...
Dětský kroky pokojem. Myšička myš...
"Copak je?"
"Nic, nic. Jen koukám, jestli ještě spíš..."
Je mi líto, že vyplašeně couvá. Dřív chodil často, přitulit se po ránu, vklouznout, hřát se, hřát... Poslední dobou přijde jen nakouknout a prchne, většinou ho úplně propásnu, jak myšičkově chodí, opatrně, aby mě neprobudil.
"Nespím. Poď sem."
Na okamžik zatrnu, jestli si to nevyložil jako přivolání na kobereček. Okamžik se rozplyne v tiché záři, co mi zajede pod peřinu.
Zády ke mně, stočený do sebe, do klína kolem něj, zahřívám mu ruce jako led, samy mi vklouzly do dlaně, jakmile jsem jí přejela po hůlčičkách dětských paží. Řasy na zavřených víčkách se maličko třepou, když ucítí, že se přes něj nakláním a dívám se. Na ten malý úsměv. Naprosto tichý.
Výsostno ticha. Už zpátky na polštáři, hladím ho po rukou, po zádech, po studených žabích stehnech pod slipkama, po ťapkách jako led. Odhrnuju drátky vlasů z čela a ze spánku a kolem ucha, aby ho nic nelechtalo, abych aspoň kousek toho tiše zářícího obličeje viděla. Jednu vystouplou hubenou lopatku mám pod bradou, dýchám mu na krk. Na tom krku pouťový řetízek od babičky, milimetr nad kůží uvízlý na jemňoučce bílých chloupcích. V protisvětlu od okna pravidelně vzhůru povyskakující chloupky i s řetízkem, ťuk ťuk... ťuk ťuk..., nasvícená linie krku, tiše životem pulzující linie...
Zády stočený do mě, já hradba kolem něj. Tak, jak věky lehávají muži kolem žen. Ženy kolem dětí. Ticho zálivu.
Tak to je, tak se to předává.
Muž to dá ženě, žena dítěti.
A vrací se pro to k muži.
Kam se pro to vrátí tenhleten, až vyroste?
Kam se pro to vracejí muži?
Někde se to tak předává, někde ne. Když se to nepředává - není pro co se vracet.
OdpovědětVymazatK ženě. Proudí oběma směry. Myslím, že vždy. Krásně napsáno.
OdpovědětVymazat... vracejí se pro to třeba na místa, kde to mívali rádi dřív. Kouknou, že luční kobylky furt skáčou, lesní studánky jsou na známých místech a na starém jasanu je pořád houpačka (i když jiná ...) ... sentiment jak sviňa :-)))
OdpovědětVymazatŽena je opravdu uprostřed toho co popisuješ.
OdpovědětVymazatA on se určitě bude mít kam vrátit.Bude to žena, at už matka, nebo jeho vyvolená.
Ten návrat bude trochu jiný,možná vůči tobě mémě znatelnější, ale ty to poznáš a budeš vědět.
Myslím, že každý muž ten návrat občas potřebuje a v podvědomí s ním počítá i pokud se týká matky.
Tedy pokud vše probíhalo v dětství tak jako v tomto článku.
Dojemně napsaný.
Fousku,vzals to sice přes kobylky a houpačku, ale stejně to tam je.Myslím to podstatné.A to žena, která tě nejspíše těmi místy s houpačkou a kobylkami a všemu tomu sentimentu dovedla.
OdpovědětVymazatA následující žena, která zase pochopí tvůj sentiment.
Muži nám většinou dávají pocit bezpečí a cítíme se být jimi chráněny.Tedy i ženy občsas potřebují ten návrat jakoby do mámina náručí a tu jistotu, co se v něm cítí.
OdpovědětVymazatI přesto si myslím,muži zůstávají víc dětmi, než my.
Je to už asi tak nastavené.
Možná si potřebují i odpočinout od té ochranitelské role.
Jo, vážně moc pěkné blognutí.
OdpovědětVymazatPěkný, moc pěkný. Hřeju holky :-) Kam jednou asi půjdou ony?
OdpovědětVymazatTakovéhle ranní chvilky mi dávají sílu jít dál.
OdpovědětVymazatMůže se vrátit (a taky nemusí) na jediný místo: Do sebe. Rozpomenout se, jaký to bylo, když ho ten větší a taky silnější chránil svým tělem.
OdpovědětVymazatKornel-hezky řečeno.Jo, do sebe hodně hluboko a odtud lovit to jediné a nezaměnitelné co bylo.
OdpovědětVymazatDíky všem. Omlouvám se za nekonverzaci, uvízla jsem skrz nenadálé události mimo a na netu jsem jen an skok.
OdpovědětVymazatPřišlo mit o v té chvíli, že vážně nevím kam... skoro až nespravedlivý... Dík az ahoupačky a tak. :-)
RU:vždyt mi si počkáme a bud v klidu.
OdpovědětVymazatMY SI POČKÁME :O),ještě že jsem to zaregistrovala...
OdpovědětVymazatŽena uprostřed. Tak mne napadá, že žena je vždycky poblíž středu čehokoli, jsa často sama tím středem :-)
OdpovědětVymazatTo schema \"Muž -> Žena -> Dítě\" je jen schema a každý článek pokud je nefunkční, bývá nahrazen kýmsi jiným. Má matka i matka mé dcery v tom předávání k naší smůle jaksi nefigurovaly.
muž s ženou by si to měli dávat navzájem. nemůže hradbu tvořit jen jeden, byla by poloviční, tj. nebyla by hradbou. protože umět chránit předpokládá znát, jaké to je být ochraňován. uměty obejmout vědět, jak se stulit.
OdpovědětVymazatMoc hezký...hezky napsaný, hezký, že to děláš, jednou ti za tu lásku bude jeho nastávající vděčná...:-)
OdpovědětVymazathanele: heh, není obvyklé, alespoň v našich krajích, aby nevěstinka byla za mužíčkovy kladné stránky tchýňce vděčná - zpravidla ji proklíná za to, co se jí na něm nelíbí :-)
OdpovědětVymazatGhost:obvyklé to asi není, ale já např.jsem svoji bývalou tchýní brala jako ženu, která je zplodila někoho koho mám ráda a podle toho jsem se i chovala.I když poměrně brzy jsem poznala, že je to marné a hodně mě to mrzelo.
OdpovědětVymazatRu:pořád se tu k tomu vracím,moc se mi ten článeček líbí.
Ty překlepy si odmyslete jednou provždy, vypadá to, že lepší už nebude :o)
OdpovědětVymazatAnina: pokud je to takhle, pak chápu, proč mne existence tchýně nenaplňuje žádným nadšením. Nechci vypadat jako cynik, ale asi bych ji měl raději, kdyby zůstala bezdětná...
OdpovědětVymazatPřeklepy žere pes. S těma koment nestojí ani nepadá. :-)
OdpovědětVymazat(koukni na některý moje... :-)
Ghost : Se svou bývalou tchyní se nadále stýkám, mám ji ráda. Kdyby to nebyla máma mého ex, myslím, že bych ji měla MOC ráda :)
OdpovědětVymazatA se svou skoro snachou vycházím dobře, je to moc fajn holka.
Asi mám štěstí.
vraceji se pro to ke svoji zene. A zena jim to dokaze dat. Magii.
OdpovědětVymazatZena je takove male prepetume mobile. Bere z niceho neco a dava to svojim muzum. A uci svoje dcery jak to delat.
Neumi to kazda zena, myslim. protoze nechce. Umit to pouze carodejnice. Poznam carodejnici z dalky :o) Asi jsem jednou z nich. Mozna. Tajne doufam.
MOzna ze i ty ruliso jsi carodejnice...
bos: silni ochranuji slabsi. Ty role se porad meni a prehazuji. Pokud je vsechno OK. Protoze prelevani silneho v slabsi a naopak je plynuly proces. Miluji dialektiku. I kdyz je to o revoluci a ne o evoluci :o)
OdpovědětVymazatAhoj, Ruliso,
OdpovědětVymazatted jsem si to precetla. Je to nadhera.
Ta neha z toho primo dycha. Co vic muze zena darovat, nez lasku?
Zeza: mám, když se to vezme kolem a kolem, velice hodnou tchýni. Její snaha vyjít vstříc je hezká, ale trochu člověku ubírá životní prostor.
OdpovědětVymazatradka: znám dost mužů, co to u \"svojí\" ženy nenajdou :-)
OdpovědětVymazatNelze brát z ničeho něco - i v tomhle platí zákon zachování hmoty a energie. Když se nedoplňuje, jednou se musí narazit na dno, zásoba se vyčerpá a přijde prázdno. Proto to musí být oboustranný proces, vzájemné naplňování.
Myslím, že je to dáno každé ženě - i každému muži. Ale zdaleka to nefunguje každému s každým.
milena: Co vic muze zena darovat, nez lasku?
OdpovědětVymazatDar lásky je určitě nádherný dar, ale pokud k němu přidá ještě sama sebe, důvěru, úctu, ... byl by to dlouhý seznam.
Ghoste, láska bez důvěry...? :o)
OdpovědětVymazatAle k tomu \"Co víc...\" - děsí mě v takových souvislostech láska. Kdeco všechno se lidem za tím slovem schová. Jo, vyjmenovat, co by v ní mělo být, umí skoro každý. Ale když pak na žití přijde...
Na druhou stranu, je třeba všechno vy(po)jmenovávat? Není TO právě proto TO, že se to ještě nikomu pojmenovat nepovedlo?
Dobře, máš pravdu. Sice jsem potkal dost žen, co dávaly svoji lásku někomu, o kom věděly, že mu nemohou věřit - ani v tom, co říká, ani v tom, co dělá. Nebyly si u něj jisté ničím, ani počtem žen, s nimiž spí, ani tím, zda se s nimi ještě někdy bude chtít setkat - přesto tvrdily, že mu důvěřují a dávaly mu svoji lásku. Možná to byla ta \"důvěra\", kterou máš na mysli. Je pravda, že když k někomu cítím lásku, důvěřuju mu absolutně a dost slepě :-)
OdpovědětVymazatLáska je jen cit - stav mysli, hormony. Všechno ostatní je otázka vztahu. Mít vztah k někomu, milovat ho - to už je proces, může se rozvíjet, měnit. Láska je nebo není - nelze si ji poručit ani zakázat. Vztah - to je něco, co při nedostatku péče samo zanikne.
Ne, není třeba všechno vy(po)jmenovávat. Dva lidé, kteří se milují, většinou vůbec nepřemítají o lásce a o tom, co s ní souvisí. Ale na druhou stranu - rozhodně mi přijde zajímavější mudrovat o lásce, než o tom, co mají u sousedů k obědu :-)
Ghoste: laska v tvojem chapani je sobecka. Mozna proto nachazi pouze kratke naplneni a posleze vyprazneni. laska v klasickem chapani cervene knihovny (a milovali se az do smrti) nemuze fungovat - podle me.
OdpovědětVymazatKdyz miluju (se zamiluji) a prozivam krasny stav, je to stav hormonu a stav mozku (endofriny) Tento vztah udrzuju kvuli sobe, sobecky touzim tento stav zazivat porad a porad dokola. A kdyz jiz hormony nechteji zabrat, tak je okouzleni fuc.
Laska jako opakovana davka endofrinu je krasna a kouzelna. Zazila jsem ji vickrat a neuspokojila me. Spise me zranovala a nakonec jeste nastvala, protoze jsem chtela byt okouzlena vecne.
Laska v mojem chapani jako pouto a vztah me uspokojuje vice. Endofriny si naladuju jinak.
Ru,nádherně napsaný,navíc mi to připomnělo dobu minulou, něžnou, dotykovou.Tajně doufám, že mám se svými broučky vztah (přestože povyrostli a pod peřinu by nevlezli, taky by to vypadalo dóóst blbě :o) který je na celý život a \"budou se mi vracet\".Teď si s nimi užívám jinak. Mají úžasný smysl pro humor, bavíme se a to je podle mého soudu taky důležité, společně se umět smát.
OdpovědětVymazatViz vztah matka dcera z blogu Tady je Jarkovo, který mě dohání k slzám a nekontrolovanému hýkání smíchy. Což v kanclu při otevřených dveřích není právě to pravé a nepřidává mi u kolegů na vážnosti :o)
Ghoste, zas to obracíš...
OdpovědětVymazatNemám nic proti mudrování o lásce. Jen mi drhnou snahy o pojmenovávání toho, co žena může dát muži (či muž ženě) nejvíc, toho TOHO.
To, co tam je, ale prostě se musí cítit. Jako tok mezi dvěma lidmi.
I když mně právě z těch všech lidských mudrování o lásce a ze všech podob toho, kdy kdo tvrdí, že miluje, vychází ona ošidnost toho slova.
Ale jedno je pro mě jistý. Když někomu nevěřím, nedůvěřuju, nemůže mi vůči němu vzniknout nic dalšího.
Důvěra nemá co dělat s tím, jestli vím, že ten dotyčný je na ženský, nebo jestli vím, že mě nemiluje. Aspoň u mě.
Nemáš pravdu, že dva lidi, co se milují, většinou vůbec nepřemítají o lásce. (Nebo o TOM.)
Přemítají jinak. Tak, jak na to naráží někdo, kdo to má a ví a nepotřebuje to pojmenovávat, aby to našel či se zbavil pochybností, jen tu a tam zůstane užasle stát, cítit, a říká si...
asi jsou takvi lide co o TOM nepremysleji a jednoduse vi. Ja jsem takove lidi nikdy nepotkala. Dlouhodobe vztahy byly vzdycky cas o casu napadany pochybnostmi. A casto primo bouremi. To co zustalo, je ale nezny vanek ktery lehce napina plachty a pohani barku kupredu.
OdpovědětVymazatVal (a ostatní o dětech a rodičích) - jo, nic, co bylo dáno, se neztratí, je zvláštní, že proto to člověk nedává, ale přesto to v tom okamžiku ví...
OdpovědětVymazatStarší mi už do postele taky nechodí. :-)
35 - Hm, ty pochybnosti nebyly moc přesný, uznávám... Jo, pochybnosti přicházejí, ale měla jsem na mysli ty okamžiky, kdy i po bouři najednou přijde maličkost, cvakne to, a víš...
OdpovědětVymazatjeste k mazleni maminek se syny. Ja jsem odmazlila vsechny svoje tri kluky. Do jejich vysokeho veku :o) V puberte se moc mazlit nechteli, ael ted prichazeji opet. Obry si beru do naruce a drzim si le jako male miminka (bohuzel se mi podari dostat na klin pouze hlava a cast ramen)
OdpovědětVymazatJa jako holka jsem se nikdy nechtela mazlit. Doted jsem opatrna na dotyky. Ale svych deti se dotykam s nadsenim. A se stejnym nadsenim se necham od nich \"opracovat\".
porad vic si uvedomuji ze pisu z pozice starsi zeny. Nikdy jsem takova jako ted nebyla. Pred deseti, dvaceti, triceti lety bych psala uplne jinak. TAky jsem si myslela neco jineho. Ale tento vek se mi libi. Nemenila bych. Je to vek, kdy jiz clovek uziva a nepachti se za nicim. Je vdecny za to co ma. Taky by nemusel mit nic.
OdpovědětVymazatMyslím, že nejde až tak o mazlení ve smyslu hlazení a šišmání. Hlavní je být, někdy stačí (a někdy je to úplně přesně právě to) jen jeden pohyb, jeden dotyk a zůstat tak... Malej ví, že na televizi se nekoukám. A přesto občas žebroní, Mami, poď se dívat. Tak jdu. Aby mi mohl vlízt na klín a nechat se držet.
OdpovědětVymazatPraští se. Spadne. Skřípne prsty... Strašně řve, zmítá sebou, hysterka na pár facek. Vezmu ho kolem ramínek a hlavičky a přitáhnu si ho na břicho, jen tak ve stoje. Nic neříkám, nic víc nedělám. A je ticho, křeč během pár vteřin povolí, pláč se doplakává jako déšť po bouřce, cítím toho strašně moc, z něj, pak se už bezbolestný odpoutá, podívá nahoru, našpulí pusu... A já se jen sehnu, aby mi ji mohl dát...
A ještě - starší je trochu jinej. Taky byl mazlenej, ale jeho přijímání je trochu jiný. Víc si to všechno schovává v sobě. Je křehčí.
OdpovědětVymazatRu: ano, jde o blizkost, sdileni. Takhle krasne se da sdilet s kockou. kdyz bych ji zacala ohrabavat, tak utece :o) Ale nekdy se ohrabat necha, to uplne chrochtam blahem. A ona snad taky.
OdpovědětVymazatKdyz jsem napruzena, tak se neda pohybovat v moji blizkosti :o) A ostatni jsou napruzeni taky. Jsou to moje zrcadla.
radka [32]: neznám lásku s krátkým naplněním a posléze vyprázdněním - k těm několika ženám, k nimž jsem cítil lásku, ji cítím doposud - ať to trvá teprve měsíc, nebo celých sedmatřicet let. To okouzlení trvá stále - ať je to setkání po čtrnácti dnech, nebo po pětadvaceti letech. Není to ta slepá zamilovanost - pokud byla, časem vyprchala. Velmi zjednodušeně vyjádřeno - těším se z existence těch, k nimž cítím lásku. Těším se z jejich slov, jejich myšlenek, z občasného setkání. Někde se ten vztah ani nerealizoval, některé možná nemají ani představu, jak moc ve mně žijí. Ale znám spoustu vztahů, které selhaly na nedostatek péče.
OdpovědětVymazat[39] sice se stále za lecčím pachtím (v potu tváře vydělávám na každodenní chléb, a už mi to nejde jako kdysi), ale mnohé, co jsem dříve nepovažoval za příliš důležité, mi dnes dává mnohem víc.
ru: omluva za neúmyslné obracení. Psal jsem o tom \"Co VÍC muze zena darovat, nez lasku?\". Pokud jde o to, co NEJVÍC si dva lidé mohou darovat - nic takového neexistuje. Nejvíc by totiž znamenalo VŠE. Víc než všechno nemůže být.
OdpovědětVymazatŽe bych byl jediný na světě :-) kdo nepřemýšlí o prožívané lásce? Kdybych o ní přemýšlel, co by mi to asi tak přineslo? Nepřemýšlím o prožívané lásce stejně jako nepřemýšlím o lásce ke dceři a dcery ke mně. Netvrdím, že nebyly časy, kdy jsem přemýšlel. Nebylo mi z toho dobře. Pak jsem jednoho dne přemýšlení vypnul, a začal jsem vnímat jen city. Zjistil jsem, že ke svojí dceři cítím lásku, a ona ke mně také. A ještě k dalšímu jsem dospěl. Tam, kde to přemýšlení je na překážku, tam je to láska. Tam, kde není - tam je to slepá zamilovanost. To bylo o té mojí straně. Co se týká té druhé - tam je přesně to, co je. Když budu přemýšlet nad slovy z druhé strany - bude se mi zdát něco příliš velké a něco zase příliš malé, a něco nedobře a něco v rozporu. Není to snad jako když člověk zasedne k prostřenému stolu a začne přemítat nad nutriční hodnotou, kyselinami nasycenými a nenasycenými, vitamíny, tuky a proteiny? Já chci vnímat barvy, harmonii uspořádání, vůni, jemné odstíny chuti, a počítání kalorií nechám druhým.
ru [40]: moc hezky jsi to napsala
OdpovědětVymazatGhost: Díky. :-) Ale stejně kecáš. Přemýšlíš. :-)
OdpovědětVymazatP.S. \"Tam, kde to přemýšlení je na překážku, tam je to láska. Tam, kde není - tam je to slepá zamilovanost.\"
OdpovědětVymazatSkřípe mi ta druhá část.
nevim, proc povazujete vsichni premysleni malem za sproste slovo :o)
OdpovědětVymazatPodivejte se do statu, kde se nepremysli ale pouze procituje. Treba do Afriky, ale staci i Recko kde jsem zrovna byla. Neni to muj svet. Nedokazu se prozpivat a protancit zivotem. At kolem vsechno chatra a hnije.
Kdybych mela nejake umelecke nadani, tak bych asi propadla svoji umelecke vasni a treba v ctyriceti se se svetem rozloucila. Ale protoze jsem se rozhodla pro rodinu, pro usporadane pomery, pro narocne zamestnani tak svuj rozum zapojuji denne a porad. Je to pro me jednodussi. I kdyz jsem chaot, ale muj rozum mi umoznuje zit alespon trochu dle mojich predstav.
Kdybych ho vypla, tak jsem v koncich. Nestastna.
Urcite mate pravdu v tom, ze nikdy neni dost citu. A cim vic tim lip. Ale nezatracujme rozum. Ten nam jen pomaha, kdyz vime jak na nej.
a jeste neco. Mit rozum neznamena absenci emoci ci citu. Kazdy novy objev a kazda nova cesta je spojena s obrovskou vasni a touhou po poznani. Je spojena s radosti z tvoriveho. Lide premysli nikoliv proto, ze si reknou ted budu premyslet ale proto ze je tvurci potencial jejich mozku tesi, ze nemuzou jinak ze je to jejich vasen.
OdpovědětVymazatTak jako nekdo rad lyzuje, ci jezdi na motokarach, tak jiny s nadsenim premysli a duma nad novymi vecmi.
dodnes si pamatuji ty uzasne zachvaty stesti, kdyz se mi podarilo prijit necemu na kloub.
Bohuzel nemam takove nadani, abych si splnila svuj sen a prisla na neco noveho. Vsechno co jsem kdy vydumala jiz bylo nalezeno a vymysleno.
ru [46]: na blogu a občas v mailech a v dopisech mnohé rozvádím a rozebírám. V ostatním prostoru už ne.
OdpovědětVymazat[47] protože když jsem zamilovaný, tak je to přemýšlení úplně mimo realitu. Vidím všechno tak, jak chci vidět - a stejně je to pokřivené i na té rozumové úrovni. Jsem schopný plánovat společný život, aniž bych měl alespoň minimální představu o tom, co ta druhá strana vlastně chce či cítí nebo necítí.
Radko,s tím souhlásím,zvláště s posledním odstaccem.
OdpovědětVymazatOn rozum samozřejmě docela opustit nejde,tedy pokud se nezblázníš a nemoc ti ho sama nezablokuje :o)
:o)))tento komentář patří ke Ghostovi k článku O citu.
OdpovědětVymazatJeště jsem se nezbláznila..zatím
radka: snad jsem to s tím přemýšlením trochu objasnil ve [51]. Já vím, že Ti zmíněné země nesedí. Pro mne by to byl zase ráj. Tam žijí DNES. To co přijde, to je MAŇANA - slovo, které znamená POTOM nebo ZÍTRA nebo NIKDY (a vyber si).
OdpovědětVymazatMne až tolik neodvazuje přemýšlení, mnohem raději vnímám pocity. Výsledek přemýšlení mne nikdy neuvedl do euforie - city, hudba, obrazy či umění obecně - ano.
52-je odpověd Radce na kmentář 48
OdpovědětVymazatGhoste: ja vim ze jsem v mnohem divna. Jako dite jsem si myslela ze to je normalni, mit radost z vysledku premysleni. Teprve casem jsem prisla ze jsem silne ujeta. Doma mi to neprislo, protoze moje maminka je uplne stejna:o)
OdpovědětVymazat\"Tam, kde to přemýšlení je na překážku, tam je to láska. Tam, kde není - tam je to slepá zamilovanost.\"
OdpovědětVymazat- se mi zdá, že city, které nepřežijou trochu přemýšlení, nejsou doopravdické
anina: všiml jsem si, že lidé jsou často poněkud konsternováni mým jednáním, když ten rozum vypnu :-)))
OdpovědětVymazatRadka: ne, to není nic divného. Také mne těší, když vyřeším nějaký problém hlavou, ale prostě to tak neprožívám. Ty jsi hlavový typ, já zase víc emoční.
OdpovědětVymazatGhoste: mozna ze ten rozum nevypnes, ale naopak pouzijes :o) Jsou ruzne metody jak resit situace a ty jsi si vybral takove o kterych vis ze pusobi vzdycky!
OdpovědětVymazatByla jsem velmi uspesnou pecovatelkou o dusevne zaostale mlade lidi. Nelze rict ze nemeli rozum. Meli ho velmi rafinovany! A nemohla jsem rict ze delali naschval, naopak delali to velmi prirozene a presvedcive. Dosahli cile prostredky, ktere meli k dispozici. A to byli prostredky casto velmi ucinne. Protoze clovek s logickym uvazovanim by na tuto jejich metodu neprisel.
fousek: když člověk přemýšlí, tak kombinuje, zvažuje, porovnává. Něco se mu začne zdát příliš velké a něco zase příliš malé, a něco nedobře a něco v rozporu, hledá rozumnou variantu, nechce příliš investovat do málo perspektivního atd. Začne uvažovat, jestli se něčím neshodí a neztrapní. Začne pochybovat, analyzovat, řešit.
OdpovědětVymazatjeste k tem postizenym, vetsina z nich mela IQ kolem 60-70. nedalo se to na prvni pohled poznat, byla jsem s nimi na jedne vlne, perfektne jsem se dokazala vzit a vcitit do jejich mysleni. Moc jsem je mela rada. Vlastne jsem je moc obdivovala, jak umeli najit vlastni strategie a postupy v pomerne uzce stanovenych hranicich. Pro me byli velice mazani a ihned prokoukli pretvarku a lez. Sami se ale umeli perfektne maskovat a dlouho tahat vychovatele za nos. Nemam na to jiny vyraz nez ze byli chytri a mazani. Ale umeli byt i pritulni a duverivi. A vsichni byli obadreni obrovskou schopnosti procitovat. Vsechno prozivali nadoraz. Byli pro me velkou skolou zivota. A snad jsem i ja neco naucila je.
OdpovědětVymazatGhoste, doufam ze se neurazis kdyz jsem prirovnala moje \"deti\" k tvojim vyrokum o vypnutem rozumu. Rozum lze vypnout snad jen v davovem tranzu ci pri hypnoze. Kdyz se nechame ovladnout nekym jinym. Pokud jme sami sebou tak rozum mame porad nasazeny.
radka: nakonec ses dostala ke správnému vyústění. Rostu, když někdo říká, jak malé dítě je chytře vyčůrané a mazané. Přitom v tom není intelektu za mák. Jen cit. Příroda vždycky kompenzuje nedostatek jednoho druhým. Nebyli chytří a mazaní. Jen měli dobře vyvinutý cit. Reagovali tak, jak cítili, že jim to přinese očekávané. Uměli vnímat Tvoji náladu a vycítili, kam až mohou zajít.
OdpovědětVymazatVypnout rozum je velmi snadné, když se to člověk naučí. Stačí vytěsnit myšlenky a koncentrovat se na vlastní pocity.
ghost 60: ... a když přemýšlením přijde na to, že je TO neperspektivní, že se shodí a ztrapní a přesto se mu zdá, že TO tak chce - podle mně je pak jediné vysvětlení - že TO je tak silné, že neperspektivitu, sebeshození a trapnost klidně podstoupí :-)
OdpovědětVymazatGhoste: ale to jsou prece jen momenty. To jsou stavy magie, rikam jim stavy koncentrace. Dostavas se do nich vedome napr.pri stavu dusevniho uvolneni, to muze byt sex nebo koupel ve vane nebo i krasna muzika.
OdpovědětVymazatAle to neni zivotni styl. Kdyz rano vstanes, tak premyslis co si obleces zda je to ciste, zda pojedes autem nebo pesky a v praci se soustredis na spravne provedeni ukolu. Vypnuti mozku je luxus, ktery si muzes doprat protoze jsi vetsinou ten rozum pouzil.
Typickym prikladem emocionalniho a citoveho zivota jsou cikani (ne vsichni). Ma to jeden hacek, musi byt zde nekdo kdo je zivi. Vzdycky jsem zavidela Hippies, touzila jsem po zivote v komune, bez prostredku bez zavazku, ze dne na den. Presto jsem se rozhodla pro zivot, kde si zajistuju zivobyti praci tj. rozumem.
Vypnuti rozumu je nadstandart - luxus. A prave tenhle prvek z toho dela pro me tak trochu modni zalezitost. Je to tak trochu poza, protoze kdykoliv si ten rozum opet muzu nasadit.
Ztrata rozumu v mojem chapani znamena, odevzdani rozumove slozky nekomu jinemu k dispozici. Treba sekte, nebo dominantnimu partnerovi.
63 Fousek: Ano, presne si popsal moment kdy ma clovek iluzi ze vypl rozum. Ale on ten rozum ani na chvilku neodlozil. Jeho mozek behem zlomku vteriny vyhodnotil ze TO je dulezitejsi nez ztrapneni, zesmesneni a neperspektivni. Rozum ho neopustil ani na vterinu :o)
OdpovědětVymazatfousek: pak bych z 99% vsadil na zamilovanost a jen 1% na lásku. Rozum je totiž \"rozumný\" a člověka chrání. I před případným budoucím zklamáním. V hlavě sedí vnitřní kritik a vnitřní rodič - a oba korigují myšlení.
OdpovědětVymazatLidé vyvádí takové odvážné kousky jen v zamilovanosti nebo v euforii - a to jsou stavy pomíjivé.
radka: můj otec se v mládí nějaký čas toulal s cikánskou kapelou po Slovensku. Občas šel do školy a nedošel - chodil lesem z hájenky a prostě ho chytlo toulání. Jeho prapředci byli pytláci a žili ze dne na den. Nedopustím se úvahy, že to máme v krvi, to ne - ale mám k tomu dost blízko. Kolikrát jsem někam jel - nikdy mi nevadilo, že jsem zabloudil či nastoupil do jiného vlaku nebo autobusu.
OdpovědětVymazatradka: mně dělá strašný problém rozlišit, co je důležité a co ne. Jinak řečeno - co právě dělám, to je pro mne v ten okamžik nejdůležitější. Proto mne zaujal ten příběh s profesorem filozofie, který jsem si dal na blog.
OdpovědětVymazatUff, už zase... Kdo chvíli stál... :o)
OdpovědětVymazatDíky aspoň fouskovi, že nenechal citát usnout bez boje.
Ghoste, člověk přemýšlí pořád. Nejde to vypnout. Jde se maximálně ošidit napovrchu, že vědomě neformuluju slova a závěry. Ale spodní vrstva rozumu jede dál. Tak, jako při sebevíc zapřeným a rádoby stoprocentním přemýšlení jede pořád spodní vrstva citů.
Blokování či popírání jednoho vede ke zkreslení druhýho.
Přemýšlení nejde vypnout. Už jen myšlení na něco samo o sobě startuje přemýšlení. (Stará ruská pohádka o popovi, co měl skočit do vařící smůly, že když nebude v tu chvíli na nic myslet, vyskočí z ní mladej, krásnej a bohatej. Tuším, že jich tam bylo víc, co to zkoušeli...)
Přemýšlení jde jen profiltrovat přes vnímání toho, co cítím. Jde upravit pořadí zpracování, napřed pořádně to co cítím, pak to promýšlet. Opatrně, krok po kroku, a pak znovu kontrolovat citem.
Způsob, jakým kdo myslí, zpracovává, je věc druhá. Máš-li, Ghoste, pocit, že myšlení vede nutně k pochybování, analyzování, řešení, znamená to, že tenhle způsob myšlení je pro ti vlastní. Ostatním být nutně nemusí.
Taky to může být syntéza, orientování se, pochopení minulého, objevení něčeho (třeba dlouho nevyřešeného), co vyskočilo naráz odkudsi úplně odjinud, zdánlivě bez souvislosti, jen okrajově odstartováno tím cítěným... Může to být i jen radost z přemýšlení, z obrazů slovy a slov...
Taky mám (a vždycky jsem měla) radost, když jsem něco rozumově vyřešila. Ale stejnou - vlastně možná větší - radost mám, když se mi to podaří vyřešit v souladu s tím, co cítím. Radost a úlevu. Klid.
A nemám menší radost, když se mi nepodaří vyřešit vůbec nic, ale podaří se mi o tom či na základě toho něco vymyslet. Když něčeho jen tak, kousíček, střepinka, docvakne...
K tomu citátu: Podle mě, tam, kde to přemýšlení je na překážku, je to slepá zamilovanost. Protože tu by přemýšlení mohlo rozbít a city se tomu brání. I ony nás chrání, nejen rozum. (A obojí nás často chrání láskou opičí.)
Tam, kde na překážku není, to buď není tak osobně zainteresovaný vztah (přemýšlení vlastně nemá, co by ohrozilo), nebo je to ta proklatá láska.
Na první polovinu jsem se pokusil odpovědět v článku u sebe: http://ghost.blog.cz/0608/o-nemysleni
OdpovědětVymazatEuforie z úspěšné (? - vlastně spíše vedoucí k nějakému závěru) myšlenkové činnosti patří k Tobě i k Radce, a samozřejmě existuje i u celé řady podobných lidí.
Pokud jsem u myšlení neuvedl syntézu (neuvedl jsem i mnoho dalších procesů), omlouvám se - samozřejmě jsem ji měl na mysli také.
City, emoce, pudy, instinkty - to vše nás nutí dělat věci bez přemýšlení. Nervová dráha z těchto center je kratší než k neokortexu, který zajišťuje myšlení. Tahle centra existovala už v dobách, kdy se neokortex ještě nezačal vyvíjet. Člověku vyhrknou slzy dříve, než si uvědomí proč, a než nad tím začne přemýšlet (emoce). Člověk pocítí náklonnost (city), teprve poté si ji uvědomí a případně nad ní začne přemýšlet.
Uvedl jsem způsob myšlení (možná lépe vyhodnocování) tak, jak probíhá. Když člověk odpovědně (tedy ne ve stavu euforie zamilovanosti) přemýšlí (nejen o citech a jejich okolnostech), nevyhne se (to jde naprosto mimovolně) vybavování určitých etických, morálních a dalších osvojených zásad (zábran), jimiž se řídí, nebo se snaží řídit.
Člověk, který cítí lásku k jinému, než k partnerovi, odchází od partnera velmi rozvážně, často několik let. Člověk, který je zamilovaný do jiného než partnera, odchází k novému partnerovi často ze dne na den (když zamilovanost pomine, často náhle \"prohlédne\", a nezřídka se vrací zase k tomu původnímu).
Pokusím se to ilustrovat či zdůvodnit, pro jednoduchost na \"ženě\" (u muže je to identické), není to jen \"vyčtené z knih\", mezi lidmi, co tohle tropili, jsem pracoval a rozebíral jsem to s nimi.
Žena, která cítí lásku, přemýšlí o odchodu od rodiny velice pečlivě. Nachází důvody, proč odejít nemůže - příště chce být nezávislá a nejprve potřebuje byt. Odejde teprve až děti budou dost staré, aby to pochopily.
Zamilovaná žena odejde od rodiny i od dětí, protože její myšlení funguje jinak, v euforii zamilovanosti se jí jeví všechno velice snadné - cítí to jako životní šanci, bydlet bude u přítele (vždyť se přeci milují) a děti bude samozřejmě navštěvovat.
Žena s představou doživotní věrnosti (morální zábrana) cítí lásku k jinému než manželovi. Přemýšlí o tom. Představa doživotní věrnosti jí brání v čemkoli, co by vedlo ke sblížení s dotyčným. Což jí nezabrání s ním flirtovat, pokud jí to její morální a etický kodex nezakáže.
Ale pokud se \"bezhlavě\" zamiluje například na firemním večírku, bude v euforii zamilovanosti jednat podobně, jako když má schopnost myšlení ochromenou alkoholem - půjde do toho. Protože její myšlení jí v ten okamžik předloží \"rozumný\" důvod, proč to může udělat.
Ghoste: vim ze rad analyzujes. Celek rozsekas na drobne dilky a ty presne popisujes. Ovsem moje zkusenost je takova, ze celek neni pouhym souctem jednotlivých dílků. Zejmena ne u zivych organizmu.
OdpovědětVymazatJa mam spise synteticke uvazovani. Vidim dilek a pres nej vidim celek ktereho je soucasti. Samozrejme je vysledek tohoto uvazovani zatizeny velkou nepresnosti. Je to jako hologram, ktery znazornuje objekt v tech nejhrubsich rysech, kdyz mas k dispozici pouze nepatrnou informaci - maly deatail. Cim vic detailu ziskavas tim je hologram presnejsi ale porad je to projekce celeho objektu.
Samozrejme musi byt i detailisti a anlayzatori. Ale porad mam pocit, ze ty nim byt nechces, ze ty bys radeji ten celkovy pohled na svet.
Souhlasím s Radkou. :-)
OdpovědětVymazatNevím, ale tyhle debaty o lásce, ve kterých figurují hormony, a teď už i elektroencefalografy, mi příjdou tak trochu jako obrazoborectví. Myslím si, že se tu zaměňuje příčina a následek, a že to poněkud umělé vydělování \"fáze zamilovanosti\" má smysl jenom tehdy, když se člověk snaží na nějaký vztah zapomenout a hledá si pro to nějaké rozumné zdůvodnění. Jinak, pokud jde o ten citát, u mě to funguje takhle: když musím o něčem přemýšlet, tak je tam nejspíš nějaký problém (ve vztahu, v práci, v politice...). Prostě myšlení není nic víc než \"nástroj proudu života\" (O. Weinberger) - dílem zpracovává informace (poznání), dílem určuje jednání (chtění). Jeho slabina je právě ve \"zpracování\" těch vstupních informací - záleží na tom, co a jak dokážeme vnímat, a do jaké míry jsme ochotni si připustit něco, co nemusí být vymezeno jen praktickými (\"osvědčenými\") stanovisky. Ergo kopýtko: Ty vzývané hormony nejsou nic víc, než důkaz, že láska patří mezi instiktivní lidské potřeby. Dávají nám sice \"pocítit\" lásku, ale samy o sobě ještě neurčují naše chování. Prostě je to tak trochu jako s jídlem: někdo jí decentně a vychutnává každý sousto, jinej uspořádá bohapustou žranici...
OdpovědětVymazatProsba o pomoc, mohla by ses Ruliso podívat na tendle článek a poradit mi?
OdpovědětVymazathttp://myrinda.blog.cz/0608/kotel
radka: rád vím, když se předem orientuji v tom, co mohu očekávat - od sebe, od jiných. Minulého roku jsem se zamiloval a udělal jsem hodně nepředložeností, jež bych jinak neudělal. Postupně má zamilovanost přešla v lásku a já se začal chovat poněkud jinak. Protože mne zajímalo, proč je mezi těmi dvěma stavy takový rozdíl, a proč jsem se v zamilovanosti přemýšlel a choval se tak, že si to snad raději ani nepamatuju, pokusil jsem se k tomu sehnat všechny dostupné známé informace. Nemám rád, když je moje vůle dělat co chci omezená nějakým způsobem - například zamilovaností. A tak dnes vím, proč moje sebezáchovné reakce byly takové, jaké byly (dost ochromené), proč jsem jednal (alespoň vůči sobě) naprosto nezodpovědně, a proč z toho objekty mé zamilovanosti byly úplně vedle a nebyly schopné se v tom zorientovat. Tím jsem si i ujasnil, proč se zamilovaní lidé většinou chovají velice nepředvídatelně a své okolí matou a někdy i děsí. Tady jsem to se to pokusil poněkud zjednodušeně objasnit.
OdpovědětVymazatPokud se týká syntézy, na základě několika signifikantních znaků lze rozpoznat s největší pravděpodobností typ osobnosti. Aby však vznikla naprostá jistota, je třeba rozpoznat a určit většinu rysů osobnosti.
Kornel: mohu pozorovat obraz a nechat jej na sebe působit. Když mne zaujme, budu se zajímat o to, kdo je jeho autorem, jakou technikou a kdy byl namalovaný, proč na mne tak působí. Někomu stačí jen se na něj dívat, někdo chce o obrazu vědět ještě mnohem víc než já. Každý jsme jiný. Pídím se po souvislostech a důvodech - někdy proto, že s tím mám problém já, někdy proto, že s tím má problém někdo jiný, někdy jen proto, že mne to zaujme. Všichni lidé uvažují tak, že vychází z jim známých předpokladů, vlastních znalostí a vlastních zkušeností, a snaží se udělat co nejpřesnější závěr. Někomu nevadí, že celý život opakuje tutéž chybu. Já chyby, které ovlivňují kvalitu mého života, nechci opakovat. Proto se zajímám o teorii osobnosti a občas i o oblasti související. Někdy mi to pomáhá vyhýbat se i budoucím chybám, které jsem sice ještě nikdy neudělal, ale s největší pravděpodobností bych se jich mohl dopustit.
OdpovědětVymazatGhoste: v podstate si udelal ted to, co ja jsem udelala asi pred 15 lety. Ja jsem jiz zaslouzila harcovnice :o)
OdpovědětVymazatJá tomu pořád nerozumím, v čem je problém. :-)
OdpovědětVymazatProstě když cítím, že je to ve mně moc a vznáším se neobvykle vysoko, tak nečiním v takovém stavu žádná důležitá či zásadní rozhodnutí, žádné úmluvy, sliby, prohlášení, odmítám o tom diskutovat a kamkoli do čehokoli se nechat natlačit, i do toho, co by se mi třeba v té chvíli líbilo, ale znamenalo by to něco do budoucna... prostě si to jen užívám a čekám, až to přejde a co z toho vyleze po opadnutí horečky a nastolení rovnováhy. :-)
bohuzel taky musim pryc. Ghoste, pises o omezene vuli. Pro me vule taky souvisi s rozumem i kdyz mi to mnoho lidi vyvraci. Protoze vule znamena ze vstanu a jdu dal i kdyz moje pocity rikaji ze bych mela zustat lezet a nehybat se. Vule je pro me totozna s zivotni energii. Vule urcuje kvalitu zivota.
OdpovědětVymazatKdyz je omezena, treba vlastni pohodlnosti, lenosti ci pasivitou (nezajmem)nebo omamnym zavojem (matrix) tak je omezena i kvalita zivota.
Ghoste, teorie osobnosti je jistě dobrá věc, protože ti může říci jak asi budeš reagovat v určitých situacích. Před opakováním chyb tě ale nespasí, protože lidské chování není zas tak determinované, a tedy i předvídatelné, jak by se nám možná líbilo. U lidí (narozdíl třeba od chemických prvků) není vlastně ani zajištěna prostá opakovatelnost dějů. Nejenom proto, že \"každej jsme jinej\", ale i proto, že my sami (=naše myšlení) se neustále měníme, a to právě díky svým zážitkům, novým poznatkům (=\"učíme se\"). Prostě ta představa o opakování-neopakování chyb mi přijde poněkud falešná. Opírá se jen o zdánlivou kauzalitu (situace je ve skutečnosti vždycky jedinečná), a jde tedy vlastně jen o nějakou statistickou pravděpodobnost. Dneska to už spíš beru jako způsob chování, kdy se před nečím třeba naprosto zbytečně uzavírám. V nadsázce řečeno: Když budu vycházet jen ze své osobnosti a svých zkušeností, tak se nejspíš budu brzy bát i vstát ráno z postele :-)
OdpovědětVymazatru: neřekl bych, že jde o problém. Každý je jiný. Ty nečiníš v takovém stavu žádná důležitá či zásadní rozhodnutí, žádné úmluvy, sliby, prohlášení, odmítáš o tom diskutovat a tak dál. Já se na rozdíl od Tebe rozhodnutí nezdržuji. Na Tobě nepochybně případnou zamilovanost nikdo nepozná, ze mne svítí přes dvě ulice.
OdpovědětVymazatPodstata tak, jak jsem ji popsal, zůstává, ale v téže situaci se každý můžeme chovat jinak.
radka: nic jiného netvrdím
OdpovědětVymazatTeorie osobnosti popisuje typové chování u všech typů osobností. Dva lidé téhož typu se chovají velice podobně, neboť mají stejné preference a podobné motivace. To, v čem se liší, determinuje množina odlišných zkušeností a znalostí. Teorie osobnosti je dobrá k odhalování vlastních slabin, které vedou k určitému typovému chování. Pokud se člověk naučí v daném případě opustit své typové chování a rozhodovat se jiným způsobem, předejde tím opakování předchozích chyb, které byly důsledkem jeho typového chování. Člověk se mění - získává vědomosti a zkušenosti - ale typ osobnosti se nemění. Zůstává stále stejný. A stejně tak i jeho typové jednání.
OdpovědětVymazatVycházet jen ze své osobnosti a ze svých zkušeností - mám zkušenost, že jen málo lidí je ochotných vnímat i jiné zkušenosti než vlastní.
(81) Ale dyťs to podal jako problém, tu zamilovanost a její projevy. :-) Jako problém, který se ti podařilo vyřešit a rozluštit ho, abys mu mohl napříště předejít. :-)
OdpovědětVymazat(83) Tak si čtu o teorii osobnosti a koukám, ona jsou vlastně měsíční znamení taky teorie osobnosti! :-))
Celá teorie chování... proč typové jednání? Proč nutně nějaký typy osobností?
Já nevím, mně to nesedí. Vážně věříš, že když se budeš rozhodovat jinak, bude to opuštění tvého typového chování a prevence opakování chyb?
No, mockrát jsme si už myslela, že hurá, neopakuju stejnou chybu. Pak jsem zjistila, že za á buď jsem zase udělala tutéž chybu, ale v zachumlanou v jiným, o hodně tlustším kabátě (jiným rozhodnutím často jen měníme cestu ke svým stejným, typovým jednáním), a nebo za bé, že jsem díky té radikální změně ve způsobu rozhodování udělala chybu zas, akorát úplně jinou, navíc takovou, s kterou si vím ještě míň rady, páč je mi celá ta situace, do níž jsem se násilně \"jiným\" rozhodováním dostala, naprosto cizí a nepřirozená.
Až jsem zjistila, že většina toho, co jsem považovala za chyby, vůbec chyby nebyly či být nemusely, kdybych je přijala jinak. Že s tím, co přichází, se člověk napřed musí naučit zacházet a se sebou žít.
ru: taky nemam rada slovo chyba. protoze chybou neco se stava teprve kdyz to tak oznacime. Do te doby to byla pouze rozhodnuti. Jine rozhodnuti mohlo byt mozna lepsi, ale treba taky ne.
OdpovědětVymazatradka: pokud důsledkem rozhodnutí není správný výsledek, potom bylo nesprávné buď to rozhodnutí, nebo předpoklady, na jejichž základě jsi k němu došla. Vcelku nezáleží na tom, jakým slovem se konečný výsledek označí.
OdpovědětVymazatru: asi to nějak nevyplynulo z toho, co jsem napsal. Zamilovanost nikoli, ale mé projevy, když jsem zamilovaný - nemusí působit dobře na toho druhého. Přinejmenším tehdy, když na tom není stejně jako já. Rozhodně nepředejdu eventuelní zamilovanosti - a snad bych ani nechtěl. A jestli se mi podaří zmírnit její projevy, to opravdu nevím. Ale přinejmenším (od Tebe) vím, že se lze vyhnout vůlí všemu, co by mohlo mít časem negativní následky - rozhodování a dalším podobným věcem.
OdpovědětVymazatI měsíční znamení přináší svoji teorii osobnosti.
Typové chování je dáno geneticky jako reakce na vnější okolí. Člověk se od narození (v podstatě ještě dříve) musí vyrovnávat s projevy okolí, které jej ohrožují. Typové chování je strategie přežití a v člověku se spustí automaticky aktivací příslušných genů. Dítě potřebuje lásku. Když se mu jí nedostává tolik, kolik je třeba, zvolí strategii nejmenšího odporu - snaží se vyhovět, přizpůsobovat se, a tím se stát láskyhodným. V dospělosti je to past - takový člověk se snaží všem vyhovět a neumí říct NE. Jedním z kroků k opuštění typového chování je naučit se říct NE v okamžiku, kdy mu to nevyhovuje. Naopak dítě, kterému se dostává přehnané lásky nebo přehnaných projevů citů a emocí, jim začne nedůvěřovat - za vlastní se stydí a snaží se je neprojevovat, cizí jsou mu nepříjemné. V dospělosti má problémy s projevováním i přijímáním citových a emočních projevů - traumatizují ho. Jedním z kroků k opuštění typového chování je překonat strach z projevování citů a emocí, a naučit se je neskrývat.
Napsal jsem \"jedním z kroků\" - těch kroků je samozřejmě třeba udělat víc, protože těch nedostatků má každý typ celou řadu.
Násilně jiné jednání a rozhodování nemusí být vždycky změna tím správným směrem, a nedostatek typového jednání bývá často ve způsobu vyhodnocování toho, co chyby jsou, a co nejsou. I představa toho, co je korektní chování a jednání, vlastní vzor správnosti, vychází z typu. Kromě toho - často se lidé snaží odstranit důsledek a příčina zůstává.
(86) Prvně po přečtení mi vyskočilo několik námitek, po druhém jich o něco ubylo, a navíc vzhledem k tomu, že se zřejmě snažíš o vysvětlení na základě nějaké knihy (až tří až pěti), tak je ta občasná nekompatibilnost textu asi daň za nutné zkrácení.
OdpovědětVymazatNechám být. Koukám, že v závěru se vlastně nelišíme.
Muži se pro to vracejí ke svým životním ženám bez kterých by byla jak kytka bez vody. Uschly by. Jako dítě potřebuje matku, aby dělala hráz, jako žena potřebuje muže, aby dělal hráz tak muž potřebuje ženu, aby jí tu hráz mohl dělat.
OdpovědětVymazatTo je hezký...
OdpovědětVymazatA od muže.
Ru: tak trochu mi to zadrhává kvůli sádře na ruce včetně zápěstí (ťukání), tak trochu proto, že - jak jsem doma odstřižený od každodenních záležitostí - nějak nezvládám košatost myšlenek. Knihy - ano, a k tomu řada dalších zdrojů včetně praktických zkušeností - jedná se stále o tutéž teorii osobnosti.
OdpovědětVymazatKe stejnému závěru vede mnoho různých cest. V jistém smyslu mají všichni lidé stejný cíl, ale každý k němu míří z jiné strany, jinou cestou, potýká se s jinými problémy.
Ghoste:myslela jsem to tak, ze vysledek co se zda byt v prvni moment nespravny, muze byt to nejoptimalnejsi reseni dane situace i kdyz pro nas neprijemne. V konecnem dusledku pro beh a rad zivota (i naseho) spravne.
OdpovědětVymazatradka: pokud máš na mysli zdání - klame mnohem častěji, než by se nám líbilo.
OdpovědětVymazatNe, myslím, že Radka nemá na mysli zdání. :-) Myslím, že má na mysli nějaké naše rozhodnutí, které nás dovedlo k jasné chybě či ztrátě, jenže k chybě či ztrátě pouze v momentálním \"kontextu\" - v dlouhodobém horizontu se může ukázat, že nebýt té chyby, nedostali bychom se někam, kde to bylo pro nás obrovským ziskem.
OdpovědětVymazatru: ano, tak jsem to myslela.
OdpovědětVymazatPřemítal jsem nad tím nesmírně dlouho. Udělat chybu, která přehodí výhybku kamsi jinam.
OdpovědětVymazatNašel jsem dost takových případů i ve svém životě. Jenže vím, že po té \"chybě\" jsem měl vždycky celou řadu alternativ, které existovaly nezávisle na mojí \"chybě\". Jen mne \"chyba\" přivedla k možnosti (nutnosti) si některou vybrat. Nevím však, jaké možnosti bych býval měl, kdybych \"chybu\" neudělal, a jakou z nich bych zvolil, a zda by byla tahle neprožitá větev života přínosnější či nikoli.
Mnohem víc to jsem ochoten připisovat náhodě. Vteřiny mohou rozhodovat o životě a smrti - a stejně i o tom, jak a kudy se bude člověk ubírat.
V každém případě však jakákoli \"chyba\" - nebo nesprávné rozhodnutí - přináší člověku prožitou zkušenost, k níž by jinak třeba vůbec nepřišel. Vždycky je obtížné posoudit, zda by se bez té zkušenosti s následujícím vyrovnal snáze či obtížněji. Upřímně a zcela subjektivně - určité životní zkušenosti bych s potěšením oželel :-)
OdpovědětVymazatvezmu priklad \"zivotni chyby\" Moje maminka mela tezky porod. Jako statecna zena si nikdy neztezovala a umela trpet. Nikdo se o ni behem porodu nestaral, dite zustalo zaklesnute ona v hroznych bolestech protrpela noc. Rano se sebehli lekari, vytahli nasilim polomrtve dite a predali vydesene matce. Dite porad plakalo a maminka marne behala po vsech lekarich co s nim je. Behala cely rok, behala druhy. Tretim rokem bylo zjisteno ze ma zanet mozku po tezkem porodu a nelecenem otoku. Diteti byla odebirana rok voda z mozku a maminka opet behala po lekarich a prosila o pomoc. nakonec dite neumrelo a zustalo tak tezce postizene, ze se nenaucilo samo ani chodit natoz mluvit nebo jist. Tak to bylo celych sestnact let.
OdpovědětVymazatA mamincina chyba dle jejiho nazoru spocivala v tom, ze se nedokazala domoci pomoci v prubehu porodu, ze byla hodna a neprubojna ze nekricela a nebojovola o zivot svuj a zivot rodiciho decka.
Je to jedna z \"chyb\" ktera se neda vratit a clovek ani nevi co prinesla komu dobreho ci pozitivniho. Mohla jsem mit dospeleho bratra maminka zdraveho syna. Ale mohlo to byt uplne jinak. Proto apeluji na kazdeho at udela caru za minulosti, at neresi to co bylo protoze minulost je pryc. Mohli jsme dat v minulosti zaklad pro lepsi budoucnost ale treba ne. To co udelat muzeme je zacinat znovu a znouvu od zacatku a s cistym stolem.
Ve všem, co člověk prožil, se dá najít podíl vlastní chyby. Kdyby ..., tak by .... Já se vždycky ptám (sám sebe), jak ten člověk fungoval v ostatních podobných situacích. A zjišťuji, že vždycky stejně. Třeba v tomhle případě - trpělivě vyčkával pomoci odborníků, kterým důvěřoval. Proč? Protože se mu to doposud ve většině případů osvědčilo. Když se člověku osvědčí určitá strategie, tak ji začne používat - i když není nejlepší - prostě se osvědčila, a tak ji člověk nemění. Teprve když získá negativní zkušenost, má motivaci ke změně.
OdpovědětVymazatOtci ukradli peněženku ze zadní kapsy kalhot. Nadával, sháněl doklady, byl nepříčetný. Po čase mu ji z té zadní kapsy ukradli znovu. Tentokrát už to bylo zbytečné. Začal si ji dávat do vnitřní kapsy saka. Po čase mu ji ukradli i odsud. Dnes ji nosí jinde. Od té doby mu ji neukradli. Musel změnit strategii dokonce dvakrát, aby dosáhl dobrého výsledku.
Tak tos mi dala Radko,už se vůbec nedivím,že na tobě rodiče tak lpěli.
OdpovědětVymazatTo musí být pro mámu pro nás, co jsme to nezažili něco nepředstavitelného.
V kazdem pripade to bylo zejmena pro me zivotni pouceni. Predevsim v tom smyslu, ze vsechno se muze stat a nic neni samozrejme. Takze ve vsem co jsem kdy prozila a zazila, byl vzdycky podton, ze je to sice fajn ale muze to byt uplne naopak :o) Jaksi mi chybela a chybi dodnes pocit bezstarostnosti. A mam dodnes pocit obrovske zodpovednosti za rodice.
OdpovědětVymazatPro mámu, pro sestru...
OdpovědětVymazatRadko, je pravda, že kolikrát nemáme tušení,co ten druhý vleče za sebou...
OdpovědětVymazatMyslím, že každý něco.
Nejhorší je, když se někdo domnívá,že jen jemu se stalo to či ono...
ja nemam pocit, ze se mi neco stalo. vubec ne. Myslim Anino, ze ty jsi to mela podstatne tezsi. Pro me to bylo spise jen to pouceni, nic vic.
OdpovědětVymazatTaky mozna dokazu nahlednout vice pod povrch, temer vzdycky se tam da najit spousta zajimaveho. Nikdy jsem se nesetkala s tim, ze by nekdomu vsechno slo hladce, vsechno ziskal lehce a celkove zil lehky a bezstarostny zivot. Pokud nekdo tak na prvni pohled pusobi, tak to vubec neznamena ze takova je skutecnost.
A naopak nekdo si vyrabi problemy a potize sam. I kdyz by se mohl nad spoustu veci povznest.
jeste me napadla jedna vec, moje maminka je naprosto typicky priklad zeny ktera nese svoje deti dzungli s nasazenim vlstniho zivota. Presne ve smyslu Rulisy. Ja jsem to mela o moc, o moc jednodussi. Vlastne ta dzungle byla takova hodna a obcas se tam objevil i medved Balu a hodny had Kaa :o) Kniha dzungli byla absolutne nejoblibenejsi kniha meho detstvi. Jakoby v te dzungli vyrustala, byl to muj domov. A ucila se cestu domu k vlastnim. Podivnym domorodcum zavrenym v chyzi :o)
OdpovědětVymazatRadko, to je moc dobře, že to takhle bereš.Taky nemám pocit, že by se mi přihodilo něco víc horšího, než ostatním.Opravdu ne.To spíš ty druhé zaskočí.Myslím, že to je tak nějak, jak jsi tu už psala, že každý dostane od všeho něco...Když už máme něco za sebou,určitě je to svým způsobem přínosem pro nás.A má to zas tu výhodu,že jinak člověk vnímá, když se někomu něco děje,asi může i víc dát ze sebe,protože ví...I když by někdy radši nevěděl.
OdpovědětVymazatRadko,možná se ti to bude zdát uhozený, ale docela ráda bych pozdravovala tvoji statečnou maminku.
OdpovědětVymazatDekuju Anino, ale radeji ji nebudu vykladat ze o ni pisu na internetu. Ona je taky priklad toho, ze vse spatne se muze v dobre obratit. Proziva pekny podzim zivota.
OdpovědětVymazatAhoj Ghoste.
OdpovědětVymazatJa se na Tebe nezlobim.
Vedeli jsme, do ceho jdeme.
A ustali jsme to. Treba se nam v zivote podari ustat i jine dulezete veci.
Radko,jasně,chápu..
OdpovědětVymazatMilena [109]: klidně se na mne zlob, a pokud se budeš zlobit tak moc, že Tě to donutí napsat mi mail, budu rád. Od chvíle, co jsi se objevila na blozích, mám pocit, že mi chceš něco sdělit, a nějak se nemůžu smířit s tím, že nevím, co to je.
OdpovědětVymazat