(Optimalizováno pro černobílé monitory)

20. 4. 2015

Tanking-off

A pak jednou konečně přišel jeden dlouho očekávaný a plánovaný, krásný, teplý jarní den, den volna z práce, kdy jsem na tu dlouhou cestu místo kalhot radostně oblíkla černou sexy midisukni a svlíkla spoďáry, co se pod ní nepěkně rýsovaly zaříznuty do tuku na bocích.

K tomu sandálky a sexy tílko bez rukávů, (staro)nový ústřih a barvu vlasů a přehršel natěšeně excitované nálady.
Taking-off.

U první pumpy jsem koupila dálniční známku, ale benzín se mi zdál ještě docela drahý, u další pumpy jsem zjistila, že jsem asi u té předchozí měla koupit i ten benzín, protože ceny se od posledně poněkud zvedly.
Tak u Ona? Ale u Ona bude fronta a mně se nechce v tomhle krásným dnu, v eforii z cestování a očekávaného setkání poskakovat dvacet minut ve frontě kvůli pár korunám na čtyřicetilitrové nádrži, i když jsem si nechala docela slušnou časovou rezervu na dojezd...
Tak poslední pumpa před městem.
Mrknutí oka, jak jsou rozmístěny stojany, pak zacouvání k tomu se zeleným pruhem...

A natankovala jsem naftu. Do plna.
V euforii z krásného dne a očekávaného setkání jsem si jaksi vůbec nevšimla, že u zeleného pruhu beru do ruky nezelenou čerpací pistoli.

Pumpař vytáčel na mobilu servis, ještě než jsem se naplno rozbrečela, pak mi udělal na účet podniku kafe místo frťana a trpělivě počkal, až se vzpamatuju aspoň natolik, abych mu zaplatila tu naftu.

Asistenční služba byli dva opraváři z dílničky ve větší garáži pod sídlištěm, odtáhli, vypustili, utěšili, popovídali, nechali převlíct z minisukně do kalhot, páč při čekání před dílnou se začlo zatahovat a foukalo, nabídli zařídit v červnu technickou, dolili pět litrů benzínu, slevili z původně sdělené celkové ceny na zaokrouhlenou tisícovku a poradili, kudy kam nejblíž nabrat do plna.
"A ze zelené! Ze zelené!"

Nejdražší cesta do Prahy, jakou jsem si kdy dopřála.

Ti ve folksvágnech a béemevéčkách pak teda trošku čuměli na zelenou křapku sviště, co kolem nich sviští stopadesát, ale nakonec jsem to i docela stihla. Ani ruce už se mi neklepaly, když jsem konečně zaparkovala.
Jen ten foťák jsem si měla přeci jenom z auta s sebou na tah po městě vzít, té fotky, kterou jsem tím pádem Fousovi neudělala dole pod Václavákem, budu litovat ještě na smrtelné posteli.

První hospodu a stejk v ní si ještě pamatuju docela jasně, zbytek už je v paměti jakýsi flexibilní. Zpívali jsme, s Fousem tak trochu i tancovali na ohnivé rytmy studentské kapely v podzemí metra, konverzovali o něco později s jemnými, decentními ukulelisty. Liška po nich hlasitě a neochvějně vyžadovala, aby hráli taky tak hlasitě, jako ona zpívá, a aby hráli nějaké spirituály, Ten džbán, ten džbán z nepááááálenéééé hlííííny...

Druhý den k polednímu, když už se mi přestala motat hlava aspoň natolik, abych mohla řídit, jsem přejela na druhou stranu Prahy. Abychom měly auto k dispozici, až se budem vracet z druhého dne prohlídek kulturních pamětihodností, tentokráte už za střízliva.

Fotila jsem ptáky u vody a pak hospodu, kde jsme si daly jehněčí kýtu, co nebyla ani kýta, ani nějak extra dobře udělaná, a kde jedinej kuřák v kuřácké části byl ten harmonikář, co úpěnlivě nahrazoval kolovrátek kousek od našeho stolu. Liška fotila mě a já fotila Lišku.



(Liško, taky bys mohla dát z té hospody třeba tu, co se mi tak líbila.:-)

Prošly jsme se po městě a fotily i jiné lidi. Některým záběrům prostě nešlo odolat.


Na tuhle výstavu jsme nakonec nešly:



Navečer jsem se zabydlela v minipokojíku u Lišky, pod příjemně horkou sprchou spláchla zbytek opice po předešlé noci, odeslala jisté osobě mejl, že dnes už bude večer naštěstí klidnější, a byla představena sousedovi, který se nadšeně zaradoval: Bude mejdlo!

Půlka flašky modré rulandy po Fousovi byla supr jako start.
Kolik toho bylo dohromady, než jsme dojeli do cíle, to přesně nevím, ale bylo toho hodně.
A bylo to dostatečně hlasitě i s vokály, basou a bicími.








Ten cudný autoportrét, co si Liška pověsila v článku u sebe, vznikal takto:



Další den začínal opět až poté, co jsem mohla za volant.
Což opět nebylo ráno.
Aktérka Dee nás viděla ráda, ale bylo vidět, že nejradši by se už viděla s přítěžkem odloučeným.
Nojo, dycky se říká, že někdo něco vláčí jako kouli na noze. Některé ženy by asi mohly vykládat o vláčení koulí na zcela jiné části těla...


Výroba vitamínových bomb. Bylo to dobré a byly jsme při tom bedlivě nenápadně sledovány.


Snad se tedy už tenhle týden podaří a devět měsíců dřiny bude úspěšně završeno.
My jsme završily (-i, i se sousedem) nedělním nákupem, při němž jsme vlastně nic nekoupily a shodly se, že čím je člověk (rozuměj žena) starší, tím se na sebe nakupuje hůř. Tak jsme se sousedem aspoň prubli tamní dětský tobogan.

A tím je pohádky konec.
Dojela jsem domů, a ač už polomrtvá únavou (a k údivu mého syna tentokráte zcela bez chuti na alkohol), tak s úžasným pocitem, že jsem na téhle cestě natankovala nejen benzín i naftu, ale taky spoustu jiného, co už jsem asi hodně potřebovala...

------


Dodáno P.S.:
Hudba, co Lišce v sobotu chyběla do tématu hudebního setkání, pro mě byla ta písnička z autorádia, kterou jsem v tu chvíli zesílila a která mi zní od té doby v hlavě jako stálý tichý tón na pozadí:
https://www.youtube.com/watch?v=t0imaSCnSuA


31 komentářů:

  1. Vzpomínky jsou beztak lepší, než fotky. Tak jí nelituj, beztak to bylo spíš pod staromákem, než pod václavákem (teda jestli je staromák to, kde je socha tankové bitvy, která má být Jan Hus)

    OdpovědětVymazat
  2. Ach jo.
    Tak pod staromákem.
    Je možný, že bych v daném stavu vnímání souvislostí asi stejně ty svoje manuálfokusy vůbec nezaostřila...

    OdpovědětVymazat
  3. A kdoví, jestli bys v tu chvili foťák ještě měla. Takhle byl aspoň na známém místě a ne zapomenutý v hospodě :-)

    OdpovědětVymazat
  4. A jaká fotka to měla bejt? něco se mi matně vybavuje, ale ...

    No a samozřejmě ta příšerná záclonka na mým okně je na fotce, to jsem si mohla myslet :-)))
    Já tam mám obvykle jinou, žádný kraječky. Akorát není vyžehlená. Už dlouho,no. Takže je ve skříni.
    A co to tam se Sousedem děláme s rukama, to vůbec nevím.

    Foto "jak vznikal jediný ufiknut autoportrét" je bezva dokument!

    OdpovědětVymazat
  5. 4
    Omluva, před publikací záclonky jsem nebyla varována, a stran rukou nevím taky. Myslela jsem, že si třeba budeš pamatovat ty... :-)))

    OdpovědětVymazat
  6. vsimla jsem si ze nemate diry na ponozkach... to je pro me velmi prekvapive. ja mam diry na vsech.

    a ta zaclonka... nonevim. nejaky ulet :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Klid, Ratko, den předtím jsem na jednom palci měla. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. 5
    naopak, já tě před záclonkou varovala, ještě před focením.
    Ale klidně ji tu nech - jaký by byl život bez záclonek!

    OdpovědětVymazat
  9. ad 5 a 4
    hahá,a pak kdo má okno!
    Já tentokrát nemám okno, jen záclonku.

    OdpovědětVymazat
  10. 8
    Fakt? :o)
    Si vůbec nevybavuju.
    Vlastně jo, asi jo, žes říkala něco jako že ta záclonka je hrozná, ale asi jsem to v danou chvíli považovala spíš jen za součást ubytovacích oficialit, něco jako "pojďte dál, nemáme tu moc uklizeno"- a souvislost s prováděním fotodokumentace mi nedocvakla.
    Nicméně na té čb fotce je ta záclonka docela fotogenická. :-))

    OdpovědětVymazat
  11. ratko 6
    dovol, díry na ponožkách teda nemám nikdy.
    Když vidím, že jsou ponožky hodně prošoupaný, vyhodím je. Někdy si říkám, že možná uplyne až moc času, než si prošoupanosti všimnu. Ale díry si nevšimnout nelze.
    Kdysi jsem je zašívala, jako teenager, v 90. letech. pak už ne.

    OdpovědětVymazat
  12. Ru,
    k tomu, co nám to přineslo:
    To jsem ráda, žes dorazila v dobré náladě, načerpaná a ne vyčerpaná jako nafta z tvojí nádrže :).

    Co to přineslo mně:
    víš, jak jsem měla takovou nekompromisní náladu do frajerska v sobotu a v neděli? - Se vším hned hotová. K tomu jsem si vzala tu motorkovou bundu, ta vyjadřovala totéž. A to je pro mě zrovna teď dobrý, to jsem potřebovala si dopřát a začalo to už ve středu před vaším příjezdem. Řekla jsem si: přijede Rulisa a Fousek a já se tady furt plácám v práci a nic, furt jen myslím na to, že si chci promluvit se šéfem a že se předem obávám, jak to asi dopadne... No a v tu středu jsem si počkala, až šéf s někým dohovoří, a řekla jsem mu, že se s ním chci sejít ohledně jedné části náplně práce v souvislosti s tím, že už mi začíná třetí fáze výcviku (na kterou potřebuju dělat praxi - kterou dělám jinak, ale ne v rámci zaměstnání). Šéf mi dal termín hned druhý den, ve čtvrtek. Tak jsme prohovořili, co bylo potřeba. Výsledek neřek, prý si to musí chvíli (týden) nechat projít hlavou. Trochu mě to mrzí, že si něco nechává procházet hlavou, ale chápu, že je to potřeba - odpovídat každýmu hned na cokoli není nikdy k dobrýmu.

    Takže naše setkání mi pomohlo se za sebe postavit. Motobundu asi budu nosit celej týden, ať šéf vidí :-))

    OdpovědětVymazat
  13. 13
    Mně to natankování taky právěže pomohlo, de facto se trochu odpoutat od něčeho, plácaní se v něčem, však víš v čem a Fous to ví taky. A je to dobrý. Můžu v tom jet dál, ale bez pocitu, že se v tom topím.
    Něco zvenčí je čas od času potřeba jako zvedák ode dna, z hlubiny, z tíže vody nad sebou.

    OdpovědětVymazat
  14. 11 dnes nema smysl zašívat, hned se to roztrhne zas. Jdu bez diry a prijdu s dirou :-) nijak me to nevzrusuje. A je mi lito vyhazovat kdyz jeste slouzi.... :-)))

    OdpovědětVymazat
  15. musela to byt pořádná jízda...a ten nadherny kocour na posteli. Jak kouká :-)

    OdpovědětVymazat
  16. 12-13: taky se připojím. Moc rád jsem se odpoutal ze stereotypů, ve kterých jsem poslední dobou rotoval a cítil se jak plavec v pudinku. Dlouho jsem už nikde takhle nebyl sám. Teda ... osamělé večery s přemýšlením, to byl původní plán. Ale nakonec jsem osaměle trávil jen ten první a jsem tomu rád.

    OdpovědětVymazat
  17. S dírou či bez díry
    budu to jááá,
    s dírou to zvládnem líp, jak se mi zdááá.

    To zpíval někdo z kroků Fr.Janečka, ehm, tak mě to napadlo.

    OdpovědětVymazat
  18. 16
    vida vida. Ještě Dee a Soused aby připojili svoje resumé!

    OdpovědětVymazat
  19. 16. je videt ze touzime po tom ceho mame mene. touzim po tichu, po klidu. rano vstat a uvarit si kavu a rict si... tak co me dnes ceka :-) copak budu delat....a nechat se prekvapit tim co prichazi. treba strihat stromky, navstivit pratele... zeptat se nekoho jak se ma, usmat se.

    Muj zivot byl v posledni dobe jeden obri nekonecny beh. Jeslti jste videli birdmana... tak nejak v tom smyslu. bumbum prask bumbum cink bum bumbumum drum bum.

    OdpovědětVymazat
  20. A někdy toužíme po něčem, protože si zrovna v tu chvíli neumíme představit nic jinýho, ale chybí nám toho i víc.

    OdpovědětVymazat
  21. Akorát teda ten pocit "slavnost končí a nastává všední den" je momentálně přítomen.

    OdpovědětVymazat
  22. No, a ten přechod do druhého teda setsakra drhne. :-D

    OdpovědětVymazat
  23. Drhne tak, že mi zatrnulo.
    Před týdnem jsem totiž nepřeposlala někomu mail, aby do zítra odeslal nějaké dokumenty!
    A ještě jsem nevyplatila někomu peníze.
    A upozornil mě na to někdo jinej, ehm. No hrůza!

    OdpovědětVymazat
  24. 24: Co je to proti naftě :-)

    OdpovědětVymazat
  25. To asi nafta je lepší, v tom člověk visí jen on sám. Prošvihnout něco v práci, navíc s penězma, to je horší na výčitky svědomí a může ve výsledku vyjít ještě dráž.

    OdpovědětVymazat
  26. Asi záleží na okolnostech ... jak zatraceně snadné je udělat si zbytečné potíže.

    OdpovědětVymazat
  27. Proti naftě žádný dyšputát!

    OdpovědětVymazat
  28. http://jazzevec.weebly.com/ze-382ivota-jazzevce/jazzevec-v-metru

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.