Nikdy jsem netoužila mít dceru.
Věděla jsem, že chci syny.
Nikdy jsem nebyla tak šťastná, jako když se narodil ten první.
Prolomení do prostoru za zrcadlem, z krajiny mlh a skalisek do zahlcení barvami a teplem tropické džungle. Do vyššího levelu. Prostor pro mě. Každý jiný v něm jen host. Každý.
Narodil se první a já byla máma s dítětem.
Narodil se druhý a já byla utahaná máma dvou malých dětí. Vysílená, ztracená sama ve svým prostoru. Tak strašně jsem potřebovala... Jenže co kdo z hostů ví o džungli, kde si každou pěšinu musíte vysekat... Čím dál hlubší, zarostlejší... I ten hlas, volající o pomoc, tam zní jako vytí běsů, co právě ulovily kořist...
Kdysi byl film. Jak holka šla džunglí a v hnisajících ranách po těle jí rostly larvy.
Rozežraná na kost padám někam...
A tam zezdola, zpod úlevy, z ničeho, vidím svoje děti. Jdou opodál, celou dobu. Vyrostly. Pane bože, tak strašně vyrostly... Už dávno je nevleču tou džunglí za sebou, jdou samy... Se mnou, a přece víc spolu, opodál, v bezpečné vzdálenosti od mýho zoufalýho máchání mačetou, v čím dál větší vzdálenosti samy škobrtají...
Dojdu je a je tam světlo.
„Ty seš tady?“ podiví se ten starší a mně se sevře srdce. Možná jsem přišla pozdě. Možná přes všechno, nebo právě proto, jak jsem se snažila, byl pro něj ten můj prostor příliš dlouho jen můj.
„Jé, ahoj mami...“ zazáří ten mladší a to světlo mě zalije. Nepřišla jsem úplně pozdě.
Jen nevím, jestli a proč jsem fakt musela napřed padnout, abych objevila, že netřeba zoufale prosekávat cestu jak dálnici, napříč, tím nejhustším, za patama tak rychle zarůstajícím, až člověk začne chodit do kruhu. Že stačí se držet těch světlejších míst a jen sem tam nějakou tu liánu přetnout, a pěšinky se samy otvírají...
Jdu za nimi a vedle nich, šťastná, že mě vzali s sebou. Občas jim nějakou tu liánu přetnu. Občas si střídáme mačetu.
Dívám se na ně, jak jdou, a začínám rozumět mužům. Sobě, v jejich světě, ve svým světě. V prostorech člověku darovaných k prolínání
Dívám se na své syny. Na své muže. Co otvírají pěšinky a prostory.
Další level.
Tak krásná, do nedozírna zvlněná krajina, s každým dalším výhledem do údolí trochu jinak modelovaná, trochu jinak barevná, s každým dalším zastavením proti zvedajícím se úbočím trochu jinak polstrovaná lesem, trochu jinak vonící - ale pořád stejně vlídná, hebká, pastelová, lákající k vejití... k nacházení...
Patřím do ní.
Jsem žena se dvěma syny.
28. 8. 2006
Doprostřed...
Řetízek s přívěskem jako kyvadýlko nad rukou. Kýve se a nebo točí. A nakonec stojí. Holčičí hra. "Budeš mít dvě děti, syny..." - Prý musí být zlatý, aby to fungovalo. Fungovalo mi to i se stříbrným.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Nejsem si jistá. Ale kdybych tentokrát mlčela v diskusi, omluvte mě.
OdpovědětVymazatno... vzhledem k mému věku, nic takového neprožívám... nicméně... krásně píšeš:)
OdpovědětVymazatTakhle nějak si Tě představuju Ruliso...
OdpovědětVymazatTaky bych chtěla být jednou schopná prosekat se džunglí. Možná se ale budu jen ploužit vyasfaltovanou cestou. A třeba tady si číst o různorodých krajinách.
OdpovědětVymazatSnad jsem nad tím ani nepřemýšlel. A přesto - když mi řekli, že je to dcera - jako by ze mne něco spadlo. Možná v tom byla touha mít šanci poznat tu druhou stranu. Ale já o tom neumím tak krásně napsat.
OdpovědětVymazatmoc hezky napsane, velmi podobne jsem to prozivala taky. Ten pocit ze jsem je pustila a prestala nam klestit stezku dzungli jsem ziskala, kdyz bylo jednomu 9 a druhemu 7. Pak jsem byla pouhy doprovod a pokorny zak. Naucili me hodne. U toho posledniho jsem jeho pruvodce od narozeni. Dzungli jsem s nim nemusela bezet nikdy, spise jsem tancila po rozkvetle louce. Asi to bylo i tim, ze tatinek tancil stejne nadsene s nami :o)
OdpovědětVymazatJenom si z tvého textu pro sebe něco vypíchnu: Tuším, že ta holka v džungli přežila pád letadla. Filmy o hrdinech obvykle končí v momentu vysvobození. Neříkají, čím vším bylo nutný tohle vítězství zaplatit, jak moc se \"přeživší\" uvnitř změnili. To ukážou až další příběhy, kdy už není bezpodmínečně nutný spoléhat na vlastní síly. Je možný zase důvěřovat, dělit se a občas se i nechat vést \"cizí\" vizí. Tohle je nejspíš cesta, někdy bezpečná - jindy nebezpečná, ale pořád cesta, jak poznat nové krajiny.
OdpovědětVymazatKornel: obdivuji lidi kteri prezili, casto premyslim nad tim co je dokazalo udrzet pri zivote. Proc oni ano a jini ne. Je to vule k zivotu a nadeje. Fascinujici clanek jsem cetla o pani ktera prezila oblehani Lenigradu jako mala holka. Prezili kompletne ona, jeji sestra a maminka. Kolem vsichni umreli. Maminka jim servirovala chleba ze slamy na taliri, kteri jedli priborem. Nikdy neztratili nadeji.
OdpovědětVymazatChtela jsem je dat priklad o sile pozitivniho mysleni a viry v lepsi budoucnost. :o)
OdpovědětVymazatChtěl bych dceru jako jsi Ty ...
OdpovědětVymazatfascinuje mě, jak velká je touha po pohlaví dítětě. jak strašně moc definuje nazírání světa a soužití. nebo je to jinak?
OdpovědětVymazatBos: nevedouci zeny (jako jsem byla ja) prozijou se svojimi syny skutecnou revoluci nazirani na svet. Jako kdyby se jim otevrely dalsi dvere do sveta. Me naucili moji synove vice nez jsem je naucila ja. Naucili me nerozlisovat mezi zenskym a muzskym :o) Vse jedno jest.Lidske.
OdpovědětVymazatkornel:
OdpovědětVymazatDík...
Ru:nemám co dodat,je to nádherně napsaný, je to pravdivý a zase si mě dojmula.
OdpovědětVymazatTo bude asi tím, že jsem taky matka...
jsem taky \"klučičí máma\" ...když se mi narodil druhý synek, nikdy nezapomenu na ten zmatený a rozporuplný pocit, za který se dnes stydím,proč ne holčička?Jsem asi děsný, příšerný krkavec...Dnes bych neměnila za nic na světě...a neumím to tak jako vy popsat, ale někdy si vedle nich připadám jako malá a nezkušená,která je potřebuje víc, než oni ji. Jo.
OdpovědětVymazatJá jsem rád,že máme děti v ideálním poměru (2+2). Když jsme před rokem čekali dvojčata, měl jsem radost, že to budou holčičky...
OdpovědětVymazatMyslím, že jsem se dcer bála. :-) Sama holka spíš vydělená z holčičí společnosti, i jako občankově dospělá ženská půl kluk... (mý milovaný tchýni, tehdy ještě budoucí, ze začátku krk otýkal, jak měla co polykat...)
OdpovědětVymazatA navíc jsem si holčičí miminka užila se svýma o dost mladšíma sestrama.
Ale myslím, že kdybych měla místo dvou kluků dvě holky, moc by se to dneska nelišilo. Možná bych s nima nenašla to, co s klukama, ale nejspíš bych našla zase něco jinýho. A princip \"vývoje matky\" by byl asi hodně stejnej. :-)
Ru:ty bys našla i s dcerama, jak péšeš něco jiného.
OdpovědětVymazatJá si zase vůbec neumím představit po mých holkách mít kluky:o).A jak píšeš i ty, já bych taky neměnila.
Ted mám vlastně tak trochu už jejich chlapy.Já holky chtěla obě.
Těšil jsem se, jak budu v době přerodu z dítěte na ženskou s dcerou chodit po obchodech s oblečením a botama, a já z toho budu růst a šílet a omdlévat. Nekonalo se. Nevydrží v obchodě dýl jak přes jedno tričko - pokud se na první pokus trefí velikost. Načinčaná holčička k chlubení se nekonala. Kluci taky ne. Alespoň ty koně že má ráda :-)
OdpovědětVymazatTo rodičování je stejný u holek jako u kluků, jen to jde občas jiným obchodama, ale taky ne vždycky - já s ní zatím nejvíckrát navštívil \"koňskou galanterii\" :-)))
Ujišťuju tě, že 95% zákazníků koňských galanterií jsou holky. :-))
OdpovědětVymazatNekdy je clovek sam.
OdpovědětVymazatHleda. Doufa. A veri. Chce verit. Nechce ztratit viru.
Pak zahledne svetlo. Zarive. Ciste.
jde za nim.
Duveruje mu.
Pak to svetlo blika, prestane svitit, boze, zase tma...
Az nekde v dali, zase svetylko, ne to neni svetylko, to je svetlo, svetlo jistoty.
Kdo ho dava? Je to zena.
Vim, co chtela rict ....
Dík.
OdpovědětVymazatMileno,hezky napsaný,já to trochu pokazím a připíšu, at žárovičky neblikají a co nejméně jich praskne.
OdpovědětVymazat