Já píšu vám

Ne tak, jen parafráze. Že člověk občas nepíše jen pro sebe, ale s vědomím, že někde někoho zanedbává.

(Ale bylo by to asi taky na dobrej článek, to srovnání, co člověk už dávno nepíše a komu jak už nepíše... I když, marně se snažím vzpomenout, jestli jsem někdy někomu vůbec něco takovýho napsala, jako Taťána, asi nikdy, už když jsem ten její dopis v šestnácti drtila nazpaměť, páč jinýho nezbylo a ani hodit se marod nepomohlo, tak se mi z toho obracel žaludek, jak byla blbá, ježíš, jak ta byla blbá, takhle se vnucovat, shazovat, doprošovat - nic jinýho, než aby s ní naložil jako s onucí, si nezasloužila...)

(No, ale zas kdyby na světě byly jen chytrý ženský s jen realistickým pohledem na vztahy, to by těch milostných eposů a opusů sakra ubylo...)

(No, upřímně, celá její blbost byla v tom, že ona to odeslala. Přiznejme si, že celá moje povýšenost rozumnosti je v tom, že já jsem to nikdy neodeslala.)

(Rulisa zas píše pátý přes devátý.)

Já píšu vám.

O tom, co se mi v hlavě skládá už kolikátej den, většinou odpoledne, jenže vždycky když dorazím domů, tak než uděláme úkoly, večeři a tak, už se to někam ztratí... Přestane foukat vítr na obličej, vzduch doma jinak zavoní (nebo zasmrdí, než to kocour zahrábne), v křesílku u počítače svaly ochabnou, myšlenky přeletí... A začne být naléhavější chtění psát o úplně jiných věcech. O těch, co chybí, večer. V noci. Nad ránem...

Ráno je překrojí. S úplným probuzením. Do nutnosti být přítomna tady. Teď. Ne půlnoc, probuzení překrajuje čas.

A pak je odpoledne.

Já píšu vám. O tom, što ja ljublju.

Na skupinových vyjížďkách se jezdci většinou hádají o to, kdo pojede na špici. Špicovej si může určovat tempo, jak jemu vyhovuje, a nejvíc pracovat s koněm, protože kůň na špici vnímá svého jezdce podstatně víc než ti v zástupu zapíchlí čumákama o ocas koně před sebou... A při nacválání chytající dostihovou stádovou horečku, jezdec nejezdec dohnat předehnat...

Ráda jezdím úplně vepředu, když jezdíme dálky. Objevitelský pud. Hledání trasy. Volný prostor před sebou, pocit prvního na cestě. Ale doma ráda jezdím poslední. Dívám se. Ne na cestu, všechny cesty tady znám. Dívám se okolo - Pane doktore, vy se zase kocháte! - volá na mě má obvyklá špicová spolujezdkyně, když docválávám její naklusání. Občas si nevšimnu, no. Kobyla si zvykla nechávat mě kochat, zvlášť od tý doby, co občas jedu s foťákem...

A tak jezdím vzadu, někdy i několik koňských délek za jedním či dvěma dalšími koňmi a dívám se. Na ně, na krajinu s nimi, na její tichou nehybnost, jíž se posunují, již posunují, metronomem kopyt, dívám se na kulatě se ze strany na stranu přelívající zadky a protivyvažující kývající se ocasy, na splývavost vln z čehosi ne nepodobnému pulsujícím srdcím, vlny dolů od jedné zadní nohy ke druhé v rytmu kroku, klusu, cvalu, dívám se na srdce a jejich aorty na nich, na srostlost jejich pulsů, na oblaka dechů a tepla z těl, na zpod kopyt odstřikující bláto, vodu, sníh, na rytmus pohybů a dechů, na step by step balet let pulsující plutí mezi zemí a nebem, maličká horká srdce uprostřed krajiny, les a tráva a pole a rýhy potoků a cest, rýhy ve mně, miluju to a nejde to popsat, nejde to namalovat, nejde to vyfotit, nejde to vydívat, víte proč? Protože to jde jen vycítit, dívat se a současně cítit, být tam, tak, jak já se dívám, tam zezadu, zvlášť a mimo, a přece uprostřed téhož, v tomtéž, na kobylím těle a v něm, v tomtéž rytmu, dechu, tepu...

Člověk nemůže cítit druhé srdce, když jemu jeho vlastní nebije.

Ptala jsem se, nedávno, jen tak při kecání u kafe, kde bych byla, jaká bych byla, kdybych kdysi, tehdy, někdy, neudělala jedno, dvě, tři rozhodnutí. Udělala je jinak. Jestli bych byla taková, jaká jsem, přemýšlela tak, jak přemýšlím, cítila tak, jak cítím...

Nevím.

Neumím si to představit.

Že bych tohle nepoznala. I když je to vždycky jen chvilku. A něco za něco. Že bych nepoznala, jaký je to cítit, že sem patřím. Čeho částí jsem.

Tak málokdy to člověk pozná. Tak těžko se to učí poznat. Někdy při sexu. Většinou při sexu. Ženský, aspoň. Při tom hodně dobrým, co je víc než sex.

U koní je většina ženských.

Ano, je to jako sex. Ale úplně jinak, než jak si to většina chlapů představuje.

 

P.S.
Ano, piju. Víno. Původně jsem si jen chtěla skočit na pivo. Ale nic jinýho než tramín se dneska pít nedalo.
http://rulisa.rivil.com/index.php?showimage=181

Jeden, co sem patří. :-) Ať se mu daří.