Ty peníze potřebuju.
Ale nepotřebuju se zabít. V neschopnosti vnímat realitu. Reagovat.
"Jedu odpoledne do Tesca. Chce někdo se mnou? Třeba koupit ty rukavice..."
Velkej ne, ale malej se tak moc těší na výlet s maminkou autem, že sám bez připomínání polknul kinedryl ještě před obědem. Radši mu neříkám, že si ho s sebou beru jako záchranný lano.
Záchranný lano jednoho hlásku. Pod kterým mozek nevypíná, jako vypíná pod vším ostatním, pod nevypnutelnou kulisou šumů, hluků, zvuků cizích...
Mizerně snáším šum těchhletěch nákupních středisek. Co se do člověka zakousne už na parkovišti a nepustí...
Hlas v něm zaniká. I ten vlastní, i ten záchranný. Lovím ho očima, že nejsem sama... Spolknutí do pasírovacího procesu velkoobchoďáku, zahlcení šumem hlasů a zvuků, slepených dohromady kulisou odevšad a odnikud bez přestání se vtírající muziky, ztráceli jsme se v meandru regálů jeden druhýmu a zase se nacházeli...
"Nehraje to, mami..."
"Určitě hraje, koukej, tady to musíš zmáčknout..."
Vypadal legračně, u těch kovově lesklých, v prostoru trčících monolitů, připomínajících tři futuristické laťky od plotu. Se sluchátky na uších hlavu jako marťan, soustředění pilota raketoplánu před startem... Přepnout, tohle se mu nelíbí, sundat sluchátka, popojít, nasadit vedlejší sluchátka, zmáčknout...
Obešla jsem sluchátkový plot z druhé strany. Nasadila obří sluchátka (poprvní v životě) a zmáčkla.
Ehm... Až do toho zmáčknutí jsem si myslela, že 1+1 hraje Divokej Bill. No nic... Projíždím stopy...
Některý písničky jsou dobrý kdykoli, některý jen někdy. Když mi začla hrát do sluchátek tahle (jestli si ji chcete pustit, pusťte si ji teď), dívala jsem se zrovna na malýho na protější straně. A on na mě. Dvě světýlka v očích...
Odevšad a odnikud bez přestání mozkem probíjející šum ztichl v dálce, do reality se prořízl jen jeden jediný zvuk. Krystalově čistě.
Svět se odstřihl.
Byli jsme jen my dva a jedna písnička, na pozadí světa.
Film.
Tak tohle je ono. To, co mi bylo vždycky líto, že ve skutečnosti nejde zažít. Že člověk vždycky slyší všechno, musí, i když by nechtěl, i když si myslí, že nevnímá, tak vnímá, neoddělí nic, ani zvuk vlastního pohybu... Že nejde zbavit se šumů...
Že nikdy nejde být uvnitř i venku současně.
Jde. Chvilku jsem tam byla.
S ním.
Vraceli jsme se domů potmě. Prcek po kinedrylu a únavě z nakupovací extáze usnul, než jsme stihli vyjet z města. Ale já už záchrannej hlásek nepotřebovala.
Vezla jsem si ho domů, se mnou, tak, jak jsem si nás chytila tam ve sluchátkách.
Díky Ru,hezký povídání, zase jednou jsem si uvědomila, jak moc mi budou chybět kluci až vyrostou. Ne, oprava, vyrostlý už jsou.Až odejdou.Takovéhle okamžiky zůstávají.Alespoň doufám :o)
OdpovědětVymazatkaždá písnička, každá hudba je někdy lepší, někdy horší. Podle nálady, rozpoložení. Někdy rezonuje s celým tělem a duší, někdy placatě sklouzne po svršcích. Hudbu dělá z 90% posluchač.
OdpovědětVymazatto si taka zla soferka alebo ma maly taky blby zaludok ze potrebuje kinedryl? stretol som sa s tym akurat u niektorych zenskych
OdpovědětVymazatMarkoffe, neopruzuj a bez se zeptat maminky co jsi delal jako decko. to snad neni pravda, jaky ty jsi opruzovac.
OdpovědětVymazatSugestivně popsané. Jako bych to zažil... písnička je moc pěkná, díky.
OdpovědětVymazatOdkaz na tu písničku je někde v polovině článku, takže poprvé jsem ho četl zpoloviny bezhudbově. Vzhledem k tomu, že nějakou divnou náhodou trvá píseň přesně tak dlouho jako přečtení celého psaní, jsem dostal zpátky na začátek a vnímal ho podruhé jinak. A myslím, že správně. Přestal jsem vnímat okolí a zůstal jen text a hudba ve vyhovujícím souznění. Asi si pocit díky tomu dovedu představit...
OdpovědětVymazatNo tak ted jsem si poslechla konečně i písničku a hodilo mě to úúúplně jinam...ale tam je taky krásně :o)dík
OdpovědětVymazatMoc hezký, cítím to hodně podobně jako Wu. Jakobych tam byla :)
OdpovědětVymazatOsobně jsem nikdy neposlouchal v obchodním domě. Už si kolikrát připadám jako šílenec a být ještě větší :D
OdpovědětVymazatVal (1) - taky doufám, že zůstanou. :-)
OdpovědětVymazatFousek - jsou i písničky, co mě vemou dycky, spolehlivě. Jako třeba ten TR od Poutníků.
Markoff - jsem příšerná šoférka, přímo postrach silnic, prostě typická ženská za volantem, na to vem jed! :-))
Wu - taky díky. (I ostatním. Koneckonců i rýpance od Markoffa beru, jakože mu to stálo za to, aby si rýpl. :-)
Jirka* - neměřila jsem, váhala, kam ten odkaz dát. Možná měl být radši na začátku, ale už nechám. Tak jak bylo chronologicky. :-)
Mistr - nepřipadám si jako šílenec u věcí (činností), co mě těší. :-)
Ten den blbec, doprovázenej chutí zahrabat se pod zem, mám dneska. Začalo to dopolední poradou, pokračovalo odpoledne sousedkou, která mě přiměla zastavit rekonstrukci kuchyně, protože jí nemůže spát dítě, a pokračuje to večer v drobných schválnostech. Chtěl jsem jsem si k tomu postup pustit podcast, ale uslyším vždycky jen tři akordy a konec :-)) /rezignovaně/
OdpovědětVymazatSnad tedy je všechno už na dobré cestě, když se tu objevil nový článek.
OdpovědětVymazatKorneli, nezahrabávej se pod zem,ještě prosím ne:)
OdpovědětVymazatZítra je další a úplně nový a jíný den...
To je tak napsaný, tak podložený emocemi, že mám pocit, člověče, Ruliso, :-), že jsem to prožilá já. Nemohu k tomu nic moc dodat.
OdpovědětVymazatBohužel, písnička mně nejde přehrát, nevím proč. článek je moc krásně napsaný, pro mě už jen dávná a dávná připomínka něčeho.Ale to krásné povídání člověka úplně dojme. Moc dík.
OdpovědětVymazatZ práce mi to taky nejde. MSIE.:-(
OdpovědětVymazatjj - bez dětí to není ono, jsem rád, že je mám, i když už oba velcí. A článek je bezva, díky.
OdpovědětVymazatRulisoMoc hezky napsane, citlive...
OdpovědětVymazatMimochodem pisnicka dobra, sluchatka do usi, zavrit oci, zmizi svet, bezi film, zpomalene zabery... At to nikdy neskonci...
Ruliso...aniž by jsi to měla v úmyslu. Zlidštila jsi mi Tesco.
OdpovědětVymazatDíky za komenty.
OdpovědětVymazatI za neúmyslné efekty. :-)