Někdy si říkám, proč lidem tak pošetile záleží na přesnosti řečeného. Proč jsme tak závislí na tom, co se řekne a co ne.
Co víc dělá problém: Některé věci slyšet, nebo neslyšet?
Ty, co neslyšíme, si domyslíme. Ty co slyšíme... Si taky domýšlíme.
Nejvíc potřebujeme slyšet, když není cítit.
Co není cítit, to slyšeným nahradíme stejně jen na chvilku.
Nakolik záleží na mluvení...
Na tom, kolik ho je... - Vůbec ne.
Moc je moc, málo nemusí být málo.
Kolikrát už bylo cennější, že se nemuselo říct nic... Že nebylo třeba...
Nevěřím dlouhým vysvětlováním. Nikam nevedou, nic neřeší. Kde jsou potřeba dlouhá vysvětlování, něco chybí. Něco se míjí.
Nevěřím drásavým debatám, složeným z prolínání dvou monologů, co vyžadují potvrzení o přečtení. Co hledají zadostiučinění. Ujištění. Spásu. Nevěřím pečlivě promyšleným ujišťováním. Jednáním o smlouvách. Vynucených.
Věřím na osamělé věty. Věty jako přihrávky. Nebo jako nakopnutí. Jako sáhnutí. Jako klapnutí klíče v zámku.
A mám ráda naslouchání. Jako když se ve dvou pije víno a je tma a nohy poskládané v klíně, a má-li ten vzadu dolít, musejí se pohnout společně. Naslouchání, jako když jeden mluví a druhý upíjí. Jedno, kdo je ten, kdo upíjí. Třeba oba.
Myšlenková setrvačnost.
OdpovědětVymazatČlověk začne přemýšlet a nezbaví se toho, i když si myslí, že už nemyslí. Potom se dostane dál, než chtěl. Možná dál, než měl. To může být proudů třeba tisíc. Nebo tisíc a jeden. Ve víně je možná pravda, ale způsob jeho nalívání hraje podstatnou roli...
Víc jich na tohle téma nebude. Jen šly natolik paralelně vedle sebe, že dokud jsem si je nenapsala a neposkládala do nějakýho "jiným zodpovědnýho" pořadí za sebe, nebyla jsem schopná najít, kam mají vést. K jakýmu konci.
OdpovědětVymazatneverim na vysvetlovani, vymlouvani, nervy drasajici monology ci dialogy.
OdpovědětVymazatVerim jen na to co se zije. A co se pomoci slov vecne a bez emoci propojuje.
A na hru slov treba se emocema , kdyz je chut a nlada. Pro zabavu.
Myšlenky v hlavě mám jen zdánlivě domyšlené a urovnané.
OdpovědětVymazatTeprve při pokusu je sdělit se praštím o tu iluzi.
Napsání vede k domyšlení a urovnání.
Že bych si na ten svůj bordýlek taky založil blog ?
:-)
na srovnání si je blog dobrej. vlastně kvůli tomu sem si zakládala. dneska už je to trochu jinak, k vnitřnímu rovnání se přidaly vnější debaty ;)
OdpovědětVymazatad 4: jen je třeba dát pozor, aby se některé myšlenky přílišným domýšlením a urovnáváním za účelem zapsatelnosti nezabily nebo nestaly pouze parodií - sdělení myšlenky je jen její zjednodušený a statický obraz
OdpovědětVymazatpro me vyjadreni anonymnich lidi znamena objektivni feedback, za ktery jsem moc vdecna.
OdpovědětVymazatNikde jinde se clovek nedovi tolik zdrcujici pravdy o vlastnich nazorech najednou :o)
Beru prispevky blogu smrtelne vazne
Hm, tak já se omlouvám za to třídění myšlenek, nedotažený, nedopracovaný, neurovnaný, místy se opakující a vůbec kostrbatě přemílaný. :-)
OdpovědětVymazatBeru blogopříspěvky taky vážně, i když to tak nevypadá. I komentáře. Váhala jsem, jestli sem tyhle tři výblevy dát, ale jednak je blog můj a někam jsem to dát potřebovala, tak kam jinam, a jednak jsem si říkala, že mi komentáře (jako už víckrát) s lecčíms pomůžou či mě dokopnutím - docvaknutím posunou tam, kam jsem se furt nebyla schopná sama dohrabat. Radčin komentář u prvního proudu to splnil do puntíku. Stačilo pak k už napsanému doplnit dvě tři věty, asi deset jich vynechat, a výsledek srovnat do správného pořadí. :-)
Díky, Radko. :-)
(I když to znamená zase ledacos z náhledu na minulost mírně přehodnotit - tj, zas jsem v kélu a nevím jistě nic. :-)))
Ruliso, moc me tesi pokud jsem te nekam nakopla :o)
OdpovědětVymazatAle jeste k clanku. Tam kde neni receno presne (ve smyslu srozumitelne) je domysleno. A kazdy si domysli dle vzorce chovani z domova. Casto diametralne odlisne nez je mineno.
Nez clovek zacne mluvit aby doplnil prazdne misto uvnitr sebe, mel by si uvedomit zda nezada prilis. Zda neni lepsi si vlastni diry zalepit sam.
Ocekavani ja predzvesti zklamani. A to prakticky na obou stranach.
Výborný článek, Ru. Opravdu. To závěrečné přirovnání o dolévání vína a společném pohybu. Ru, tohle mě dostalo, nemám slov. Mráz po zádech a slzy do očí, fakt. Šáhlas mi na citlivou strunku, tímhle obrazem.
OdpovědětVymazat(10) - I sobě. :-) Díky. :-)
OdpovědětVymazat(9) Myslím, že lidi si často domýšlej i tam, kde je řečeno přesně. Je to přesně - a přesto (nebo možná právě proto, že se jim zdá ta přesnost podezřelá či neuvěřitelná) si domýšlejí. Co je tak asi za ní.
OdpovědětVymazatMluvit nepřesně v očekávání, že mi bude druhej číst myšlenky je riziko zklamání, co by měl vzít na sebe ten, kdo se na tenhle tenkej led pouští.
Nicméně ten, kdo radši neřekne nic a snaží se mluvit, až když si myslí, že už ví přesně, zas na sebe bere riziko, že si ten druhej, co nedostane vůbec žádnej signál, žádnej "kontakt", bude domýšlet, tápat, bude mu chybět odezva. Jakákoli.
Viděla bych to asi jako vždycky - všeho s mírou. A k tomu navíc - k sobě pokud možno ti, co mají v tomhle ty "mechanismy" podobnější, co se z těch dvou různých zel oba kloní spíš k tomu jednomu stejnýmu.
Radka: Očekávání je předzvěstí zklammání. Tak přesně tohle do mě hustil henten onen, co mi zejtra bude přednášet "lidské činitele." Podle mě je to berlička slabochů, co radši nic neslibují, aby svoje sliby nemuseli plnit. Je to sice trochu jiná souvislost, ale zamávalo mi to žaludkem opět naprosto přesvědčivě. No, tomu říkám trénink. :-)
OdpovědětVymazatJo, taky jsem to slyšela v této souvislosti zřejmě z podobnýho "zdroje". :-) Ale brala jsem to prostě jako fakt, že takhle to s ním je a bude. Tak jsem nic neočekávala a brala, co a jak bylo, a ta chvilka, než se "jeho čas" naplnil, byla docela dost dobrá. Žaludek v poho. :-)
OdpovědětVymazatVšechno se dá zneužít. Jako berlička. Nebo jako hůl na někoho.
To je fakt - s tou holí. Jsem zvědavá, kdy ji zítra vytasí. Nenazvala bych to strachem - jen nepříjemnou předtuchou. Je jako nějaká šelma, co čeká na kořist. Ale kořist je bezpečně zamčená v kleci zcela jiné dimenze. Nemůže na ní. Racionálně to vím. Ale vysvětluj to tý dole... :-) Ajajajaj... Střípky těch chvilek, než se jeho čas naplnil, byly taky dost dobrý. Ale žít se z toho nedalo. Vysával. A bral všechno. Dokonale. Značkový výrobek, celoživotní záruka. :-)) Takoví se nemění.
OdpovědětVymazatPS: Taky jsem to brala jako fakt. Ale když jsem to slyšela na každym rande třikrát, aniž bych k tomu zavdala příčinu (ne, fakt jsem se nemstila jeho ženě, nehodlala jsem s ním být častěji než on se mnou, nezajímala mě jeho rodina a už vůbec ne rozvod... :-), tak mi došlo, že něco asi není v pořádku. Neviděla jsem ho už přes půl roku a doufám, že kromě vytyčených předmětů ani neuvidím. Mám kolem sebe celou armádu tučňáků, uklovali by ho :-))) Nebo aspoň pofackovali křídlama... :-)
OdpovědětVymazatJo, mají potřebu se furt ujišťovat, ti co se bojí. :-) Nebo jistit.
OdpovědětVymazatAsi jsem měla o něco víc štěstí. Hůl tam nebyla ani maličko.:)
Asi. Už půjdu do hajan, ať zejtra ještě ke všemu nevejrám jak vyvoraná myš. Brou noc. :-)
OdpovědětVymazat...a když "se neřekne" úplně všechno, tak si ten "nakopnutý" může vyložit věc úplně jinak, nebo trochu jinak... Jakoby lidé takhle poznávali, že si rozumějí i beze slov, repsektive bez dokončení vět. Možné to je. Vzácně...
OdpovědětVymazatMimochodem, hezká ikonka, gratuluji! 8^)
Dee Dee: vubec nevim kterym smerem tvoje uvahy jdou. V takovych souvislostech jsem se ja nikdy s tandemem zklamani-ocekavani nesetkala.
OdpovědětVymazatVe vztazich neslibuju nic, to snad ani nejde. a jinak vzdycky splnim co slibim. Nebo to alespon vysvetlim, kdyz to nejde.
Moc pěkný článek. Do teď jsem bral jako chybu žen, že na chlapech chtějí, aby jim četli myšlenky. Vždyť přece stačí říct, chci to a to a vše je pak jasné. Jak má chlap vědět, že radši půjde do kina nebo na večírek. Pak následuje třeba plno výčitek... A při tom to bylo tak jednoduché říct dopředu. Chlapi si vše vyříkají na rovinu (většinou) a všechno je OK.
OdpovědětVymazatTeď ale musím uznat, že na tom čtení myšlenek něco je... Konečně mně to někdo vysvětlil. Teď už nebudu některé věci tolik vysvětlovat. Díky.
Achjo, proč jsme všichni tak nevyrovnaní?
OdpovědětVymazatPavel IS: protoze jsme mladi a lomcuje s nama zivot!
OdpovědětVymazatV tomhle světě, který mnoho jistot neskýtá, snaží se lidé získávat alespoň drobné jistoty. Třeba že jim ten druhý porozuměl. I v tom vyřčeném, i v tom nevyřčeném. Slova skýtají jistotu větší. Ale také ne vždy a úplnou.
OdpovědětVymazatJenže právě to může být zdrojem neporozumění. To hledání potvrzení ve slovech. Lpění na přesnosti slov.
OdpovědětVymazatNavíc - právě slova považuju za nejmíň jistá. :-)
OdpovědětVymazatTaky umím říct, co cítím, že bych říct měla. A taky leckdy vím, že jsem právě uvěřila tomu, co jsem potřebovala slyšet. :-)
Jojo, já vím. Proto tak rád pozoruji ústa, jak slova vyslovují, a občas máchající ruce, které to potvrzují, a potom tvář i nahýbání celého těla, proto se rád dívám do očí. Proto se tak rád potkávám. Protože takhle vnímám víc než slova - vnímám paralelní proud informací z mnoha zdrojů. Mohou se potvrzovat, podtrhovat, i vyvracet.
OdpovědětVymazatA pak se dá jen sedět a mlčet a mnohé si říkat tímhle způsobem :-)