... a cest bez lidí.
Bylo krásně a byla jsem sama. Mládě odjelo se starším a s otcem na týden na Lipno, neb má prázdniny. Kamarádka, bývalá kolegyně, s níž obvykle chodím na výlety, odjela do Alp, neb jako třídní učitelka mého mladšího syna má též prázdniny.
Na fotoservrech se už několik dní objevují fotky sněženek, tak není nic snazšího, než se ověsit foťákama, nastartovat auto a vyrazit. Někam dál od domu.
Pamatuju si na začátky takového chození o samotě. Napůl z kapricu. Najust. Tak trochu póza.
Jenže ono to člověka dostane.
Ono to totiž vůbec není nepříjemné.
Chodit sám.
Už to, jak mi bylo, když jsem sama zaparkovala auto na lesním parkovišti, uvážlivě naskládala patřičné věci (objektivy a další příslušenství) na patřičná místa v ruksaku, rozvážně zvolila správné rozložení vrstev oblečení na sobě, rozhlédla se, kam že to razím po té zelené... - a vyrazila o cestu vedle než zelená. Začla jsem ji naštěstí postrádat po pár desítkách metrů.
Jasně, hned první krok vedle, tak to se budu zas vracet ze zcela opačného směru, než jsem si naplánovala.
Chodit sám je jiné než s někým.
Je to - lepší? Nevím. Klidnější. Uvolněnější. Víc jen moje. Nemusím dávat pozor, co ten druhý, můžu dávat pozor jen sama na sebe.
Víc slyším. Ptáky, vodu, kroky, les.
Víc můžu nechat běžet myšlenky. V rytmu mých kroků, moje kroky v rytmu mých myšlenek. V rytmu dechu. V rytmu střídání tepla a chladu tak, jak se střídá slunce a stín mezi stromy podél cesty...
Víc se vnímám.
Třeba že jsem přes zimu pěkně zlenivěla a zchátrala - už po cca pěti kilometrech začínám cítit svaly na nohou. I zadku.
Dělám něco pro hezkej zadek.
Taky jsem nestihla vytáhnout foťák na muflony, co na mě čučeli za mlázím. Protože s kinofilmem a širokoúhlým objektivem na krku se zvěř fotí blbě. Když zvěř definitivně prchla, bílá zrcátka na hezkých zadcích, namontovala jsem tedy teleobjektiv na druhý fotoaparát a až do konce výletu nesla na krku dvojí zbroj. Úplně zbytečně, protože už žádní mufloni nebyli.
Jen lidi.
Čím blíž vrcholu, tím častějc se objevovali lidi.
A na druhé straně pod vrcholem ještě víc.
Evropskou unii odstřelit i s jejími dotacemi na úpravu turistických cest. Místo mechu a hlíny lesy sem a tam brázdí síť takzvaných zpevněných cest.
Bolí z nich nohy daleko víc než z toho mechu a hlíny.
A jsou plné lidí, co by do mechu a hlíny nevlezli.
Došla jsem jedny, manžele, postarší. Dva černí psi s nimi, fenky, pobíhaly sem a tam, takové něco voříškoidně labradorovité, ale na přivolání i povely k noze, sedni, volno poslouchaly jako hodinky.
Vzpomněla jsem si na jednoho voříška. Co taky poslouchal na povely jako hodinky.
A vzpomněla jsem si, koho mi připomínal ten voříšek, jehož portrét jsem gravírovala v týdnu na psí pomníček - "Prosím o zhotovení portrétu pejska, velmi jsem ho miloval, pod to jméno a data (...), pejsek byl malej, kolik asi bude cena?"
Pejsek byl malej. Myslím, že se mi povedl.
Byl podobný tomu, kterého jsem jako malá holka jedny prázdniny chodila u babičky opečovávat k jedné její sousedce, velmi, velmi staré a ne moc chytré paní.
Toho pejska jí dali vnuci, aby nebyla tak sama.
Neměla ráda psy.
Uvázala štěně na dvorku u boudy a jen mu nosila krmení a vodu. Nechtěla se ho ani dotknout.
Darmožrouta.
Chodila jsem za ním. Ty jedny prázdniny. Říkala ta paní, že je zlej, že kouše.
Napřed se mě bál, pak už ne. Pak jsem si ho vyprosila vzít na procházku. Pak jsme chodili na procházky pravidelně, pak už i bez provázku. Cvičili, česali, hladili... Cítila jsem se poprvní v životě velmi důležitá, poprvní v životě se starající o psa, tak chytrého a učenlivého. Mně poslušného. Poprvní v životě důležitá a milovaná.
Pejsek byl šťastný. Těšil se na mě, strašně moc se těšil. Dělal všechno, co mi na očích viděl, k noze, sedni, lehni, volno...
Chtěla jsem koncem prázdnin přemluvit naše, abychom si pejska vzali. Nešlo to. Do paneláku. Tak babičku, mou babičku, aby si ho vzala. Neměla ráda psy. Darmožrouty. Tak tamtu paní, aby aspoň štěně občas pustila ze řetězu, že jí neuteče, nekousne ji, že je hodnej... - "Já už s ním nic dělat nebudu, dám ho pryč, už je to domluveno. Co já s ním." řekla mi.
Když jsem přijela v září, pejsek už nebyl. Nechala ho zastřelit.
Roky jsem se snažila tu vzpomínku na zatlačit, zazdít, zadusit co nejhlouběji v paměti. Zapomenout. Na bezmoc vůči nespravedlnosti. Vůči lidské hlouposti, bezcitu, pýše. Všech.
A dneska na té cestě, když jsem viděla staré manžele jdoucí ruku v ruce a kolem nich dva vzorně vycvičené voříšky, i když ani jeden z nich ne zrovna úplně malej, ale oba nádherně šťastní, vlastně všichni čtyři... tak mi to došlo.
Ta vzpomínka nutná k potlačení tak hrozně bolela, protože v ní byla vina. Moje vina.
Já to byla, kdo mu dal naději. Ukázal nebe.
A pak ho nechal být.
Možná kdyby ten tvoreček nikdy nebyl tohle poznal, zůstal by jen u té boudy na tom řetěze až do konce, byl by pro něj ten konec jen vysvobození. Úleva.
Ne zrada.
Má člověk právo ukázat nevidoucímu, jak krásný je svět ve slunci, když mu pak nemůže dát oči?
Nakonec jsem na té cestě zabloudila. S pejskem v sobě. Odbočila jsem z ní moc brzy a pak se zamotala v lese.
K autu jsem přišla z druhé strany, než jsem plánovala. Ušla asi o pět kilometrů víc.
A sněženku nenašla ani jednu.
Jen pejska.
Byl malej.
A nikdo ho nemiloval.
No, myslím, že s tebou bude hodně lidí polemizovat o tom, že ses naopak postarala o to, aby něco dobrého během krátkého života poznal a zažil. Ale co je v hlavě, má zpětné drápky a jentak nejde ven, zvlášť v době dětství - tam kolikrát ani netušíme, že to lidi dělaj (myslím snahu dostat to ven).
OdpovědětVymazatTohle je opravdu těžké, má - li čl. právo ukázat cosi s tím, že to může být jinak a pak..A dál už být sám bezmocný a jen doufat, že ještě přijde někdo, s kým ten pocit, že je milován bude zažívat pořád..
OdpovědětVymazatVěřím, že pejsek vyčkával tebe, nebo někoho, kdo by..
Dítě toho samo o sobě nic nezmůže, když nemá podporu dospěláků.
Ale..i když by na jednu stranu bylo lepší, kdyby pejsek zůstal tedy v tom, že nic jiného neexistuje, přece jen se přikláním k tomu, že je dobře, že alespoň krátce byl šťastný a mohl mít pocit, že může být milován.
Co my víme, možná i oni z toho i mála dobrého, co zažili dlouho žijí a alespoň doufají..že třeba.
K té paní radši nic :(.
moc hezký. vzpomněla jsem si na tapi. a taky ráda chodím sama ven. :-)
OdpovědětVymazatJsem ten článek četla už ráno. a nevěděla co napsat. asi máme všechny (děvčata) a jemní chlapci tento pocit bezmocné nespravedlnosti nebo nespravedlivé bezmoci nebo jak to nazvat v sobě. sama v sobě to označuji jako nezralost. pamatuji si to jako dnes, když jsem se ptala co se stalo s naší kočkou? a dostala odpověď od smějících se děcek, že chcípla u naších dveří.... a moji rodiče tutlající, že to není pravda a že znám děcka. osten. a když v novém bydlení jsem měla kočku a ta měla koťátka tak opět ten divný pocit. kam se ztratila.... a tak. vyčítavé pohledy. pocity lítosti.
OdpovědětVymazatMůj muž tyto problémy nemá. chodil na prázdniny k babičce a iluze neměl. králíci se zabíjely a koťata taky, psům se dávalo jen nažrat a tak nějak pobíhaly. slepice zobaly zrní. hospodářství. věcnost. všecko mělo řád a smysl, sentiment nebyl.
MOje maminka mi vyprávěla srdcervoucí historky jak s babičkou zabíjely kohouta a jak ona z toho měla trauma, protože jí ten kohout bez hlavy běhal po dvorku a vše bylo zasrané. Maminka koktala kdykoliv se na babičku podívala.
ale téma byla dětská citlivost a setkání s bezmocí. To vesnické děcka neměly. Pro ně byl život a smrt na dvoře normálka. nikdo nechce štěně? Jeho osud byl tím zpečetěn. bez dramat. klidně. přirozeně. příroda je nemilosrdná. mládě které nikdo nechce, zemře.
Mít zvířátko o které se budu starat versus holá realita. Když vstoupím do reality, a pochopím jak funguje tak pocity viny se odhalí. Jako zející díra vlastní nezralosti. nevědomosti.obvinění někoho. někdo za to může přece. když ne ta babka, tak rodič. a když ne rodič tak já.
A není to vina ani té babky. ať byla jakákoliv. toho psa nechtěla a ti vnuci co jí ho dali ho taky nechtěli. Nechtěné zvíře nemá kam jít. A ona měla právo ho nechtít.
závěr nevím. každý nějak tak :-)
Fuj, to je smutnej příběh. Zvlášť pro lidi, co je domácí zvířata dojímaj, jakožto účastníci vztahu. Jako jsem já.
OdpovědětVymazatDobrej příběh a přitom hroznej příběh.
A co píše ratka ad4 je taky zajímavý.
Chodit venku se vyplatilo, že vyhřezl ten příběh. Nebo nevyplatilo - že vyhřezl ten příběh?
Kuvaa. zas mi to sežralo komentář!!!
OdpovědětVymazatA že dycky jak naschvál takovej dlouhej...
OdpovědětVymazatTak znova, o něco kratčeji:
4. Jsi vedle, Ratko, já nebyla přecitlivělé městské dítko, já byla malý vrah, napůl vyrůstající na té vsi. U zabíjaček jsem asistovala od předškolního věku, držela tatínkovi králíky při stahování, studovala jejiách vnitřnosti, od školního věku je zabíjela sama, lámala jim vazy a podřezávala hrdla, i kuřatům, slepicím, krůtám, pozdějc i kravám.
Ale na vsi jsme pozdějc bydlela dvacet let a vím, že děcka zachraňujou psy, štěňata a koťata úplbně stejně na vsi jako ve městě. To je jiný než zvířata na jídlo. Umíraj, to jo, a děcka na vsi se z toho nehroutí, ale smutný jsou taky.
Ale nebyl ten článek ani o lítosti nad nemožností toho pejska zachránit, vím moc dobře, a věděla jsem to už tehdy, že v tom žádnou vinu nemám, že nejde zachránit všechny a všechno, někdo prostě od začátku žádnou šanci nemá.
Třeba zkusit ten článek přečíst ještě jednou...?
5.
OdpovědětVymazatCo nevyhřezne, to se nezahojí.
Co vyhřezne, oschne :-)
OdpovědětVymazatad 7) Jaktože není článek o pocitu viny? Vždyť píšeš:
"Ta vzpomínka nutná k potlačení tak hrozně bolela, protože v ní byla vina. Moje vina.
Já to byla, kdo mu dal naději. Ukázal nebe.
A pak ho nechal být.
Možná kdyby ten tvoreček nikdy nebyl tohle poznal...."
.
"Má člověk právo ukázat nevidoucímu, jak krásný je svět ve slunci, když mu pak nemůže dát oči?"
OdpovědětVymazatMá.
Dokonce povinnost.
Protože jinak by ten nevidoucí byl ve své tmě i s ní spokojenej a věřil by těm,co mu ukazují,jak krásnej je svět ve tmě.
ad 9
OdpovědětVymazatTak já nevím, asi píšu moc složitě, nebo co.
"nebyl ten článek ani o lítosti nad nemožností toho pejska zachránit, vím moc dobře, a věděla jsem to už tehdy, že v tom žádnou vinu nemám, že nejde zachránit všechny a všechno"
O pocitu viny, mojí, byl, ale ne o pocitu viny za smrt.
Je zvláštní, jakou má kdokoli, kdo něco pochopí jinak či jednodušeji a popíše to dostatečně podrobně, sílu stáhnout do téhož vidění ostatní. :-)
(Ale to není jen teď na Ratku, toho jsem si všimla už víckrát na blogách, i u sebe, že takhle občas někoho stáhnu.)
10
OdpovědětVymazatA k čemu mu to je?
No dyť to píšu.
OdpovědětVymazatBude chtít ven ze tmy do svobody a radosti.
Že to nedokáže jako štěně uvázaný u boudy,nebo jako člověk u něčeho jinýho to není až tak důležitý.
Někdy někde nějak toho dosáhne,protože to bude CHTÍT.
Kdyby to neznal,nikdy by to nechtěl.
Byl by jen spokojený uvázaný štěně u boudy na věky věků.
A k čemu mu to bude, že bude chtít něco, co už nikdy mít nebude, a přitom přijde i o to spokojený štěně uvázaný u boudy...
OdpovědětVymazatDávám mu, nebo beru?
OdpovědětVymazatDáváš
OdpovědětVymazatA jak víš,že to nikdy mít nebude?
OdpovědětVymazatSeš schopna sledovat jen jeho malej psí život,odsudpodsud,třeba do té doby než ho někdo střelil malorážkou do hlavy,ale to neznamená,že už něco "nikdy mít nebude".
Jestli se mu líbilo,když ho hladila něčí dlaň,tak se zhmotní do té podoby,ve které k tomu bude mít příležitost.
A třeba se to už stalo a byl to jeden z těch spokojenejch pololabradorů,co jsi potkala na procházce.
Což já samozřejmě nevím,ale vím že platí kauzalita a nic z toho,co člověk udělá,nebo sám zažije nezapadne do bezesmyslu.
napsala jsem ve svém č. 3.komentáři, moc hezký..... a ted tady čtu 17. Saula, to je přesně ten důvod, proč jsem napsala, moc hezký....velmi podobně mi to při tom čtení tvého příběhu jelo v hlavě.
OdpovědětVymazatSaule, díky
OdpovědětVymazatuž jsem to pochopila. zmátl mě ten pejsek. ale může to být i dítě nebo dospělý všech věkových skupin. semínko se zasadí a třeba vzklíčí. jednou.
OdpovědětVymazat(hurá, konečně jsem jednou večer doma a můžu komentovat; z práce to pořád nejde, komentáře blogspotem sežrány)
OdpovědětVymazatSaule, tvoje 17 mě zaujala.
Zvlášť poslední věta, ta by se mohla dávat do všech knih pro lidi v nouzi:
Nic z toho,co člověk udělá nebo sám zažije, nezapadne do bezesmyslu.
Asi si to vyvěsím na plochu počítače...
Vlastně až teď, když to čtu s odstupem, mi docvaklo, že totéž sme psala Barči u tebe, Liško, po její otázce smysluplnosti psaní na blogy...
OdpovědětVymazatHezký příklad, jak je něco snadné vědět, když to nejde tolik pod kůži...
mne sa vždy zdalo, že Saul múdry tvor. súhlas s komentárom č.10. Saul.
OdpovědětVymazatzaujímavý článok. všeličo mi pripomenul. napr. ako som sedela pri chatičke na lavička hrala sa s psíkom. prišiel chatár a zdesil sa. že ten pes už porafal niekoľko ľudí, naposledy niekomu skočil na krk a takmer ho zabil. že ho chcú utratiť. som ho uprosila, nech mu dá ešte šancu. nech sa pozrie, však to nie je agresor, normálne sa so mnou hrá. mala som asi 10 rokov.
OdpovědětVymazatsamochodenie je super vec. nie je lepšie, ani horšie, ako sniekýmchodenie. je iné. špeciálne pôvaby to nadobúda u ľudí ako ja, ktorí nemajú absolútne vyvinutú priestorovú orientáciu a nevedia čítať mapu ;-)
OdpovědětVymazatJirka 1: "Ale co je v hlavě, má zpětné drápky a jentak nejde ven, zvlášť v době dětství" to si pekne povedal. niekedy sú to pekne veľké drápy. a po ich vytiahnutí ostávajú jazvy. ale musia von.
OdpovědětVymazat24
OdpovědětVymazatSV, díky za návštěvů a slůvka.
Tvoje vyprávění o zlém psu hrajícím si s malým dítětem mi připomnělo téměř totožnou historku s oblibou vyprávěnou mými rodiči, chodili jsme hodně na výlety, i po Slovensku, zvlášť v době, kdy jsme ještě na Slovensku bydleli. A jednou jsme takhle zastavili na svačinu a já asi čtyřletá si tam hrála s nějakým velkým psem u nějaké salaše, hladila ho, vrtěl na mě ocasem, olizoval mi obličej a žral mi z ruky kousky chleba se salámem... - a pak taky vyběhl zděšený majitel, jak je ten pes zlej a pověstnej pokousáním kdekoho.
Oni ti zlí psi asi ve skutečnosti jen mají hodně vyvinutej obrannej reflex a brání se útokem. Ale z klidných dětí s otevřeným srdíčkem nejspíš necítí nic, čemu by se měli bránit.