O snech odpoledních

Někdo chodí v sobotu do lesa, někdo do práce (ale doufám, že jen do Dušiček). A když z ní přijdu, tak teprve až se večer probudím, přiznám si, jak utahaná jsem byla už v pátek. Nicméně sny, co se mi v těch mrtvolných podvečerech zdají, si s těmi nad ránem nezadají.
Dneska bez muziky, ve snech mi taky žádná většinou nehraje.

Jo, zvláštní, že ve snech slyším hudbu tak málokdy. I čichové vjemy chybějí. Jen obrazy a hmat. Hodně hmatu. Teplo a zima. Bolest, slast, strach. Hlasy občas, je jich málo, i ostatních zvuků, praskání skřípění, šumění... vím o nich, že tam jsou, že zazněly, ale neslyším je. Jen je vím.

Stěhovala jsem maminku. Do jiného bytu. Nevím kdo a proč, ale někdo, snad úředník jakýsi dokonce, ji přinutil vyměnit její starý panelákový 3+1 za jiný, nový. V novém sídlišti. Musela.

Brbrlala, ale byly jsme tam.
Maminka zůstala v kuchyni, vybalovat, tak jako vždycky po našem nákupu vybaluje a já jí jen zavazím při jejím přenášení věcí jednoruč kolem kuchyňského stolu (druhou rukou se musí opírat, aby jí nevypadla kyčel), vždycky mi vynadá, že jí něco nepodávám, jak by si představovala, nebo že podávám něco, co podat nechtěla, pak  že stojím zrovna tam, kde jí zavazím v cestě, pak že stojím tak, že nevidí, co má ještě uklidit... tak se prostě sama uklidím taky.

I v tom novém bytě jsem se takhle uklidila, vlastně to není tři plus jedna, ale jakýsi čtyři a půl plus jedna, zvláštní, že mamince přidělili za tu její kuču vybydlenou takový nadstandard, jo, tohle by se mi líbilo neprodávat, až to jednou zdědím, tohle si nechám, velký byt se spoustou místa, vzduchu a slunce... (pozn. mimo děj - brácha se mi z toho snu ztratil, neexistoval v něm, vůbec jsem nepřemýšlela, že maminčin byt je jeho a já že si můžu nárokovat tak ruční mixér a mikrovlnku), chodila jsem po poloprázdných ještě pokojích, dívala se na jejich tvar různě velkých různě úzkých obdélníků, na umístění dveří a oken v nich, představovala si, jak bych který zařídila, vnímala, že ten jeden severní je chladnější a tenhle úzký mezi dvěma jinými sice teplý, ale pocitově nepříjemný průchoďák, a tenhle menší rohový pokoj nejdál od kuchyně, jo, ten by se mi líbil pro mě, je to skrýš, ale s dvěma okny ve dvou zdech, nepanelákově malými okny, dvě okna ve dvou k sobě se sbíhajících zdech, mezi nimiž bude slunce malovat sbíhajícími se paprsky proti tmavším rohům světelný dvojkužel a v něm se bude lehounce vznášet prach...

Ráda se dívám z oken. Byt je skrýš, ale s volností pohledu z okna.
Jenže na co se dívat na rozestavěném sídlišti. Okolo domu rozoraná hlína a kusy drátů z panelů. A taky se už šeří. Ale byt je v přízemí na svahu a kolem něj zpevněná terasa...

Nevím, co to bylo za nápad vyskočit z jednoho toho okna a vrátit se do kuchyně za maminkou venkem, přeběhnout po té terase, co vypadala do L...
Jenže terasa je asi ještě ve výstavbě. A já stojím najednou v té hlíně, co z ní trčí dráty a zbytky panelů, a klouže to pod nohama a je tam zima a nepochopitelně naráz i tma. Úplná tma.
Chci zpátky.
Zoufale zpátky.

Snažím se dostat zpátky do okna, šmátrám prsty po parapetu, ale ujíždí mi to v blátě, bříška prstů sedřená a víc nic, svah je svah a nohy to táhne dolů, od bytu dolů, i když se snažím chytit čehokoli v té hlíně pod oknem, nejde to, a když sklouznu ještě o další metr níž tam, kde končí celá ta nedostavěná budoucí terasa, a ruce se nechytají ani v místech, kudy předtím ujížděly nohy, už vím, že se zpátky už nedostanu, nikdy...
Ani v jednom z těch oken, kam bych chtěla zpátky, se nesvítí.

Celý život se mi zdává o bytech, místnostech a místech, kam se nejde vrátit...