(Optimalizováno pro černobílé monitory)

6. 4. 2008

Pche

Galantní muž má brát ženě tašku.

Je to pár dní zpátky. Ponocování u počítače, ráno nedospáno, dopoledne lítání po městě, pak na maštal, tam trochu delší náročnější ježdění, pak odrbávání boxů ocelákem před bílením, večerní stání u sporáku... Před půlnocí pád do postele s únavou, v níž člověk už ani nemůže úplně usnout. Ruce nohy oči olověně mrtvý, ale hlava v polovědomí, kterýmu se myšlenky, představy a věty točí a bzučí jako motorek ventilátoru nevypnutýho počítače. Natvrdo zadřenýho počítače, počítač, co neodpovídá, ale ani nezhasne.... Trojhmat nezabírá... Pokolikátý už, poslední dobou... Hloupnu, nemůžu se rozhýbat, přinutit nic duševně náročnějšího dělat a jsem čím dál unavenější...

Taková únava. Co nahání strach. Že se z ní člověk neprobere. Že je to ono. Jo. Je to ono. Problesk poznání. Je to ten stav, ve kterým lidi, vědomí si nepřemožitelné tíže sama sebe, přestávají chtít. Cokoli. Chtít být. Chtít žít. Ve kterým se smíří. A čekají, až to přijde...

Tak brzy to vím. I když - je to brzy? Ve středověku se pětačtyřicetiletým říkalo Ctihodný kmete a ve čtyřiceti se běžně umíralo. V genech máme všechno... - Sáhnutí děsu. Takhle brzo už se to člověk dozví, takhle brzo po něm sáhne poznání smrti. Už je to tady. Těsně po čtyřicítce. Tak brzy...

A nebo...?

Tu únavu přece znám. Není tak nová. Přece ji mám odjakživa. Takhle od malička jedu, naplno nadoraz bez schopnosti přibrzdit a pak naráz - smrt. Jenže - když mi bylo deset, patnáct, líbilo se mi to propadání do smrtelné únavy. Jako cesta do zážitku cesty mimo tělo, s myslí volnou, dadaisticky tvůrčí... Zajímavou ke studiu... Když mi bylo dvacet, pětadvacet, radovala jsem se z toho, že jsem svoje tělo takhle naplno vytížila, že jsem naplno užila dne a že žiju tak, jak mám... Když mi bylo třicet, pětatřicet, chrochtala jsem si v tom jako v sladce splněným vysvědčení, že jsem si zase o kousek zpevnila porodama přec jen trošku povolený těéélo, že na sobě makám a že sebetýráním až masochistickým zaháním ne příliš uspokojivou realitu a líp se vzdaluju někam jinam...

A ve čtyřiceti je to pro mě důkaz, že cestuju ke smrti.

Proč.

Protože vím, že je mi čtyřicet. Kdybych to nevěděla, neumírala bych. Jak prosté. Cestovala bych do jiné dimenze. Radovala bych se z naplno prožitýho dne, z posilování těééla, úplné tělesné očisty pro další den... Kdybych nevěděla, že je mi "už" čtyřicet, kdybych nevěděla, co všechno má ve čtyřiceti být a co být už nemá...

Rozum je někdy velmi špatný rádce.

A muž má brát ženě tašku.

Dneska brala tašku žena muži. Z ruky natažené vzhůru k půdnímu oknu, rukou nataženou z toho okna dolů. Dvoutisíckrát pětisetkrát. (Malý test - Odkud je to původně, to s taškou?) A kupodivu nejen že nepadla únavou, nevypadla z toho okna, ani nenechala padnout žádnou tašku na hlavu onomu muži dole, ale ještě navíc si to krásně užívala. Ten pohyb celým tělem. Zhyb a švih a přesun a zhyb... Rytmus souhry. Pohyb, co rozdejchává a dodává energii, k jetí až nadoraz, až za hranice nadorazu. S gustem největším. Rádio k tomu hrálo, tak se i zpívat při tom rytmu dalo, a slunko hrálo taky, šňůrama světla nataženýma skrze díry v té staré střeše, co to má už spočítaný, a ti na půdě vzádu občas ani nestačili odebírat...

Smrt? Stáří? Hovno, pane hrábě.

Děte někam s rozumem. Šmejd jeden alibistická, vnucující nápovědy podle ještě debilnějšího algoritmu než MS Office. Nic víc.

(Ale napsat to musím dneska, páč zejtra možná budu ráda, když tou haksnou nakliknu myš. :-))

34 komentářů:

  1. Ať žijí duchové.
    Nejlepší důkaz toho, že ten život máš ráda a stále ho umíš žít. Jinak by tě to nemohlo napadnout, zpěvačko :-)

    OdpovědětVymazat
  2. :-)Jestli máš (malým testem) na mysli film \"Ať žijí duchové\", tak vím... dodnes nedostižitelný, hlavně kvůli hudbě (viz odkaz):)
    Ale jinak...střecha vždycky byla... je pojem. Historická událost, měřítko. U nás se dělí události na obdobé před, anebo po... střeše. Takže možná proto ty myšlenky. Očišťující pocit. Gratuluji, tenhle stav ála \"Hovno, pane hrábě..\", stojí zato :-) Mimochodem... kdo byl na té druhé straně? Muž? Tak taškové pravidlo zůstalo dodržené aspoň zčásti, nebo ne? :)

    OdpovědětVymazat
  3. heršvec... to mám z toho, že ty komentáře (a odpovědi na otázky) píšu tak dlouho...pak mě každej předběhne :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Na druhé straně bylo podobojí, vlastně podotrojí, páč to nosili dálejc. :-)
    To zas byla koňoakce, jednou, teda zatím první díl, vytahat tašky na půdu, aby se mohly vrátit půjčený vleky. Ale než se ještě doshazujou starý tašky, dolaťuje a dopokrejvá, tak začnou pomalu sena... A to mám ještě bílit, páč jsem se k tomu neprozřetelně zavázala jako k dani za zisk většího boxu pro svou březulu.
    Tady se jen mládne, asi... :-))

    OdpovědětVymazat
  5. A pochvalu máte oba! :-))

    OdpovědětVymazat
  6. Jo, a zpívání je nejlepší barometr. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Hezky napsaný, úplně se ztotožňuju. Možná by bylo dost zajímavý, kdybychom neměli v občance a v hlavě ten rok narození, a byli v nevědomosti kolik nám to vlastně je.. Neviděli se v zrcadle.A chovali se tak jak se cítíme, nepřemýšleli, jak se to hodí k našemu věku :))
    Jestli se mi něco daří, tak asi tohle. Dost často vůbec nemyslím na to kolik mi je a chovám se tak, jak se zrovna cítím a okolí mě neodradí. Jestli si někdo myslí, že to, či ono není přiměřené, je mi to jedno..vidí to tak on, ne já :)

    OdpovědětVymazat
  8. Výstižné, vtipné a živoucí.Také se tak občas cítím, skoro mrtvý.
    Ale zase se to zhoupne a užívám si - to uvědomování si vlastního těla, když únava odplouvá a já vím, že ještě žiju ,-)

    OdpovědětVymazat
  9. Gombo, to je až druhý užívání si. To první je užívání si, uvbědomování si vlastního těla v akci. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. jen počkej - Bude hůř :-))))) Ne,ne, Ani/7/ má pravdu, není to v letopočtu :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Taky se pridavam k Anine, ke komentari 7. Nejlepsi je zapomenout kdy jsme se narodili.

    A obcas provetrat a procistit vsechna loziska uplne nadoraz. Neco jako servis :o)

    OdpovědětVymazat
  12. Radu,myslíš jako \"garančku\" u auťaku? To říkám když jdu na gyndu a k zubaři :-)) Já vím..trochu vedle :-) pardon.

    OdpovědětVymazat
  13. No však tak nějak (ad 7) byl ten článek myšlenej. :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Ru, pokud sis nespletla číslo kom. tak to jsem ráda, že jsem taky někdy v obraze a ne mimo mísu :)))

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj Ani,Ty se pamatujes? Jo, je lepe a radostneji a snad to vydrží. Dlouho jsem nemela ani chut otvirat internet, všechno mi připadlo tak nějak o ničem ve srovnani se strachem o vlastniho potomka...Ale už si zase na Vašich myšlenkách občas vesele zacizopasím :-)

    OdpovědětVymazat
  16. Val, upřímně, ve srovnání s ledasčím je to o ničem. :-) Bereš mi vítr... trošku, trošíčku. :-)

    OdpovědětVymazat
  17. nooo, ja to reknu natvrdo. At vyklada kdo chce co chce o vnitrnim pocitu vecneho mladi a ja nevim co jeste. Baba v prechodu neni zadny diblik k zulibani. A je i dobre kdyz si toho je vedoma. Alespon pro me je lepsi vzit jasne na vedomi fakta, ze je to tak jak to je a ze to neni jinak.

    OdpovědětVymazat
  18. Ru, ale to nechci, nic nikomu brát. A už vůbec nee vítr, ten nese vždycky něco nového (pokud to teda nejsou zrovna auta a baráky) :o) Je mi tu hezky, ale občas (nebo často?) na vas nestačím, anóbržto ne všemu úúúplně rozumim :o)

    OdpovědětVymazat
  19. Val - No, já to možná vysvětlím večer. Už se odhodlávám několik dní. :-)

    Radko, neboj, tak to myšleno nebylo. Ony klouby a zrcadlo zas úplně zapomenout nenechaj. :-)

    OdpovědětVymazat
  20. \"Baba v přechodu není žádný diblík k zulíbání\" :o))))))) tak to nemá chybu.

    OdpovědětVymazat
  21. Val,jasně, že pamatuju, zbytečně se podceńuju, že už mi pamět neslouží:)
    Tak to držím palce, ať ten lepší stav se zasekne na hoooodně dlouho.

    OdpovědětVymazat
  22. Teda pravda jeste v prechodu nejsem, ale baba po 40 podle mne muze bejt kus, muze byt k zulibani a nemusi bejt nutne diblik, ne? A hlavne... uz ma ty zkusenosti, coz ji lecktery diblik muze zavidet. :oD

    OdpovědětVymazat
  23. Já bych se přimlouvala za to, že ženská po čtyřicítce může bejt skvělej koktejl životem již prohlédnuté moudré dámy se stále ještě k zulíbání křehkou dívčí duší.
    No uznejte, nezní to krásně? :-)
    Teo, ty drž zobák! :-)))

    OdpovědětVymazat
  24. ano, zní to krásně.

    OdpovědětVymazat
  25. [27] Zajisté... no comment. Je to tak sprívně? :P

    OdpovědětVymazat
  26. Ano ano, pochvala pro oba, zcela správně. :-)))

    OdpovědětVymazat
  27. Ano - to sloveso \"zní\" (potažmo \"nezní\") tam hraje skutečně klíčovou roli... :-)))

    OdpovědětVymazat
  28. Ru (27) ahaaaaaa, tak tohle měl na mysli ten 30tiletý co mě oslovil a já ho poslala do háje...at si dělá srandu jinde :-)))))))) ...Nebo chtěl prachy na vlak? Teď už fakt nevím..Hezký víkend všem.

    OdpovědětVymazat
  29. Aktéřice, vopice, jen počkej, vono na tebe taky dopustí!
    Val, nejlepší je některý věci vědomě nevědět. :-))

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.