Kupuju byt

Teda, asi.

Když jsem se před dvěma lety odstěhovala z chalupy do města v místě svého zaměstnání, byla jsem dohodnutá s pronajímatelkou paní bytnou na dlouhodobém pronájmu. Nejmíň na pět let, klidně na deset.

Pak to změnila na nájem zatím jen na rok, abychom se jako poznaly a nebyl nějaký problém, kdyby některá z nás chtěla od smlouvy odstoupit. Že po tom roce, když bude všechno v pořádku, to pak podepíšem třeba na těch pět let.
Pak, po roce, to změnila, že i když je všechno v pořádku, platby i my jako nájemníci, tak to budem radši podepisovat vždycky jen na rok, že stát se může cokoli a co kdyby...
Pak, po dalším roce, přišla s tím, že mi sice slibovala dlouhodobý pronájem, ale že si s přítelem spočítali, že se jim držet a udržovat ten byt nevyplatí. Takže ho po skončení tohtoročního mého nájmu hodlá byt prodat.

Viděla jsem do té doby hodně inzerátů na prodej bytů v tomhle pidiměstečku. I pár bytů v reálu. Ty inzeráty jsou v podstatě pořád na tytéž byty a to, co se prodává, je všecko sice komfortnější než to, kde bydlím, ale taky dražší a hlavně na úplně opačném konci města, takže zatímco teď chodím do práce pět minut, pak bych chodila pětadvacet. Kluk na nadráží na dojíždění do školy by to měl taky dál. Navíc by to bylo sídliště - ruch hlasů a lidí a pocit králíka v králíkárně...

Tak jsme to odhlasovali, že radši tady. V ne zrovna nejsušší, nejteplejší a nejkomfortnější bytovce z padesátejch. Ale úplně na konci toho města, s výhledem na pole a s klidnýma sousedama všude vedle... V bytovce, co má na rozdíl od paneláku na sídlišti duši...Zapnula jsme všecky síly a páky a posháněla peníze. Přes půlku na půjčku, nikoli od banky, pro banky jsem neúvěrovatelná. Nikoli od vydřiduchů na šílený procento. Ale splácet budu i tak jako šílená. Zaplaťbůh za mého momentálního šéfa...

Radost jsem měla, obrovskou...

Jenže mezitím dorekonstruovali tu část zdejších silnic, kvůli které byla většina dopravy, hlavně ta nákladní, odkloněná po objíždce kdesi po čertech ďáblech.
A začlo to všecko zase jezdit kolem nás.
Neb ta naše milá bytovka s duší stojí hned vedle toho snad nejhlavnějšího tahu přicházejícího do města.

Bzzzzzzuuuummm, vzzzzuuuumm, drrrrrrrrrrrrrrrrrr, vzzzuuuuummm...

Sice jsem se kdysi vylíhla ve městě a vyrostla v jiném městě na sídlišti, ale na sídlišti schovaném mezi starou zástavbou a v místě plánovaného hlavního tahu na Svitavy (který tam už dneska taky dělá vzzzummm a drrrr), byly tehdy ještě trávou a křovím zarostlé kopečky , využívané pouze k dobrodružným výpravám za účelem tajného kouření a k bojům mezi partami děcek z nových a ze starých baráků.

A pak jsem dvacet let žila v chalupě na vesnici. Kd etma byla tak tmavá, že na člověka v noci sahala, a kde ráno sice jezdily traktory s krmením do kravína a v noci štěkali psi, ale jinak tam byl klid. Ticho. Ticho, až po člověku sahalo.

A já najednou nevím, jestklis e tady v tom vysněným vytouženým bytečku 2+1 v bytovce z padesátejch nezblázním.

Jen někdy kolem půlnoci a do čtyř do rána to jde, to je ticho. Jinak před tím svištěním a hučením aut na silnici není kam utýct. Jen někam úplně jinam.

Tak jsem včera utekla do lesa. Kolem lesa bylo pole s obilím a to obilí sekl kombajn. Byl slyšet půl kilometru hluboko v tom lese.

Všude jsou auta, stroje, randál.

Začínám být jako můj otec, který už léta hodlá prchnout někam do basolutní samoty, kd enikdo jiný nebude. Aby měl klid.

Jenže takový byt nekoupím. A bydlet musíme.

Co mám dělat. Koupit už to musím.

Jen jestli se nezblázním...