O bílé

Dneska docela dost ráno mě vzbudil zvonek. Od dveří u domu.
Stál tam mladíček, nemluvil česky, ale ptal se na cosi u hromady herberku, co tam před dům vynesli sousedi při přestavbě koupelny.
https://www.youtube.com/watch?v=IBH97ma9YiI

Řekla jsem, že ta hromada není moje. A co vlastně chce, potřebuje. Ukázal na vyhozenou starou litinovou vanu. A že auto, tam. Tam stálo auto a kamarád.
Nahoře z okna se ozval hlas souseda, taky mu ten herberk nepatří, ale taky na něj zvonili. Prý ať se sbalí a odjedou.

"Ne." Řekla jsem cize. Nepřátelsky. "Odjezd."
Mladíček pokynul hlavou a odcházel.

Zavřela jsem okno. Vrátila se do postele.
Bylo mi hnusně. Věděla jsem, že na mladíka sběratele jsem byla hnusná jen proto, že jsem se chtěla zalíbit tomu sousedovi shora, co ho nemám úplně nějak ráda, protože se ho vlastně bojím, ale chci s ním vyjít.

Říkala jsem si, proč lezu zpátky do postele, když už stejně neusnu.
Usnula jsem.

Byla jsem ve škole, někde v nějaké vyšší škole. Učitel byl vcelku pohledný inteligentní muž kolem pětatřiceti, takový ten sebevědomý vyrovnaný typ, co zájem dívek přijímá s úsměvným nadhledem a po dalších deseti letech se stává ředitelem, mluvil a byl rád, když s ním žáci taky komunikovali. Moc nás tam nebylo a komunikovalo ještě míň. Já nejvíc. Tak moc jsem chtěla, abych z něj dostala nějakou tu jiskřičku náznaku vykolejení, abych pro něj z té šedé řady vyčněla... Tak jsem měla tu a tam rádoby úderně vtipnou poznámku, provokaci, schválně řekla nebo udělala něco, co bylo mimo škatulky...
A pak jsem to přehnala. Samozřejmě. Jako vždycky. Už nevím čím, ale vím, že mi za to dal trest. Přišla jsem k jeho stolu, měl tam svoje zápisky, podklady, přípravy. Zadal mi, co mám do příště zpracovat na jaké stránce učebnice.
Horlivě jsem zakývala hlavou - i průser je dobrý způsob, jak na sebe upozornit a zapsat se do paměti - a stejně horlivě jsem si na nejbližší volný kousek papíru zapsala stránku a číslo úkolu v té učebnici.
Nebyl to volný papírek. Byl to zpod jiných papírků vyčnívající kousek jeho vzorně střídmě a úhledně popsaného učitelského diáře.
Dívala jsem se na to a mlčela. Bylo mi hnusně. Věděla jsem, že po všem, co jsem předváděla předtím, už nikdy nemám šanci vysvětlit, že tohle už nebyla schválnost, že to byl fakt jen a jen můj omyl, moje zbrklost... Věděla jsem, že celé jsem to jedním tahem prohrála.

Všichni odešli, měla jsem ještě rozbalit balík. Jako v práci. Podlouhlý balík něco jako maxi traverza ve tvaru "u", prý někde v ní by měl být balíček peněz. První kus obalu jsem rozštříhla nůžkami, ale papír byl jemný, tak dál jsem ho už trhala jen rukou. To se prostě strčí prsty až po palec pod ten nastřižený papír a pak už se jen jede a jede...
A pak  ucuknutí.
V cárech papíru v tom učku ležel had. Šedobílý, blavorovitě tlustý, nehybný.
Byl mrtvý.
Bylo mi hnusně.
I když byl mrtvý, bylo mi hnusně. Protože tam byl.

Ty peníze jsem našla. V bílé obálce. Čistě bílé. Odevzdala. Komusi. Nevím, kdo to byl. Vím, že jsem už byla velmi, velmi unavená a chtěla jsem už jen jedno, aby na mě byl hodný. Aby byl rád, že jsem mu ty peníze dala, a ne aby si ze mě utahoval, aby do mě rýpal, že se diví, protože by nebyl čekal, že je najdu, natož odevzdám. Jasně, že je odevzdám...
Natáhla jsem k němu ruce, Podívej, takhle to myslím, všecko takhle myslím, doopravdy, fér...

Ty ruce mi rozřízl. Nožem. Obě ruce jedním tahem přes obě dlaně, od kraje ke kraji se řezy otevřely a krev zalila všechny prsty, ještě se u toho pousmál, Tohle ti patří, o to sis říkala...

Položila jsem se na záda, ty ruce dlaněmi nahoru volně vedle sebe teplé krví, jen tu jsem vnímala, uklidňující řinoucí se teplo z rukou, úlevu z něj, když mi sáhl mezi nohy, od pasu dolů mě měl nahou, nebyl mi nepříjemný ani příjemný, jen prostě byl a dělal mi to, moje byly jen ty ruce...

Jen ty ruce...
A had byl mrtvý.