Je čtvrtek. Ve čtvrtek, teď o prázdninách, jezdívá na večeři starší syn.
Před časem zůstal s tátou. Už plnoletý, zdánlivě téměř samostatný, ve skutečnosti bezbranný. Moje černé svědomí, že jsem ho tam nechala, i když to jakože byla jeho volba. Opustila jsem ho. I když ho sponzorovala vším, čím jsem mohla.
Protože jednou řekl, že můžu jít, že mě tam nikdo nedrží.
Odposlouchaná věta.
Kterou jsem, na prahu odchodu, neprostála.
Ale moje nejlepší tchýně na světě tvrdí, že nám to prospělo všem.
Prospělo dospělo. Jsme dospělejší.
Všichni.
Vážíme si sebe navzájem.
Jako nikdy předtím.
Všichni.
Zpokornělejší, silnější.
Ve čtvrtek jezdí na večeři. O prázdninách. Ve školním roce, když je ve škole v Brně, jezdí až v sobotu.
Dneska vařil mladší. Hranolky měl asi tak o čtvrt hodiny dřív než maso a při neúspěšném otvírání konzervy broskvového kompotu vytekl jen o zlomek vteřiny dřív než ten kompot.
Šťastně.
Jsou různé způsoby, jak si věcí užít.
Pak, přejezení k puknutí, jsme šli na procházku kolem rybníka, přes náměstí a kolem hřbitova zpátky.
Kousali komáři. Po rybníku plavali kačeny a kluci je fotili na mobily, kačeny na pozadí kýčovitých červánků a zámeckých věží. Hádali se o to, proč vznikla jóga (prý když zrovna byla prohibice). Ze zídky na hradbách odlítl šedivý pták.
"Kos"
"To není kos."
"To je kosice."
"Kosatka."
"A její manžel je kosatec."
Skoro po dvou letech, co jsem doopravdy, oficiálně a definitivně odešla z dvacetiletého žití někde, odkud jsem si odchod léta představovala, ale popravdě, představit neuměla - skoro po dvou letech se mi chtělo konečně zas jednou celý svět obejmout a říct mu - Jsem šťastná.
Jsem šťastná, i když toho spoustu nemám. Jsem šťastná, protože už zas mi jde cítit teplo z toho, co mám.
A jsem o kus dál.
Prospělo dospělo.
Kdysi poprvní jsem měla pocit, že jsem konečně celá, dospělá, když se mi narodil první syn. První dítě.
Když
jsem pochopila, že muž, ať bude jakýkoli a třeba sebedokonalejší, první v životě
pro mě už nikdy nebude. Žer už nikdy nebude tím, pro co jsem si myslela, že jsem se narodila. Že muži už nikdy nebudou ti, jimiž jsem chtěla být, abych měla to jejich víc než žena.
Podruhé jsem dospěla, když jsem se rozvedla.
Jako bych se vrátila na cestu, z níž jsem svatbou odešla.
Jen o moc bohatší. Rozrostlejší, prosvětlenější.
Je dobré se rozvést. Když už to dál nevede. Rozvést jako někam vyvést.
O takový kus.
Takový kus cesty...
napadlo mě to ještě během čtení. Rozvést jako věta rozvedená. Něco co bylo jen napůl, teda načnuto bylo následně úspěšně rozvedeno a dovedeno. jo třeba i vyvedeno :o)
OdpovědětVymazatopuštění dětí probíhalo u mě taky, nejdřív jako temný stín který se rozvedl a na světlo vyvedl. teď ale musím uznat že tatínek se postaral fakt dobře. dělal co bylo v jeho silách.
Holé a rozvité.
VymazatSesumírovala se mi konečně ta myšlenka, co měla být v článku už včera, ale ne a ne doskočit. V hlavě.
Dopíšu ji tam.
Rozvést se do dalších cest.
VymazatRozvíjej se, poupátko.
Nojo, rulisa a ratka jsou neomylně inspirativní! Hurá.
Do poupátek už nám asi něco dost přebejvá... :-))
VymazatJo, ten pocit ti přeju. Mně už se moje manželství vytrácí z paměti ... Jako by se mi zdál sen nebo jako bych hrála ve filmu a ztotožnila se s hlavní hrdinkou. Jsem už někdo jiný.
OdpovědětVymazatNějakou dobu po rozchodu a rozvodu jsem říkala, že tohle bych nepřála ani svému nejhoršímu enpříteli.
A nedávno ze mě vypadlo, že lituju všechny lidi, co si neprošli rozvodem. Ne všichni (že Ratko? :-)), ale většina, má strach. Co by ze mně bylo po rozvodu nebo bez dětí? Mně se děti nenarodily, ačkoli jsem je chtěla, nemám partnera, nemám de facto nikoho, kromě pár přátel ... ale cítím se velmi dobře. Nyní už mohu říct, že celá. Nepotřebuji druhou půlku ani jinou živou část, která vyrostal v mém těle ..... prostě jsem sama celá. Přáve před několika měsící jsem si to uvědomila a pořád se tomu divím, protože spousta lidí prožívá těžce odchod dětí z domu a chybějícího partnera, smrt rodičů .... Taky jsme pociťovala to chybění, ale teď už to nějak není. Pocti celistvosti, úplnosti, nezávislosti. A ne, že bych nebyla ráda, kdyby se někdo nepřidal, to bych vítala, samozřejmě, ale je mi dobře i tak. A někdo je celý i bez nohou a někdo dokonce i bez nohou a rukou (Nick Vujicic) a děti v děcáku jsou mnohdy už dospělé a celé ..... Myslím, že strach z toho, že mě někdo opustí nebo smutek, že mě někdo opustil, je to, co je skutečně hrozné. A mnozí lidé v manželství i jinak v rodinách (co se bojí smrti rodičů např.) to tak mají a pořád. Kdežto stát na vlastních nohách je krásné, klidné a úsměvné, pokud je to bez pýchy.
Tak to je můj osobní pocit po rozvodu po deseti letech.
Ale ten článek přeci nebyl o manželství nebo o smutku po rozchodu... :o)
VymazatNo úplně ne; mě taky napadlo, jak jsem se cítila silná, že jsem dokázala rozvést se, a zároveň jak jsem se cítila hrozně jako vyvrhel. A jak mi připadalo, že kdo se nerozvedl, nemůže to pochopit.
VymazatMáte dobrý, že se cítíte "celé." Teda je mi jasné, že to nepřijde zadarmo.
A ne hned...
VymazatJako vyvrhel jsem si připadala jen vůči vlastním dětem.
A ten pocit asi úplně nezmizí nikdy. Ne třeba nutně za ten rozvod. Ale za to, že jsem to nezvládla až k němu nenechat dojít.
Tak to zrovna se u mě ani neprojevuje, jako selhání. Ale člověk (teda já :-) se neubrání a nekdy si vzpomene a řekne si: muselo to být? nemohla jsem to udělat jinak a to manželství zachovat? - A nakonec vždycky odpovím, že ne.
VymazatMěla jsem po rozvodu stejné pocity. Chvilku mi pravda trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem udělala dobře.První pocit byl, něco jsem neustála i já, něco jsem dělala asi blbě..nevím.
OdpovědětVymazatMěla jsem pocit viny, že i já mohu za rozbitou rodinu, o kterou jsem tolik stála ji mít.Manžel nebral vážně, že to udělat mohu, nevěřil.Mnohokát jsem to opakovala, když jen sliboval.Taky věděl, že udržet a mít rodinu bylo pro mě na prvním místě, svou jsem neměla..asi i to mělo vliv, že jsem na téhle lpěla, i když..a k vůli dětem, aby se mě zeptali, jak mohu s tátou žít. Poslední kapka..Měla jsem víc vidět a slyšet a nebát se, co s dvěma dětma sama MNOHEM DŘÍV.
Bohužel u nás, i když i pak jsem se snažila aby dostál tomu, co slíbil u soudu, nereagoval, ani na děti..
Po roce se ozval, že bychom snad..už to nešlo..pak poslal několik mailů, ale to už uplynulo 12 let, nedalo by se na ničem stavět. Odpuštěno, ale nezapoměla jsem.
Má být..kvůli, aby se mě zeptaly :))
OdpovědětVymazatPocity viny byly taky, samozřejmě.
VymazatJen... Nechci řešit, proč se co a jak stalo. Omlouvám se.
S manželem (a i po rozvodu to pro mě je a zůstane manžel, rozvod není výmaz) vycházíme dobře.
Ru, nj. nebyl koukám pozdě, ale tak se mi ten rozvod vybavil. A jasně, že síly mi ubral, ale opravdu jen v začátcích, kdy jsem měla strach, jak teda teď vše zvládnem. A zvládly a dodnes si říkáme, že to bylo naše nejhezčí období. Nevím fakt jak dospěl exmanžel, ale my jsme museli a přes některé potíže jsme zažili něco, co nás semklo strašně moc..
OdpovědětVymazatTaky jsem zvládla plno věcí, které bych do sebe jako ženská předtím neřekla :)
Ano, tak nějak, ty síly, co v sobě řlověk najde a v manželství by nenašel... :-)
VymazatTo je fakt, že rozvod není výmaz a děti mají jednoho otce, o tom žádná..
OdpovědětVymazatNechtěla jsem, aby se stal výmazem, ale za určitých okolností, co byly okolo, byla snaha vyjít marná. A už mlčím :)
...mám teď na stole nabídku na "pokračování svého rodu", z čirého matematického zoufalství, mám ten pocit (ne, to je silný slovo, ale něco podobnýho). Peru se na rozcestí (varianty jsou nejspíš dvě) a nikdo krom mě tam není. Měl bych do toho jít a všechno ostatní řešit potom, bude-li vůbec co.
OdpovědětVymazatDo rozvodu bych to dotáhnout nechtěl, proto se chovám preventivně alibisticky - poslední dobou stav k nevydržení. Tři čtvrtiny mých sourozenců tu zkušenost mají a mě to prostě deformuje. Asi si půjdu vsadit, jak tohle dopadne...
P.S.: tipnul bych si, že tenhle článek se ti nepsal lehce, máš můj obdiv
Nepsal.
VymazatDěkuju.
Zkus skočit. Přes všechno, co člověk ví a tuší a umí spočítat, je v životě občas potřeba zavřít oči a skočit. I s vědomím, že si padesát na padesát dole nabije hubu.
Kdyby občas neskočil, nestál by ten život za zabrádlím za nic moc.
Jo, život za zábradlím, to je přesný výraz. Momentálně na něm sedím a vyvažuju :-)
VymazatDržím palce, Jirko*,
Vymazatmě by moc zajímalo, co je s tebou novýho. Ať ti to vyjde; já někdy umím skočit a někdy váhám a váhám :)
Jirko, asi jako Ru, jistý si člověk nemůže být NIKDY NIČÍM, přesto když cítí, že třeba snad, nebo dokonce věří, že určitě..osobně si myslím, že pak je lepší riskovat, než neudělat nic a pak třeba litovat.
OdpovědětVymazatDo hlavy ti nevidím, ale mám pocit, že ty, když už vůbec o tom uvažuješ, i když se chováš alibisticky..něco ti říká, že tady by to mohlo vyjít.
Nedivím se nikomu, pokud je už po některých zkušenostech opatrnější. Ale mám radost, když to překoná a vyplatí se mu to a je pak šťastnější.
ruliso,
OdpovědětVymazattak to jsem ráda! Často si totiž vzpomenu a říkám si, jak asi pokračuje váš vztah se starším synem.
když jsem byla mladší tak jsem dokázala skočit a celý svůj život (nejen obrazně) hodit do placu. ať rozhodne osud jestli jo nebo ne. ať mě to hodí samo na dráhu po které mám jít. zavřít oči a nekalkulovat. nepočítat. neptat se co je výhodnější. nic není výhodnější. to cose zdá býti lepší nůže být klidně horší protože oboje je stejně kalkulováno a házeno stejno umincí zavřít oči a skočit, hodit kostkou, nechat osud... ať pracuje. hrábnout a vyhrábnout si tu svoji kuličku. nerozhodovat se. nerozhodovat se. nerozhodovat se. nechat rozhodnout osud.
OdpovědětVymazatteď jako starší jsem čím dál tím víc zabedněna. taky se mi ji nezdává že jedu ve vlaku, že čekám na vlak,že skáčů na loď a pluju, letím letadlem a vyskakuju padákem. nene, život nabral klidné vody přístavu. a tak jen chodím pěšky, vedu někoho za ruku a rozhlížím se krajinou.
skočit je třeba včas. dát šanci osudu. psala jsem to i u Lišky. umožnit včas tý velké nekonečné loterii osudu aby byl vytažen los. dovolit to. jak říká JIrka, postavit se na zábradlí, vyvážit se a čekat. kam ho to hodí. v určitý moment povolit a nechat se padnout. padat a věřit že každá strana je ta moje
tohle mělo být na JIrku :o))
VymazatNo, já jsem si dovolil zestárnout, a tak volím určitě jinak, než bych... teda než jak jsem volil "zamlada". Ale tohle zrovna o věku není, aspoň v první řadě tedy, ani o vypočítavosti (o penězích samozřejmě už vůbec ne). Zjistil jsem, že mám hrůzu z faktu, že by měl někdo znát "všechny moje věci", že má být svědkem něčeho, co neříkám (nepřiznávám) pomalu ani sám sobě. Tady nejde o to, jestli dělám chybu, nebo ne - to je asi jasný, že dělám. Spíš jde o ten divnej pocit, kde se mi to v tý palici vůbec bere. Vzhledem k tomu, kolik jsem měl v životě podobných rozcestí si myslím, že jde o jedno z posledních rozhodnutí, jestli dožít sólo, nebo ve dvou (a více) lidech. A co už vůbec nechápu - proč po tom okamžitě neskočím a takhle blbě přemejšlím.
VymazatJirko, ten důvod je naopak perfektně pochopitelný...
VymazatAni nevíš, kolikrát mě už napadlo, že asi už zůstanu sama, protže už si neumím představit, že bych sdílela s někým každej svůj prd... Doslova. :-)
taky to mu rozumím. tu kalkulaci jsem nemyslela finančnějkao spíše ve smyslu co jepro mě lepší, v čem se budu cítit lépe. to hodnocení jako "lepší". peníze v tom nehrají žádnou roli.
Vymazatpro mě rozhodlo že si můžu žít jakobych byla sama. můžu si říkat či neříkat co chci. mít nálady jaké zrovna cítím. být otevřená. protivná a nerudná. milá. taková jaká zrovna jsem. po tomhle jsem vlastně celý život toužila.
to jediné co nemůžu je hledat jiné nové parntery. protože jednoho již mám. a tohle omezení vlastně teď žádné omezení není protože s tím co mám jsem spokojena. a necítím uvnitř žádné nutkání hledat někoho jiného. ono to asi souvisí i s vyhasínáním rozmnožování, kdy jako zvířátko již nemám nutkání mísit geny. a jsem spokojená že je kolem klid a nic nemusím.
jo ty prdy, toje těžký. my prdíme všichni a to i děti. takže sdílím prdy i s dětmi a děti prdí před svými partnerkami (teda ten střední) takže vlastně prdíme všichni svorně. nemůžu říct žeby mě to nějak těšilo, ale moje vlastní prdy taky nikomu nevadí. takže nakonec mi je to jedno.
VymazatJirko*
Vymazatkdyž si představím sebe, tak mně to nevadí, sdílet každý prd. Naopak je to milé, že existuje někdo, s kým se můžu oblizovat a je to jakobynic, úplně normální. Mně je milé sdílet s někým jeho prd. Když to není, tak se cítím sice spokojeně ve svém světě - protože kde jinde už se cítit spokojeně a pokojně - jenže odtrženě od světa celého.
A pak vidím ty šťastné rodinky - kdykoli na to pomyslím, najednou jich vidím denně desítky - a neříkám si: kdovíjak dopadnete, odpadnete, rozpadnete ... Ptám se, jestli nejsem divná, když nežiju jako oni. Asi nechci, když po tom nejdu jak honící pes? Nebo jo? A váhání ... zase.
Stejně všechno pomine. Tak je to jedno. Leší je zkusit toho víc než jen poklid. Skočit.
Tyjo, ruliso,
OdpovědětVymazatteď jak je po konci "bloguje" takový suchý období, zdá se mi, tak vidím, jak jsi chyběla v blogosféře! Doufám, že brzo zase něco napíšeš.
Ruliso okamžitě nám prozraď, jak jsi sem dostala to číslování komentářů! :-)
OdpovědětVymazatPsala jsem to Lence u Lišky. Zkopíruju:
VymazatAdministrace – Šablona – Personalizovat – Pokročilé – Přidat CSS
do okýnka vložíš tenhle zápis:
.comments li {
list-style: decimal;
margin: 0;}
A dáš použít na blog.
Možná se nic nestane, nic nezmění. I když programátorský nástrojky tvrdí, že by se stát mělo, tak na Blogspotu má občas cosi svoje myšky.
Pastička na myšičku je něco v zápise změnit (třeba vyhodit informaci o marginu, pozor, koncovou závorku ponechat) a dát pokyn k použití na blogu ještě jednou.
A mělo by fungovat.
Možná to jde i jednodušejc, ale už se mi to nechtělo dál hledat. :-)
Heč, mně rulisa poradila, co mám zadat na wordpress, abych ta čísla komentářů měla, a funguje to!
OdpovědětVymazatČlánek je vynikající. Souzním s těmi pocity o cestě, o pokoře, o dospění, o vážení si...není k tomu co dodat, další slova jsou zbytečná.barča.
OdpovědětVymazat