Čím víc se s hovnem maže...

...a čím víc se řeší vztah, tím rychlejc se znechutí.

Vynadat si a hodit to za hlavu. Nemuset se vracet. Nemuset řešit a rozebírat. Nemuset vymýšlet, jak co vysvětlit, jak co podat, jak co udělat, aby...

Všecky moje vztahy, co šly do kytek, vzaly začátek konce, když se v nich začalo řešit.

Nebo ukázaly začátek konce, když...?

Dokud jsme to oba (obě) dokázali hodit za hlavu a říct "vyserem se na to" a skutečně to udělat, ne se tak jen tvářit, bylo to dobrý.

Když se začalo řešit, moje vlastní snaha neodbýt to řešení, vysvětlit, vyjasnit, poctivě sdělit, mě sežrala.

Sežrala a rozleptala to, co jsem chtěla mít vcelku.

Snaha o řešení jako žíravina. Zůstanou po ní spáleniny. Díry.

 

Nechám se dycky vcucnout, vtlačit do toho, co nechci, do vysvětlování, co nejpoctivějšího formulování a sdělování, do hledání řešení, do rozhodování a nesení odpovědnosti...

A pak začnu nenávidět toho, komu jsem to všechno nedokázala odepřít.

Protože žiju s koulí na noze, že všichni čekaj na moje slovo. Protože v mým životě není z rozhodnutelnýho nic, co nerozhodnu já, že bude. Jak bude. Když nerozhodnu tak ani tak, je to, jako bych řekla veto.

Někdy mám pocit, že mám na zodpovědnost půlku světa. Napsala jsem dneska do mejlu.

(Jenom půlku? Přišla mi odpověď.)

A protože neumím říct Ne, tak jedinej způsob, jak nedělat, co nechci, jak neřešit a necítit tíhu odpovědnosti za rozhodování tam, kde nemusím, je zbavit se toho, komu to Ne nedokážu říct.

 

(Zvláštní, dokud jsem neměla rozhodovací pravomoce, šplhala jsem k nim jako k metě a hodnotě. Když jsem je dostala, vybojovala, vyšplhala, ztratily cenu. Zbyla z nich jen tíže a hrany klece. Právo se změnilo v povinnost...)

 

Ten jeden jedinej vztah, kterej jako by mě nikdy neopustil a asi už nikdy neopustí, nebyl (asi, jen) o tom, že bychom si tak mimořádně rozuměli. Byl hodně o tom, že jsem v něm neměla (nemusela mít) rozhodovací slovo. A že jednou ze základních dohod bylo neřešit vztah. Jakýkoli jiný vztahy ano, tenhle jeden jedinej ne.

Až dneska mi došlo, jak strašná úleva to byla. Klid. Jistota něčeho, co prostě bylo jak bylo - a co nebylo, to se jen zkonstatovalo a dál se to neřešilo. Co se neřeší, znamená, že to nevadí. Hlavně tomu druhýmu...

Tohle mi chybí. Právě tohle. Jak strašně bych si přála právě tohle odpočnutí si.

Jenže, kolik je takovejch, co tohle ví a umí a chtějí... a můžou... plnit ženská přání navzdory, napříč té ženské samé, v temperamentu, ve zvyku, v nutnosti ustrnulé na přesně opačných akcích a reakcích...

Co se za to platí, za jakou cenu je, že takovej chlap existuje? Že ví, umí a chce... právě tohle...?

Ten jeden jedinej vztah skončil jediným možným způsobem. Ne jeho rozhodnutím. Jeho otázkou. Která nechala rozhodnutí na mně. To rozhodnutí, co jsem musela udělat.

O některých cenách něco tuším.

Otázka, jestli mám ještě dost síly platit.

Nebo nechtít platit...