Den nezávislosti

Vypukl u nás doma.

Starší syn se před měsícem definitivně rozhodl, že už nadále nebude sdílet něco pro gymnazistu tak potupného, jako je dětský pokoj. Spát na patrové posteli, hádat se s bráchou o světlo lampičky, o muziku v přehrávači, o ne/čtení soukromé korespondence. Každej tejden řešit, který ponožky jsou čí v té společné hromadě na podlaze. A dalších tisíc mladého muže podúrovňových problémů..

Že maminka v přeszďovém souseství otravuje různě v noci tlučením na tu zeď, že jako Nirvány či Red Hotů už má plný zuby a že chce spát, a že tluče i ráno co ráno ve třičtvrtě na pět, že chce spát taky, ať už si laskavě někdo za tou zdí, kdo si natahuje budíka o hodinu dřív, aby se moh hodinu šlechtit v koupelně, laskavě vytípne to debilní vyzvánění a kouká vstát... No, to byly už jen poslední hřebíčky.

"Já si chci už taky trochu žít SVŮJ život," vysvětlil mi.

I slíboval tak vytrvale hory doly včetně pomoci s pozdějšími stavebními doúpravnými pracemi, až dostal svolení a začal čekat už jen na den, kdy do naší vsi přistaví kontejner na velkoobjemový odpad. Neboť z pokoje, jenž měl být proměněn na mládenecký a jenž zatím sloužil jako skladiště-smetiště a úložiště sezónního materiálu, bylo ze všeho nejdřív nutno vyklidit všechno za posledních patnáct sezón neupotřebené.

A dneska - pardon, už včera - přišel den dé. A kamarád na pomoc.

"Už je tu kontejner?" zeptala jsem se, když jsem po obědě přecházejíc předsíň spatřila prosvištět kolem mě syna, jehož výraz tváře se blížil nejvyššímu stupni náboženského vytržení.

„Ne, ale popelářský auto. Už je přistavený."

Jeden soused jezdí u popelářů. S takovým tím velkým naklápěce-vyklápěcím autem. A mimo pracovní dobu parkuje ono auto před svojí chalupou. A popelářská firma to, co prodělá na jeho cestách domů, ušetří za přistavování a odvoz velkoobjemových kontejnerů - hodný soused, když je třeba a domluví se to, jednou za čas obětuje pár hodin z víkendu a vždycky tak půl vsi mu nafutruje auto nezpopelnicovatelným odpadem. Papírovými bednami, zplesnivělým a moly sežraným šatstvem, kusy nábytku, keři, hlínou...

I pustili se syn a jeho kamarád do akce. A vynášeli, vyváželi, škubali, mačkali, přesypávali, bouchali dveřma, nezavírali za sebou, trousili v předsíni a na schodech... Kmitali, kmitali...

„Ty boty mi tam nechte. A ty molitanový sedátka na židle. Je potřebuju na vyměkčení na podbřišník. A vánoční ozdoby..."

„Jó, mami, jasně..."

Dočistila jsem páteční várku hřibů. Dodusila pátej pětilitrovej hrnec do mrazáku, dokrájela poslední síto na sušení. (Slibuju, že už nikdy nebudu po naplnění koše a krabice sbírat přímo do kufru auta...!)

Kluci ještě kmitali.

Dozavařovala jsem skleničky s houbama v octě. Opláchla pár kusů nádobí. Přečtla si poštu. (Ježíš, takovejma prstama tluču do klávesnice, pak nemá bejt jako prase...)

Kmitali.

Vydrhla jsem dvoudenní houbovou černotu z prstů. Prohlídla se v zrcadle. (Ach jo, to opálení z Itálie už je úplně v pr... A jak mám povolený škraně tuhle kolem pusy :o) mi to dělá škleb jak kdybych nepřestajně děsně trpěla, ty vole, vono to stárnutí je fakt už docela znát, se budu muset na sebe chodit dívat častějc, abych pak jednou za čas neměla takovej šok... Ale kdybych byla bohatá a nechala si plastiku... - čerstvě umytýma prstama povytažení kůže na čelistech pod ušima vzhůru - ...ty jo, takhle su hezká! I ty vrásky kolem pusy mi zmizely a jakou mám pěknou bradu... :o) Až budu chtít někoho sbalit, musím si aspoň chvilku podržet tu kůži pod ušima, jakože koukej, nejsem tak hnusná, jak to vypadá, nebo případně ji držet, než dotyčnej zhasne...)

Kuš... - kuk, viděl mě někdo? Jak blbnu?

Neviděl.
Ještě pořád kmitali.

Poskládala jsem jedno a pověsila druhý prádlo. Udělala si kafe. Zamyslela se. (Proč je snazší zachraňovat /někoho daleko/ než neubližovat /nejen těm blízko/?) Usnula před počítačem. Probudila se. Dopila kafe.

Už nekmitali.

Kamarád byl pryč a syn vyčerpaně plouživým krokem táhl koště, že jako už jen to zamíst.

Šla jsem mu to zkouknout, čerstvě vydříminkaná, dobře naladěná pro patřičně pateticky pompézní pánskou pochvalu.

„Úžasný!" zvolala jsem s nadšením zcela upřímným, páč úžasný to prostě bylo. Vůbec jsem si už nepamatovala, že je ten pokoj tak velkej...:o) A to v něm zůstaly ještě asi tři kusy nábytku a bedna s vánočníma ozdobama... „Perfektní. To bych nevěřila, jak to vygruntujete. A kam jste dali ty boty?"

„No ty přece..." - a jak se mu tak pohled začal proměňovat z unavené excitace na prosklenou mrtvolnost, zastavil se mi dech - „...všecky šly..."

Gesto.

Celá velká krabice bot. Holínky a pohorky pro mladšího vem čert, ale troje lodičky, jedny polobotky na lepší, jedny vycházkový, jedny vysoký kožíškový trekový traktorky z nádherně měkkounký umělý kůže, ještě nenošený, a jedny světlounce hnědý taky kožíškový kozačky z kůže naprosto pravé, nošený půl loňský zimy, první a na dalších čtyřicet let asi jediný mý fakt luxusní, co jsem si kdy dovolila, loni k ježíšku...

Dodneška jsem tvrdila, že neumím jódlovat.
Byl to omyl.
Umím.

Jódlovala jsem ještě i na toho hodnýho souseda popeláře, když jsme ho vytáhli z odpolední siesty v trenýrkách u televize. Aby mi sdělil, co jsem předpokládala, totiž že naklápěce-vyklápěcí auto není kontejner, nejde tam vlízt a něco odsud vytáhnout zpátky...

Ano, přesně tak, tušíte správně. Závěrečnou část sobotního odpoledne jsme se synem strávili na městské skládce. Kam hodný soused popelář odjel pomalu vyklápět obsah svého auta, co nejpomaleji, po co nejmenších hromádkách, aby se nám v té míchanici vypadlé ven lépe přehrabovalo a hledalo několik párů bot.

Nenašli jsme jen levou z páru lodiček, co jsem se v nich vdávala.

Ale co, už na té svatbě mě tlačily.