Vařím večeři. Vypila jsme při tom deci vína, druhý piju. A marně přemýšlím, kdo, u koho byl vlastně impuls k tomuhle, co mi už pár dní... Možná u Radky, Aniny, Mirky... Asi nejspíš u Mirky. Ale už někde dávno, dávno...
Když jsem byla malá holka, ta, co jezdila k té babičce, k tamté, jo, když se do mě skládala výchova jak do mozaiky... Říkali, "žena" a "muž" a dělali svoje role a bylo jasné, která role je čí.
Babička vychovávala mě a mou nejbližší sestřenici pro ženskou roli.
Můj otec to bral mužsky. Vychovával mi charakter, ne roli.
Jenže i tak, jsem to cítila.
A časem to i slyšela - A za co bys mu měla být vděčná, to je snad samozřejmost! Jeho povinnost!
Ale podobně to přece zní i o mé roli...
Dívně klikatá, džunglovitá cesta k tomu místu, na kterým se už spousta věcí nečeká. Že vlastně nic moc nečekám. Že se nejvíc bojím toho, aby on ode mě něco moc nečekal. Jaksi samozřejmě, tak, jak se to samo sebou rozumí, a hlavně ne to, co nechci dát. Neumím...
Že chci, abychom si jen my dva, případně, bude-li kdo taký, vymodelovali, co bude v textu našich rolí... My dva, z nás dvou...
Možná...
Až příliš vychováváme děti k tomu, aby věděly, co se od nich bude v životě očekávat. V manželství. A co mají právo očekávat ony.
A příliš málo vychováváme děti k tomu, aby to, co jim jednou, bez ohledu na jejich očekávání, přijde a bude přicházet od jejich protějšku, braly jako jeho dar. Všechno, i to zdánlivě samozřejmé.
Mám vygumováno, tak jindy
OdpovědětVymazatTenhle clanecek se mi libi nejvic. Mluvi mi z duse. I kdyz to podobenstvi se psy je taky dobre. Ale to mam u sebe jiz vypilovano.
OdpovědětVymazatJa svoji roli nejsem schopna vykonavat v souladu s ocekavanim. Zklamu. Ale nebylo to tak vzdycky. Kdysi jsem tu roli touzila hrat co nejlepe. Ale zabijelo me to. Umirala jsem zaziva. Pomalu ale jiste. Vylezl mi vysoky tlak, objevily se uzkosti a fobie. A ja hodila vyhybku. V pudu sebezachovy.
Nezajima me jakou mam mit roli. To co delam, tak delam rada. S potesenim. A ze mam delat jeste neco jineho. Ocekavani? Prosim? coze? ehm, neslysiiiim....
1. odstavec - tipovala jsem to tak.
OdpovědětVymazat2. + 3. - Ano. Akorát mně ne tlak, ale lupenka.
Pěkný, pěkný. Hned mě k tomu napadá, jak mě nevychovali uchytit se ve světě práce, zaměstnání, natož podnikání a kapitalismu, tehdy. Mně vychovali ke vzdělání a vzdělávání. Ale čím se mám do pr- živit?!
OdpovědětVymazat[2]
Mně taky úzkosti a fobie... ale nechcípla jsem a teď je taková pohodička!
Lisko, tak vzdelavej :o))
OdpovědětVymazatA nepracuj.
No, asi spíš ke vzdělávání sebe, Radko.
OdpovědětVymazatEhm, to mě taky, jako hlavní a nejdůležitější, asi bláhově předpokládali, že vzdělání (-vání se) je k tý práci nejlepší odrazová plocha.
Když oni naši rodiče měli zisk ze vzdělávání se vyložený a hmatatelný. Kdo za totáče studoval při zaměstnání nějakou školu, toho nenutili dělat VUML. :-)
OdpovědětVymazat:-)
OdpovědětVymazatMoje výchova byla tak chaotická, že se vůbec divím, že nějak funguju, i když kolikrát dost blbě :)))
OdpovědětVymazatVzdelavani samo sebe je samoucel, kdyz neprinasi ovoce.
OdpovědětVymazatAno, tak to (ode mě, a myslím, že i od Lišky) bylo myšleno. :-)
OdpovědětVymazat[10]
OdpovědětVymazatNo dyť říkám.
:-)
OdpovědětVymazatJa to pochopila. Rodice daji potencial (vzdelani) a pak jsme s tim potencialem vykopnuti do sveta.
OdpovědětVymazatJa tohle znam z vlastniho zivota. Porad bylo do me neco tlaceno, byt nejlepsi, jednickar, skvele vysledky. A nevim jak je to u jinych jednickaru ale ja byla rozpolcena. Na jedne strane jsem chtela byt dobra, na druhe jsem vedela ze je to prekazkou v komunikaci. Touzila jsem byt jakoze \"dole\" (prosim omluvte me) ale zarovne jsem nedokazala skutecne \"dole\" byt.
Ale mozna to byl jen muj problem. Ze jsem byla zrovna ja tak nejak prirozenen nafoukana. A zaroven jakoze skromna. Ze jsem jakoze jednou z tech co nic nechteji a nic nemaji a nic nejsou. Protoze moje znalosti a vysledky vubec nic neznamenaji. Vznikaly neuveritelne pnuti a tlaky uvnitr me. Potrebovala jsem aby me nekdo poradne nakopal a pak se mi ulevilo. ZAcala jsem konecne normalne fungovat :o))
BAvili jsem se s muzem o tom, co nam dela nejvetsi radost. Pro me zatim stejne jako mnoho let, kdyz mi sepnou kontrolky. Takovy ten pocit: heureka! prisla jsem na to. Tak tenhle pocit me privadi do extaze. Je to pro me nejvyssi uspokojeni.
OdpovědětVymazatTen pocit, že ti někdo nakopal a tys naskočila, kam patříš?
OdpovědětVymazatru:o)))V kazdem pripade jsem nepatrila tam kam jsem se nafoukla! Takze po tom nakopani jsem alespon byla zkopnuta. Zda jsem zapadla na spravne misto jeste nevim. mam pocit ze ne. Ze jsem jeste nezapadla do prihradky.
OdpovědětVymazatSE mnou vzdycky vsichni zachazeli hezky. nejen rodice. Nesetkala jsem se snad nikdy s tezkymi ranami. Jen s dobre minenym nakopnutim. Tak nejak me svet ma rad :o)Rada bych jeste neco dokazala. neco co bych delala s vasni (me vlastni)
OdpovědětVymazatRadko, promiň, já ten jeden koment vymazala. :-) Ale to nic, hezkej den, musím za kobyl. :-)
OdpovědětVymazatKterej? Hezky den u kobyl!
OdpovědětVymazataha, ten tvuj :o)
OdpovědětVymazat