Motýlům

Když mi bylo asi tak pět (šest? sedm?), byl brácha na vojně. (Nebo na škole? Na střední? Na vysoké?).
Na škole byl. Určitě. Tam na Slovensku.

A jezdil domů na víkendy. Vlastně skoro celý moje dětství jezdil domů na víkendy. A eště jen na některý. Takže nám stačil jeden pokoj dohromady. Musel. Asi. Když tak nad tím přemýšlím. Teď. Předtím mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo být jinak, že by si to třeba brácha byl přál...

A brácha měl sbírku motýlů. Krásnou. Dva veliký a jeden (nebo dva?) menší... ten... jak se tam napichujou... Ne voliéry... Vokno mám... Pod sklo... Bedny, no. Ve škole jsme tomu říkali Sbírky. Sbírka motýlů nočních, Sbírka motýlů exotických, Sbírka škůdců ovocných stromů, Sbírka zákonů... - A taky měl úplně nejmenší bedýnku kulatou, co se do ní dávali motýli umrtvení po chycení, a taky síťku na motýly, úplně stejnou jako v Adéla ještě nevečeřela...

A když přijel na některej ten víkend domů, oprášil ty obrovský černoskleněný bedny, pootočil lesklým, kovovým, téměř secesním háčkem a zvedl víko... A pak konzervoval, opravoval a upravoval, preparoval, propichoval, lepil popisky... A já mu to strašně záviděla a strašně ráda jsem si ty motýly prohlížela, protože byli pastelově barevní a chlupatí a sametoví a drobnohledově něžní i medvědovitě obrovští a za prvopohledově křídlovitotykadlovitou stejností fantasticky různorodí, takže bylo úžasně lákavý hledat mezi nimi rozdíly (Najdi deset rozdílů!) a odolávat přitom nutkání je po té jejich pastelově barevné sametovosti hladit... Aspoň špičkou prstu... Ale brácha zatínal čelisti a vycestovával z kůže, jenom jsem k nim tu špičku prstu natáhla. Protože byli suší, suší, lehoučcí a křehcí...

Dlouho jsem se jen dívala. Až jednou, v nějaké mimořádně dlouhé bratrově nepřítomnosti, jsem porušila zákaz a jednu z těch beden otevřela. Sama. Tu největší, s největšími a nejkrásnějšími motýly. A pak opatrně, se srdcem bijícím až v kořenech zubů (mléčných), jsem se špičkou prstu posvátně dotkla jedné slupečky pastelové sametovosti. Tak nějak, jako bych se skrze toho motýla na dálku současně dotýkala bráchy. Protože svýho velkýho bráchu jsem měla moc a moc ráda.

Byla to nádhera. Tak krásná, tak ohromující, že jsem jak po sáhnutí na plotnu bleskurychle cukla zpátky.

Udělalo to lup a odpadlo tykadlo.

Ochrnutá napůl úžasem, napůl děsem a napůl okouzlením, jak krásně to lup znělo, (celkem tři poloviny, a tak to mám furt...) jsem na to koukala a nevěřila, že se to fakt stalo. Že jsem to fakt způsobila. Já. Vždyť jsem se skoro nedotkla...! To tykadlo muselo bejt určitě nalomený, to druhý by určitě...

Lup...

Nevím, co se tehdy stalo v mé hlavě, ale fakt je, že zvítězilo okouzlení. Celou tu největší bednu jsem poslouchala lupání. Co motýl, co jiná velikost, co jiný tvar, to maličko jinačí lup. V celé největší bedně toho dne nezbylo jedinýmu motýlovi jediný tykadlo.

A když potom brácha konečně, po té mimořádně dlouhé době, přijel domů, skončil se sbíráním motýlů. Nadobro.

Vůbec si nepamatuju, že by se byl na mě zlobil. Jen si pamatuju jeho tvář, když byl mlčky smutnej.

Na to se nedá zapomenout. I když se za to člověk omluvil několikrát a bylo mu dávno několikrát odpuštěno.

Na dluhy se nedá zapomenout.

 

Dneska jsem vedla jakýsi spor o focení na negativ. O nějakých technických detailech. I sáhla jsem na stůl, kde se mi obvykle válí nějakej balíček z fotolabu nebo z droxi, a zkoumala ty nafialovělý proužky - a pak se ťukla do čela. Co když dotyčný myslí černobílý negativ? Ten je světlejší, býval, a tenčí, jestli si pamatuju dobře, hrozně měl tendence se ohýbat až lámat, když ho člověk nešoupl do trezoru vzorně podél... Taťka ho stříhal po šesti políčkách, ale to bylo docela dost, já pak už radši jen po pěti...

Dva kroky od počítače a popaměti sáhnout nahoru na skříň, tam do papírové bedny, kde krom haldy kýčovitě stylově žloutnoucích fotek a pár krabiček diáků už léta přežívají taky podlouhlé zásobníky na negativy, na ty po šesti nebo po pěti rozstříhané ohýbací negativy, co je na nich zčásti moje dospívání, focený mnou, zčásti některý moje dítěnství focený tátou, já s lidmi tehdy kolem mě, doma, v jiným doma, u babičky, na výletech, na lyžích... Co jsou na nich na některých kusech otisky dřevěných kolíčků na prádlo a taky otisky prstů mýho táty a tma koupelny pode dveřma utěsněná hadrem a vůně vývojky ustalovače a rozehřáté leštičky a tátovo oči do čárek, když studoval fotku za růžek v kleštičkách vytaženou nad vývojkou a nebo ten negativ, políčko za políčkem proti světlu... Tak jakpak to vyšlo... (chtěla bych si vzpomenout, kolikrát po kolika minutách jsme otáčeli tankem, ale nemůžu, nejde to... bublalo to, tiše...)

První trezor z bedny na skříni byl oproti mé paměti na pohmat dost útlý. I na pohled. Tam, kde měly po otevření umělohmotnýho obalu trčet cípky šestých políček kinofilmu, netrčelo nic. Trezor byl útlý, plochý - a prázdný. Jen čísílka na růžcích papírových přhrádek zůstala.

A stejný byl i druhý, i třetí...

Ochrnutá napůl nevěřícností, napůl děsem, napůl lítostí jsem na to koukala... Pak znovu listovala prázdnými papíry a znovu zírala... Dva odstřižky vypadly, poslední, jednou někdo s nějakým capartem na klíně a jedna chata na horským svahu...

Ostatní, jak amnézie...

Ne, neměla jsem u sebe všechny, naštěstí. Většinu má ještě pořád táta.

Bez křiku, bez ničeho, jsem se ptala svých dětí, jednoho, druhýho. Ani jeden prý nic. Ale některej to být musel. Asi spíš ten mladší. Ten nenechá na pokoji nic... Nic, o čem neví, co to je... Možná se to dozvím až na smrtelný posteli, možná někdy dřív, až bude dospělej, a možná vůbec. Jak ho to zaujalo a jak je popovytahoval a prohlížel, možná někde venku, abych ho nenachytala, nebo dokonce někde s kamarády, nebo čertví...

Je to jedno. Už.

Jsou pryč.

A já jak pitomá se s tím nechci, nechci smířit a držím v ruce a osahávám aspoň obaly, trezory, prázdný, splasklý, mrtvý, Třeba se najdou, třeba se někde ještě najdou, nelogicky přendaný, zapadený... přeříkávám si jak růženec a je mi neskutečně líto za těma negativama, za lidma na nich, za holčičkou na některých, focenou s láskou, s jakou už nikdy potom, za tátovýma otiskama prstů...

A přitom si říkám - Vím. Není to nespravedlnost. Je to jen trest, co konečně přišel. Za ty motýly.

Něco už není. Zrušeno.

Relikvie spláchnutý, dluhy zaplacený. Odteď už budu jen stárnout.