Všechny cesty vedou...

...do lesa. Hlavně ty od pobřeží Gargána a hlavně takhle navečer.

Můžou se hádat, jestli jsou Čechy světově výjimečný pivem, Dvořákem a Janáčkem, Zátopkem, vynálezem slova robot, nebo kontaktníma čočkama. Pro mě jsou Čechy unikátní tradicí trampingu.

Nikde jinde pro to nemaj buňky, nemaj pochopení, nemaj cit.

Když hledaly jsme noclehy v Itálii, když uléhaly jsme na pozemcích soukromých, zemědělských a vůbec po výtce nepříhodných, byly to jediné okamžiky, kdy se mi zastesklo po zemi české, domov mů-ůj... Po lese, kde není problém najít plácek, keř, stín, kout, převis, kde se dá prostě hodit spacák na zem...

A přece se nám v Itálii taky zadařilo.

Ten první večer na Gargánu jsme se rozhodly, že půjdem spát do Foresta Umbra. A pak jsme si další tři dny myslely, že tam skutečně přespáváme. Dokud jsme přes Foresta Umbra nejely za dne a nezjistily, že je listnatej. Zatímco my spaly pod piniema.

Naše obvyklé večery se vyznačovaly tím, že jsme jely od moře do vnitrozemí. Pomalu, škubavě, přískokama, oči lapající po každé odbočce, náznaku vedlejší silničky, cesty... Je průjezdná, nebo bude za zatáčkou zadrátovaná, je u ní barák, nebo není, vede vůbec někam, nebo končí po deseti metrech divítkem...

Za těch několik dní se z nás staly odbornice na italský odbočky.

Ten první večer na Gargánu jsme zajely na odbočku, co se tvářila, že vede na nedalekou mýtinku.

Ta mýtinka byl smeťák. I s plechovou boudou.

Plechový boudy nebrat.

Jely jsme dál. Silničkou z obou stran olemovanou ostnatým drátem, tak, jak je na Gargánu (možná v celé Itálii) zvykem olemovávat les. Asi aby do něj nikdo cizí nelez. A nerozdělával oheň, co jsou z něj pak požáry.

Co je po nich pak třeba půlka lesa za drátem vypálená. Ožehlá na povrchu, z ostružiní holé šlahouny, kameny, co by měly být hnědavě bílé, jsou od popele, stromy vrůstající od metru nad zemí níž kůrou do černa.

Spálenina zesvětlala a zůstala kdesi víc po svahu dolů. Asfalt se vytratil taky, ale cesta neskončila, vedla lesem na kopec a po něm jako hřebenovka kamsi dopředu, pořád dopředu...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A v tom lese, v krásným světlým piniovým lese kousek vedle cesty, co přišla od smeťáku, jsme zůstaly.

Přímo na cestě u rezavé zkřivené závory - kterou jsme pracně, leč pečlivě zavřely, aby si někdo nemyslel, že vstupujeme za ostnatý drát - jsme si uvařily polívku(y), a když Liška hlavou tu závoru vyrazila (a závora jí tu hlavu málem urazila), ustlaly si na jehličí v zakázaném území za závorou.

A dívaly se před usnutím (a asi tisíckrát v noci při každým probuzení) do kývajících se korun stromů, tak, jak to správně při spaní venku má být.

A ráno koukaly, že ta cesta je asi cosi jako cyklostezka a že cyklisti z toho maj fakt dobrej den, že se tam válej baby ve spacácích...

Cestou za denním dobrodružstvím jsme se ještě zamyslely, proč jsme v noci chodily čůrat za keř, když nedaleko jsme měly přistaveno tohle:

 

 

Ale, no, turecký jsou turecký, nechme tak...

(Mimochodem, nikdo mi nevymluví, že ty turecký se sprchou hned při ruce jsou daleko hygieničtější a praktičtější než celá slavná a technologicky i údržbově komplikovaná středoevropská sestava mísa - bidet.)

 

Druhej večer jsme jely už přímo. A jely bez zaváhání kolem smeťáku a přímo za závoru a jely měkkoučkou lesní cestou do lesa daleko hlubšího, než byl ten na hřebeni, a jely až na palouk uprostřed toho hlubokýho lesa...

(Kterýmu já furt říkám zmateně mýtinka, i když v celým tom lese nejspíš nikdo nic nikdy nemýtil.)

 

 

A třetí večer už jsme jely 'domů'.

Většina smrtelných dopravních nehod prý se stává na cestě domů, kousek od cíle, v místech, kde už si šofér myslí, že to zná, a poleví v pozornosti.

No, ale uznejte, kdo by čekal na silnici v lese u smeťáku...

...koně...

 

 

Teda kobylu.

Nechala se pohladit po nose. Zatoulaná.

Ale pak si pro ni přišli ti ostatní, z druhé strany smeťákové zdi.

 

(Zatracený zrady autofokusu.)

 

A nakonec celý stádo i s hříbětem odcválalo napříč smeťákem - prach a řinčení plechů a skla a nakonec jen zdálky klinkající kravskej zvonec na krku vůdce stáda...

 

 

Párminutovej přelud. Jako znamení lesa na uvítanou.

Pohlazení na dobrou noc.

Ve které už jsme věděly, kde je jaký souhvězdí (třeba to naležato) a jak hlídat padající hvězdy...

I na ráno. Ve kterým už jsme věděly, že na tohle místo nikdo nepřijde. Že je jen naše.

 

 

A pak si dělaly snídani a nedumaly nad vhodnou róbou... Je příjemné nemít žádnou róbu u snídaně...

Jo, tam odtud z toho lesa jsou ty pazourky. A taky cibule, co jestli vyrostou a vykvetou, tak se mi možná nevejdou do pokoje, protože květy vyrostlý z nich byly vyšší než já. A kvetly ve stínu, propletený s větvema pinií. Nevyfotitelný.

Tak jsem vyfotila aspoň ty narašený.

Tak trochu vyplazenej jazyk, tak trochu kytkovej prostředníček...

 

 

Jsou věci, který odněkud nebo od někoho čekáte nebo se kterýma počítáte. Nebo se na ně dokonce těšíte. A pak máte ohromnou radost, když se jich konečně dočkáte.

To je štěstí.

A pak jsou věci, který nečekáte. Dokonce byste si je vůbec ani neuměli představit, odněkud tamodtamtud, od někoho onoho.

A ony přijdou.

Nevím, jak to pojmenovat.

Jestli se to vůbec smí.

Možná dar.

Tak nějak to bylo s tím místem uprostřed piniovýho lesa.

A nedá se (nechce se?) vypsat, co všechno se tam dělo. Otevřelo.

V pohádkách musel hlavní hrdina zjistit, kde má padouch neporazitelnej černokněžník ukrytý svoje srdce, sídlo veškeré své černokněžné síly.

Myslím, že jsme našly místo, kde byla ukrytá černokněžná síla Gargána.