O neseznamování

Zklamu Saula, nebudu pokračovat v načatém leporelu.


Nesmazala jsem profil na seznamce, jen profilovou fotku.
Nezůstala u těch dvou posledních setkání na živo, ale ten další je hodnej chlap, co má jen tu smůlu, že mně nejde pod nos.

Paní blíženkyni nejde pod nos pán panna. Pán panna by paní blíženkyni velkoryse odpustil asi ledacos.
Jenže paní blíženkyně už teď ví, že by ho za čas sežrala i s bačkorama. Nebo s botama na cykloturistiku.

Tak jako by sežrala zatím všechny.
Kromě Nevztaha a Prvního nevěry.
Oba archetypy inteligentně komunikujících, vnímavých, a přitom docela silných, nesvázaných konzervativními normami.
Ale nikoli pro vztah. Jen pro sebe sama.
Nejspíš proto působí tím důvěruvzbuzujícím pocitem, že stojí na pevných, v sobě vyrovnaných nohou.
Bodejť, když na nich stojí sami a nic dalšího nevlečou. Ani nehodlají.

Jenže úplně stejně působí i taková žena na netakové muže.

A tak v neděli paní blíženkyně šlapala lesem na obvyklém výletě s kamarádkou o něco pomlklejší a dumala, jestli je vskutku rozumné poddávat se zájmu o pány v kategorii "vážný vztah", když jediným výsledkem je zjištění, že porouchaná je nejspíš paní. Když zájem, přízeň a vytrvalost ze strany pánů je pro růst sebevědomí paní přínos pouze zdánlivý, ve finále je to zase jen pokles. Nepoužitelná, nefunkční paní.

Všichni pánové, se kterými se sejde, se kterými začne komunikovat a na které se rozhodne udělat dobrý dojem, tají a netají se obdivem nad charismatem paní. A litují, že paní nechce pokračovat.
Takže buď jsou všichni páni zoufalci z nejzoufalejších, s nimiž takhle komunikuje jen naivní paní bliženkyně, nebo mají všichni tak ukrutný absťák po sexu, že je  jim všechno jedno, hlavně když to má dírku, a nebo naopak tak ukrutnou potřebou sexu trpí paní, že všechny chlapy podprahově podvědomě stahuje k sobě, přestože předem ví, že jim stejně uteče...

V hlavě ta stejná písnička co na den matek a náhlý stesk po šéfovi. Ztraceném kdesi v lázních. Po hierarchicky jasných, jemně náklonných, ale dál nikam se nerozpínajících rolích. (I když si dovedu představit... Ale paní blíženkyně si představuje furt nějaký kraviny.)

Je zvlášní, a vlastně hezké, i v sedmačtyřiceti pořád ještě poznávat sám sebe.

Proč takhle jasně odděleně nejde mít chlapa i na ten sex, kruci. Tedy, mně to nejde.
Ale třeba by to šlo, už šlo, po absolutoriu s Nevztahem. Po poznání principu.

Po přiznání si, že ze všech těch intelektuálů a rádobyintelektuálů snažících se přede mnou předvést svoje schopnosti a možnosti mě nejvíc přitahuje o několik let mladší zedník z malé vesnice neřešící vlastní auto ani českou gramatiku, ale s vlasy a tvrdými rysy, o nichž jsem mu napsala, že mi připomínají uherského grófa...
(Načež on se přiurazil, že si z něj dělám srandu, a ochladl. Tak asi zas nic. Jestli já něco nedělám blbě... :-)

(P.S. Našla jsem si obrázky uherských grófů a vypadají teda docela oplácaně až změkčile proti mojí představě. Daleko blíž je mu Viking. Dyk říkám, že si představuju furt kraviny...  )