To mi byl čert...

Psychická předjízdní příprava. Tedy, když se nás sejde odpoledne na maštali víc, sedíme u kafe, probíráme plány operační, krátkodobé i na pětiletku, papíry na vyřízení, na zahození i na oběšení se - a drbem.

Neprozřetelně jsem před časem odkývala, že jo, že se naše ženská koňskoturistická trojice zúčastní hromadného srazu jezdců kdesi ve městě opodál. Teď, když je termín za rohem, se mi to rozleželo a zkouším couvat.

"Heleď, ale mně se tam moc nechce. Takový ty masový akce... Víš, že ani Huberty nemám ráda, kvůli tomu chaosu při ježdění v houfu..."

"Ale ne, žádný ježdění v houfu!" Chlácholí mě Aďka, nejnadšenější aktivizátorka hrozící akce. "Akorát se tam všichni sjedem, objedem kolem dokola náměstí, uděláme atrakci turistům, pak pudem do hospody, posedíme, pokecáme a pak zas pojedem domů."

Kolísám nad kafem, no, objet náměstí snad psychicky prostojím i v houfu, když je tam v tom pak ta hospoda... Kruciš, Aďka taky ví, jak mě namotivovat...

"No tak jo." Ukonejšeně si cucnu kafe.

"Akorát jsem ti zapomněla říct, že se jede v maskách..."

"V čem???"

Aďka se chechtá, jak mi to kafe zaskočilo.

"No v maskách. Holky z P. prý jedou za Červenou Karkulku a za vílu Amálku. No a já jsem si říkala, že my bysme mohly za westernovou rodinku."

Když vezmu v úvahu, že Aďka má vlasy do půlky zad a její dcérka na poníkovi bude ve westernové rodince nepochybně za dítě, vcelku jednoznačně mi vychází, kdo z nás tří bab by měl být za tatínka.

Chvilku smlouvám, že na to nemáme šatstvo ani westernová sedla. ("Já pro nás dvě šaty mám, speciálně na výlety do Šiklova mlýna a na kántrybály. Klobouk ti půjčím. A sedla se schovají pod sukněma." - Pod jakýma sukněma schovám sedlo já... A poslední svou kostkovanou košili mám oblepenou maltou, jak jsme dělaly omítky ve stáji. Eště bych si mohla tak leda půjčit kapslovku od synátora...)

"To se mi nezdá. Víš kolik jich tam bude ve westernovým..." Začínám se chytat, auvajs auvajs... "Když masku, tak by to chtělo něco pořádnýho..."

Další chvilku tiše cucáme kafe obě, ba i šéfka, ač se těchhle našich eskapád neúčastní, dumá nad něčím pořádným. Originálním, speciálním, perfektním... Pro tři baby, případně pro dvě plus jednu zakrslou.

"Dlouhej, širokej a ..." Mám okno, jak to patří správně. Ale ony mi porozumí... "Krátkozrakej."

"Za širokýho bych mohla jet leda tak já," praví šéfka ponuře, "A za krátkozrakýho všechny."

"Tak tři...tři..." Dumám, dumám, co ještě je v pohádkách na tři. "Prostě něco tři."

"Tři houbičky." Navrhuje Aďka.

"Joo, to je super!"

"Žejo, mohly bysme nasávat..."

A zase jsme tam, kde obvykle. Tyhlety motivace... Ach jo...

Nicméně houbičky by předpokládaly výrobu kloboučků, jež by nemusely přežít trnitou cestu na sraz.
Zavrhujem.

(Prý leda bysme se my tři tak tři dny svorně nemyly a jely za hadovky smrdutý...)

"Tak tři trestanci," koukám na Aďčino pruhovaný tričko.

"Nemáme kalhoty. A nedáme dohromady stejný pruhy."

Zavrhujem.

"Tak tři turci. Ti nemusejí být pruhovaní, stačí bílí a turban..."

"Ty umíš vázat turban?"

Už ani ten na špagátě...

"Hm, to je pravda. A taky by nám chyběly šavle..."

"Tak ty si pořídíme nejsnáz. Nejpozdějc cestou domů."

A zase jsme tam... Ach jo...
Copak se v takhle smýšlejícím spolku dá vymyslet něco rozumnýho? :-(((

No, nakonec jsme něco vymyslely. Ale ještě furt mi to leží v hlavě. Ještě furt je čas to změnit, kéž by tak byl nějakej jinej tip... Protože jestli nevymyslím něco jinýho, pořádnýho, originálního, na počasí nezávislýho a na výrobu jednoduchýho, zkrátka po všech stránkách perfektního, nezbyde mi, než začít shánět červenej klobouk a fousy. :-(