(Optimalizováno pro černobílé monitory)

29. 2. 2008

Touha je zázrak, kámo, zázrak...

Zítra večer jí asi neujdu, budu muset koukat s malým. Tomu jeho nadšení, s jakým mi to naplánoval, se nedá říct ne...

Akorát jak si tak ležím po ránu ve vaně, buší mi ta písnička v hlavě, i útržky upoutávek stačí na vbušení se do hlavy. Některý Landovy písničky občas i můžu, i když s odmyšlením jeho hlavy, kterou vnímám ani ne tak jako plešatou, jako spíš dutou.

Jenže v téhle písničce mi Landovu lysohlávku vytlačila žíravinová bíložlutost...

Ne, tu nemusím vůbec. Tu podivnou umělohmotnou staromladou. Byla mi protivná už jako malá holčička. Nevím, nakolik mým vědomím, že je to plod dlouholeté, cíleně pěstitelské práce, prostředí, z něhož vyšla, nakolik tou chemickou, přepatlaně žlutočernou imidží, a nakolik tím, jaká pod ní skutečně je. (Ehm, nebo spíš není...) Ale prostě ji nemusím. Kdekoli cokoli hraje, zpívá, věřím jí to asi tak, jako přirozenost její blonďatosti.

Přirozenosti v ní nezůstalo ani...

Ale je tam, kde chtěla. Kde chtěli.

Jaký to asi je. Být takhle od mala vedená, vydrezírovaná. Jak jinak žijí rodiny, které svoje děti směřují od malička přímo k cíli. Kolik toho dostane takový dítko navíc, ve vůli, cílevědomosti, sebevědomí, jistotě svého místa ve světě... A o kolik přijde. Kolik toho musí z té své hlavičky vymýt...

Jak jiní jsou lidé, kteří takhle vedou svoje děti. Než já. Co je nechávám jak zvířátka za humny...

Ale mě taky nevedli. Nedrezírovali. Nenutili. (Když už, tak se neshodli, jestli jo, nebo ne. Tak zůstalo ne.)

Občas mě to i mrzelo. Chvilku. Když jsem to vnímala, jakože rodičům nestojím za to, aby mě dali do hudebky... Než jsem si přiznala, že kdykoli cokoli jsem chtěla dělat, bylo mi to umožněno. Lyžování, judo, koně... Desítky drobných zábav a koníčků...

Co jsem dostala od svých rodičů, byl prostor. Obrovskej prostor. Kterej ale dítě neumí využít. Oprava: Neumí využít podle norem této společnosti. Dítě samo ten prostor nenaplní přípravou na úspěšnou budoucnost, na budoucnost, o níž neví zhola nic...

Ale bez toho prostoru bych nenapsala spoustu věcí. Neuměla si se spoustou věcí poradit. Neměla spoustu kamarádů. Nebyla taková, jaká... jsem ráda...

A nevěděla bych třeba, že touha není zázrak. Že je to sice krásná, ale úplně základní věc, o které jen a jen já rozhoduju, jestli ji mám, nebo ne... Jestli si na ni ten prostor udělám...

Děti svoje rodiče napřed negují, aby je pak mohli "ze své vůle" zopakovat. Ti cílení vychovají další generaci cílených, ti necílení...

Dělám to stejně. Jako mí rodiče. S vědomím, že na budoucnost bych svoje děti já, necílená, labyrintem prostorů létající, utíkající od tíže kotev a trvalých břemen, stejně připravit neuměla. Tak jim dávám aspoň to, čeho potom, v dospělosti, už nikdy tolik mít nebudou. Prostor. Jejich prostor. Budou to mít o něco těžší, potom, bez drezúry, možná o dost těžší, ale možná, teřba, utěšuju se a doufám, budou mít o to rychlejc něco, co ti ostatní ještě ne. Sami sebe. Bez imidže. Bez balastu.

Jen doufám, že to unesou. A že to nevnímají, jakože mi za tu drezúru nestojí.

(Ale jak tak koukám na fenotypové projevy dědičnosti, spíš nestojí oni o ni.)

37 komentářů:

  1. Tak jsem začla psát hezký komentář a byl tak dlouhý, že o tom napíšu k sobě. Dík za téma!

    A ta písnička mě štve! Nesnáším ten typ písní, kdy zpěvák vysvětluje pobrukujícímu posluchači nějaké rádobymoudro, např. že touha je zázrak. Takové poučování mi připomíná komunistické písně.

    OdpovědětVymazat
  2. Asi stredni cesta. Umoznit detem co nejbohatsi trenazer do zivota. At se pocvici na naradich spis nez to bude doopravdy.

    Co se v mladi naucis, pozdeji jakobys nasel. Treba i ted zacinam smatrat v kabeli po starych zapomenutych dareccich z detstvi. Jsou tam, ukryty aby vydali svoje poselstvi ted.

    Nevim co je zlutozluta, neznam, neposloucham. Nevim o cem je rec. Jsem kulturni barbar.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak jsem se poctivě zamyslel a musím konstatovat, že jsem nikdy neměl potřebu být v opozici vůči svým rodičům. Spíš jsem řešil dilema, je-li větší autoritou můj děd nebo otec. Ale naštěstí nebyli téměř nikdy v rozporu. Asi máme tu \"generační loajalitu\" dědičnou. Můj syn mi taky neodporuje. Asi proto, že vlastně nemá důvod. Jeho \"výběh\" byl vždy rozsáhlejší, než kam stačil \"doběhnout\"... ;)

    OdpovědětVymazat
  4. mluvis o nejake zpevacce? o ktere?

    OdpovědětVymazat
  5. No o té, co hraje jednu z hlavních rolí ve filmu, ze kterýho je ta písnička. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Teo, já svého otce taky vždycky ctila, a taky jsem zas až tak moc nenegovala. Jeho. Ale trochu přece, i když už tehdy jsem věděla, že je to spíš jakejsi kapric schválně naštorc ode mě. Asi jak jsem se potřebovala od něj odtrhnout. A udělat místo jinejm chlapům. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. RuA muzes alespon naznacit jaky film? :o) Ja nemam ani TV program :o(

    OdpovědětVymazat
  8. Já taky ne, dávno jsem rodinu naučila koukat na TV program na netu. :-) Na Centru, třeba. :-)
    Nechci si sem natáhnout z vyhledávačů lidi přes jména celebrit a filmů a tak, diskutovat na téma, jestli je nějakej film jakej nebo jestli jsme se nedotkla něčích idolu. Takže v sobotu večer v osm. (?) Myslím na Nově nebo na Primě.

    OdpovědětVymazat
  9. Taky netusim, o com/kom je rec, ale ta pisnicka mi Landu docela hnusne zprotivila, i kdyz jsem ho driv mel dost rad. Hudebne.

    OdpovědětVymazat
  10. Píseň je nesmírně hloupá, hloupější než celá ta vypěstovaná sírovitá žluť, nebo jak to nazýváš jinou ženu. ...

    Témata se do jisté míry vracejí. Vlastně si vzpomínám, že už jsme o volnosti a prostoru ve výchově jednou takhle vedli/y dialog.

    Takže si z toho textu vezmu to, co dojalo mě, to dojemné nadšení tvého synka a to, že přes všechen vnitřní odpor nakonec budeš sledovat s ním. Ať si to chlapeček užije. Mějte hezký společný večer.

    OdpovědětVymazat
  11. Nevím, jestli takhle. :-) Ani jestli tady. Ale - ano, témata se často opakují, vracejí a obracejí. Foukneš srsti do chlupů a má jinou barvu. Vím, že mám pár \"svých\", kterým foukám do srsti dost často. Ale nepíšu blog za účelem objevitelského novátorství, tak mi to zdejší ctěné publikum promine. :-)
    Sobotní večer - je možný, že po sobotním rušným programu nakonec svůj pobyt u filmu sladce prospím. :-))

    OdpovědětVymazat
  12. sobotní večer - není ten film v neděli? .-)

    OdpovědětVymazat
  13. [13]
    Je to v sobotu na nově, koukla jsem se na internet, když už na něm jsem :-)

    Ru,
    pořád o tom drezúrování přemýšlím... asi je to s ním opravdu lehčí pro život. Ale míň respektující a to zas přináší jiné potíže.

    OdpovědětVymazat
  14. Ten článek u tebe, Liško, sedí. K tomuhle. Dík.

    OdpovědětVymazat
  15. Priznam se ze moc nejsem v obraze, neznam pisnicku, slecnu znam jen z rychliku, asi vim ktera to je ale nikdy jsem si ji nevsimla.
    Ale tema je asi o drezirovanych detech, cvicenych opickach. Myslim, ze vsichni kteri si vydelavaji popularitou a jsu zavisli na mediich jsou cvicene opicky. Delaji na objednavku.
    A tak se podle me nelze srovnavat s temi vyvarenymi obliceji :o) Ani by me nenapadlo chtit vystpovat v televizi, nebo aby moje dite vystupovalo v televizi. A jetli si to nekdo preje, jestli si to nejake dite preje tak at tam je. To je stejne jako s politiky. Urcite funkce vyzaduji urcite lidi. Urcite cinnosti vyzaduji urcite lidi. Bud tam chcu byt nebo budu delat neco jineho. Je to vsechno vec volby a rozhodnuti.
    Uznavam ze male deti se jeste nedokazi rozhodnout, ale pozdeji jiz ano. Pak se rozhoduji svobodne. A je to jejich volba.

    OdpovědětVymazat
  16. Jinak jsem byla v opozici vuci svym rodicum furt. Oni vyrustali pred valkou. V bide a nedostatku. Nic nesmeli, vsechno bylo zakazane a prikazane. Byli statni ze vubec ziji :o) A ja jiz cuchla ke svobode. Alespon drapkem. Dodnes je krasne videt ten vyvoje trech generaci. Vylekani prarodice, lehce zakonzervovani rodice a uplni salamiste decka. Takhle to nejak postupuje :o) Proste vyvoj... Kazda generace se o neco posune dopredu, pokud se nezakope v zakopech na vecne casy a nikdy jinak:o))

    OdpovědětVymazat
  17. jak to dopadlo? dívala ses? líbilo?

    OdpovědětVymazat
  18. a v tomhle článku...omlouvám se, měl jsem své komentáře otočit v pořadí... je hodně pravdy, nebo tedy náhledu, který považuju za pravdivý. Přesně tímhle je je totiž zajištěná ta různorodost a pestrost lidstva. Všechno stejné nudí, né-li škodí.

    OdpovědětVymazat
  19. Naštěstí nebyl nikdo, kdo by mě drezíroval, a ani celkem nebylo v čem. Naštěstí se našlo dost lidí, co jsem jim nebyla fuk jako dítě a dávali mi právě ten prostor a volnost, co jsem chtěla. A tak akorát, abych úplně nezpustla.no, někdy přitlačit malinko mohli, ale neva...
    Ale znám pár lidí, co rodičům blahořečí, že je drezůrou dovedli tam či onam.Pokud jim to vyhovuje, proč ne..se mnou by drezůra moc nezmohla, si myslím.Leda by mi mohla pochroumat nervy.

    OdpovědětVymazat
  20. znam taky rodice, co se davaji jako priklad kam to dotahli, kdyz je rodice facovali. Tim obhajuji fakt, ze fackuji svoje deti :o( Na to nemam argument. Protoze rict, ze oni jsou v mych ocich zoufale obeti co delaji dalsi obeti by nepochopili vubec.

    OdpovědětVymazat
  21. No právě Radko, A co když v jejich očřích jsme oběti my nedrezúrovaný?
    je to strašně relativní. Ti vydrezírovaní si neumějí představit, jaký by to bylo takoví nebýt, stejně tak my si neumíme představit, jaký by to pro nás bylo vydrezírovaný být.
    Nikdo z nás neví, nakolik naše dnešní kůže je skutečně naše.

    OdpovědětVymazat
  22. A jinak - omlouvám se za odmlku, elektriku po vichřici sice nahodili už v sobotu odpoledne, ale přijímač/vysílač, do kterýho praštilo, přišel na řadu mezi ostatními až dneska.

    A krásnej konec, speciálně na dotaz Jirky: Jirko, typicky, deset minut před začátkem pořadu s emalej rozmyslel, že prý radši Moderní Popelku. Tak jsme koukali na Popelku po americku a hráli u toho Labyrinth. :-)

    OdpovědětVymazat
  23. Ru, jasne :o) v jejich ocich jsme my ti spatni rodice. Dokonce i ja mam doma diskuse kolik \"sikany\" je jeste akorat. Jakoze si musi uklidit pokojik, byt vcas doma a nerozhazovat papirky po byte. (me nevadi ani jedno) Tu hranici ma kazdy nekde. A ja ted respektuji tu hranici meho muze, protoze to co on po decku vyzaduje je rozumne a me je jen zatezko to vyzadovat (pohodlnost)

    Kdyz si ted kluk koupil vojensky oblecek, tak to byl naopak on ktery to hned akceptoval. Ja jsem se v prvni moment nafoukla (ze si neco koupil sam, pujcil si peniz od sousedky a ani se nezeptal) Ten pendl mezi tim, co jste ne a co jiz ano je velice rozkmitany. A tak si porad myslim, ze trocha te drezury nezaskodi, ale ta musi vyplynout z prirozene potreby. A muzu se i mylit, treba neni vubec potreba. Oba s mym muzem jsme presvedceni ze drezura nasich znamych skodi jejich detem. V tom je u nas shoda :o)) Ale je totalni neshoda v mire nedresury, ponechani napospas.

    OdpovědětVymazat
  24. Radko, vidíš, a cca před dvěma lety, tady:
    http://rulisa.bloguje.cz...-oko.php
    jsi stran drilu a drezúry vedla se mnou řeč téměř opačnou. .-))

    OdpovědětVymazat
  25. to je pravda napul, mela jsem strach ze neco zkazim. Ale nebyla jsem nikdy drezerka. To bylo taky obdobi, kdy tezce vybouchlo nekolik \"nedrezurovanych\" deti nasich pratel a muj muz mel z toho zachvat paniky. Ze z decka bude povalec. Taky ten stredni vybouch ve skole, mel veskerou volnost (ted uz se motivuje sam) Diky za ten odkaz. Zitra si ho v klidu prectu. Sama jsem zvedava zda jsem fakt zopacnela. Ale mozne to je :o)

    OdpovědětVymazat
  26. neeeeee :o)) neotocila :o) tu drezuru ve 27 jsem prece myslela jen jako. Ze si zvedne papirek a uklidi polepeny talir. A vysaje koberec :o) To je parodie na drezuru.

    OdpovědětVymazat
  27. Aha, no, já jak to teď čtu znova, tak mi to taky až tak otočeně nevyznívá. :o)

    OdpovědětVymazat
  28. jsem ted hodne doma. to mu pomaha nejvic. a hodne mu pomaha vztah s otcem. Rozhodla jsem proti vuli otce ze se nebude hlasit na gymnazium. Vyjimka jen v pripade, ze to bude decko chtit samo. Hodne se vsechno zklidnilo. Kytara je odhlasena (zadna disciplina :o)). Zustala jen ucitelka cestiny (velke plus) a skaut.
    Doufame ze skaut ho neco nauci co se nam nedari :o)) Kluk furt beha v zelenem oblecku a je nadsen. Takze nakonec urcuje bez sveho zivota dite samo A my se mu prizpusobujeme.

    OdpovědětVymazat
  29. No, na tu kytaru se mi fakt nezdál. :-)
    Skaut - jo. Škoda, že u nás je to tak složitý s dojížděním a nejbližsí skaut tady trochu pofidérní. Asi by to malýho taky dost bavilo.
    Hele, ale přerušila jsem psaní komentáře a malýho naťukla. Asi to zkusíme. :o)

    OdpovědětVymazat
  30. :-)
    Ta Popelka nebyla až tak hrozná. :-))

    OdpovědětVymazat
  31. Taky jsem tu Rychlokvasku neviděla. Škoda, mohls bxch si teď krásně zanadávat a zakritizovat a hned by bylo líp.

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.