Dvouapůltý

Z původní rodiny.
https://www.youtube.com/watch?v=XJeHjVZMBzc

Mám na zdi na provázkové nástěnce vzpomínek áčtyřkovou fotku. Úplně nahoře. Černobílou, pokroucenou, lesklý povrch v rozích rozlámaný. Fotila ji maminka, je na ní louka, široká louka na svahu a v pozadí les a uprostřed té louky dvě k sobě nachýlené postavy, obě zády - jeden v trávě sedící muž v bílé košili a jedna taktak stojící holčička v baňatých tepláčcích, s vlásky tak řiďounce plavými, jak právě nedávno konečně začaly růst.
 
Byla jsem jeho. Jsem. Celý život. I když pak měl ještě další dvě dcery v dalším manželství, já jsem jeho. Vím to. I ony to vědí a jejich matka taky. Nikdy mi to nevyčetla žádná z nich. 
  
Všechno, co mi neuměla dát maminka, hledala jsem u tatínka.
Třeba lásku.
Úsměv, vlídnost, sílu, jasnou ráznost, když mě chytla nějaká ta moje vzteklá, pohlazení, když jsem ráno vlezla za nimi do postele... Pamatuju si ten pach, že mi nevoněli, ani jeden z nich mi zpod jejich peřin nevoněl, ale tatínek tak nějak bezpečnějc... 
Sice ve svém cílosměrně věděckoanalytickém myšlení nerozuměl většině toho, co jsem se mu snažila říct, a místo aby se mnou cítil, se mi pořád snažil dávat dobré rady,  takže jsme se každou chvíli hádali, jak jsem se ho snažila přesvědčit, že tohle od něj nechci, že chci něco jiného, a on mě, že nevím, co chci, a že řeším úplně nepodstatné věci místo podstatných, co se řešit dají - ale vždycky tam byl. Pro mě.

Když pak na sebe večer křičeli už téměř každý den a maminka brala na tatínka nůž a tatínek mamince kroutil rukou a odrážel ji dveřmi, bála jsem se o něj. Ne o ni.
A když pak přišel, že chce jít pryč a že nechá jen na mně, jestli budu chtít zůstat, nebo jestli...

Kamkoli. Až na konec světa.

Plakal. Věděl, co nás čeká. Jeho. Já ne. Ale věřila jsem mu.

První krátký čas bydlel u mě v pokojíčku, ochránila jsem ho, řekla jsem mamince, že pokojíček je můj a tatínek taky a že tam bude, dokud tam budu já.
Pak sehnal od zaměstnavatele garsonku ve staré zástavbě, kuchyň tam nebyla, jen jedna místnost, koupelna a předsíň s policí pro vařič. Balkon do zahrady, ten byl fajn. Pokoj jsme rozdělili mým nábytkem z pokojíčku alespoň opticky, já spala blíž balkonu, tak jsem si to vybrala. Blízko k oknu, k vzduchu, ven, to potřebuju celý život.
Tatínek nakupoval, hlavně maso, uměl vybrat dobré, naučil mě to. Vařili jsme střídavě. Žehlila jsem mu košile na vědecká sympozia a konference, byla to bída. Ještě že se přes košile nosí sako.
Snila jsem o tom,  že v létě jednou s tatínkem pojedem na dovolenou někam do hor na dřevorubeckou boudu, budem tam sami dva aspoň na čtrnáct dní na měsíc, vařit na ohni, topit v kamnech a celý den kácet stromy a oklesťovat a řezat do metrů...
Na dovolenou jsme jeli na Vysočinu, na chalupu jednoho tatínkova známého. Přetrhl se mi tam stříbrný řetízek, všimla jsem si toho, až když mi z něj do latríny spadl pavouček pro štěstí.
Druhý den tatínek převrátil v kuchyni na zašlapanou zem hrnec parádního hovězího guláše, na který jsme se oba celý den moc těšili,  hrozně se rozčílil, tak hrozně moc, že jsem hrozně moc brečela, jak mi bylo líto, že je to tak moc líto tatínkovi.
Třetí den mi na voňavé letní mezi u polní cesty nad Jimramovem řekl, že má rád jednu paní a rád by si ji vzal, ale jen tehdy, když s tím budu souhlasit, jinak ne.

Seděla jsem na té mezi, lokty na kolenou, tvář na loktech a slzy mi padaly mezi slzičky panny Marie, poslouchala jsem, jak o ní tatínek mluví i jak pak mlčí, musel vědět, že pláču, musel to mít tisíckrát horší než já, Tak si ji vem, potřebuješ mít vedle sebe ženu, která tě bude mít ráda, řekla jsem, aniž bych zvedla tu hlavu z kolen, a ani se mi moc netřásl hlas.

Odešla jsem.
Ne fakticky, pocitově. Napřed na jejich svatbě, o něco později s mužem, co byl o sedm let starší, do mě zamilovaný, ženatý. Prý jen formálně.
Odešla jsem tím, co jsem udělala, i když jsem věděla, že s tímhle nikdy, nikdy nebude tatínek souhlasit.
Nesouhlasil.
Pak, když jsem si prosadila svou, jsem toho muže nechala, protože se ozvala jeho žena.
Neřekla jsem mu proč, i když se ptal znovu a znovu. Chtěla jsem, aby se k ní vrátil a neměl na ní stín, aby ona byla ta dobrá a já ta, na kterou je lepší zapomenout. Na tu, co zradila.
Stál tehdy na ulici pod mým oknem a plakal.

Pak jsem odešla fakticky. S jiným mužem.
Kterému jsem věřila, že bude rozumět většině toho, co se mu budu snažit říct, a že mě pohladí, když si k němu pod peřinu strčím ohřát nohy. 
Říkal, že je mám strašně studený, brrr.
Začla jsem nosit na noc ponožky.

Pak byli další.
Různého věku, různých postav, různých tvarů tváří, barev vlasů i očí, stylů oblékání i života, sportovci i nemehla, poeti i pragmatici, téměř alkoholik i bigotní abstinent...

Většinou si ženy hledají muže určitého typu pořád dokola. Jaký je můj typ, když takhle proměnlivý? Když každého, na kterém jsem uletěla, jsem měla ráda právě takového, jaký byl, se vším všudy, všechno, co k němu patřilo, mi bylo milé?
A za každým jsem byla ochotná jít až na konec světa...
Nikdo z nich o to nestál. 
 
Když mi teď ten poslední vykládal poněkolikáté to samé, měla jsem dost prostoru i času nechat se melodií jeho hlasu jen tak kolíbat. Unášet. Vnímat jeho i sebe bez slov, nechávat tím tichým klidným proudem plout asociace z hlubin, hlubin hlubokých... 
 
Mají všichni něco společného.
Všichni jsou pro mě nějakým způsobem nedostupní. Jiní. Stejně jako tatínek. Se všemi jsem s vědomím, že přijde čas, kdy jim řeknu, Tak si ji vem...
A budu jim přát, ať se mají co nejlíp a co nejhezčejc, protože tak to má být, tak je to v pořádku. 
 
A když to není proto, že je to ženáč, se kterým jedině pod podmínkou, že to neublíží jeho ženě, ani proto, že je to děvkař, co má paralelně nejmín dvě, spíš tři milenky a co ho žádná po delší době už prostě nedokáže bavit, i kdyby ze zlata byla, ani psychopat, co místo vztahů pěstuje studium emocí u druhých, aby ty emoce poznal aspoň nějak... tak je to proto, že je prostě natolik jinej, že se na něj musí šáhnout, aby tomu člověk vůbec uvěřil...
  
Docvaklo mi to dneska v práci při finálovém dolaďování Liščiny růže. Odpočívej v pokoji, vzpomínáme.
A zvláštní, od té doby žádný smutek. Jen klid, klid.
Klid po přepnutí ze sebe na ně. 
Na něj. Jak se to propojilo. Minulé s momentálním.
   
Ještě včera se mi chtělo napsat mu Šmejde...
Dneska už se mi nechce.
Od začátku to tam bylo. Věděla jsem, že to tam je. Že je jinde, že je v něm něco, přes co se nedostanu, navzdory zvláštnímu pocitu nevysvětlitelné blízkosti a porozumění, když pořád proti něčemu brble a pořád odevšad čeká nějakou zradu. Od začátku pocit, že bych měla obrátit na pěťáku a utíkat...
A že to nedokážu.

Není to tak dávno, co jsem tvrdila, že nehodlám nikoho zachraňovat. Ale jedna z mých praprapředkyň byla markytánka u slavkovských vojsk. A můj tatínek ten, jehož jsem ochránila u sebe v pokojíčku a byla ochotná za ním jít až na konec světa. Bez ohledu na jasně předpokládatelný konec.

A když už skočím, tak letím. Naplno. Za hlavou všechno, co v ní bylo předtím.

Jenže tatínek taky chránil mě.
 
Bude se mi stýskat. Po bílých vlasech a prokvetlých vousech, po prstech jako špalíky. Po očích. Tak proměnlivých, jako jeho nálady a reakce... 
 
Parapety jsem slyšela praskat správně, tehdy před nedávnem.
Jako když praskne zeď vězení.
Jen jedno je mi líto.
Že pro něj jsem tím synergickým bodem nebyla.
Nemohla být. Za zdí to nejde. 
  
Třeba někdy... jinde...