Co si pamatuju, tak v paneláku jsme s tímhle neměli problémy. V chalupě na vsi je to děs. Týden poté, co se počasí zhouplo do mlh a řezavé vlezliny, sundala jsem mucholapky, za další den se počasí znovu zhouplo - a ze sluníčka se do baráku krom myší všema škvírama stěhuje též rozličný hmyz.
"Hmyze, já tě dostanu!" vyhrožuje mladší kluk, evidentně nadšený, že je zas proč popadnout plácačku. Masařky bzučí kolem hned dvě - blbej zvyk otvírat okna. "Hmyze hnusnej, uleť, nebo to bude tvoje smrt!"
Smažím palačinky a jen uhýbám hlavou, aby to nebyla smrt moje. A tiše doufám, že synáček netrefí tu mouchu nahoře na lince, páč je to akorát tak nad miskou s právě našlehaným tvarohem. Koukám pátravě - dobrý, ulítla... Mladší je ale všímavej, ten pohled mu neušel. Jen si ho trochu jinak vysvětlil. "Já ji trefil, mami..." - "No jo, vidím." Masařka si pobzučuje vyhlídková kolečka u stropu. "Víš, já ji poranil, aby nemohla přistát, podívej, teď bude muset furt lítat, až se ulítá k smrti." A hrdě odsviští do předsíně za zvukem další oběti. "Hmyze, ukaž se a prchej, jsem tvoje smrt...!"
Pálí se mi palačinka. Bude k večeři o jednu míň, ale nejsem schopná ji obrátit. Směju se do tvarohu.
Dětské úvahy, popsané milující mámou, jsou vždycky dojemné.
OdpovědětVymazat