O klíči a zámku

Dlouhá esej pro dlouhé zimní večery.
https://www.youtube.com/watch?v=IrTB-iiecqk

Před pár týdny jsem utíkala z práce o hodinu dřív, protože na pravidelné preventivní prohlídky nás doktor objednává na šestou večer. Utíkala, protože na poslední chvíli.

Dveře domu dokořán, v nich můj syn a pan N., soused odnaproti. Moc hodný pan soused, už víckrát mi pomohl nářadím či mužskou ruku, já na oplátku občas jeho paní s doučováním jejich vnuka. Zkoušel vyrazit ten zbytek klíče, co tam zalomil můj syn.
"Doprdele cos dělal, my asi nevíme co s penězma, zvlášť takhle před vánoci," prosvištěla jsem kolem nich, pak koupelnou a hodila na sebe čistý oblečení, abych zase směrem ven sdělila, že teď nemůžu a že to budu řešit, až přijdu od doktora.

A zapomněla telefon ve svlečených kalhotech do práce, takže z čekárny od doktora jsem žádného zámečníka řešit neměla jak. Byť jsem tam strávila víc než hodinu.

Když jsem se vrátila, syn už v otevřených domovních dveřích nebyl. S panem N. tam byl pan T., soused shora, jemuž na rozdíl od nás na patře, podílníků čtvrtinových, patří z bytovky rovnou celá půlka, protože koupil a spojil oba horní byty v jeden.

Ano, ten pan soused, jehož se od začátku poněkud bojím, a tak trochu i sebe, kdy to proti té jeho přezíravé nabubřelé aroganci až hulvátství nevydržím a vyletím. Proti té jeho nadřazenecké vychcanosti, s níž vždycky říká zrovna to, co jemu se hodí - třeba jednou že je digestoř úplně zbytečná a on ji sice má, ale prakticky vůbec nepoužívá (to když jsem si ji nainstalovala a on zjistil, že si odmítám vyvložkovat kvůli ní komín, aby jemu to náhodou nezačlo být cítit do bytu, a že mu nežeru jeho storku o tom, jak výpary z kuchyně rozloží zdivo v komíně, protože se tam dostává vlhko, jako by se shora nedostávalo, slyším to vlhko do vývodu digestoře bubnovat déšť co désť, navíc když jsem se ptala našich odběratelů krbařů a kamnářů, dostalo se mi vlídného sdělení, že než výpary z mojí digestoře prosáknou zdivem komína, aby ho mohly začít narušovat, bude mít pan T. dávno připaženo...), pak zas je najednou digestoř nezbytná a žádný otevřený okno ji nenahradí (to když mi sdělil jako hotovou věc  "Šetřete, na jaře se musí opravit komín nad vaším bytem, co do něj máte digestoř, a budete na to potřebovat tak patnáct tisíc," a moje sdělení, že na to nemám, a tudíž ať klidně  komín shodí po střechu, že digestoř odstavím nebo přestavím na filtr, ho výjimečně vykolejilo, protože on do toho komína chce časem napojit svůj kotel, kdyby ustřihli plyn, nicméně že na opravu druhého společného komína, do něhož topím kotlem já, mojí předchůdkyni nijak nepřispěl, na to už zapomněl).
Když ho vidím, jak jde k autu nebo ke kůlně a točí si klíči na prstě, když si vzpomenu, kolikrát co pronesl tím svým panovačným rozkazovačným tónem... Na svém postavení Někoho si zakládající pan ing...  (Popravdě ani nevím, jaké postavení přesně má, něco kolem IT, tajemně, ale nevypadá to, že by nebyl stejně nahraditelný jako kdokoli jiný. Možná dokonce pro svého zaměstnavatele i nahraditelnější než já pro svého.)
Dlouho nevěděl, že jsem ing taky, do té doby se ke mně choval jako ke spratkovi. Od té doby už jen jako ke slepici, se kterou je trpně nutno vyjít. Ještěže mám kočku. Protože zvířata má rád a moji třínohou kočku taky, evidentně daleko radši než mě. A díky ní i mě trochu bere na milost. Občas. (Asi neví, že já na rozdíl od ní nežeru ty ptáčky, co jim sype před barákem na krmítko. Ale je fakt, že já nežeru ani ty myši, co mu žerou plodiny na jeho zahrádce.)

No a tento pan T. mi tím svým opět na koni nabubřelým tónem sdělil, že ta výměna zámku mě bude něco stát, protože ho musel celý rozebrat, aby ho vyndal, a že musím koupit ten stejný s tím dlouhým klíčem a úrovní ochrany tři hvězdy a nechat udělat všem klíče, protože přeci nikdo nebude platit za to, co udělal můj syn, a že oni jsou početná rodina a těch klíčů mají mezi příbuznými přinejmenším patnáct...

Jaksi zcela pominul, že se do toho neměl co srát a že jsem mu taky mohla říct, že když si to sám o své vůli rozebral, tak ať si to taky sám koupí, že to třeba vůbec ničit nebylo potřeba...
Opatrně jsem mu připomněla, že před dvěma roky, když zalomil klíč v domovních dveřích on, dal každému jen jeden nový klíč a všechny další jsme si přidělávali sami. Popřel to. Do očí mi tvrdě popřel, že by tehdy ten klíč v zámku zalomil on. Prý se neví kdo. Přestože tehdy mi to sám řekl, mimořádně tiše a pokorně, na tak tichý a pokorný tón se u pana T.-ého zapomenout nedá.
Až mě polilo, z té lži, tlak vyletěl...

Nicméně tam byl i pan N. Hodný pan N. Klidný a smířlivý. Nárazník, pufr.
Místo vybublání jsem stočila hovor na problematiku kde a kdy. Když já druhý den v práci, pan T. v práci, pan N. s rodinou na nákupech, syn ve škole, leda že bych to dala za úkol kolegyni. co jezdí vyřizovat úřady a poštu...
Vidina pověřování takto technického úkolu ženské ženskou pana T.-ho natolik otrávila, že radši požádal pana N., jestli by to nezařídil při svých nákupech.

Pan N. ze sebe dělá hloupějšího, než je. Před panem T.-m. Ze začátku jsem mu na to naletěla, kdysi, říkala si, že je hrozně jednoduchej, ale když pak po druhé třetí svojí hloupé otázce a třetí až čtvrté čím dál otrávenější vysvětlující odpovědi pana T.-ho na mě pan N. vždycky zamrkal, už mi to docvaklo.
I tentokrát. Ptal se dost hloupě, tak hloupě, až jsem se málem začla smát, a občas, když se pan T. zrovna podíval na rozložený zámek a klíče, na mě zamrkal.

Další den večer jsem pana N. potkala na chodbě a hned se k němu vrhla, jak dopadl. Protože finanční rozpočet byl pět a půl sta za zámek plus tisícovka za klíče.
"Výborně. Ani ten novej zámek nemám."
No tak to mě... Jak jako výborně?
Vidina pana T.-ho, jak soptí, že to není...
Pan N. zamrkal.
A pak se usmál.
"Já jsem to včera všechno posbíral, do šroubečku, takhle do ubrousku. A dneska jsem to vzal do toho zámečnictví u brány, no trvalo to chvilku, ale spravil to, i ten zalomenej kus vyndal, akorát se divil, který nechci říct co to vyndávalo..."

Oprava stála dvě stě šedesát korun. Namontoval to zpátky pan N. a o náklady na opravu se se mnou ještě rozdělil. Ani on ani jeho paní si to nenechali vymluvit - prý jednou se to stane vám, příště nám, přece nebudem jako tamten, to víte, kdo má, chce mít ještě víc...

Tak jsem jim povykládala o digestoři a komínu i o tom, jak jsem hlídaná na každém kroku, že i ten komín mi pan T. kontroluje, jestli ho mám vymetený, že to poznal kominík pokaždý na dvířkách, jediných z celého mého zaneseného komína čistých... A jak mi to pořád nejde dohromady s tím okatým katolictvím rodiny T.-ch, s jejich horlivým ježděním do kostela a zvaním faráře na nedělní obědy...

Sousedi N.-ovi jen se smíchem mávli rukama. Svorně, léty sehraní manželé. Že tak to je přece vždycky, že ti, co nejvíc... tak nejhůř...
Ale že prý na každý prase se vaří voda a on jim ten pánbů na to pokrytectví nejspíš beztak nenaletí.
A že prý jsou rádi, že vedle bydlím já, protože ještě jeden takový pan T. a už by to bylo na vystěhování se.

N.-ovi nejezdí do kostela. Netočí si klíči na prstech, když jdou k autu.
Jsou obyčejní.
Jsou takoví, jaké si představuju, že by ten pánbů chtěl mít všechny.

Od té příhody jako by se mi najednou udělalo líp.
Vlastně - dobře. Zvláštně dobře.

Že takoví lidi jsou a že jsem viděla, jak umějí být, bez bojů, bez konfliktů, bez prosazování se a potřeby uznání, jen prostě udělají to, co považují za správné. V klidu, čistě.

Taky to chci umět. Tohle chci umět.

A už jen tím vědomím jako bych tomu byla o kousíček blíž.

Pak přišly Vánoce.

Jako každé po několik posledních let je chystám tady, na patře vedle sousedů N.-ových, ale pak sedneme s mladším synem do auta a přejedeme tam, kde jsme bývali doma dřív.  Do chalupy se vzduchem těžkým vlhkostí a plísní, tmavé a otočené k severu, kde je mi všelijak... ale kde jedině jsme všichni jako rodina.

Nebylo mi tam letos tak smutno jako jiné roky předtím. Jen trošku, trošičku.
Nebylo mi tak smutno jako jiné roky předtím, když jsem se pak v noci vrátila domů (tam jsem spát nemohla, přetopené těžké plísňovité vlhko mě mínilo roztrhnout při kašli, protože vánoce co vánoce bývám nemocná, poslední roky...)
V tom malém tichém osamělém bytě (synové zůstávají oba na svátky s otcem a po návštěvách) jsem pohladila ke mně mluvící kočku, nadopovala se práškama proti kašli a zavrtala pod svoji hebkou, nevlhkou a nestudenou, po mně vonící peřinu na mojí příjemně tuhé, široké matraci mojí široké postele... Doma...

Někdy člověku pomáhá upnout se na něco, co má být až někdy. Třeba když nemůže jinak, jinam.
Akorát pak někdy, až přijde to "někdy", zjistí, že to mělo jediný význam - dostat se do bezpečné vzdálenosti, aby mohl mít nadhled. A pocit (nebo i fakt) jednání z vlastní vůle. Protože nakonec zjistí, že to nejdůležitější stejně měnit nechce. Měnit jako ztratit.
I věci, které bolí a které jsme nechtěli, jsou částí nás. Když je odtrhnem, zůstane po nich prázdno. Díra po kořenech.
Jen je potřeba být na nohách, aby je člověk unesl. Chtěl unýst.
Neviděl je jako rozežírače sebe, ale jako něco, co je sice jiné, než si představoval a než by si přál, ale co i tak může mít rád.
To, že jsem každý Štědrý večer podivný cizinec v bývalém svém domě a pak několik dalších večerů sama v jiném domě, obvykle nemocná (protože poslední roky marodím skoro každé vánoce, a ano, je to psychosomatika) mi i tak za to stojí. Protože až to jednou skončí, skončí to poslední a nezbude už nic. Z toho, co bylo...

A ani tu noc, ani tu další, ani žádnou z následujícíh jsem v sobě najednou nějak nemohla najít ten trýznivě sžíravý pocit osamělosti, který na mě roky, dlouhé roky už i v manželství křičel - "Nikoho nemáš, a chtěla bys, dávat, dávat, dávat, ale není komu, není, není, nikdo takový není..."

Není. Jsem já a děje kolem mě a všechno, všechno je správně. Klidně a samozřejmě, bez nutnosti se prosazovat a cokoli kamkoli tlačit.
I ten pán, co jsem se rozhodla to s ním před Vánoci skončit, protože jsem se definitivně musela smířit s tím, že nikdy nic nebude, jak slibuje či naznačuje a jak já bych i přála, protože já si do něj projektuju svoje představy, ale pro něj jsem jen únik a snění, přes které se prostě nejde přiblížit, tak dokonce i tenhle pán ode mě nakonec dostal odpověď na svoje mejly. Ne proto, že bych se chtěla vrátit tam co předtím, ale protože jsem pochopila, že nejde o mě, ale o něj. Je tam, kde já před časem. Jemu je zle.
Mně už ne.
A já nechci nic od něj, jen občas můžu být, když bude potřebovat.
Jako pro ty před ním.
Jako oni pro mě.

Jednou my, příště zas vy.

Unesu to.
Zámek a klíč.