A protože mě zas a znova dostává, jak věci z různých stran zdánlivě nezávisle na sobě přicházející do sebe zaklapávají.
Třeba ten komentář v diskusi. Třeba komentář odjinud v jiné diskusi.
A třeba Radčina letmá poznámka u ní na blogu, o tom, co si o sobě zapsala jako sedmnáctiletá. Možná se odhodlám taky ocitovat něco z toho, co jsem si zapsala o sobě jako semdnáctiletá. Uvidíme. Jindy. Ale jedno se mi připomnělo teď.
Ten údiv, co tam tehdy byl. Z kdečeho. Z objevování. Z možností. Z nacházení sebe. Z lidí okolo. Jo, i ze zklamání. Z úžasně bolestivých a horoucně prožívaných zklamání.
Jenže po každým zklamání, vypsaným do deníčku, přišlo cosi jinýho. Údiv ze sebe sama, že jsem zas někde jinde... Co odsud vyskočilo...
Údiv, že po každým zklamání jsem si připadala o poznání silnější. Silnější o poznání.
Pak tohle období skončilo a strašně moc toho ubylo. Svět se srovnal do svého řádu, já s ním. Vybrala jsem si cestu, směr, těžiště, zodpovědnost... Svět, co zešedivěl.
Jeden obrovitej blesk na tom šedivým nebi byl, to když se mi narodil první syn. Ale jinak... v paměti dlouhý období, kdy údiv rovnalo se zklamání. Rozčarování. Byla jsem dospělá a dospělej člověk, co ví a zná a má srovnáno, se přeci už ničemu moc nediví, že jo... A když, tak nesouhlasně. Protože to období opojných údivů a úžasů z objevů Ameriky nechal dávno za sebou.
Věci jdou a člověk jde v nich, tak, jak je už dávno zná, nebo jak si myslí, že už je zná. A nebo tak, jak musí, když se pro ně jednou rozhodl... - Na cestě podle mapy horská říčka ani malebnej výhled do údolí až tolik nepřekvapí. Zato spolehlivě překvapí, když je ten na mapě zakreslenej výhled zarostlej stromama a přes horskou říčku chybí lávka...
A pak znova všechno jinak. Mapa dospělosti se rozpadla.
Nic se nemusí. Ani chodit přesně podle mapy. S očima upřenýma do ní, Jak už jsme daleko...? Odškrtávat si v duchu kilometry a plnění plánu zhlédnutých turistických zajímavostí na trase...
Po letech jsem si zase začla dělat výlety tak, jak mě to vždycky nejvíc těšilo. S mapou jen na to, abych věděla, kde teď zrovna jsem, když jsem tamhle sešla z cesty, protože se mi chtělo, a pak přebrodila potok, páč na druhý straně svítilo sluníčko, a našla tolik věcí, co v mapě nejsou, tak zajímavý lidi potkala, co mi poradili zas kdesi jinde cosi zajímavýho na kouknutí...
(Ne, podle téhle strategie se nedá stoupat do velehor, vím. Ale já ani nechci. Jednou, dvakrát jsem už v nějakých byla. Moc si z toho nepamatuju. Jen lidi, co byli předtím a potom dole pod nima, drobnosti a zážitky před tůrama a po nich. A rozladění, že ten pocit, že jsem došla na každé túře až nahoru, za moc nestál. Že jsem moc nerozuměla, proč se ti ostatní nahoře tak radujou a podáváme si ruce... )
Když mi bylo sedmnáct, pateticky se se mnou "rozešla" kamarádka, kterou jsem měla za člověka "na život a na smrt". Prý, že jsem hrozně dětinská. A ona už prý je jinde, už svět vidí vážně a dospěle. Řeší prý už větší, důležitější věci než já.
Asi jsem dětinská pořád. Pořád řeším jiný věci, než si někdo kolem mě myslí, že bych řešit měla. Takový blbiny... A ještě se nad nima pozastavuju v údivu...
Co s tím, když mě to těší. Když mám pocit, že jsem sama do sebe zaklapla a skutečně ožila teprv v okamžiku, kdy jsem našla cestu zpátky k svýmu dětskýmu údivu... K radosti z něj...
Ta bývalá kamarádka, když se občas potkáme na školním srazu, mi připadá strašně stará.
Jednou, za X let bych taky chtěla napsat takovýhle člnek. Mám totiž strach, že o tohle přijdu. Že jednou budu jako má máma, co se už skoro nesměje, jen málokdy. Ničemu se nediví a z ničeho není unešená.
OdpovědětVymazatHm, taky bych se mohla bát, že budu jednou jako moje máma. Nadšení si sice dokáže navozovat furt, ale hlava nehlava, bez ohledu na kohokoli okolo sebe.
OdpovědětVymazatLeč už kdysi jsem se rozhodla, že ač se jisté stopy dědičnosti popřít nedají, tak jako moje matka prostě nejsem, být nechci a nebudu, a tak prostě nebudu! :-)
uchovat si dítě v sobě, je ten největší poklad, nic nezevšední a můžeš odhalovat krásu, kterou ostatní nevnímají a sama se z ní radovat.
OdpovědětVymazat\"Po letech jsem si zase začla dělat výlety tak, jak mě to vždycky nejvíc těšilo\"...jo Ru, a taky ten pěkný záblesk v šedi, co jsem cítila před narozením druhého dítěte.Před prvním jsem tu šed ještě tak nevnímala...A ty moje zápisky z dřívějších časů...no já je roztrhala, už jsem na ně radši nechtěla narážet :) Pořád nějaký ten výlet čas od času podnikám a doufám, že nepřestanu.Už nechci jen tu nudnou šedivou...to není moc k žití, jen k přežívání.Dík, uvědomila jsem si, že to se mnou není zas tak zlý...
OdpovědětVymazatDiky moc za tento krasny clanecek. Zasnila jsem se a zamyslela. mam to podobne jako Anina, neni to se mnou tak zly :o) V zivote jsem zazila tolik prekvapeni, blesku, topeni v bahne a vyletani z popelam. Moje mladi mi prijde jao jedna velika bezutesna sed. Slita do hmoty skaredeho kacatka.
OdpovědětVymazatJa bych chtela byt jakomoje maminka. Ma dusi dvacetilete divky. Ja mam mozna o nejaky ten rok vic ale urcite ne vic nez tricet :o) Kdyz se divam na sebe do zrcadla tak vidim mladou zenu. I kdyz s vraskami kolem oci.
Zivot neni sedivy. Zalezi co si z nej bereme a jak ho prozivame. A ty hory, to je pro me jen mala cast zivota. HOry me udrzuji fit. Jsou pro me meritko moji fyzicke zdatnosti a meho zdravi. To je jen maly kousek zivota.
Cim je clovek starsi tim intenzivneji dokaze prozivat. Vsechno :o) A asi o to jde. O intenzitu prozitku. At v dobrem nebo v horsim. Oboje se pocita.
Já věděla, že se mi to nepodařilo napsat úplně...
OdpovědětVymazatTa šeď nebyla o tom, že by se nic nedělo. Nic hezkýho nebylo. Ale spíš o tom, jak píše Radka, o mým náhledu na všechno, barva zpětnýho dojmu vzniklá z toho, že člověk vnímal daleko víc to, co se nedařilo, krachovalo, neplnilo plán, selhávalo (v jeho očích).
Dneska - mám pocit, že vidím věci a dění jaksi odjinud, zastřešeně?, na druhou stranu vidím daleko víc toho malinkatýho, stíhám to vnímat...
Nevím, jestli celkově intenzívnějc, spíš se moje vnímání možná jen rozumnějc rozložilo, rovnoměrnějc mezi to velký a malý, a to černý už mě nerozvrací a neboří jako dřív... Páč i na ně koukám trochu jinak, nemá tolik prostoru, obalený a prolnutý spoustou malinkýho...
Jo, jsem prostě šťastná. I když třeba chvilku bulím nebo smutním, užívám si to. Při zachování všeho toho svýho (například neklidu a \"zbytečné\" citlivosti), co mi bylo vyčítáno jako moje chyby a překážky ke šťastnýmu a klidnýmu životu, cítím ohromnou stabilitu.
Jsem šťastná, protože k tomuhle jsem se tak nějak chtěla dostat už v těch sedmnácti. A splnilo se mi to.
Jeeee Ru, varis? Ja varim, divam se na net, a u to ho tancuju do huceni robotu. Delam buchticky s kremem a michm testo v robotu. A protoze je huste, vyluzuje robot z roku 80 neuveritelne rytmicke zvuky. A tak do toho tancuju techno a citim se jako blazen :o) Stastny pako. Jde fakt jen o to jak se srovname s temy vsemi vjemy, jak je zpracujeme. Zda je vytesnime nebo nechame projit skrz. A prozijeme. Zda prozijeme strach, smutek, bezmoc, touhu, bolest, rozkos. to vsechno mame v kazdem okamihu v plnych prehrslich. Jen to pustit dovnitr.
OdpovědětVymazatbyla jsem hrozne citlive dite a jeste citlivejsi divka. Malem me to zabilo (ale ti pisu porad). A ted se kocham moji citlivosti a moji schopnosti vnimat. napojit se a propojit s tisice momenty kolm me. A odpojit kdyz jiz nechci. Vlastne jsem se to naucila vekem. Jsem pilna zakyne :o)))) Takze slava citlivosti! mam v sobe jiz dve deci vina a jdu opet tancovat do techna meho robotu. Dnu zdar!!!!
Jo, přesně.
OdpovědětVymazatAkorát nevařím, mám skoro všechno navařeno od včerejška a kluci před chvílí dojeli plech borůvkový buchty, navíc chci ještě na maštal, tak asi dneska bude teplej oběd zase až k svačině, případně k večeři. :-)
Moc krásnej článek, díky za něj. I když musím říct, že jsem si uvědomila, že je to se mnou dost zlý ;-)
OdpovědětVymazatHlásím uvařeno, kuře na houbách :)
OdpovědětVymazatZÍTRA NIC.Teda jo, ale zbytky.
Já chci k tomu pořád něco napsat a jak sklouzávám od jednoho komentáře k druhýmu, tak zjišťuju, že už nemám co :o) Všichni mi to kradete z klávesnice. Nejblíž je asi Radka, mně se taky zdá, že mé \"mládí\" je šedivá změť, slitá do čehosi jednotvárného. Pořád jsem se tak nějak těšil až budu \"velký\" a budu moct dělat všechno a kdykoli a budu všechno chápat, kdežto teď nic nevzmůžu... no a vyšlo z toho docela proflákané období, plné přemýšlení v teoretický rovině. Naštěstí občas vysvitne nějaká ta vzpomínka na konkrétní příjemnosti, ale o blesku mluvit nemůžu. Přesto nemůžu říct, že by mi to naházelo klacky pod nohy a znemožňovalo další rozlet. Spíš naopak. Každý člověk utratí kus svýho času zbytečnostmi, aniž by něco dostal, nebo pochytil. Někdo hodně, někdo málo, někteří všechen. Já si to jen vybral dřív... :o) Něco mi schází a něco přebejvá, jeden by se chtěl zbavit něčeho, co nejde, ale získávám věci, který se taky hodí... jen si je uložit a ve správnou chvíli správně využít. Použít. Dřív jsem se věnoval spíš tomu, abych nic nechtěl, než abych byl postavený před nepříjemný důkaz neschopnosti dosáhnout toho, co chci (ale to už se opakuju). Dneska jsem si koupil hovězí. Přední. Bude guláš. Dřív absolutně nemyslitelná věc... pro dnešek jsem vítěz. :o)
OdpovědětVymazatono mozna zalezi, jaky mladi kdo mysli - do skolky a na zakladku bych se klidne vratil, tak maximalne do 6. tridy.. v 7 uz se mi nadelalo akne (abych nebyl vulgarni), zacal jsem premejslet o babach a bylo mi smutno z toho, ze jsem skaredej, kazda na me sere, a tak jsem pomalu, ale jiste, zacal bejt asi zahorklej..
OdpovědětVymazatna stredni jsem pak zacal poslouchat grunge, matka onemocnela rakovinou, doma to stalo za hovno, protoze sestricka zlobila, takze jsem se v ty muzice utapel, byl to pro me jedinej unik z reality a prijde mi, ze jsem z ni zblbnul.. presto jsem sel na vejsku rikajic si, ze je to pro me sance, jak z toho uniknout.. prvni dva roky jsem se jakztakz snazil, pak jsem se ve tretaku pripojil pres komunitni sit k internetu a zacal chatovat a slo to vsechno uplne do prdele.. virtualni realitou jsem nahradil skutecnej zivot, ze skoly me vykopli, skoncil jsem na podpore a matka na me byla nasrana..
nastesti jsem mel grunge..
ted je to o neco lepsi, dost veci jsem si uvedomil, ale porad si pripadam jako uplne stejnej idiot.. nastesti mam grunge
do skolky bych se vratil, i kdyz asi bych bral mit dnesni rozum, ale i bez nej bych to risknul.. treba by se to vsechno vyvrbilo lepsim smerem
(12)
OdpovědětVymazatCopak jsi na konci? :o) Eště ani ne uprostřed... Co bylo, bylo, kdyby to nebylo, nevěděl bys ledacos, co teď víš. Zase bys ujel třebas na něčem jiným nějak jinak.
Asi neznám nikoho, kdo v životě nějak neujel, nebyl ujet...
Grunge je to, co jsi sem onehdá linkoval?
Mládí já chápu jako ten věk, co je těsně po dětství, cca od 14-15, do nějaké té (pofidérní) dospělosti. Tak řekněme - puberta plus adolescence?
A nebo varianta dvě, mládí je všecko, co není stáří, a o tom, co už je stáří a co eště ne, si rozhoduje nositel sám. :-))
Nevrátila bych se nikam. Bylo to sice hezký až krásný, ale bylo toho dost. A byla i dost dřina dostat se až sem, kde jsem teď, takže zpátky ee. :-) Navíc mě obecně moc nebaví věci opakovat, když už je znám, zajímavější je hrnout furt někam dál. :-)
Jediný, co bych brala, zůstat a pokračovat, kde jsem, ale aby se mi tak deset - ne, stačilo by pět - let odečetlo. :-)
Ano, mami... :-)
OdpovědětVymazattak jestli od 14-15, tak by se vracet nemelo asi cenu.. prijde mi, ze jsem v ty puberte tak nejak zamrzl dusevne
OdpovědětVymazatgrunge - hudebni styl pojmenovanej podle lestidla na parkety, ktery se tenkrat vyrabelo v seattlu a jednomu reporterovi pripominala hudba skupiny Mudhoney prave zvuk vydavanej pri pouziti onoho lestidla
posilal jsem sem z toho Alice in Chains, Pearl Jam..
NIN (odkazoval jsem pisnicku Closer) je industrial
nejznamejsi grunge kapely jsou Nirvana, Alice in Chains, Soundgarden, Mudhoney, Pearl Jam, Melvins (asi nejvic psycho), Mother Love Bone
a \"L7\", holky jedny uřvaný :-) a Stone Temple Pilots, když si vzpomenu na Creep (viz odkaz), tak mi okamžitě vyjedou vzpomínky na tu dobu dlouhejch rukávů pod krátkýma...
OdpovědětVymazatBože, su zaostalá... Neříká mi nic z toho ani zbla... :o)
OdpovědětVymazatstyď se! :-))))
OdpovědětVymazatSTP nejsou ze seattlu, takze jsem je nezminoval schvalne, i kdyz hudbou k tomu stylu celkem patri, i kdyz to uz by grunge mohli hrat i Velvet Revolver, kde zpiva Weiland z STP, ale zbytek jsou Guns \'n Roses, kteri chteli bit Cobaina, protoze to byly vylizany metlossky palice :)
OdpovědětVymazattim nechcu poprit, ze se mi vsechny tri kapely hudebne libijou..
L7 je podle me spis punk, ale zase je to bezpredmetny to takhle skatulkovat, protoze i Cobain chtel hrat punk, Pearl Jam se vzdycky od oznaceni grunge snazili distancovat a o Melvins mi jedna pani rekla, ze je to obycejnej hardcore :)
Teda... Eštěže tý muzice nerozumím! :-)))
OdpovědětVymazatTaky muzice nerozumim. Dneska si poustel mazel Dylana. Pekne :o)))
OdpovědětVymazatMě ty komentáře připadají , že jsou o smíření.Jak člověk zraje(stárne)..a když má štěstí(což tady evidentně všichni mají :o), tak mu věci začnou zaklapovat do sebe. Začne si víc vážit ..všeho, hlavně času.Začne se míň bát, zjistí, že jaký si ti v životě udělá, takový to má...začně doopravdy cítit sebe, všechno okololo. Prostě nalézá se, konfrontuje se sebou. A když mu to takhle začne docházet, najednou do něj udeří hrom strachu..ježíši tak teď mi to teprve došlo a já už jsem v půlce a mám strašně málo času. Protože to je zpočátku křehký ,protože když to člověku dojde, narazí většinou na svůj strach z toho, skutečně se podle těch svých pocitů chovat. Být autentický .o)) Z toho jsou asi často deprese, z toho, že mi je 40 a vlastně začínám žít, nevím ani jak , všeho se bojím, ale už se nemůžu vrátit zpátky. A já myslím, že když to člověk vydrží..protože v týhle fázi jsem teď právě já (tak si to píšu vlastně pro sebe), když to vydrží a pořád se sune dopředu, tak se nakonec strachu zbaví a konečně se zhluboka nadechne. Ten nádech mi připadá jako důvod k životu. A ta nejlepší věc na světě.
OdpovědětVymazatja bych sa teda nevratil nikde ci uz kvoli absentujucej alebo neabsentujucej pamati, z prepubertalneho veku si prakticky nic nepamatam ci uz pozitivne alebo negativne (naozaj len utrzky a nie celkove pocity), z pubertalneho uz dost, ale vzdy to malo svoje pozitiva i negativa, tak ako to ma teraz, nevidim tam ziadne vyrazne dobre obdobie do ktoreho by som sa chcel vratit, skor by sa vzdy nasli len nejake dobre chvile radovo v hodinach max. dnoch nez tyzdnoch, to naozaj skor pritomnost mi pride k tomu dobremu najblizsie, nikam sa neponahlam, snazim sa nic neriesit a malokedy sa nad niecim vzrusujem co nevylucuje ze je obcas blbo a este menej zriedkavo dobre/prijemne, ale vacsinou nijako, snad ma nejake vyrazne dobre obdobie este len caka, ostatne kazdy sa ma tak ako si zariadi, tak naco o tom filozofovat, ak sa niekto stazuje len kyda sam na seba
OdpovědětVymazatpro Jirku*tak jsem koukal na allmusic.com a ty L7 tam taky radijou do grunge
OdpovědětVymazathttp://www.allmusic.com/cg/amg.dll?p=amg&sql=77:2679~T1
maji tam tady ten zebricek, nebo seznam.. prijde mi celkem smesny to rozdeleni na ty pricky.. treba Melvins jsou az v druhy vlne podle nich, Mother Love Bone taky a naopak Green River dali do prvni skupiny s tema nejznamejsima.. pritom jak Green River, tak Mother Love Bone byly projekty budoucich clenu Mudhoney a Pearl Jam
Mad Season a Temple of the Dog jsou zas postranni projekty lidi z Alice in Chains, Pearl Jam a Soundgarden a jsou taky az v druhy vlne :)
tak nejak tomu moc nerozumim.. jen to proste vypovida o tom, ze to skatulkovani je na dve veci
a někdy se musím smát nad nově vymýšlenými názvy škatulek :o) to množství nemůže nikdo rozlišit :) díky za odkaz
OdpovědětVymazat