13.2. 2008 13:53

Exhumace 3

Mívali jsme psa. Velkýho. Krásnýho. Hodnýho. Cvičenýho. Nejlepšího.

Když jsme si ho dovezli, chtěl být s námi. Ale rychle pochopil, že k bydlení má boudu. Že do domu nesmí. A že hranice našeho území jsou tam, jak tak porůznu visí zbytky plotu, za nějž se nesmí. Neutekl. Vzorně čekal, až z toho zakázanýho domu vyjdeme... Akorát první povel, kterej jsem ho musela naučit, byl "Jdi odsaď". Protože jak chodil všude se mnou, i na trávu králíkům, měla jsem strach, že mu srpem utnu nožičky.

Jak rostl, osamostatňoval se. Poslední zbytky plotu zlikvidoval náš první kůň. A pes si zvykl chodit na procházky.

Na dýl a dýl a dál a dál...

Vždycky se vrátil. Vždycky. Nebyl tulák.

Akorát jsem říkávala, že kdybych za něj měla platit alimenty, nevydělávala bych na nic jinýho. Pokaždý z toho bylo nejmíň deset štěňat.

A pak zestárl a přestal chodit za holkama. Už si pravidelně jen tak obešel ves... Nevadilo to. Znali ho, měli ho rádi.

A pak už ani tu ves moc neobcházel.

A jak nikdy nestál o to, bydlet s námi v domě, kde na něj bylo horko a dusno, jednu zimu se tam vděčně nastěhoval. Natrvalo. S bolavými klouby, hluchnoucí, slábnoucí, zimomřivý.

Do posledka chodil se mnou z jedné místnosti do druhé. Aby mě měl na očích. Aby nebyl daleko. Aby nebyl sám.

Včera jsme si s kamarádkou o těch psech povídali. O našem a o jejím. Jak i ten její, byť celej život do domu nechtěl a radši si obrážel svůj rajón, tak v posledních měsících jeho života taky vyměnil rajón za nesamotu, a nejen do domu, dokonce i do postele se prosmutnil očima, boxeři jimi umí smutnit...

Psi to vědí, když to začne přicházet. A je tak hmatatelný ten jejich strach. Když to začne přicházet. Když v poznání odcházejících sil začnou hledat blízkost.

Lidi jsou stejní.