...chlapům po hlavách...
Ohlížím se. Dívám se, srovnávám, hledám společný znak. Podle čeho jsem si vybírala chlapy. Ohlížím se a vidím - jak vzhlížím.
Tedy, úplně na začátku, s dušičkou maličkou (byť bojovnou pózou velikou)... A pak omámená a hrdá, že TÁÁKHLE VELKEJ CHLAP má pro mě vedle sebe místo...
Jeden velkej, druhej, třetí - se zmenšovali. A najednou nestíhali. Oni mě. A pak se jen smutně dívali, že jako nechápou, proč...
Popravdě, taky jsem moc nechápala. Jen ten pocit si pamatuju. Že to místo, co pro mě ti velcí měli, je čím dál těsnější, že už tam vlastně ani žádný místo není, že jsem jím prorostla jako tričkem po starší ségře a už se do něj nemůžu vejít, zoufale opatrně v něm hýbu rameny a bojím se narovnat záda, aby neruplo, ale tak strašně bych chtěla, narovnat se, zvednout ruce, prsa vypnout a hýbat se... Jak to udělat, kudy z něj ven, když praská ve švech...
Když je člověku -náct, roste rychle. Pak už ne a začne si myslet, že už by teda moh mít šatník, z něhož se nevyrůstá.
A přesto, třeba po letech...
Další chlap a další skok... Hodně velkej... O celý leta... Někam úplně jinam...
Nevím přesně, jak jsem si dřív vybírala chlapy. Jen mám pocit, že vylučovací metodou. Aby bylo možno k nim dorůst, ale abych se jich nebála.
Zvláštní zjištění, že těch, co jsem se kdysi bála, se dneska už nebojím. Že už nějaký čas nemám pocit, že by mě nějaký muž děsil jeho vzdáleností ode mě, nade mnou, že bych nějakému nesahala po paty.
A zjištění, že žádný z těch, co jsem víc či míň potkala, nebyl špatně. Každý z nich byl tam, kde tehdy měl být, takový, jaký měl být. S každým, skrze každého, dík každému jsem poporostla. Ne od pat, třebas od pasu či od ramen...
A pak se mu odrazila od hlavy a šla dál.
Ale kam? Že by k tomu, až nebudu potřebovat růst skrze ně?
Každý šplhá. Tedy ti, co na to mají. Ti, co mají schopnost a možnost. A ten, kdo už neroste skrz nikoho, tak udělal kompromis sám se sebou. Buďto z důvodu pohodlnosti, protože mu připadá zbytečné vyvíjet stejnou činnost stále znova a znova, nebo z neschopnosti a přežívá tedy někde v oblasti kotníků až kolen ostatních. Takže já v tom vidím jednoznačný závěr: \"Šplhat, prorůstat a přerůstat dokud chci a mám tu možnost...\" ...8^)
OdpovědětVymazatOno slovo šplhat nezní moc dobře, i když na něm nic špatného není. Já bych použila slovo růst. Myslím si, že je to nezbytnost. Špatné je, když člověk si myslí, že ten druhý je hodně velký a pak zjistí, že viděl jen růžovými brýlemi, že opak je pravdou. Řešit to je těžké, když už je jaksi pozdě. Ve vztahu by měla být úcta a obdiv vůči alespoň nějaké vlastnosti toho druhého.
OdpovědětVymazatAle růst člověk musí, neustále, jinak život promarnil (myslím všechno ve vztahu k partnerovi).
Ruliso, do haje, to je presne ono. \"Aby bylo možno k nim dorůst, ale abych se jich nebála.\" Asi jeste nejsem tak daleko, abych byla vetsi nez kdokoli z nich, ale tyhle pocity prozivam taky. Vzhlizet. Dokud je kam. A ono casem vzdycky prestane byt.
OdpovědětVymazatDva, každý v něčem lepší, dovednější, schopnější, vzájemně se doplňující a prorůstající, spolu víc než jeden skrze to co znají, co umí, co prožili. A když jsme se rozešli, kus toho druhého jsme si každý odnášel v sobě - nádherný kus nádherné bytosti, kdesi uvnitř navěky zarostlý a nevydělitelný, oba bohatší než dříve. Bez šplhání, nestíhání, nechápání, bez odrážení od hlavy.
OdpovědětVymazatctu si prispevek a nevim, co si mam pod tim predstavit:o) Moc tomu nerozumim. Partner je pro me neco jako pritel. Nedokozu si predstavit ze bych si vybirala pritele dle jeho mimoradnych schopnosti ci kvalit, pak bych tyto vlastnosti ci kvality od nej prebrala a pak ho opaustila abych mohla najit nekoho jineho s jinymi vyjimecnymi vlastnostmi, ktere bych mohla prebrat.
OdpovědětVymazatAnebo je druha moznost, ze si vybiras partnery plna iluzi. Az ty iluze stratis (dorostes je) tak te jiz nezajimaji a opustis je. Ted jiz nedokazes jen tak lehce propadnout iluzim a tak je porad tezsi najit nekoho kdo v tobe vzbudi pocit velkoleposti a tim i zamilovanosti.
(5) Obojí může být. I když ad a) nešlo o nějaké konkrétní kvality. Spíš o poznávání lidí a sebe jejich prostřednictvím.
OdpovědětVymazatA ještě jedna věc. To \"odražení se od hlavy\" bylo i tam, kde jsem neopustila já.
ruliso, kazdy clovek a kazde poznani je obohacenim.
OdpovědětVymazatPouze ta formulace clanecku me trochu zavani vypocitavosti. Pokud krava jeste doji, tak ji podojime. Az bude vydojena pujde na porazku :o) Ale vim stoprocentne ze tak to mysleno nebylo.
nejen chlapi pomáhaj růst. je dobrý si takhle i vybírat kamarády. nevím, jestli přátele se dají vybrat - myslím, že ti prostě přijdou. ti, který jsou blízko, pomáhaj růst nejvíc, nejvíc dávaj a taky nejvíc bolej.
OdpovědětVymazatšplhat se mi víc pojí se slovesem šlapat. proto píšu \"růst\".
Bos: Asi jsi to vystihla. Protoze podobne jsem to u nekterych setkani citila i ja. Nezavisle na pohlavi. Pocit intenzivniho obohaceni a touhu sdilet. Az bylo vzajemne vse vymeneno a sdeleno, vztah se postupne staval mene intenzivnim. Ale vazba zustala naporad.
OdpovědětVymazatRadko, teď jsi na to kápla. :-) Některá ta odražení se byla skutečně šplhání (mám špatný svědomí ve dvou raných případech). A některá... - Pamatuješ, jak jsi se podivovala, proč dál udržuju kontakt s nějakým bývalým? :-)
OdpovědětVymazatTak nad tímhle jsem dost přemýšlela, abych to nepochopila úplně jinak.Já těch chlapů teda fakt zas moc neměla.Ale když..tak až na dva byli vždycky mnohem chytřejší a to mi imponovalo.Ale taky bych neřekla, že jsem jim šlapala po hlavě.Spíš tak, že mi dobrovolně předávali to, co já neměla a tak jsem s každám z těch chytrých něco vyzískala do svého mozečku.I od chytrých přátel-chlapů jsem něco pochytila.
OdpovědětVymazatMá tam být šplhala-ne šlapala,to už by bylo silný kafe.
OdpovědětVymazatAnino, a vlastně všichni: Šplhám, jako že lezu výš. Jo, kontroverzní formulace. Trochu schválně, pod dojmem úžasu, když jsem si to \"schéma\" uvědomila. Ale pořád to tak trochu cítím. Dá se to samozřejmě napsat (pojmenovat) jinak. Decentnějc, jemnějc, hladčejc, ušlechtilejc. Růst, pochycování něčeho, předávání, optimálně vzájemný...
OdpovědětVymazatZ čistě mýho hlediska - šplhám po nich. Z hlediska obou stran - možná i oni po mně. Doufám, že jo. Přála bych si to. Aby to tak i u nich bylo. Aspoň někteří to tak snad i vidí(-ěli). Píšu šplhám, protože pohled všech s jistotou neznám. Šplhat výš - měřeno jen rozdílem počáteční a konečné výše šplhajícího.
Možná to šplhání a odraz od hlavy navozuje pocit, že tím toho druhýho člověk zadupává do země. Nemusí.
Ale to záleží hodně i na tom druhým. Jak to chce vidět. A co si z toho chce (chtěl) vzít.
Ru:jasně,co jsi tím chtěla naznačit jsme myslím pochopili tady tak nějak stejně a o to jedno slovo tam extra nejde, každý si to nazve podle toho jak mu to sedne :o)
OdpovědětVymazatJo. A teď konečně k tý poslední větě - o došplhání se do fáze, kdy hlavním měřítkem výběru chlapa už nepotřebuje být, aby se po něm ženská mohla vyšplhat výš.
OdpovědětVymazatTak to jsem vedle jak ta jedle.Od hloupějšího není co přebrat o co by člověk stál,ty chytřejší mě pomáhají se jim možná i kdyby malinko přiblížit.což vítám.Ale ještě nikdy :o( jsem neměla pocit, že bych přerostla chlapa,co se mi jevil hodně inteligentní.Ale spíš se mi to pravděpodobně stalo u některých přítelkyn.To,že já ještě měla co říct a ony už ne.Ale nijak mi to nevadí, jsem jaká jsem..Asi nejsem dostatečně ambiciozní,což ale neznamená, že o nic nejevím zájem a nejsem zvídavá.Myslím,že ani nemám prostě potřebu toho chlapa přerůst.Asi mi vyhovuje pokud je na tom líp,než já.V opačném případě by mě to docela vadilo.No,každej jsme nějakej.Trochu jiné je to v zaměstnání.Pokud zjistím,že tam jsem v něčem na tom lép.než kolega, mám upřímnou radost,tam ty ambice občas vylezou.Ale ted koukím,žes chtěla slyšet něco jiného,když tak napověz,jsem trochu ted mimo...
OdpovědětVymazatAha... Ani, ono to není jen o inteligenci (u mě dokonce možná až někde jako vedlejší efekt). Osobnost je daleko víc než jen IQ.
OdpovědětVymazatČímž nechci říct, že bych si nepřála, aby chlap vedle mě byl inteligentnější - to zas jo :-) nebo aspoň tak zhruba nastejno. :-)
Ale je spousta jiných věcí, v nichž občas človíček potřebuje došplhat. Třeba i proto, aby mu ta inteligence k něčemu byla? :-) (A naprosto nemyslím kariéru.)
RU-tak to já osobně nekoukám na fyzickou krýsu,stačí nějaká pžitažlivost a ta zase nebude pokud by vypadal nějak odpudivě.Potřebuji samozřejmě aby mě měl rád, takovou jaká jsem a fandil mi v mých ev.aktivitách,a neomezoval mě.Strašně potřebuju pohodáře,ta pohoda je pak i ve mě.Chci v něm mít přítele,partnera,chci mít o tom vztahu pravdivou představu a to i tehdy, nebyla -li by pro mě úplně ideální.Potřebuji chlapa pro něco obdivovat a ne ho vodit za ručičku.Samozřejmě je mi bližší citlivý, než nějaký hulvátA konečně i já potřebuju být trochu opečovávaná a vědět, že je něco co ho na mě přitahuje.Asi takový obyčejný věci a přesto se jich tak často nedostává.Tak já bych se asi nejspíš došplhávala k pohodovýmu chlapovi, potažmo vztahu.
OdpovědětVymazatAni, tak teďs popsala ideál většiny dívek a žen. :-)))
OdpovědětVymazatAle vážně - došplhání k pohodáři...
Tedy má to být někdo, kdo je pohodář sám o sobě, protože ty sama o sobě nejsi , potřebuješ k tomu jeho, jeho pohoda se přenáší na tebe. To je ono. Akorát že došplhat k němu (či přes něj, tak, jak jsem to myslela) znamená skrze něj došplhat v sobě k tomu, že budeš umět být pohodářka i bez něj. Že ho k tomu nebudeš potřebovat.
Je to jen příklad, to pohodářství je hodně velký sousto najednou, má spoustu šplhacích mezistupňů. Ale tak nějak to v principu funguje.
Ru; jojo,možná trochu jak z červený knihovny,kterou jsem nikdy nečetla snad jedinkrát jako úplní tele a to mi stačilo..Stačilo,protože jsem viděla jak to chodí se vztahama v mém okolí.Ano,pro svoji pohodu potřebuju pohodáře, protože nepotřebuji cítit věčný dusno a mít z chlapa nervy.Až mě nějaký dá dostatečný prostor a čas ,myslím ten pohodář, tak mám v plánu se skrze tu jeho pohodu, co se přenese i na mě ,se došplhat i k té své.Ale máš pravdu je to na delší trat-mnoho mezistupnů,ale znám takové co k tomu dospěly,nebo to alespon tak vypadá a samy to říkají.
OdpovědětVymazatRu:ale neber to ale jako jednostranný využívání protože jsou zpětný vazby a akce vyvolá reakci atd.a pokud já tu pohodu a vše co z ní plyne vycítím,dávám ji zase zpět\"do placu\".
OdpovědětVymazatA čím dál tím líp a víc.
Jo. A teď pozor, změna:
OdpovědětVymazatK dané \"potřebnosti\" se dá došplhat i za pomoci chlapa, který je v tomto právě opačný. Ale je to podstatně bolestivější.
A další zrada (ode mě):
Šplhání v dané etapě bývá dokončeno, až ten chlap už není. Asi jako bys lezla a lezla, ale vlastně nevěděla, jak vysoko skutečně jsi, dokud nepřehmátneš nahoře z lana na traverzu a nepodíváš se za sebe, dolů. Teprv až když z toho lana (šplhacího vztahu) vyskočíš (jedno, na čí přání), jako by to nastřádaný v tobě doklaplo, dosedlo tam, kde je potřeba.
To je guláš, co? :-)
Dokud se držím lana, drží lano mě.
OdpovědětVymazatTo teda je guláš a pěkně zamíchanej.Ake zase každý prostě není od pžírody pohodář.No,kdybych byla a stíl by mi jinak za to ,asi bych i šla do té těžší bolestivější cesty.Ale mám už to trochu vyzkoušený,jsem ten klasickej typ ženský co sama potřebuje cítit jistotu a ochranu v mužském objetí,no prostě nemám na to dělat maminku,Tak jak se lano přetrhne, je to pěkně blbý a kde jsme?Zase na začátku a unavené:o)A ještě ve větším guláši.Tak pokud to jde, držme se lana.
OdpovědětVymazatRu:od mládí už jsem slevila z tolika ideálu..sice nerada, ale to bych byla asi věčně sama.Tak se snažím alespon o to,pokud je tam převaha toho lepšího si to pěstovat a chránit,teda pokud lano náhle a nečekaně neprdne.Sama neznám žídný tak ideální vztah, který jsem jsi kdysi vysnila.A pokud se mi tak někdo jevil,jako moc idylicky, pak jsem zjistila, že už je to ikstý vztah a ne dlouhodobý.Tak asi smůla, nejsme holt my ani oni dokonalí a nikdy nebudem.Tak at se neplácáme v guláši a lano at proboha drží.
OdpovědětVymazatA jsem zas u té poslední věty.
OdpovědětVymazatDošplhat se až k tomu, abych šplhací vztah nepotřebovala. Abych neříkala \"Až jednou potkám někoho, s kým budu moct...\", ale abych byla.
Co když teprve pak můžu potkat někoho, s kým to všechno... zúročíme? Využijeme?
Tuším, že je to ten stav, kdy se už vůbec neřeší nejistota, aby mě ten druhej bral takovou, jaká jsem, a aby mě neomezoval. Je to zbytečný, ta potřeba mít to dotahovaný od druhýho po laně tam pak už není. Stav, kdy jsem došplhala sama k sobě. Dozaklapaná v tom, jaká jsem, jsem taková, že jinak mě brát moc nejde, a když mě tak někdo nebere, rychle to poznám a stopnu si ho opodál od těla, ale pro mě osobně se tím nic moc nezmění. Je to jeho problém. \"Ber, jak leží, nebo nech být, dělám to stejně.\" :-)
Ru:tak tak takový blažený stav je samozřejmě nejideálnější a taky bych ho vítala.Musí to být krásný pocit svobody a soběstačnosti.Snad znám i pomálu takových lidí ,ale žijí ve stylu \"singl\".Oni nikoho nastálo k sobě nikoho nepotřebují.Nechtějí taky žádnou \"brzdu\" za kterou považují \"běžný\" vztah.Většinou si užívají života jak se jim zrovna chce a tak jim to vyhovuje i s tou polosamotou.Nic proti tomu,oni si většinou potřebují jít za svými sny.No, ale to není můj případ a už se těžko předělám.:o)
OdpovědětVymazatAni, šestadvacítku jsem smolila, když tam poslední tvý dva příspěvky ještě nebyly. Tak k nim:
OdpovědětVymazatTaky nejsem od přírody pohodář, potvrdili by ti to všichni, co mě už aspoň pár let znají. :-) Ale dá se tam doškobrtat. I bez chlapa. V tom ti tvý kamarádky nekecaly.
Tu těžší a bolestivější cestu si asi nikdo nevolí záměrně. Ta se prostě vyvrbí. A ty po ní buď někam dojdeš, nebo tě to srazí zpátky. Tak jako to přetržený lano. Nikdy, ani po přetržení, jsem nebyla zpátky, natož níž. Vždycky vejš. I když unavenost... Jo, hrozná. Přejde.
Cítit jistotu a ochranu v mužským objetí jsem toužila od puberty celý roky. Jenže - jako lano, co by člověka trvale udrželo - to neexistuje. Tolik jistoty ti nikdo dát není schopen. A tohle moje tvrzení vůbec nevychází z toho, že bych byla maminkovský typ. :-) I vůči vlastním dětem jsem maminka mírně řečeno nestandartní, natož vůči chlapům. Neviset na chlapovi neznamená mu dělat maminku. Ani trochu.
A ideály, slevit z ideálů... Je dvojsečný. Cítit uvnitř potřebu něčeho a smířit se s tím, že to nedostanu, žít ve smutku, že se mi toho nikdy nedostalo a nedostane, je špatně. Taková sleva se stejně dřív či pozdějc obrací proti vztahu. I proti člověku samýmu. Jediná sleva z ideálů má smysl - když to, co cítím uvnitř jako potřebu a současně cítím, že od chlapa se mi toho nedostane, zpracuju nějak jinak. Zčásti třebas nasytím jinde, zčásti nalezením něčeho v sobě přetransformuju do nasytitelnější podoby, v souladu se sebou, ku své vlastní spokojenosti.
(27) Ano. Nesjpíš to je podstata single polosamot. :-)
OdpovědětVymazatRu:nechci zas tolik extrémně jistoty,aby to někoho odrovnalo,prostě tak akorát.Pokud ses tam sama doškobrtala jedině ti to přeju,vážně.
OdpovědětVymazatA jasně, že každé slevení z ideálů se vrací mín,nebo víc jako bumerang.Se vším s tebou souhlasím,jen znám opravdu tak strašně málo lidí,kterým se to povedlo..Až bych tomu úplnýmu ideálu nevěřila.Musela bych být mladší,vědět to, co vím dnes a pak možná bych se k tomu mohla chtít přiblížit a zabojovat o to.Dnes už jsem na tohle trochu unavenější a k tomu je potřeba obrovská síla.Kdysi jsem si řekla,že už nedovolím nikomu,aby mě nějakým způsobem ubližoval a toho se hodlám držet.A ještě, pokud se já sama necítím ideální,nemohu to ani po nikom vyžadovat.
jo a po přetržení lana sice spadneš,ale je fakt, že pokud už jsi do sebe něco absorbovala tak to pak vypluje nahoru a jsi o něco silnější,nebo o trochu víc.Jedna z etap.
OdpovědětVymazat(31) Jo, přesně. :-)
OdpovědětVymazat(30)Úplný ideál - to jako ideál ve všem? :-) Neexistuje, samo. Slevit ze svých ideálů - když to člověk neudělá, zůstane sám úplně, nejen singl, a navíc i hořkej. Ale nejde to udělat tím prvním způsobem, jen tím druhým. Tak jsem to myslela.
Ubližování - kdysi jedna na netu tvrdívala, že \"Ublížit mi může jenom ten, komu to dovolím\". Čímž ale rozhodně nemyslela nenavazovat vztahy. :-) Myslela tím (nebo já si to myslím), že pocit ublížení si způsobujeme sami.
Ru:věčím ti všechno co píšeš.Vidím to asi tak ,že ty jsi hodně silná osobnost,což o mě pár lidí tvrdí taky a já se tak necítím.
OdpovědětVymazatMezi námi ,musím přiznat je asi zásadní rozdíl v tom, že ty stále bojuješ a dobře děláš.U mě je to spíš tak,že už jsem jakoby na něco rezignovala,unavila se tím bojem.No,kdybys o mě věděla víc,lepší bys to zase pochopila.Takže já netrpím,snažím se žít hezký život v mezích možností, ale z mých ideálů zbyly jen některé,co mohly přežít.A neříkám, že nejsou chvíle,kdy mě to zamrzí,ale už je to tak.
Ani, děkuju za uznání, ale ono to s tou mojí silou vůbec není tak jednoznačný. Ani s tím bojováním. Spíš mám pocit, že už skoro vůbec nebojuju. Ve smyslu s někým, proti něčemu... Že si už jen držím pozice. :-) Pro něco, co chci. A nespadnout do toho, co nechci.
OdpovědětVymazatAle snad ti rozumím. Možná nás dělí jen těch pár let, co jsou v tomhle docela důležitý. :-)
RU:tak díky za čas a přeju ti dobrou noc.A nepadej,drž se aspon ty :o)
OdpovědětVymazatJo, díky, zatím dobrý. :-)
OdpovědětVymazatI když - připojením padám imrvére. Odpoledne i s celou elektrikou v celý vsi, z právě dopsanýho článku (neprozřetelně přímo do editace) nezbyla ani čárka. Tak jdu čárkovat znova. :-)
Tak taky dobrou noc. :-)
a vidíš to tak furt? já (eště furt) ne. vidím dva, co si pomohli pošplhnout navzájem.
OdpovědětVymazat:-)
OdpovědětVymazatVidím to tak pořád.
OdpovědětVymazatJen si myslím, že teď už po chlapech nešplhám k odrazu od hlavy.
Spíš si jima doplňuju a rozšiřuju.
I já jim.
Myslím, že už je to fér.
38: jj Jirko*, slávas tobě, tvůj článek mě sem přived :-)
OdpovědětVymazat39: to je vlastně docela fajn .-)