta chyba. v točení starých filmů. ale dá se zastavit ten film. zastavit myšlení. ale to neznamená že bud sedět na skále a jen se radovat. mohu plakat stejne jako předtím protože to co právě žiju je smutné. to jsem chtěla říct. pravda je to co JE. když je to teď smutné tak je to smutné a když veselé tak eselé a když mi spadne na palec kladivo tak to bolí. staré filmy jsou staré filmy. a to co je teď může být stejně tak smutné jako veselé. akorát že to přejde. když to je tak to je akdyž to není tak to není. ale poznat to. poznat Pravdu je těžké. kdy je to pravda a kdy jen pouhý film. v tom je ten vtip
OdpovědětVymazatpozná se to podle toho že jsem klidná uvnitř. klidně pláču, klidně zuřím, klidně foukám bolístku a klidně nadávám . protože žiji to co je a nenechám si to krást ani vzpomínkami, ani představami a ani filmy.
49
OdpovědětVymazatNojo, ale zas některý vzpomínky jsou fajn.
A k čemu yb mi to teda bylo, to všecko, co bylo a už není, kdybych si to ani neměla pamatovat. Že třeba už vím, co radši už nedělat. :-)
Ono nejd eo to, že bych při zaslechnutí toho hlasu chtěla toho dotyčného zpátky, al eže mi najednou hrozně chybí kdokolim, koho bych mohla tak obejmout jako kdysi jeho. Prostě mi chybí ten pohyb, pocit tepla a zaplnění prostoru u sebe... Nevím, jak to napsat.
OdpovědětVymazatPřemýšlela jsme, že to je asi ta závislost na příjemném pocitu, jakpsala Ratka, prostěmám absťák, jak píšu já. :-)
Proto se člověku nechce smířit s tím, že už to nebude. Protože by to ještě chtěl.
A ano, taky to souvisí s vědomím, vlastního stárnutí.
OdpovědětVymazat50 jo, je to lpění na něčem co bylo (hezké) a už není. a třeba ani nebude. anebo bude. ale to nevím v ten moment. takže to lpění jakoby se toho chytalo, chtělo to vrátit. vzpomínky by měly být čisté, nezatížené emocemi. čisté jako křišťál, člověk ví ... vidí. ale to je všecko. ani ano, ani ne. jen o vidí. tak nějak vnímám tu změnu. a tím i intenzitu toho co mě potkává. s důvěrou. že to tak má být. neotáčím se.
OdpovědětVymazatdnes byl dobrý zmatek kostelový. přišli jsme k nám do kostela a tam ani noha. byla nějaká pouť, všichni to věděli jen my né (klasika tupci) takže jsme vyrazili do města ke Kříži a tam odcházejí dominikáni od Kříže a tak byla mše s vrchností dominikánskou a jako vždycky jsem mši proslzela a bylo to moc pěkné. takže nejdřív jsem si nadávala jaký jsem blb když jsem nevěděla že je pouť a pak se mi moc líbila mše i s kázáním o kříži. takže vlastně všecko tak jak má být...odvaluje se to jako nit z klubka. a teď dodělávám flíčky, maminka leží vedle v posteli. co říct? nic. prostě to tak je. muže mám protože jsem si vybrala takové co neodejde. co raději vedle mě zemře. není to moc velká sranda. ale je mi jasné že mám taky podíl. že to není se mnou jednoduché. ale taky to tak je. nic neudělám jinak.
OdpovědětVymazatNojo. Co na to napsat. Ode mě taky neodešel, navenek, před ostatními. Akorát chtěl, abych odešla já, že on zůstane v chalupě, protože on je ten, kdo za nic nemůže. A tu chalupu chce.
OdpovědětVymazatA tak jsem šla a tady v bytečku je mi dobře.
Fakt už mi to funguje tak, že třeba i jdu domů a bulím, překročím trať a říkám si, To je můj Rubikon - od něj se ještě jde vrátit zpátky do firmy a třeba chtít o něčem mluvit, za ním už je konečná - no, ale zatím jsem se ještě nikdy nevrátila, i když jsem párkrát seděla na svahu nad kolejema, čuměla na projíždějící vlaky a bulela.
Ale pak dojdu až domů, nadechnu se teploučka, kouknu na sluníčko v oknech (nebo na kapky deště na nich), na ticho a klid, co tu je, nadechnu se jeho nálady, on je ten byt asi v nějaký příjemný geozóně - a za chvilku je mi dobře. Maximálně když musím ještě zatopit, tak si zaslzím do rozhořívajícího se ohně, ale už je to vnitřně dobrý, to už je jen dotok.
A pak tu sedfím a něco šmudlám, korektury, fotky a tak, nebo si vařím a koukám z okna na pole a na sousedy, jaks etaky vracejí z kostela, a je mi dobře. Hodně dobře. A nechápu, kde s eto v té práci bere. Jestli třeba i z únavy... Nevím. Tady je mi dobře.
Fakt jsem ráda, že to tu mám. Tady ani nikoho moc nepotřebuju.
54. to je třeba prozkoumat :-) co od něj chceš. a když to budeš přesně vědět, tak se na to podívat a pustit to někde po vodě. nebo to hodit do ohně. takhle jsem hodila co si do ohně a udělal se mi v ten moment pásový opar :-) jsem na to čuměla jako na puk. a teď si říkám, že asi ta potvora se mě držela jako klíště.
OdpovědětVymazat55
OdpovědětVymazatJo, co od něj chci.
Nevím.
Tak jsem se upnula na to, že nic nechtít, až mě nenapadlo považovat za důležité zjišťování, co vlastně chci.
56. co je to nic, co nechci.. že. To je taky takové nějaké rozplizlé. nechtít mohu jen to co bych teoreticky chtít mohla. Takže něco konkrétního to musí být. Já chtěla bych celý život samostatná a nezávislá. a dospěla jsem k závislosti a k nesamostatnosti :-) a když jsem se na to podívala zblízka, tak jsem zjistila že přesně proto jsem tkaová. že to byla ta příčina. dovedla mě přesně tam čeho jsem se nejvíc bála. takže musím pustit ten strach z závislost a nesamostatnosti. a nestrkat hlavu do písku jakože já jsem taková samostatná. podívat se na to.a uvědomit si svoji závislost a nesamostatnost konečně. nechat to být. pustit to.
OdpovědětVymazat57
OdpovědětVymazatJá chtěla celej život být se svým mužem tým.
Nejlíp mě každej chlap dycky sbalil, když jsme spolu něco dělali, a tím teď nemyslím sex. :-) Na něčem spolupracovali. Něco společně vytvářeli. Vymýšleli. Cizelovali.
A ztratil mě, když mě z toho spolupracování vymetl. Páč jsem najednou byla jako bez půdy pod nohama, ve vzduchoprázdnu, ztracená v nepotřebě cítěné jako lhostejnost. A začla cítit v té ztracenosti úzkost. A moc mluvit a moc řešit.
Z toho důvodu se teď ve firmě snažím vyhýbat přílišné spolupráci s jedním, co by spolupracoval (až do toho sladkého konce) moc rád, čím dál radši, ale mně se už nechce. Ženatý kolega. A pryč.
58. já právě v týmu moc neumím. má to kořeny i v dětství, kdy byl v týmu stres. s maminkou je stres a s tatínkem byl totální stres. ale teď už mi to celkem jde :-) protože můj muž je týmový a vtahuje mě pořád do spolupráce a není stresor. nenechá se odbýt.
OdpovědětVymazat58. tým .... nojo, ale je možný, že třeba možná působíš, ne že chceš být tým, ale prostě soupeř, vzájemný soupeření ... ten jakoby "tým" potřebuješ jen k tomu, aby ses prosadila. ještě k tomu týmu ....bojíš se stádovosti, berličky , nebo věci od jiných odmítáš, jakoby ses bála, že přijdeš o tu svoji samostatnost, nebo nezávislost, říkáš sama, že nikam nepatříš a patřit bys na jednu stranu chtěla ... já tě Ru neznám, nevím, jen vnímám tady na diskuzi tady co píšeš.
OdpovědětVymazat60. prostě jen chci říct, že ty chceš být v týmu, ale třeba na nějaký hlubší úrovni to jakoby odmítáš...a to se prostě objevuje i v tom reále, nevím...
OdpovědětVymazatpodle všeho čím jsem si prošla bych neměla být moc týmová :-), ale týmová jsem a taky týmová někdy nejsem. a zjistila jsem, že když se neberu příliš smrtelně vážně kdo si myslím že jsem tak jde vše hladčeji, člověk je uvolněnější. tak jsem např. minulý týden spala v jedné místnosti asi se třiceti lidmi, pomáhala v kuchyni a neřešila že nikoho neznám a neřešila jestli jsem nebo nejsem týmová, nebo jestli jsem nebo nejsem samotář a jestli mi to jde nebo nejde být s těmi lidmi. a dalo by se říct, že když žiju osm let sama , jsem bezdětná - mohla bych být samotářem. který asi těžko půjde mezi dav.
OdpovědětVymazat62. opravdu zjištuji, jak začne člověk moc spekulovat a smrtelně přemýšlet o tom kdo si myslí že je a začne si to zdůvodňovat proč tak neustále je , dostává se do svého vlastního vězení a tím se prostě jakoby ujištuje, že jiná cesta a možnost pro něj není dost dobrá a jiné řešení pro něj neexistuje.
OdpovědětVymazat63. mno, takže jsme zpět u toho proč kdo dělá tohle a tamto. že vlastně se nemusí nikomu zpovídat proč dělá tohle a ne něco jiného. pro mě byl velký krok právě vstup do církve i když mi je jasné že je to víceméně anonymní skupina ale je to opravdu tak, že ti lidé i když anonymní jsou fakticky intimně blízko- nejblíže jak je vůbec možné jelikož jsme spojení ve stejném duchu. tohle byl pro mě největší krok života. možná vnější forma nic moc, ale uvnitř kolosální krok. právě pro to otevření se neznámu.
OdpovědětVymazatspát s hromadou cizích lidí je pro mě normálka. jak chodím po horách a spím v různých "lágrech" tak chrápajícíh třicet mužů je tak nějak standard. ale vpustit si někoho do srdce... to bylo něco.
tým, už jsem tady popisovala jak něco skládáme. jak muž po mě řve :-) a nadává jak jsem nemožná a neschopná. jediný nešikovnější člověk na světě je moje matka. Ale přesto všecko je týmový člověk. Který dokáže věci zkoordinovat a dát prakticky dohromady. A tak nějak to klapne. U nás doma to bylo pořád prosím pěkně a děkuji pěkně a všecko bzučelo a všichni nervozní a nakonec se všecko rozesralo a nešlo to dodělat a děkovali se tatínkovi že je tak šikovný a pořád jsme se ujišťovali jak se máme rádi, až jsem se z toho téměř zbláznila. nic nebylo opravdické. všecko jako v divadle. naaranžované. pokrytectví. ono je v životě pokrytectví to nejhorší zlo. úplně nejhorší ze všech zel. to jsme se dostali jinde. ale ne zcela. najít někoho kdo není pokrytecký kdo se směje když mu je veselo a pláče když mu je smutno je výhra v loterii. ale na to jsem přišla až po mnoha letech. tak jednoduché to je. jíst když mám hlad, smát se když mi je veselo a plakat když mi je smutno. a nic víc. jen tohle.
OdpovědětVymazattýmovost je členství. schopnost být částečkou něčeho. členem. a nekecat do toho, nevylepšovat druhé. jen být součástí a nerušit vlastní přítomností. tohle je týmovost. Jakmile začnu v tým do toho kecat a něco chtít vylepšovat je to v pr....
OdpovědětVymazatMně ta týmovost chyběla od dětství, milovala jsem dělat něco s tátou. Milovala jsem mužské práce kolem domu a zahrady, protože se dají dělat v týmu, což mytí nádobí nebo žehlení nejde.
OdpovědětVymazatHledám muže, aby mi bylo s ním tak dobře, jako mi bylo v dětství s mým tatínkem. A nejde mi smířit se s tím, že to taky nejde. To je celé.
Ne, s týmovostí problém v reálu nemám, ani s týmovými sporty, ani v práci, ani u koní. Je něco jiného cítit se stát poněkud bokem nebo nechtít se účastnit masových hnutí a něco jiného neumět se zapojit jako článek řetězu do výroby nebo vytváření něčeho.
Jako soupeře mě, Barčo, vidí jen moje skorošéfová, a to proto, že jí to tak lejou do hlavy staří, ale ti to dělají leta vůči všem, že dcerušku před všemi nežádoucími varují a zvedají jí sebevědomí tím, že ostatní před ní očerní a shodí a vylíčí jako padouchy, udržují ji tak pod svými ochrannými křídly.
Nerada vedu tým. Já vím, že to tak tady na netu nevypadá, protože slovně jsem dominantní, ale i když jsem akční, nejsem ráda vůdcem. Dělala jsem třeba v oddíle dřív jednatele, ale vždycky to bylo tak, že jsem se ptala, co je potřeba, a tam jsem pak bojovala jako lev. Ale co se neodsouhlasilo společně, to mi bylo napříč udělat o svojí vlastní vůli. Nebo aspoň bez souhlasu šéfky od koní, byť mě k tomu někteří taky tak trochu párkrát naváděli.
OdpovědětVymazatA zrovna tak když jsme jezdily na puťáky, nebyla jsem to já, kdo vybíral trasu a rozhodoval, kde se přespí, nebo kdo vybíral náhradní cestu, když to podle značek nešlo. Nestála jsem o to. Bylo mi milejší se přizpůsobovat. Jen se "vézt".
S chlapama to mám podobně. Ráda bych se přizpůsobovala. Šla za ním.
Jenže se svou jinak akční a impulsívní povahou na mě jdou spíš ti, co si představují, že budu takhle akční ve všem, až dominantní, takže když pak zapadnu do své "příjemné" pasivnější podřízenější polohy, jsou z toho rozladění. Nuda, zklamání. Někdy jsem to na nich viděla úplně hmatatelně. :-)
To je zajímavý, že když jsem bojovala za tým, měla jsem hroznou sílu, nepochybovala jsem, nedeptaly mě ani eventuální konflikty.
OdpovědětVymazatSama za sebe - to mě ničí. Nejistota, stres, pochybnosti, lítost, že jsem původcem nějakého napětí.
Normálně ukázkově slabá povaha. :-))
OdpovědětVymazattaky jsem ten co se veze a ještě k tomu alibista. jak jsem stará, dokážu to ale jasně sdělovat. hned. jakože ať mě nikdo neotravuje, žádný tým, žádné lidi a z dálky ukazuji že jsme velmi laxní a mám ráda klid.
OdpovědětVymazatpřes to všecko asi nudná nejsem (prý). takže ono to nebude v tom že nechci být akční a nechci řídit. a že jsem pasivní a podřízená. z nějakého důvodu jsem pro ostatní zajímavá a dokonce jsem i autoritou což mě pokaždé překvapí když čekají na můj názor a třeba i někdo naslouchá tomu co říkám. ale je to asi tím že se nezeseru když přijde problém. teda ostatním to jako problém připadá a mě ne. a to je pak výhoda. když ostatní tikají a lítají jak splašení, nedělám nic. čekám co z toho vyleze.
teda kromě případu když jsem jedné paní vrazila do auta. to jsem volala domů: co mám dělat, pomož mi prosím :-) to byl můj muž ten salámista
OdpovědětVymazatVypadá to ale (bohužel) že můj kolega v práci taky dostává nějakou žaludeční nemoc. patří k těm aktivním a snaživým, co chtějí být chváleni a nikdy nesmějí být kritizováni. což jaksi nejde v takové práci. a zatímco se jeho neuróza stupňuje a jeho dech je pořád horší, problém není. říkám mu, neblbni dyť jde o hovno. a on se na mě dívá jak zraněné zvíře. teda snad neonemocní.
OdpovědětVymazat68 Ru, možná je to doopravdy v té slovní dominanci. že když žena mlčí je to fakt lepší.
OdpovědětVymazat71
OdpovědětVymazatRatko, já psala o chlapech jakože sex a intimní vztah.
Ale třeba to byli jen smůla chlapi, třeba ta nuda by nastala tak jak tak, když potřebujou ženský střídat, nebo třeba šlo jen o to, že to, co bavilo mě, nebavilo je, co já vím. :-)
75. no na sex a intimní vztah musí žena mlčet. teda to je můj názor. že ukecaná nebo slovně dominantní žena je pro běžného muže utrpením (jsou třeba takoví co milují mluvící ženu).
OdpovědětVymazatvím jak můj muž nesnáší mluvící ženské. moje maminka (ač mluvící) téměř nešpitne. bůhví jak ji zpracoval když jsem v práci. ženský hlas bývá mužům nepříjemný. teda pokud se nejedná o nějaké erotické šeptání chraplavým altem
74
OdpovědětVymazatTo nedokážu. :-))
Bane, kecám. Já právěže pak i mlčím, najednou. Po opadnutí prvního seznamovacího vztahnavazovacího vzrůša.
To mluvení mám jen k excitaci - ale jak dlouho člověk vydrží bejt excitovanej? Já teda moc ne.
A proto taky nemám ráda začátek vztahů, že je tam ta excitace, to napětí. Těším se dycky, až už to bude posunutý dál, až už budu moct mlčet..
76
OdpovědětVymazatNo vidíš!
Tak to to dělám "správně". :-))
:-) Ru, jak to tady čtu, mám to dost podobně, včetně toho mlčení .... včetně toho, že můžu těm chlapům přijít nezajímavá a nudná apd ...
OdpovědětVymazatasi bych si nikdy žádného chlapa nenašla. teď už ne. toho jednoho kdysi ještě jako mladá a hezká. teď bych koukla na chlapa a ten uteče v hrůze do polí. protože nejsem milá, nemluvím a výhružně čumím.
OdpovědětVymazat80
OdpovědětVymazatNo právě, já mám pocit, že jsem tu vhodnou chvíli už taky projela. :-) Ty dlouhý vlasy to nespasí, musela bych se k němu točit furt jen zadkem, aby na mě nemusel koukat zepředu, jak čučím jak vyvoranej buldok, když se zrovna nesměju. A nebo nedejbože z profilu, ten nestál za nic odjakživa. :-))
:-) vy děláte, jako kdyby jen ženský stárly :-)) nedávno jsem potkala známého, neviděla jsem ho asi deset let, málem jsem ho nepoznala, jak zestárl ... ale to nic. spíše vidím problém v tom starším věku, kde se seznámit, že jo. ... člověk je uzavřenější, má okruh svých přátel a jen tak někde se seznámit je problém, kde ...
OdpovědětVymazatna netu?
OdpovědětVymazatjsem si vzpomněla na jednoho pána co říkal, "sestři dřív jsme byli mladí a krásní, ted už můžeme být jen krásní" :-) bylo mu asi necelých kolem sedmdesáti a byl těma očima, hlasem fakt krásnej.
OdpovědětVymazat83. taky, seznámit to jde, jak to jde dál, už je jiná ...zrovna jsme o tom mluvily v pátek o oční s kolegyní. svobodná matka, žije delší dobu sama, v životě by se neseznámila přes net - tvrdila jak je to neopravdový .... a bla bla ... ted z ní vypadlo, (dlouho jsme se neviděli, míjeli se v službách) a povídá mi, představ si, seznámila jsem se na na netu na seznamce, chodím měsíc s jedním mužem a jsem zamilovaná .... na seznamku ji přemluvila jen at to prostě zkusí, jiná kolegyně z práce ..... prostě mluvily o tom jak ta kolegyně se cítí, bojí být sama a zůstat sama...
OdpovědětVymazat83
OdpovědětVymazatNa to moc nevěřím. Na tématických webech nebo blogách jsou většinou ti chlapi "stabilizovaní", ščlověk je rád, že s nima pokecá, ale sakra si dává bacha, aby nelez, kam nemá, a na seznamkách zas jsou spíš ti nepoužitelní. "Honiči" (nemyslím tím psy) a "Ležáci" (nemyslím tím nechodícího). Jo, mladýho kluka nadrženýho jen na jeden večer chtít, tak mám zásobu na několik let dopředu. :-))
85
OdpovědětVymazatTohle v práci taky říkám, a ještě taky že jsem tam pořád to nejhezčí vybavení, ale že bych si to doopravdy v hloubi duše myslela, to ani nee. Spíš jen provokuju a koukám, co na to chlapi.
87. v práci vůbec nejsem ženská.
OdpovědětVymazat85
OdpovědětVymazatJo, já seznamky taky zkoušela. Ale co za něco stálo, bylo z Prahy, nebo eště ze vzdálenějšího konce republiky. Co jsem natrefila místní, tak to byly všechno profláklý existence, většinou ženatý nebo děvkaři. :-)
88
OdpovědětVymazatA to já zas jo.
90. jako ženská bych nemohla v klidu pracovat.
OdpovědětVymazatA hlavně - spousta výborných chlapů vůbec na net nechodí.
OdpovědětVymazat91
OdpovědětVymazatA to já zas jo. :-))
Ru, věřím, taky jsem byla na seznamce chvíli. ale věřím, že někomu to vyjde a najdou se. díky netu jsem se seznámila s orem a ten mě přivedl mezi nové lidi.... protože nikde nevymetám - z práce do práce, pár známých, všichni zadaní, když jedu sama na dovolenou tak také většinou jsou tam lidé zadaní... v práci tyhle vztahy jdou mimo mě, cítím sice třeba přitažlivost, je to příjemné, ale vím, že ten dotyčný je ženatý... tak nic, neživím to a nesměruju to nikam....takže pro mě i prostě úplně nová zkušenost se sanghou, která je různorodá - lidi mladí, starší, lidi jako já a ještě starší různých zájmů, koníčků, profesí, z různých i koutů země ....zadaní, nezadaní, svobodní, ženatí, rozvedení .....
OdpovědětVymazat94
OdpovědětVymazatOr/Teor byl myslím ještě i s námi na Ženě, než objevil budhismus, nebo si to pletu a byl tam jen Ghost/Tomáš?
Občas se mi zasteskne po těch bývalých tamních, rozehnaných kdovíkam novým nastavením diskuzí na Aktuálně (kam spadá i Žena).
95. nevím jestli byl or na Ženě ... poznala jsem ho na Ratce. a tak jak píše Ratka , že pro ni je normálka spát s třiceti neznámými chlapy někde v lágru, pro mě tohle byl obrovský vnitřní krok - jít na celý víkend mezi lidi, které neznám...a být s nimi vlastně neustále společně i v noci, pro mě obrovský nezvyk, první noc jsem nespala :-) teprve druhý den od rána jsem se v sobě jakoby uvolnila a začala si to v klidu užívat - vše nové, neznámé, sama ... a pak už jsem se necítila sama ...
OdpovědětVymazatJo, to bývaly časy... Těch třicet lidí mi nikdy až tak nevadilo, ale dneska už bych nedala to chrápání... tehdy jsem měla přeci jen tvrdší spaní. Od nocí strávených naslouchání dětskému dechu už mě vzbudí i kočičí poškrábání se za uchem. :-)
OdpovědětVymazat95. diskuse na ženě :-) Ru mě privedla na blog.
OdpovědětVymazat97. nosím sebou vatu do uší. chrápaní mi vadí taky, ale co nadělám
OdpovědětVymazatVata je málo. V práci si dávám k pískovačce plastický špunty a přes ně ještě sluchátka.Zabavený ty nejlepší na firmě. Vata nějaký chrápání vůbec nebere.
OdpovědětVymazatAle teď jsem si vzpomněla, že mě kdysi ségra lékárnice vybavila voskovýma špuntama do uší, že jsou supr, tak jsem si je do práce nevzala a pečlivě je schovala na mimořádné zátěžové situace, musím pohledat, kdyby něco. :-)
DoprDELE!
OdpovědětVymazatZatím čtu jen první komentář.
Jen mě napadá, jako tebe, ru, jestli se něco neoživilo tou maminkou - ve vydatném období s ní, teď, že by se víc vylilo to, co souvisí se vztahem k ní z "odedávna." Jako mně se vylilo, když tátu ranila mrtvice.
Je to šance.
Prolomit vlny.
Jenže si myslím, že většinou takovýhle šance jsou spíš nevyužitelný a jde to až později ... nevím. Jde o to, jestli chceš prolomit vlny a vysrat se na všechny chlapy světa, anebo vlastně nechceš a chceš toužit.
Ale to, co říkám, nemusí mít s tebou vůbec nic společnýho, asi nemá.
Jdu se vysprchovat a pak si to tu dočtu.
Má a taky nevím. Sama nevím.
OdpovědětVymazat7
OdpovědětVymazatsouhlasím s ratky druhou větou "Je to tělesný nástroj a velmi velmi kvalitní."
Zbytek kom.7 už mi nic neříká, mluví v jiných termínech než já. Nástroj je to tělesný a velmi kvalitní, přesně!
A dovede tě k osvobození.
akorát kom.10 nesouhlasím, že budeš pořád stejná.
souhlasím s barčou 9 a 11.
Akorát je tu ta potíž, že to vyznívá nekonkrétně - ale ono to ani jinak nejde. Barčo, ty to formuluješ podle mě docela pěkně. Problém je, že komunikujeme písemně a nevidíme se. A za druhé to konkrétní máme každej jiný a neznáme přesně, zvlášť takhle písemně, co ten druhý cítí a na co reaguje, nevidíme tvář a tělo a tak. Na to bychom totiž reagovali i my zas trochu jinak a hodně by to řeklo oběma stranám, protože bychom jistě byli upřímní, jako se snaží být barča - jenže nemáme teď na dálku tu možnost.
moje 101 ... jsem se nedovyjádřila dobře :)
OdpovědětVymazatJá to chápu tak, že zároveň se chceš na to vysrat a prolomit vlny a zároveň se nechceš / nemůžeš vysrat na chlapy a toužení.
Ono to ani nejde, to nemůže jít, protože si myslím, že původně je za tím něco jinýho. Jako bylo u mě. Něco starýho, hlubšího. U mě to byl zážitek s tělem, z dětství (plus podobné prostředí v souladu s tím zážitkem, působení dlouhodobé, to jistě, ale spojení toho zážitku s tím vším mým chováním, to bylo Ono, ten hybatel, co pak něco změní, protože jen vlastní vůlí to nejde - podle mě ne). Ta paměť tela je něco neuvěřitelnýho.
Plus
Zkoumáš, jaká jsi, koukáš na sebe kriticky, něco tě štve, vzteká, tys to rozpoznala a to je dobrý a dokonce o tom nemlčíš a to je přímo výborný. Jsi odvážná, takže jsi na dobrý cestě!
- jsem zvědavá, kdy zas já budu na nějaký cestě, fuuuuuj, je to hrozná zabíračka. Ale je to cesta k pocitu úspěchu.
Jo, ty kom. kolem 20-30 mi taky připadají nekonkrétní.
OdpovědětVymazatAle zase si kladu otázku, jestli vůbec to konkrétně lze popsat. Moc asi ne. S metaforou jo, ale to taky moc ke sdělnosti nepomůže. Ty konkrétné případy jsou takový, že by to muselo být děsně podrobně, jenže stejně by to asi nebylo pochopitelný pro nikoho jinýhonež pro toho, komu se ten jeho vlastní aha-efekt stal.
Jinak - u mě to nijak s přírodou a pobýváním v ní, koukáním na řeku, nesouvisí.
Ale před pár lety se mi stávalo, že právě při pohledu na přírodu mě posedla zvláštní blženost, že všechno je v pořádku, prožitek přítomnosti.
Ovšem neumím ho nikam zařadit a nemyslím, že by mi k něčemu pomoh. Nevím.
103
OdpovědětVymazatAle jo, Barča to píše pěkně, akorát já jí furt odepisovala, že mi to v dlouhodobém horizontu nefungovalo, přestože jsme si dlouho myslela, že funguje, a že neznám nikoho, komu by to takto skutečně fungovalo, takže ani její pěkně znějící povzbuzující popis mě o tom nepřesvědčí, pokud je takto obecný, že mi nezbývá než vycházet z toho, co o jeho autorce vím z jejích jiných písemných projevů.
104 - 1. odstavec - Já to tak pochopila, tu 101, a taky na ni v tom duchu odpověděla. :-)
2. odstavec - třeba jsem jen alibistka, napíšu to, jako když věřící jde do kostela na zpověď a pro svátost, přiznám se a bude mi odpuštěno, budu jiná, lepší... :-))
Někdy si tak přijdu. Dost často.
105
OdpovědětVymazatBlaženost, že je všechno v pořádku, a prožitek přítomnosti kdysi v přírodě - jooo, tak nějak, přesně.
A dneska to mám, když se kouknu na svou postel ve svým bytě, nejlépe těsně před položením se do ní ke spánku.
Což v konkrétním dneska tak honem nebude, tentokrát jsem korektury těžce nestihla.
45-48
OdpovědětVymazatnojo, jenže kdyby to šlo, tak tady o tom ru nebude psát, žejo...
To prostě není otázka vůle.
50
absťák, někdo chybí ... a stalo se ti to už někdy dávno?
58
tohle je zajímavý. A co táta? Taky jsme na něčem spolupracovali, byli tým? Byli, žejo? A skončilo to kdy / proč / co se stalo ...
(to já píšu jen tak, kdyby to náhodou s tím souviselo - ne abys nad tím hloubala :-)) Jestli to souvisí, tak se to vynoří i bez hloubání, když se od toho otočíš pryč, najednou se to vynoří - tak se to děje mně).
Ženatý - a pryč: s tím souhlasím. Přijde mi, že ti ženatí a jim podobní po nás jeli,protože viděj, že jsme hodný holky, který je nepošlou do prdele, nepůjdou do konfrntace s milým mužem. Nebo tak něco :)
67
a hele - tady už je odpověď o tátovi!
A co - udělal ti někdy něco, co ti bylo nepříjemný? Co jsi i přesto tolerovala nebo nechala být, protože jsi ho měla ráda? Já totiž teď na tom výcviku si vzpomněla, jak mi táta nafackoval,protože se lek -nepochopitelně, nedalo se to pochopit. Ve chvíli, kdy jsme k němu radostně přiběhla a dotkla se ho, mě zfackoval. A já to nechala být a nevěděla jsem, že tohle změnilo moje chování, chování mýho těla. Proto jsem málo šahala na lidi, nebyla zvyklá se s nimi objímat jen tak hned na uvítanou apod. Vždycky jsem se zarazila - víc to bylo když jsme byla teenager, pak už jsem se prostě chovala podle očekávání, ale i tak - když na mě někdo nečekaně sáhnul, hodně jsem se lekla. A jak jsem si vzpomněla na tu situaci, tak jsem se od táty najednou odpoutala, od té přilnavosti, toho připoutání, které ve mně vzbuzoval jakožto úzkostná osoba. To jsem sice věděla asi vždycky, o té připoutanosti, ale rozpojilo se to až teď, tou tělesnou vzpomínkou.
jenže ta jde vyvolat zase jen tělesným zážitkem, situací s tělem.
To je můj konkrétní příběh, kterej nějak napíšu na blog (zatím dělejte, že to nevíte :-))))
Asi máš úplně jinej, ty asi k němu nejsi tak poutaná, to asi maminka si manipulativně (jako i mlůj táta) připoutává lidi, žejo ... tak nevím, těžko říct. Jen jsem ukázala, jak se to propletlo u mě.
Ale napřed, než jsem rozkryla tohle,
jsem musela rozkrýt to, co jsem psala, trochu ještě nedotaženě, v článku "Něco se změnilo."
Tam jsem si uvědomila, co jsem dělala někdy já,lidem, když jsem se lekla.
A teď se ukázalo, že je to přesně přejaté - udělal to můj táta mně a já pak dělala toéž.
Fakt to takhle asi funguje!!
Jako to známé, že děti, co jsou doma mlácený, potom mlátěj spolužáky. Kdo je šikanovanej doma, často šikanuje jiné.
68, 69 jó, to mám nebo měla jsem podobný.
81 no a co? Já se tím nezabejvám. Mně může bejt dobře i bez chlapa i s chlapem, ale teď jsem bez něj, tak je mi dobře bez něj. Až budu s ním, bude mi dobře s ním, ale nemyslím na to,protože to tady teď není,to není realita.
Chlapi, chlapi, seznamky ... jen jestli tě tvůj mozek neodvádí právě tam, neodvádí tvoji pozornost tím směrem. Za chlapama. A přitom jde o jiný věci a až na ně dojde, to s chlapama najednou půjde samo.
Jsem optimista.
Takže očekávám, že mě to s chlapama půjde samo už týden a koukám, jak to bude. Pozoruju se. Zatím jsou mi ještě víc jedno než předtím :) Předpokládám, že by se mi měly zrušit "kategorie", v nichž jsem chlapi vnímala- jako dšsně zábavnej a nevhodnej vs. ochotnej a pro mě nudnej.
108/50
OdpovědětVymazatJo.
108/58
Oženil se. :-)
108/67
Mockrát. :-))
Řezal mě rukou, cholerik taky. Zasloužila jsem, většinou. Ale mrzelo mě, že se zlobí.
Což mi nezabránilo příště zas něco vyvíst.
Když jsem zabloudila na výletě jdouc schválně v odstupu za našima a sešla jsem kamsi na louku, kde byl krocan a začal na mě v červené bundičce hudrovat, modrá hlava mu tmavla před mýma očima a já tmavla děsem a řvala strachy - tatínek přiběhl shora z lesa mě zachránit, statečný nádherný rytíř, vrhla jsem se k němu štěstím , vděkem a láskou celá tryskající - a on mě taky seřezal. Taky strachy. :-) že se bál, co je se mnou, když tak řvu.
Mračil se a vrčel na moje kamarády v pubertě, že jsou neoholený a neumytí a choděj v maskáčích.
Řek mi, že se chce oženit, když jsme byli o prázdninách na týden na jedný chalupě na Vysočině, kam jsem se moc těšila, jak tam budem jen my dva... a pak tam byla až do konce i ona. Myšlenkama.
Pak s ní spal v našem 1+0 bytě oddělenej jen závěsem mezi skříněma. Poslouchala jsem ho přitom.
Doufám, že si to tu nikdy nepřečte. :-)
108/81
Chtěla bych ještě. Sentimentálně a tak.
Ale nejsem si jistá, jestli to u mě není normální stav, téhle poněkud zžíravé nenaplněnosti touhy, protože když to napíšu hodně drsně, tak pokud mám chlapa, sere mě občas, že ho mám, protože nepíšu. Prostě jsem ho tak plná, že uvnitř nerostze nic dalšího. Píšu dobře, jen když ho nemám. Když mám nějakej ten citovej absťák, co drásá a jitří. Tak se asi musím rozhdonout, co teda chci. Jestli vařit a objímat a usínat na rameni, nebo psát. K čemuž potřebuju bejt drásnutá.
Třeba to psaní bude nakonec záchranný stéblo, jak se vyhrabat ze závislosti na chlapovi/ech.
10/8. to jsi na to teda Liško teď kápla. na manipulativní pripoutávánismus. Kdy je tatínek ještě větší připoutávač (genilální) než maminka připoutávač. A mezi sebou zápasí tím kdo víc připoutá vlastní dceru. Kdo a jakými metodami ji ovládne.
OdpovědětVymazatTatínek vzbudil svojimi metodami moje nenávist a úprk pryč z domu (a nikdy se již neukázat) a maminka soucit a lítost (chudinka ubohá co si vytrpěla). A tyto polohy jsem jasně časem viděla a pokoušela zse zpracovat. Tatínka házením vlastní závislosti do ohně (až k pásovému oparu) což pomohlo a maminku mám teď doma.
Oba na mě viseli (a maminka) jako vysávající bytosti. Které mám zachránit. Možná se mi to u tatínka podařilo, a možná se mi to podaří u maminky. taky. nejde jen tak odejít a něchat je napospas.
na jedné straně se člověkvypořádává s tím jak se n aněj "lepí" jeho nejbližší ana druhé straně se ale úplně stejně musí vypořádat s tím aby se on na nikoho nenalepil. je to opět propojené. nenechat se ale také to nedělat jiným. opět jsme u metod. jen tak si říct, nebudu toužit, nebudu otravovat nejde... teda myslím si že to nejde, dokonce nai meditací ne. ta to může dokonce i sesílit. Protože člověk vnitřně sílí a o to víc je schopne svoje touhy naplňovat. a připoutávát. Jako rostlina s chapadly... co chňapají kolem n aty co se nechají chytnout.
OdpovědětVymazattakže tohle ne
takže jsem opět u "osobního" řešení jak nepoutat jiné a nebýt jinými poutána. Ono se to zdá býti tak jednoduché, říct si třeba že to teda nebudu dělat.... ale ono je to v těch nejhlubších vrstvách podvědomí zažrané, je to součástí naší osobnosti, takhle jsme utvářeni vnitřně. a nejde to jen tak vyškubnut. takže jsem za ta dlouhá léta dopělak tomu, že si musím nechat pomoci a svoje "touhy, závislosti, a připoutanosti a chtění připoutat" přenesu tam kde to nikomu neublíží. když jsem o to požádala (poprosila), stalo se tak
OdpovědětVymazat111. meditace je na úrovni mysli, řeči a těla. meditace je trénink, meditace není jen pohodové sezení na skále. meditací se postupem času získává vhled, tím prožitkem a pochopením se přenastavuje myšlení, i řeč. a na základě toho se koná. meditace nevychází z pevně daných pravidel - že si něco přečteš, vizualizuješ a ty to děláš. takhle to nefunguje. proto jsou i ta cvičení a nesčetné opakování .... úroven těla, bloky, to hluboko zažrané pročistit, tím se uvolní i mysl a to křečovité v hlavě .... jen prostě chci říct, že meditace není postavena tak - řeknu si že nebudu taková a taková, takhle to nefunguje. alespoň ne v dlouhodobém horizontu.
OdpovědětVymazathodně to chápu tak, že jsme právě zanešeni těmi otisky z minula, něco si pamatujeme a něco ne, na něčem ulpíváme hodně - a z toho vznikají naše reakce na to jak se chováme, jednáme a jak celkově prožíváme život..
OdpovědětVymazattakže když se to vyčistí časem, tak se člověk cítí volnější, svobodnější, radostnější..... jde do podstaty mysli samotné, do té omílné buddhovské podstaty. k tomu prvotnímu stavu mysli - nezanešené mysli.
113. když si Barčo přečtešto co píšu o joze tak tamse to přímo píše jak se tím posiluje energetické tělo člověka... jak roste vnitřně i jeho schopnosti. a jak je to velmi nebezpečné práve pro tu možnost to použít. ale to se dostáváme tam, kde ty říkáš že je to dobré protože tě nenapadne jak je to nebezpečné když není dost pokory.
OdpovědětVymazatnebyla jsem nikdy pokorná. teď snad už jo. snad,doufám, modlím se o to.
114. ano, souhlas. když je jeho mysl čistá. a co když je mrcha třeba. zákeřný bacil. pokrytec. plný chtění něco ovlivnit. i třeba pod pláštíkem pomoci. (protože je to jen hloupá ženská s třemi dětm o které má starost) je to velmi nebezpečné pro ženu co chce někomu pomoci. tolik esoteriků se motá kome co chce pomáhat. Musím se smát:-) moj emaminka se vrhla na čakry a už cvičí. z celé duchovní literatury ji zaujaly čakry. a jede jak pila. vím co člověk apřitahuje. touha ovlivnit věci. nikoliv poznání.
OdpovědětVymazatnejtěžší je přiznat si závislosti. že chci pomoci jen někomu a nikoliv všem. že myslím n aněkoho a nikoliv na všechny. že si vybírám a upřednostňuju. a plakat nad tím vším. nad vlastní omezeností a zároveň touhou se osvobodit. připustit "buď vůle tvá" Nechtít měnit realitu. Je to tak těžké. Kdo se dostane do momentu kdy pouští svoje blízké láskyplně a nezadržuje je, ví o čem mluvím. nechtít zachraňovat , nechtít měnit... nechat být.
OdpovědětVymazat115. ano, jako všechno - k čemu to použiješ. ostrý nůž je výborný nástroj v kuchyni a pak někdo vezme ten samý nůž a zabije člověka ....zrovna tak v té joze - ty schopnosti se dají použít různě. a nebo člověk opájen svými joginskými schopnostmi a tím stavem, kterého dosáhl - může toho zneužívat na jiných lidech. ale to samé se děje v té tvé víře.... lidi věří a zneužívají občas toho, že si dají zpověd a desetkrát zdrávas a je jim odpuštěno a jedou vesele dál ...třeba v podvádění a lhaní. (vlastní zkušenost se slovenskými sestřičkami)
OdpovědětVymazatpokaždé tu budou dvě strany jedné mince.
OdpovědětVymazat118. musím se učit pokoře. meditace mě to nenaučila. Křesťanství ano, tím že uznám něco vyššího a ponížím se. ale žto je jiné téma. potřebuji to jako sůl. je těžké t opochopit, jak moc to potřebuji se ponížit. a dotýkat se země. ležet na ní a kát se. a neělám si prdel :-) opravdu to strašne moc potřebuji. rodiče mě nenaučili pokoře. ale není to jejich vina. člověk se má naučit pokoře zkušeností, pády, ztrátami a neúspěchy. mě to pokaždé vystřelilo nahoru. nepokořilo. to se musím pracně učit jako stará.
OdpovědětVymazat120. lidé v saghze jsou různí, někdo krotí své ego a pýchu, jiný svoji výbušnost a hněv a tedy ulpívání na věcech jak mají podle něj správně být a někdo naopak potřebuje trochu více odvahy a neohroženosti ....
OdpovědětVymazat121 pýcha je nejhorší. není nic horšího než pýcha. dokáže na sebe brát všechny možné formy a tím je nejzákernější. zakuklí se a schová pod pláštíkem jiných věcí. sama na sobě ji kolikrát vůbec nezpozoruješ, musíěš ji vydloubat klackem ven. v učitých situacich se třeba projeví jako blok (taková přece já nejsem) tak ji poznám, když se vymezím ale jinak se tváří jako tak nejspravedlivější ze všech. to je pých. mrcha nejhorší. nepoznáš ji lehce. ale ať ot tady neplevelím. Odvahu má každý a neohroženost taky, když bojuje za něco co mu je drahé. to je automat. tohle všecko vytryskne ven uvolnění. a zakuklený pýchato pak řídí "svojím" směrem. je to velmi těžké ovládnout. proto se chodilo do pouště na 40 dnů, uvidět vlastní démony.
OdpovědětVymazatpýcha u mě pramení především z mé nevědomosti. to je to takové, kdy si jedu svou a stále jedu svou a nevidím ...a pak najednou vidím ...a je Velké Aha. :-) má pýcha je dost zpočátku skutečně neviditelná.
OdpovědětVymazatneohroženost nevnímám v tom smyslu jen jít a bojovat, ale spíše v tom smyslu jít a uskutečnit, pustit se do něčeho nového, nepoznaného, zkusit cokoliv, nebo nebát se změny. nevnímám ji ve smyslu - jít a zachranovat. všechny a všechno.
OdpovědětVymazatono i to slovo bojovat, boj, je mi hodně cizí, vzdálené... neohroženost jako učinit rozhodnutí a jít za tím ... apd.
OdpovědětVymazat124. Barčo . Jsi svobodná vnitřně. Můj problém byl odjakživa omezenost až zabedněnost pocitem odpovědnosti za věci které jsem na sebe navázala nebo které se navázaly samy. A tato omezenost člověka deformuje. a dělá z něj karikaturu.
OdpovědětVymazat126. když to právě řekneš, "jsi svobodná vnitřně" je to sice ok, ale necítím to v sobě - je to právě jen na té úrovni rozumu ted. a to je z dlouhodobého hlediska k ničemu, je potřeba to cítit v sobě a prožít a pak teprve díky té zkušenosti to člověk pochopí hlouběji a přenastaví si to v té hlavě a jde konat...
OdpovědětVymazat128. je to podobné jako s tím prožitkem na skále, ten prožitek člověka "přenastaví" něco zmizí, ne úplně všechno, něco člověk pochopí hlouběji a tím jak to prožije, pochopí tak jedná... a pak právě je další věc, ta integrace do každodenního života - nenechat se vtanout do toho starého, zaběhaného x let....ta tendence sklouzávat zpátky ve stejném prostředí tam holt je.
OdpovědětVymazatmě to vtahuje automaticky. jsem máma. mám rodiče. rodinné vazby jsou automat který všecko přebije. na skále ten automat akorát mohu vidět. jak se točí.
OdpovědětVymazatjako ty máš svoji víru, tak stejně já věřím této "samoozvobozovací" práci na sobě a tedy věřím v buddhovo učení, které je v podstatě prověřeno dlouholetou praxí. tou praxí, praktikováním to pro mě dostává úplně jiný nový rozměr, než bylo jen to předchozí čtení knih - a přemýšlení nad tím, zda to funguje, či nikoliv.
OdpovědětVymazat129. jistě, vztahy tvoří náš život ... řekněme pak se to projeví v těch vztazích ... někdo hodně ulpívá, někdo žárlí, někdo nevydrží bez druhého ani minutu, někdo nedovolí, aby druhý šel a dělal tohle, nebo sama jsem závislá na tom mít nutně tak velmi těsný vztah a zahrnuju a zahlcuju péčí ...... nemyslela jsem to tak, že popřu to, že jsem máma, žena apd...přináší to právě kvalitu do života, tedy i do těch vztahů...
OdpovědětVymazat131. velké téma ve vztahu - očekávání, s tím naplnění mých představ, nebo zklamávání se apd... takové ty veletoče, proč si přitahuju takové a makové chlapy, když se ke mě vůbec nehodí :-) nebo, vyrovnávání se právě s tím, že něco nevyjde v tom vzathu, nebo neklape v rodinném vztahu....buddhovo učení není nic odtrženého od každodenního života, naopak...mám hodně intenzivní prohlubovací a spojovací období.
OdpovědětVymazat131. není to zcela takhle, jakože závislosti a zahlcování jako spíše že se brzy dostaneš na základní instinkty. něco co funguje naprosto přirozeně. Můžeš teoreticky zkusit tyto instinkty přelstít - ale zdravé tělo je zdravý duch. takže jak se dostaneš na úplné dno, ohlodáš to všecko na kost tak vidíš sama sebe jako zvíře co líže svoje mláďata slastně vrní, a pak je vyšle do světa a pořád jedním okem sleduje zda s ejim vede dobře a jak si přeješ aby byli všichni zdraví a jsi smutná když se jim nedaří. takové ty úplně obyčejné základní věci, vidíš jak to funguje a že tak to je prostě. nikoliv jinak. svoji tělesnou - zvířecí podstatu musím přijmout v plném rozsahu. i se všemi důsledky které z toh oplynou. radost, mutek, pláč i hněv když bráním svoje území. tohle vše člověk vidí a taky vidí svoji bezmoc, že je jen jeden z mnoha zvířátek a vidi svoje místo ve stádu.
OdpovědětVymazat133,. a taky vidí že je víc než toto zvíře. že to zvíře mu umožňuje si uvědomovat. takže jakoa zvíře nemůže rodinu zapřít. je ní. a jako duch - vědomí se musí uvědomot v duchu. je to rozpolcenost ale jen zdánlivá. bez těla se neuvědomím, potřebuji ho a s ním i rodinu a zároveň seuvěodmuji. tyto dvě složky jsou prostě dvě. Jsou dvě. Ta první zvířecí je pomíjivá a přináší utrpení. neuteču jí. a ta druhá je věčná. věčný život. Co píšu blog tak píšu o věčném, trvalém jako o něčem co v sobě mám, co cítím ale nevím jak to uchopit. takže tak.
OdpovědětVymazatKromě toho křesťanství přináší i posleství, když opominu spásonosnou funci. Dělte se s těmi co mají méně, nebuďte chamtiví, vyplácejte spravedlivou mzdu dělníkům, starejte se o staré a nemocné ( v první řadě rodiče ale je myšleno obecně), neopouštějte svoje ženy, nebuďtě pokrytci nýbrž to co je uvnitř jedůležité. Ahlavně dával na první místo lásku k Bohu a tím odvracel od vlastní pomíjivosti a utrpení ega. Protože když člověk miluje n aprvním místě sebe a bližní tak je pořád a pořád zklamáván. Když dá na první místo boha tak miluje něco co je věčné a dívá se na svět skrzeva tuto věčnost. Tohle je smysl lásky k bohu. dívat se na svět jeho očima.
OdpovědětVymazatto s těmi dělníky jsem přehnala, to je ve starém zákoně :-)) jsem zrovna v práci a tak mi to leží v hlavě. nevyplatit spravedlivou mzdu je donebevolající hřích :-))
OdpovědětVymazat135. vnímám to tak, že tahle pravidla právě vycházejí z prožitku toho, když člověk uchopí ten pohled jinýma očima , očima té prázdnoty a prožije to - pak tohle v tom vhledu vidí a nevnímá to jako nastavené morální pravidlo, přijde mu to přirozené. je to dané tím vhledem, prožitkem třeba z té meditace. ty "oči boha" - jsou prostě ty aspekty Buddhy, (přirozená podstata mysli - ta láska, soucit, svoboda, radost, neohroženost - v tom veškerém konání jednání bez zkreslujících závojů ) na které se medituje v buddhismu.
OdpovědětVymazatVy dvě - to jsou strašné nicneříkající pindy. Fuj!!!!
OdpovědětVymazat137. jednání jakoby bez úsilí, bez musu, bez zapojení já a dělat své já - lepší. nevím, jak to vysvětlit....
OdpovědětVymazat137. tady se jednoznačně Barčo setkáváme. jen tomu každá z nás říkáme jinak. a jinak taky cítíme "jak" se to děje. Ty víc jkaože je to tvoje práce a inticiativa, u mě je to víc odevzdání se v pokoře.
OdpovědětVymazatJá vím, že je vám to jedno, ale tak se aspoň kroťte! Trochu pokory, před slovem, o které stále píšete.
OdpovědětVymazatRulisa napíše kousek dobrého zamyšlení a tady od vás dvou tolik blábolů!!!!
OdpovědětVymazat142, no a proč teda nereaguješ na Ru a přidáváš komentáře směrem k nám ? to nechápu. pokud tedy Ru inspiruje, směle do komentářů. :-)
OdpovědětVymazatProtože píšu k vám, ty Káčo.
OdpovědětVymazatOn má Barčo anonym pravdu, nebudeme to tady Ru plevelit. můžeme přejít ke mě pokud je ještě něco ...
OdpovědětVymazatpřijde mi jen, že jsme volně navázali na Lišku :-)
OdpovědětVymazatVelmi volně. Rulisa je živá, vaše povídání ji umrtvuje. Po něm může jen nepřítomně koukat ,jako Budha.
OdpovědětVymazat147. no, řeknu jen, že na mě právě ten článek a jeho konec působí právě dost neživě. jakože jsem taková jaká jsem .... už mě nikdo nechce.... a basta. ... balím to, nemá to smysl ... ortel vynesen. tak a ted je potřeba se přesvědčit o tom, že to tak skutečně je. ale tohle co píšu byl jen můj prvotní dojem z toho článku. naštěstí v komentářích dál se ukázalo, že to tak není. Takže přeji z celého srdce Ru živost. :-) a prolomení vln.
OdpovědětVymazat148. jinak. je třeba odetnout vše co je rušivé. i vysvětlování. má to smysl. právě pro tyto momenty
OdpovědětVymazatŠmankote to je smršť...
OdpovědětVymazatJdu si číst.
Ru,
OdpovědětVymazatnovidišto, včera jsem měla radost ze svého úspěchu a dneska jsem zase já hýn, úplně unavená z práce, ospalá a navíc otrávená, že se mi zničil soubor, kde jsem měla poznámky potřebné k napsání práce...
Jednou jsi dole, jednou nahoře.
I ta radost z úspěchu je chvíli skvělá a pak zas může nastoupit opak - pocit, že přece jen je to nějaký blbý a kdovíjestli to nebude blbý dál a "nic se mi nechce". :) A pak si říkám, kde mezi těmi póly je asi tak střízlivost a realita.
Dopr.
Doufám, že tobě se to otočilo k lepšímu.
110
OdpovědětVymazat"Oba na mě viseli (a maminka) jako vysávající bytosti. Které mám zachránit."
Na mě visel taťka, ale nevysávajícně. Úměrně tomu, jak mě miluje, vždycky dbal na to, abych stála na vlastních nohách a aby mi ani maličko nebyl brzdou ni břemenem. Vysávající je jen maminka.
117
"pouští svoje blízké láskyplně a nezadržuje je, (...) nechtít měnit... nechat být."
Jo,. to je to, co jediný člověka zachraňuje, aby se nezbláznil. Že když už ví, že musí zůstat sám, alespoň ho těší, že ti, kteří od něj odešli (protože prostě museli, kdyby zůstali, bylo by to napříč a nasilu a špatně a začli by nenávidět), svítí a jdou po cestě, nehnijou na místě, žijí, tím, že jdou. To je hodně příjemný, i když už to není přímo moje. (vlastnictví? rajon? kompetence? součást?)
Ostatní jsem přeskákala, tak mě to nijak zvlášť neumrtvilo. :-))
Anonyme, ony jsou to holky z "party", já u nich občas taky prudím kecama, o který nestojí, a nevyhazujou mě. Taky nemám potřebu je vyhazovat. Prostě co mě nebaví a netýká se mě to oslovením, nečtu, ale prostor budiž "co je mé, je i tvé".
Jako Budha koukám dneska celej den, spát jsem se dostala až ve tři ráno a v šest mi zvoní budík. V práci jsem se vlídně usmívala i na zavilé protivnice a pokusy staříka mě psychicky zdeptat jsem zvládla s vláčným vstřícným humorem, čímž jsem zdeptala protistranu. Prostě duševnáí vyrovnanost na nožičkách. Budha asi musel bejt hodně moc nedospanej, jak to tak po dnešku vidím.
152 nezamýšlenou odpovědí na 151
OdpovědětVymazatOtočilo.
Jsou mi u prdele.
Akorát nevím, jak to bude, až se zas dospím. :-)
Přijd emi, že ve mně něco zas o kousek poskočilo, o nějaký zoubky na zipu, ale plošnýho, přemejšlím, k jakýmu technickýmu zařízení bych to přirovanala, aby to byly dvě plochy nepavidelně profilovaný, co posouváním po sobě postupně zapadají, tu víc, tu míň... Člověk otočí zápěstím, něco mu v těch plochách od sebe vyskočí, tak otočí zápěstím trochu jinak, a ejhle, dva tři kousky profilů si sedly...
OdpovědětVymazatNejen ty "ošklivé" věci, které jsem tu na sebe nakvákala, i jiné ošklivosti se mi seskládaly, v tomhle otočení zápěstím specificky snad jenom samé ošklivé věci, ale ulevilo se mi. Ulehčilo.
Ratka bude vědět, o čem píšu, ale není nutno to úplně detailně popisovat, už to popsala mockrát. :-)
To byla jen chuť něco poznamenat. Ratka Liška rulisa - baví mě to číst, tak dohromady, ratka je ale šílená, manie.
OdpovědětVymazatJsou to intimní blogy, otevřené, dobré...
155
OdpovědětVymazatProstor platí pro všechny. Výtky proti tomu, kdo co napsal, neznamenají zákaz psaní.
Tak choď častějc, do dámský hospody. A když tak si najdi nějakej nick, ať je přehlednější, kdo platí rundu. :-)
Jdu dospávat, brounc.
152. posl odst. :-)))
OdpovědětVymazatanonyma jsem nepochopil ajako zákaz psaní, spíše jako upozornění na zneužívání sloval sicé jsem šílená, ale zase ne natolik abych této větě neporozuměla. vzala jsem ji vážně. protože ve srovnání s poetickou mluvou Ru, fakt mažu nahrubo.
OdpovědětVymazatPro mě j eblog možnos tpodívat se na věci z jiné strany. Moc mi to pomáhá osvětlovat věci které by jinak zůstávaly ve tmě. a doufám že anonym se tady ozve víckrát. je určitě potřeba jeho střízlivý hlas
154. ano vím Ru. včera jsem n atebe myslela, ve snech běhala potmě s foťákem a fotila. nechtělo to fotit když byla tma. musela jsem k ohni. ale tam zase pálilo. něco jsempak vyfotila. rozmazaně.
OdpovědětVymazat158
OdpovědětVymazatupozornění, že nic není zákaz psaní, byl spíš směrován na anonyma, aby si to on tak nevyložil ode mě. :-)
159
OdpovědětVymazatJojo, rozmazaně fotit je teď děsně in. Jakože to může být i cokoli jiného, než bylo původně. :-)
161 nevím vůbec co je in, ve snu jsem to viděla jakoby to bylo opravdické. byli to větišnou lidé, chtěli se vyfotit a pořád se dívali do foťáku jak vypadají a byly to jen šmouhy... nedalo se pořádně poznat. říkala jsem jim, běžte víc na světlo... ať vás je vidět.
OdpovědětVymazata pak koťata v posteli, někdo v místnosti říkal: vyhoď je pryč. nenechávej je tady. a já ten hlas nepslechla. postupně jsem hladila koťátka jedno za druhým a vnitřní hlas (jiný ve mě) mi říkal. Nevynechej žádné. všecky potřebují pohlazení. a tak jsem je brala jedno po druhém a hladila abych žádné nevynechala.
raději absolvuji všecky smutky, hněvy a nářky které vycházejí "ze mne" zevnitř něž žádné nemít. ten vnitřní pláč je i něhou. a pohlazením. nebojím se svých vnitřních nářků. už ne. bojím se že mě zadusí svět když mu podlehnu. se stanu stejnou jako "oni". moje šílenství jakoby mě mělo chránit před tím být jako "oni". A kdo jsou "ti oni"? to kdybych věděla. Ti co mi říkají jak se co má dělat a vyžadují to po mě. a já tak velká se jich pořád bojím. asi do konce života se "jich" budu bát. Jednou až budu úplně stará a slabá získají nade mnou moc. Kdo josu ti "oni" Kdysi jsem je ztotožnila se svými rodiči. Pak to byl můj partner. Ale rodiče umírají a partner prokazatelně slábne. Takže to nejsou "oni". Ti "oni" jsem já sama sobě. to je to nejděsivější.
OdpovědětVymazatano, jsem šílená. právě v tom bodu 163. ovládnutá schíza. ale jen dočasně pod kontrolou.
OdpovědětVymazata ta schíza plyne z toho že se svých konceptů nechci vzdát. se jich držím jako klíště a přitom vím že jsou to koncepty. že to není pravda. pravadou je smutek, něha, pohlazení co tryská ze srdce okamihem. a ty obruče co člověka svírají, to vězení je umělé... proč ho nerozmetá na kusy? a nechá se ním týrat? svazovat a svíjet se v provazech? Protože to tak dělají všichni. četli jste winsorské paničky? to je horor. a nejsou to jen paničky co ukazují fasády ...pohlaví nerozhoduje.
OdpovědětVymazatRatko, 161 byl pokus o vtip a odlehčení, nikoli požadavek, abys byla v obraze, co je in. :-))
OdpovědětVymazat163
"A kdo jsou "ti oni"? to kdybych věděla. Ti co mi říkají jak se co má dělat a vyžadují to po mě. a já tak velká se jich pořád bojím. asi do konce života se "jich" budu bát."
S tímhle asi bojuje každý. Imperativy. Tak různě si je člověk implantuje a zase odpreparovává. To je, myslím, normální.
Akorát to holt není jen nandat/sundat, spíš operace/reoperace.
Jedu na hřbitov, mějte se tu.
OdpovědětVymazat167:
OdpovědětVymazatUž?
Ty se máš.
Však my se taky dočkáme:-)
166. když vidím následky "odpreparování" stáhnu se do sebe. Ten strach je přímo hmatatelný. že něco poseru. že kvůli mě se něco "hrozného" stane. že děti si třeba ve světě neporadí, že maminka zemře v zármutku, že muže odvezou ... že vše by byla moje vina. a ta vina je ale zde jiná. ta že se nechávám spoutat. a tak je vina proti vině a dívají se na sebě zvědavě a šermují spolu a smějí se jak mě mají zmáklou. a dívám se na to nadělení a říkám si, že jsem šílená. a jsem.
OdpovědětVymazata do toho pojebaná práce, kde po mě chtějí úplné blbosti. největší obruč je nutnost výdělku - zajistit živobytí. musím? nemusím přece. je to strach který člověka nutí nosit domů peníze a zabíjet čas v práci. přitom by ho mohl zabíjet jinak :-))) ale asi i nic lépe ale to nevím. když ho zabíjím v práci. je to celé přízračně schizofrenní. zlodej křičí chyte zloděje. není cesty ven. ráno vstanu a jdu .... a dívám se na všechny jak dělají totéž a myslí si že dělají něco jiného. nedělají. jen si myslí že dělají něco jiného. jsou ve stejných sračkách jako já, jen o tom neví. myslí si že to dělají správně. nevědí že sedí v kleci.
OdpovědětVymazata pak mě napadne že třeba někde někdo je...vědoucí. kdo ví... protože má tři děti, umírajícího tatínka a starou maminku vedle sebe, a muže s kontrolním tikem a který chodí do práce od rána do věčera aby všecko drželo pohromadě a pak všem naslouchá a podporuje je. Třeba tam někde venku je někdo, kdo to zažil a ví jak to dělat. kdo mi neřekne, vyser se na všecko a běž někam do jeskyně meditovat. třeba je tam někdo kdo mi řekne jak v tomto světě kolem žít. Třeba anonym to ví. a být přitom úplně normální. Ten by to mohl vědět.
OdpovědětVymazat170.tohle mi připomnělo rozhovor minulý týden s mojí kamarádkou, která je třetím rokem na mateřské, mají hospodářství, nemocnou maminku a táta úplně šílenýho cholerika, a všichni bydlejí v jednom hospodářství ... a povídáme si, ona o tom jak už doma magoří, jak otec dělá naschvály, jak děti, jak maminka... a jak se ji strašně stýská po práci .....a já ji povídám jaká je to pakárna s auditama, jak se změnilo vedení... buzerace... jak to jde úplně mimo a do háje ... priority a úplně jindy ... a nakonec ji říkám, že si myslím, že právě ona dělá tu nejsmysluplnější práci na světě. :-)
OdpovědětVymazat170. tohle jsou v podstatě ty "stahovací" věci o kterých jsem psala na Lišce, že je strašně lehký do toho sklouznout a nechat se tím udolat ... pak nic nemá cenu a marnost nad marnost a nejhorší je to, že ten člověk to pak i všechno vidí a vnímá velmi "reálně" ..... nic žádná radost, otupělost, otrávenost, cynismus, sarkasmus.... vyhoření....a přitom žádná síla na změnu, nebo na vidět alespoň něco chvílema jinak
OdpovědětVymazatvšechno je jen v pohledu na věc. pohled je král.
OdpovědětVymazat174 je to věc pohledu Barčo. a to v tom, že si tu klec můžu nabarvit narůžovo a říkat jak je to supr, že jsem tak šikovná a všecko skvěle zvládám. a zpívat si u toho, jak mi je dobře, jak jsem zdravá a jak mě všichni mají rádi a jak jsem šikovná. Protože tak to je. Ano, má to i tu druhou zlatou a sladkou stranu.
OdpovědětVymazatPořád dokola to říkám, a opakuju už jak magor. Když to budu vidět dobré tak se přece nic nezmění. Když změním úhel pohledu, nic se nezmění. Budu se tvářit radostně, protože se přesvědčím že ten radostný )hel je ten správný. Ale JE to Pravda? Jsem přesvědčena že není. Pravda je to co JE. Nezávisle na tom jestli je to hořké nebo sladké. Už zase používám tiséce slov. ale nevím jak ti to vysvětlit. že raději budu mít schízu v Pravdě než mít radostnou ve lži.
Tys přešla na oční Barčo?
OdpovědětVymazat173 ten zdánlivě bezproblémový pohled ti dokonce zajistí léky. někdo bere léky na depku a tak. zmení mu chemii v hlavě a on pak vidí věci radostněji. Změnily se ty věci? co se změnilo? Jeho pohled. A v čem? Nějaká chemická látka ovlivnil anějaké centrum v mozku.... Je toto pravda? Je pravda chemie?
OdpovědětVymazatPtám se jako debil. ale ono je to strašně důležité, podívat se pravdě do očí a porozumět že žádný pohled není pravdivý. žádný. je jen Pravda. a kolem ní chodí pešek. se zakrytýma očima.
Kdo se na ni koukne,toho Pravda bouchne:-)
OdpovědětVymazatNad čímž by se mohli zamyslet všichni ti hledači s radostí vycenínama zubama.
Ještě je to pěkně vyjádřeno v jakýmsi mottu:
Nadnáší tě tvoje cesta?
Najdi si nějakou těžší!
178. každý ať si hlídá svoji. mě už pár lidí upozornilo že ta moje cesta je jakási divná, si dělali upřimné starosti o mě. zajímavé že si nědělali starosti o sebe.
OdpovědětVymazatpohled je král právě pro tu svou iluzornost, takže tak.
OdpovědětVymazatto co ty Ratko nazýváš pravdou sračkoidní, ale právě žádná pravda není, uvědomuješ si to? jen sis prostě ulítla na tom svém co máš ráda,- jakože sračkoidní, protože růžové a pěkné ti nevoní, ale prostě pravda je taková jaká je a pak tedy nemá žádný přívlastky. když teda právě pátráš po té Pravdě.
OdpovědětVymazatBarčo, když ty nevíš co nazývám Pravdou, jen se domníváš že to víš. Sračkoidní přece není pravda, nýbrž to v čem vězím. člověk je uvězněn v důslecích a následcích svých činů. Pravda tryská z toho co právě je, nezávisle jak se cítím u toho. Je nezávislá na mě i na mém pohledu. Můj pohled je jí jedno. a mě je v důsledku jedno jak vidím já Pravdu. Důležité je že ji vidím a přijímám přesně takovou jaká je. Přijmu odpovědnost, udělám ten krok který je třeba udělat. Neptám se moc jestli ano nebo ne. Nekroutím se a neuhýbám moc. Prostě to jen udělám a nic víc. Jsem zdravá, hlava mi slouží, slyším a vidím. Tak co. Nic víc. NIc navíc.
OdpovědětVymazata když se mi u toho chce smát tak se směji a když se mi chce plakat tak pláču. a když jsem hladová tak se najím (toho co je) a když se mi chce spát tak si jdu lehnout. Prostě je to život jako předtím ale jiný. Zdánlivě stejný a ve skutečnosti úplně jiný.
OdpovědětVymazatNIc navíc. ano tak. jen to nejnutnější. když je nutné si zatančit a zazpívat tak si zatančím a zazpívám. ale nevymýšlím si nic. nic navíc nevymýšlím. dokonce i zpívám :-) zpívám si vlastní písně ale nikoliv že bych si řekla teď budu zpívat. prostě jdu a zpívám protože je to nutné. tato vnitřní naléhavost jakoby se otevřela sama od sebe. nový svět tak blízko mě.
OdpovědětVymazatto sračkoidní je účelová funce. kterou si uvěodmuji ve chvíli když dělám něco co není nutné... co netryská z mého nitra. co není pravda. co není doopravdy. a není to chyba pohledu. jsem v práci a dělám to co se ode mne čeká. dvě polohy. jedna pravdivá a jedna účelově funkční
OdpovědětVymazatomlouvám se. píšu úplné samozřejmosti. asi to tak lidé prostě mají...a nediví se tomu furt.
OdpovědětVymazatkdybys chtěla opravdu vidět pravdu - pak byl opravdu nutný zásah očního lékaře jak píše Saul a musela bych mít místo očí mikroskopy - a viděla bych jen pohybující se různé atomy - a právě z tohodle Buddha a pochopil prázdnotu. a iluzornost všech jevů. a také to, že ten kdo prožívá se stává i tím prožívaným - jsou jedno, skrze tu prázdnotu - to je to co ty nazýváš spojeni vše duchem, nebo vědomím. takže duch, nebo vědomí není jen v mé mysli, ale i venku, vně. mimo hlavu. takže vše je jakoby propojené a tudíž zkreslené. buddhha nepoznal přímou realitu - ale rozpoznal podstatu mysli a to jak funguje mysl nejen v naší hlavě. ale rozpoznat to vědomí - tedy to propojené s naší hlavou -a to venku - to nejde. rozpoznat vědomí - to nerozpozná ani Buddha.
OdpovědětVymazat183. tak ano. jednou jsi tančící ratka, jindy jsi ratka zpívající, jimdy ratka otrávená, jindy ratka filosofující, ....jo, tohle jsou všechno jakoby různé "pravdy" ano tak - ale všimni si, že když začnem mluvit o nějakých systémech, třeba i té práci sklouzáváme k tomu co bylo, je a bude a už to je ratka posuzující ....už si prostě na tom každý člověk ulítává podle svého...díváme se do minulosti a budoucnostia říkáme to stálo za hocno, tohle bylo dobrý, jakoby člověk zapomněl na ty malé jednotlivé "pravdy" .
OdpovědětVymazatkdyž to vezmu z pohledu své práce - furt dělám stejnou práci, za minulého i nynějšího vedení - jen se změnily okolnosti. odpovědnost a nápln práce zůstává. jen se to v tom občas hůře dělá.
OdpovědětVymazat188 Barčo, nemyslím si že jsou to různé pravdy. a pořád je jen jedna ratka, která z pravdy vypadává. ačkoliv by v pravdě chtěla žít. vypadává z ní.
OdpovědětVymazat187. tohle dává i odpověd na to - jak ti jogíni mají právě úžasné vlastnosti - proč právě dokáží měnit myslí skupenství věcí třeba, nebo chodit po vodě apd. je to taková víra a tak silná identifikace s tou prázdnotou a nepodléhání vlastní mysli a jejich konceptu - že právě pak není problém změnit skupenství, nebo vyzářit své tělo apd. kdežto my obyčejní lidé - máme hluboce uložený koncept - tohle je pevné skupenství, s takovými a takovými vlastnostmi a je potřeba tenhle a tenhle a tenhle nástroj na to, metoda, aby se to skupenství změnilo. jinak to nejde. - nelze to.
OdpovědětVymazat191. psala jsem výše, že koncept přijímám protože ten koncept potřebuji. nechci vyzářit tělo protože se musím postarat o babičku a můj muž je nemocný. a musím chodit do práce a předtím jsem vychovala a dovedla k smaostatnosti tři děti. takže pro všecky tyto činnosti jsem potřebovala koncepty a tyto koncepty předat v dostatečné kompaktonsti mojim dětem. jak bych vychovala děti kdybych byla vyzářená? a k čemu by mi bylo chození po vodě?
OdpovědětVymazatje třeba žít ve společnosti v které žiji a zároveň žít v pravdě. je to chůze na ostří nože. můžeš padnout na jednu nebo na druhou stranu. pořád se musíš dívat a být bdělá. i když šílená přesto musím pořád vědět kde jsem a co tam dělám.
192. no jasně, on to taky nikdo po tobě nechce :-) ale to jen že se tu bavíme o tom tvém věčném hledání Pravdy. je to v té souvislosti kde je a není pravda, nebo kde si myslíme že je a není pravda. koncepty jsou určitě potřeba - jsou to nástroje.
OdpovědětVymazatti jogíni, nebo "skrytí" jogíni podobně jako ty své schopnosti používají k předávání dál a také je používají pro dobro všech osttních lidí - podobně třeba jako Ježíš. pro svoji vesnici, pro lidi kteří za nimi přijdou apd. dokonce jsem se dozvěděla, že i ti jogíni mají prostě celé rodiny a děti....
OdpovědětVymazat163 ratko
OdpovědětVymazatto je úplně normální, co líčíš - ti "internalizovaní"oni.
Akorát si to většinou neuvědomujeme a ty ano, jako bonus. Takže jsi třeba naopak víc normální s větším náhledem, než to bývá.
169, 170, 171 a jéje, vina a spol.
OdpovědětVymazatTu u křesťanů najdeš snadno, to ti umožní pokračovat :-))
177
joták, vím co myslíš - že tou chemií nebo růžovými brýlemi se něco jen odsune, nevnímá, zasune pryč. Aby to pak později beztak vyhřezlo v plné síle. Jo, to jo.
Ale třeba někdo jiný nemyslel ten růžový pohled jako ty, nemyslel nic zakrejvacího, ale prostě klid a vyrovnanost, že nejde o život, tak kliiiid a netřeba ani natírat na růžovo ani se rochnit ve sračkách zbytečně.
ratky 182 a dále
no a co jako - já se starám radši o sebe, ne o bohy, duchy a budhy. Když se postaráš o sebe, tak pak teprve jde jít na duchy, bohy, budhy, pokud je nutno. Si myslím. Už bez potřeby hledání opory v nich.
Jak prosimtě "vypadáváš z pravdy"? Přece jsi a to je pravda a z toho se odvíjí ostatn, ne?
196 Liško, zrovna jsem napsala komentář a smazala ho. Protože fakt nevím jak to napsat aby to nevypadalo až tak blbě jak to vypadá. Fakt jsem blázen. Protože jsem věřící. Uvěřila jsem Kristovi když říká: Jsem cesta, pravda a život. Takže jsem uvěřila, že on je klíč a já něco jako zámek. Takže v Kristu jsem zároveň v pravdě. Jen tak sama za sebe mi to moc nejde. Musím jakoby vstoupit do něj, jakože jsem on a v ten moment vím co mám dělat. v klidu. vidím tu situaci bez příkras. nikoliv jako moji pravdu nýbrž pravdu. takhle nějak cítím když je to ono, jsem jakoby v naprostém klidu když je třeba stres ale věc vidím mnohem zřetelněji jak jsou, co mám dělat a tak.
OdpovědětVymazattakže jakmile začnu být nervozní... vím že jsme mimo, a hned se vrátím k sobě teda do "krista". pomáhá mi to se kotvit. jasně se ustředit a vyhodit z hlavy všecko zbytečné. teda osekat zbytečnosti. nechat kufr venku. nic sebou nebrat. teď se mi stýská třeba, vím že tam někde v dáli je malé dítě co by mě potřebovalo. není to nic navíc. je to tak od srdce. a říkám si, jestli to má být tak se to stane že ho uvidím a jestli ne, tak ho neuvidím. tak nějak to stýskání běží po své linii nenásilně a svobodně. jako já se v kristu cítím.
OdpovědětVymazat197
OdpovědětVymazatjo takhle s tou Pravdou - tak to zní dobře.
197:
OdpovědětVymazata my ti v tom bráníme?
Hele Ratko,já už ti psal o Kristu ještě když jsi věřila,že je to hodný Ježíšek,co nosí dětem dárky.
A nedávno jsi mi brutálně napadla:-),že ti jako nevěřím,co jsem už dlouho tvrdil a v co jsi uvěřila.
Ale to si nestěžuju,jen tak konstatuji,že něco není v pořádku.
Doufám,že se mně nezeptáš co.