22. 2. 2014
O retuších
Ten princip asi známe všichni. Zaseknutosti se na něčem, co se úporně snažíme potlačit, zrušit změnit, ale přestože my sami si myslíme, jak už jsme nad tím čímsi nežádoucím v nás skoro skoro zvítězili, všichni okolo to pořád vidí, naopak to vidí ještě víc, protože to, co jsem my sami na sobě odstranili, byly jen povrchové znaky, na něž jsme se upnuli jako na znaky nás pro/zrazující, ale kaz sám se při všech těch očistných snahách jen zažíral hloub a hloub...
Připomíná mi to, když je nějaká chybka v kameni, kterou dostanu od šéfa příkazem vyretušovat. Nebo když seknu vedle, udělám nějakej kiks a s děsem opoceným čelem nasadím všechny svopje znalosti i umy, abych tu chybu zakryla.
Odstranit ji tak, aby vůbec nebyla, nejde. To by se musel celý kámen přebrousit, celý povrchu dělat znova - nový nápis.
Jde ji jen zkusit potlumit, tak, aby nebyla vidět na vzdálenost od noh hrobu. S doufáním, že když budou pozůstalí upravovat kytky přímo pod nápisovkou a chybku vidět budou, tak mi ji odpustí.
Takže člověk něco na problémovém místě odškrábne, něco nečím zalepí, namíchá nějakej sajrajt z barev a ředidla, tím to zamázne, pak seškrábne žiletkou a přeleští pemzou tvrdší i měkčí...
Jenže jak se s tím piplá a čumí na to ze dvaceti centimetrů, tak to furt vidí.
A vidí to čím dál víc, čím víc to něčím zapiplává, protože pak zjistí, že sice třeba ten malej kousíček, co byl jinej na začátku, se skoro úplně sjednotil s jeho okolím, ale pro změnu ztratilo lesk či se odrbalo to daleko širší okolí...
Až se časem naučí si říkat "Dokonalý to není, ale stačilo."
Protože ví, že vždycky všechny snahy o další vylepšení se v určitém bodě zlomí do zkurvení.
(Omlouvám se, jiný odpovídající výraz v odpovídajících výrobních kruzích pro to není.)
A ty původní chybky jsou pro běžný pohled oka naprostou většinou daleko akceptovatelnější, než ty přikurvené.
Jsme kameny. Na ploše leštěné, na rozdíl od neleštěných zvířat. Ale pořád přírodní materiál. Máme kazy.
Můžem se snažit o retuše až do úplné ztráty lesku či původní barvy v celé ploše.
Nebo můžem hodit ručník do ringu a doufat, že po úplném stržení celé plochy nás jednou někdo vyleští znova dokonaleji.
Nebo můžem naznat, že pohled od noh hrobu stačí, a komu ne a metrový pomník přeměřuje mikrometrem, tomu by nestačilo stejně nic.
(Ergo, pohled od kraje hřbitova je vůbec nejhezčí.)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
"...a metrový pomník přeměřuje mikrometrem..." mám s podobnými věcmi strašný problém :-) Někdy visím na detailu a unikne mi celek - nejčastěji termín odevzdání práce, ale když to vědomě odfláknu (respektive jsem přinucen odfláknout!), mám tendenci zákazníkovi vnucovat slevu, upozorňovat na vlastní chyby a znechutím si celý výsledek :-) Kolegyně je ze mě nervózní, když jí opravuji technické texty, až jí tečou nervy (minule mě podrážděnou reakcí fakt překvapila - když se pak omlouvala, tak jsem na ni zíral, protože jsem byl přesvědčený, že si předtím dělala legraci a jen tu nasranost hrála) a na druhou stranu klidně složím výkresy křivě a papír na desky lepím jen po okraji, což nechápe zas ona :-)
OdpovědětVymazatSkládám tužky podle velikosti, upravuji papíry rovnoběžně s hranou stolu, ale 12 let jsem nemaloval byt a trouba mi stojí tři roky zabalená v krabici na chodbě.
Takže hledám přesně tu hranu hrobu, odkud bych to mohl správně skouknout a závidím lidem, kteří své výsledky berou s klidem :-)
Jirko*, to má asi kdekdo.
OdpovědětVymazatVčera mi kolega, dělající několik desítek výřezů na koupelnové desky a od začátku se klepající, kdy to splete, povídá: "Tak už jsem to spletl. Mělo to být od kraje 52,7 a já to udělal 52,2. Tak urputně jsem se soustředil na ty dva milimetry..."
Smáli jsme se tomu spolu, protože to není tak dávno, co mi přesně tenhel člověk omlátil o hlavu, že měřím podobnost písmenek na půlmilimetr, ale v řádku ujedu o půl centimetru.
No protože jak se člověk soustředí na ten půl milimetr, což jsou ty nejmenší čárečky na měřidle, přehlídne, že ta větší čárečka vedle není od celých centimetrů, ale od půlek (a nebo naopak).
A nebo se soustředí na to, aby měl dobře všehna data všech narození a úmrtí, ale že mu chybí "N" ve dvou jménech František, to si nevšimne.
A taky rovnám kdeco podle svých norem tipťop a péruju kolegy, když si to půjčí a nevrátí přesně tipťop zpátky, ale pak klidně přijdu do práce s rozpáranou halenkou, protože tak dlouho jsem odkládala zašití prasklého švu, až jsem na to zapomněla úplně a celou halenku odložila rovnou do skříně...
jsem hrozně nepřesná až humpolácká, i když léta pracuji v oboru která se zabývá tolerancemi, správností, měřením a kontrolou. Asi proto jsem nad věcí, je mi to jedno a nějaká chyba mě nevzruší. Ale je pravda, že upocené opravy je lepší nedělat. Když se přijdou zeptat tak mám většinou jen dvě varianty... nechat tak nebo udělat znovu :-) i když u drahého kamene asi nechat tak.
OdpovědětVymazat3 My retušujem jak divoký, jako všichni vnašem oboru. Ale fakt je potřeba vědět, kdy přestat.
OdpovědětVymazatmy se nezkurvíme, ne?
OdpovědětVymazat5. Když se nebudem moc retušovat...
OdpovědětVymazatAhoj Ru, no..protože si myslím, že jen tak něco není dokonalý, nebo takové, jak bychom si přáli, pak je nějaké to zaretušování snesitelné.. A byla by někdy škoda, kvůli menšímu nepovedení, hned to zavrhnout a začít se znovu pachtit. Ale musí to být opravdu tak zaretušované, že to není hned vidět, ale spíš se to musí hledat..
OdpovědětVymazatTaková drobná vada v naleštěném kameni, to malé zkurvení, vleze pod kůži, ale to je fajn, znamení že věc je naše, při identifikaci, při vzpomínce. Jako malá prasklinka na hrníčku u babičky. Nebo její dar najít v mé domácnosti i tu nejmenší pavučinku na stropě:-)) Blbý je, najednou si všimnout že se šmidlikáte s nějakou centimetrovou prasklinou na neopracovaném balvanu... asi jako když na operačním stole vidí doktor jenom ten vymezený úsek, a vůbec netuší, jestli řeže slona nebo krásnou slečnu, a uvidí to až kdyř zmizí kryt kolem rány. Všechno může být naruby:-) /vera
OdpovědětVymazat