(Optimalizováno pro černobílé monitory)

28. 10. 2014

Dvouapůltý

Z původní rodiny.
https://www.youtube.com/watch?v=XJeHjVZMBzc

Mám na zdi na provázkové nástěnce vzpomínek áčtyřkovou fotku. Úplně nahoře. Černobílou, pokroucenou, lesklý povrch v rozích rozlámaný. Fotila ji maminka, je na ní louka, široká louka na svahu a v pozadí les a uprostřed té louky dvě k sobě nachýlené postavy, obě zády - jeden v trávě sedící muž v bílé košili a jedna taktak stojící holčička v baňatých tepláčcích, s vlásky tak řiďounce plavými, jak právě nedávno konečně začaly růst.
 
Byla jsem jeho. Jsem. Celý život. I když pak měl ještě další dvě dcery v dalším manželství, já jsem jeho. Vím to. I ony to vědí a jejich matka taky. Nikdy mi to nevyčetla žádná z nich. 
  
Všechno, co mi neuměla dát maminka, hledala jsem u tatínka.
Třeba lásku.
Úsměv, vlídnost, sílu, jasnou ráznost, když mě chytla nějaká ta moje vzteklá, pohlazení, když jsem ráno vlezla za nimi do postele... Pamatuju si ten pach, že mi nevoněli, ani jeden z nich mi zpod jejich peřin nevoněl, ale tatínek tak nějak bezpečnějc... 
Sice ve svém cílosměrně věděckoanalytickém myšlení nerozuměl většině toho, co jsem se mu snažila říct, a místo aby se mnou cítil, se mi pořád snažil dávat dobré rady,  takže jsme se každou chvíli hádali, jak jsem se ho snažila přesvědčit, že tohle od něj nechci, že chci něco jiného, a on mě, že nevím, co chci, a že řeším úplně nepodstatné věci místo podstatných, co se řešit dají - ale vždycky tam byl. Pro mě.

Když pak na sebe večer křičeli už téměř každý den a maminka brala na tatínka nůž a tatínek mamince kroutil rukou a odrážel ji dveřmi, bála jsem se o něj. Ne o ni.
A když pak přišel, že chce jít pryč a že nechá jen na mně, jestli budu chtít zůstat, nebo jestli...

Kamkoli. Až na konec světa.

Plakal. Věděl, co nás čeká. Jeho. Já ne. Ale věřila jsem mu.

První krátký čas bydlel u mě v pokojíčku, ochránila jsem ho, řekla jsem mamince, že pokojíček je můj a tatínek taky a že tam bude, dokud tam budu já.
Pak sehnal od zaměstnavatele garsonku ve staré zástavbě, kuchyň tam nebyla, jen jedna místnost, koupelna a předsíň s policí pro vařič. Balkon do zahrady, ten byl fajn. Pokoj jsme rozdělili mým nábytkem z pokojíčku alespoň opticky, já spala blíž balkonu, tak jsem si to vybrala. Blízko k oknu, k vzduchu, ven, to potřebuju celý život.
Tatínek nakupoval, hlavně maso, uměl vybrat dobré, naučil mě to. Vařili jsme střídavě. Žehlila jsem mu košile na vědecká sympozia a konference, byla to bída. Ještě že se přes košile nosí sako.
Snila jsem o tom,  že v létě jednou s tatínkem pojedem na dovolenou někam do hor na dřevorubeckou boudu, budem tam sami dva aspoň na čtrnáct dní na měsíc, vařit na ohni, topit v kamnech a celý den kácet stromy a oklesťovat a řezat do metrů...
Na dovolenou jsme jeli na Vysočinu, na chalupu jednoho tatínkova známého. Přetrhl se mi tam stříbrný řetízek, všimla jsem si toho, až když mi z něj do latríny spadl pavouček pro štěstí.
Druhý den tatínek převrátil v kuchyni na zašlapanou zem hrnec parádního hovězího guláše, na který jsme se oba celý den moc těšili,  hrozně se rozčílil, tak hrozně moc, že jsem hrozně moc brečela, jak mi bylo líto, že je to tak moc líto tatínkovi.
Třetí den mi na voňavé letní mezi u polní cesty nad Jimramovem řekl, že má rád jednu paní a rád by si ji vzal, ale jen tehdy, když s tím budu souhlasit, jinak ne.

Seděla jsem na té mezi, lokty na kolenou, tvář na loktech a slzy mi padaly mezi slzičky panny Marie, poslouchala jsem, jak o ní tatínek mluví i jak pak mlčí, musel vědět, že pláču, musel to mít tisíckrát horší než já, Tak si ji vem, potřebuješ mít vedle sebe ženu, která tě bude mít ráda, řekla jsem, aniž bych zvedla tu hlavu z kolen, a ani se mi moc netřásl hlas.

Odešla jsem.
Ne fakticky, pocitově. Napřed na jejich svatbě, o něco později s mužem, co byl o sedm let starší, do mě zamilovaný, ženatý. Prý jen formálně.
Odešla jsem tím, co jsem udělala, i když jsem věděla, že s tímhle nikdy, nikdy nebude tatínek souhlasit.
Nesouhlasil.
Pak, když jsem si prosadila svou, jsem toho muže nechala, protože se ozvala jeho žena.
Neřekla jsem mu proč, i když se ptal znovu a znovu. Chtěla jsem, aby se k ní vrátil a neměl na ní stín, aby ona byla ta dobrá a já ta, na kterou je lepší zapomenout. Na tu, co zradila.
Stál tehdy na ulici pod mým oknem a plakal.

Pak jsem odešla fakticky. S jiným mužem.
Kterému jsem věřila, že bude rozumět většině toho, co se mu budu snažit říct, a že mě pohladí, když si k němu pod peřinu strčím ohřát nohy. 
Říkal, že je mám strašně studený, brrr.
Začla jsem nosit na noc ponožky.

Pak byli další.
Různého věku, různých postav, různých tvarů tváří, barev vlasů i očí, stylů oblékání i života, sportovci i nemehla, poeti i pragmatici, téměř alkoholik i bigotní abstinent...

Většinou si ženy hledají muže určitého typu pořád dokola. Jaký je můj typ, když takhle proměnlivý? Když každého, na kterém jsem uletěla, jsem měla ráda právě takového, jaký byl, se vším všudy, všechno, co k němu patřilo, mi bylo milé?
A za každým jsem byla ochotná jít až na konec světa...
Nikdo z nich o to nestál. 
 
Když mi teď ten poslední vykládal poněkolikáté to samé, měla jsem dost prostoru i času nechat se melodií jeho hlasu jen tak kolíbat. Unášet. Vnímat jeho i sebe bez slov, nechávat tím tichým klidným proudem plout asociace z hlubin, hlubin hlubokých... 
 
Mají všichni něco společného.
Všichni jsou pro mě nějakým způsobem nedostupní. Jiní. Stejně jako tatínek. Se všemi jsem s vědomím, že přijde čas, kdy jim řeknu, Tak si ji vem...
A budu jim přát, ať se mají co nejlíp a co nejhezčejc, protože tak to má být, tak je to v pořádku. 
 
A když to není proto, že je to ženáč, se kterým jedině pod podmínkou, že to neublíží jeho ženě, ani proto, že je to děvkař, co má paralelně nejmín dvě, spíš tři milenky a co ho žádná po delší době už prostě nedokáže bavit, i kdyby ze zlata byla, ani psychopat, co místo vztahů pěstuje studium emocí u druhých, aby ty emoce poznal aspoň nějak... tak je to proto, že je prostě natolik jinej, že se na něj musí šáhnout, aby tomu člověk vůbec uvěřil...
  
Docvaklo mi to dneska v práci při finálovém dolaďování Liščiny růže. Odpočívej v pokoji, vzpomínáme.
A zvláštní, od té doby žádný smutek. Jen klid, klid.
Klid po přepnutí ze sebe na ně. 
Na něj. Jak se to propojilo. Minulé s momentálním.
   
Ještě včera se mi chtělo napsat mu Šmejde...
Dneska už se mi nechce.
Od začátku to tam bylo. Věděla jsem, že to tam je. Že je jinde, že je v něm něco, přes co se nedostanu, navzdory zvláštnímu pocitu nevysvětlitelné blízkosti a porozumění, když pořád proti něčemu brble a pořád odevšad čeká nějakou zradu. Od začátku pocit, že bych měla obrátit na pěťáku a utíkat...
A že to nedokážu.

Není to tak dávno, co jsem tvrdila, že nehodlám nikoho zachraňovat. Ale jedna z mých praprapředkyň byla markytánka u slavkovských vojsk. A můj tatínek ten, jehož jsem ochránila u sebe v pokojíčku a byla ochotná za ním jít až na konec světa. Bez ohledu na jasně předpokládatelný konec.

A když už skočím, tak letím. Naplno. Za hlavou všechno, co v ní bylo předtím.

Jenže tatínek taky chránil mě.
 
Bude se mi stýskat. Po bílých vlasech a prokvetlých vousech, po prstech jako špalíky. Po očích. Tak proměnlivých, jako jeho nálady a reakce... 
 
Parapety jsem slyšela praskat správně, tehdy před nedávnem.
Jako když praskne zeď vězení.
Jen jedno je mi líto.
Že pro něj jsem tím synergickým bodem nebyla.
Nemohla být. Za zdí to nejde. 
  
Třeba někdy... jinde...

50 komentářů:

  1. Jsem ráda, že ještě nikdo nekomentoval, aspoň ještě stihnu dodat:
    Komentáře prosím jen stran mě a mých problémů či indispozic, případně rodinných a rodičovských vztahů, ostatní v mých úvahách figurující osoby prosím z veřejných úvah vynechat. Děkuji za pochopení. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Čte se to dobře, copak o to... Jako kniha vtahující.
    Zaujala mě ta markytánka.
    To je docela případný, asi.
    Slovo markytánka se mi odmalička líbilo, ale ten obsah tolik ne. Leda nakrátko to jde dělat (pro mě osobně :-) se mi zdá.
    Mimochodem můj táta by byl nadšenej, kdyby se setkal s někým, jehož předek byl markytánka. Několik figur-pajduláků markytánek vyrobil, jsou ve vitríně. Na jejich spodničku ustříhnul kus ručně obháčkovanýho krajkovýho ubrusu, co dělala máma - nechápal jeho hodnotu :(((( to bylo děsný, tehdy, sobecký. Prostě tvůrčí zápal. - taky jak vidíš pořád myslím na tátu.

    OdpovědětVymazat
  3. ad komentování
    v posledních dnech všude na blogspotu chtějí opsat dvě slova - dokažte, že nejste robot. Tady taky. Nevím, jestli to víš.

    OdpovědětVymazat
  4. Nevím, podívám se do nastavení, jestli s tím jde něco udělat.
    Taky to může být tím, že se hlásíš z adresy, kterou Google vyhodnotil jako podezřelou.

    OdpovědětVymazat
  5. taky mam Problem odeslat komentar. ztratil semi nenavratne. Pekne napsane. Takze vse je jak ma byt. Ochrana tam kde je treba se chranit, Takze tam kde je treba basnit a rozneznovat se, pokazde je dost volneho misto na zdi.

    OdpovědětVymazat
  6. boj s matkou o přízeň otce... je u děvčat taknějak z podstaty samotné přirozený. Neměla jsem to jinak a možná i Liška to nemá jinak. Když to přeroste do patologické roviny - stane se to Elektřiným komplexem. Být mnohem lepší než matka, úplně jiná lepší, přesně taková jakou si tatínek přeje a tím si získat jeho pozornost. nahradit mámu, která to neumí. Naučit se to. Teď jen fabuluji Ru, vymýším si, neber to osobně. Teda sama jsem prošla přímo porodem ve vztahu k rodičum během dospívání. Odmítla jsem i otce, i matku. Ale nepomohlo mi to... musela jsem vztahy narovnat.
    Ať je to jak chce... od určitého momentu jsme se osvobodila, i od schízy kteoru byl azatížena tatínkova rodina, hodila jsem j evšecky do ohně :-) a nastoupila vlastni svobodnou cestu. ale vztah s maminkou.... nevím. tam je jakoby díra. Jkaoby prázdno. nerozumím tomu. Pocity zodpovědnosti a láskyplnosti jako k matce. Ale prázdno. U tatínka bylo naplnění. Které se uzavřelo jeho smrtí.

    OdpovědětVymazat
  7. Jakobych tim hlubokym porozumenim sama sobe ve vztahu k rodicum nalezla vykoupeni... A to vykoupeni se projevuje tim, ze nechci mit konkretniho muze. s konkretnimi vlastnostmi co mi rika a dela konkretni veci. Muj muz muze a smi byt svobodny. ale to byl taky porod. toto pochopit, tu svobodu mu dat primerenym zpusobem. teda tak abych neurazila :-))

    OdpovědětVymazat
  8. Ratko, nevím, jestli jsi schopná vůbec někdy už napoprvní číst, co je psáno, a ne hned naskočit do svých schémat.
    Nebyl boj s matkou o otce. Vůbec takový boj nebyl potřeba.
    Moje matka byla cizí člověk, pro mě nebezpečný, bylo lepší jí nic neříkat a moc si ji nepouštět blízko, citově, bála jsem se jí.
    Můj nevlastní bratr mi víckrát řekl, Tys měla štěstí, žes měla otce, žes mohla odejít, s někým, já to štěstí neměl...

    OdpovědětVymazat
  9. A ru, pubertu vůči otci jsi prožila, nějaký odpor, revoltu, drzosti. zhnusení, nasírání (já jo)? Asi ne, tys pak odešla, žejo, takžes nemusela revoltovat.

    OdpovědětVymazat
  10. jsem tomu tak porozumela. Jsem se mamy taky bala, a byla jsem anorekticky neurotik. nechapu jak se muzes takhle vymezit...ze ty jsi se na rozdil od mne matky bala. Ktera holka se neboji matky??? al eje pravda ze ja se bala i otce. bala jsem se matky i otce. takze oboje. takze uplne jine.

    OdpovědětVymazat
  11. Tak nechť všichni naši minulí muži odpočívají v pokoji.
    Dlouho se ti snad stýskat nebude.

    Mně se vynořují místa a slova spojená vždycky s tím posledním, ty spojené s předchozími jsou už víc přemáznuté.
    Dneska se mi několikrát vynořila motorka...

    Včera jsme se o tom bavily s kamarádkou, o tom, jak si nabíháme a na co, na jaké chlapy. A jak pro nás je to pak bolestné, zraňující, zase oživovat ten vztah - když ten chlap se stále hlásí, chce se scházet, i když už spolu nic nemáme. A mně došlo, proč já a hodně žen má tendenci spíš to utnout, už se nevídat s bývalými - právě pro to oživení ran, ubližuje nám to!
    Kdežto mužům ne, ti si tvoří pomyslný harém, soubor žen, s nimiž už někdy něco měli, a když je jim blbě nebo si vzpomenou, tak se ozvou. A není to pro ně bolestné, je to pro ně nabuzující, říkají si: Co kdyby z toho zase něco káplo, za pokus to stojí, stejně nemám, co dělat, tak jdu na to, přinejhorším se dobře pobavím, bude hezký večer, přinejlepším sex, obojí je prima. A nenapadne je, že i tímhle můžou někdy ublížit.

    OdpovědětVymazat
  12. 9
    Odpor vůbec, revoltu ano, prosazovala jsem si kamarády trempy, které on neviděl jao dobré ro mě, nosila jsem hipie orvané oblečení a tak. :-) Hodně jsme se sráželi a hádali v diskuzích, ale asi jako tady - o nesmrtelnosti chrousta.

    10
    Můžu se vymezit, protože mi ten schematismus vadí. Když se ti hodí mě hodit do škautlky, že je nutno se sblížit s otcem, tak to přiřadíš ke svému sblížení se svým otcem konečně provedenému těsně před jeho smrtí. Když napíšu, že jsem s otcem sblížená od dětství tím, že mě chránil před matkou s narušenou osobností, tak mi napíšeš, že jsem s matkou bojovala o přízeň otce stejně jako ty.

    Netvrdím, že to nemám stejně jako někdo jiný, určitě mám, asi jako tisíce a miliony jiných, ale napasovávat furt všude sebe (tebe) a upravovat to podstatné své (tvé) podle toho, jak se to kde zrovna hodí, to mi zrovna v tomhhle osobním tématu drhne hodně moc.

    OdpovědětVymazat
  13. 12 dík. Takžes měla i revoltu, stihlas všechno. Stejně člověk je zvláštní tvor, jak se to jeho dětství proplejtá do tolika věcí potom. By mě zajímalo, ja to bude všechno dál. Hlavně nezemřít nějak blbě předčasně, chci dohrát do konce.

    OdpovědětVymazat
  14. "A za každým jsem byla ochotná jít až na konec světa...
    Nikdo z nich o to nestál."

    Nebo nikdo nedostál podmínek,které jsi na tu cestu vytyčila?

    OdpovědětVymazat
  15. Ne nejsem robot ,roboti neříkají kuwa,když musí opisovat nějaký písmenka:-)

    OdpovědětVymazat
  16. 16:
    aha,až teď jsem si všimnul,že je "A za každým",ne s každým.
    To byla nějaká moje podivná asociace,která trochu mohla pozměnit smysl sdělení.

    OdpovědětVymazat
  17. Takže opravuji 16:

    Nebo nikdo nedostál podmínek,za kterých na tebe měl na tom konci světa čekat?:-))

    OdpovědětVymazat
  18. Saule, ty hypotézy ti nefungujou logicky.
    Ale jasný, verbální logika je to, co maj chlapi většinou maličko slabší. ;-)

    OdpovědětVymazat
  19. Mimochodem,Liška hned ve 2 porušila tvoji 1.
    Aspoň vidíš,jak jsem všímavý a jak mi záleží na tom,aby se zde dodržovaly stanovené normy a pravidla.
    Měla by jsi to s \Liškou ve vší vážnosti probrat.

    V práci,tedy přesněji zaměstnání by mne za takovou chválihodnou a pečlivou včímavost k činnosti kolegů čekalo přinejmenším uznalé poplácání po rameni a příslib mnohých perspektiv..
    To jsem zvědav,jakého uznání se mi dostane zde.

    OdpovědětVymazat
  20. 21
    Opravdu ti ta verbální logika nejde. :o)
    U nás v práci by tě za takový plašení bez důvodu šéf teda nepochválil.

    Zkus napsat, v čem co porušila, to by mě vážně zajímalo, co tam vidíš.

    OdpovědětVymazat
  21. 12. a co je teda Elektrin komplex? schvalne jsem si to vyhledala a vychazela z toho ze se s nim identifikujes... je to konkurencni boj dcery s matkou o otce. Teda opak Oidipovskeho komplexu. Takze jsem si to vylozila jak to bylo napsane. Schematismus je kazdy komplex ktery ma jmeno. I oidopvsky i elektrin.
    rikas ze matka ma narusenou osobnost. jakoby ty s tatinkem byli normalni. treba jste. A zaroven ty normalni si vybiras muze narusene.... Proste tam vidim vic indicii. Nejen ze ty jsi branila tatinka proti narusene matce. A ze to takhle nejak delas dote`d

    OdpovědětVymazat
  22. 20:
    zapomněla jsi dodat,že 20 je tvá reakce pouze na moji 17,jinak jsem jako vždy logicky nezpochybnitelný,protože síla ženské intuice kráčí řekněme poněkud klikatějšími cestami:-))).
    ad17:
    ano,i robot se dá na to kuwa naprogramovat.

    OdpovědětVymazat
  23. 23
    Ten byl s nadsázkou. Asi ho vymažu.
    Ne boj s matkou, ale silná vazba na otce.
    Vymažu tu větu.

    OdpovědětVymazat
  24. 1.Komentáře prosím jen stran mě a mých problémů či indispozic, případně rodinných a rodičovských vztahů, ostatní v mých úvahách figurující osoby prosím z veřejných úvah vynechat.

    Ta markytánka,co Liška bezohledně vytáhla je co???
    řekl bych,že osoba .
    Teď jsem zvědavej,jakou logikou zdůvodníš,že markytánka do figurujících osob nepatří.
    Kdyby to nějak nešlo,tak to zkus vysvětlit aspoň "intuitivně",když už jsi načala ty silné stránky:-0))

    OdpovědětVymazat
  25. 25. to je prece ten komplex. Silna vazba na otce... zabit matku je jen dusledek toho vseho. nebo ji prohlasit za zlou, nebezpecnou, narusenou.... jakkoliv divnou. ale ty s tatinkem To mate spravne. ona je mimo.

    OdpovědětVymazat
  26. 26:
    já už začínám tušit,jak nelogicky,ale rulisovsky vychytrale:-) to budeš zdůvodňovat,takže ještě doplňující otázka.
    Které figurující osoby je nutno vynechat,respektive kterých ve článku figurujících osob se netýkají "tvé problémy či indispozice, případně rodinné a rodičovských vztahů".

    OdpovědětVymazat
  27. 27
    Jasně. A ten doktor, co poslal soudu pro svěření dítěte do péče odbornej posudek o chorobné žárlivosti a histriónské poruše zkreslující vnímání a posuzování reality je třetí do naší zakomplexované party.
    Jdi do háje, Ratko. Co je pro tebe důležitější, obhájit se, nebo pochopit?

    OdpovědětVymazat
  28. Saule, ano, markytánka je samozřejmě rodinný příslušník.
    Najdi si něco jinčího na vrtání, i když chápu, že jde o úsměv, já už na něj padám.

    OdpovědětVymazat
  29. Ratko, tys jako dítě nechtěla někoho mít, nebýt na světě sama? Mít někoho, ke komu bys patřila a nebyla sama uprostřed klece šelem?

    OdpovědětVymazat
  30. 31
    tyjo, to je zajímavá otázka pro mě. Nechci teda odbíhat od tématu, ale z toho, že někdo položí takovou otázku, mi vychází, že jsem byla asi zvyklá si vystačit i sama, plus kamarádi, ovšem s tím, že kamarádi mají jiné rodiny a neznají intimně moji rodinu, jsou vychovaní zas každý jinak. Že jsem snila o princi, jak si ho hrdinně vydobyd, to je jiná věc, to je fantazie.

    OdpovědětVymazat
  31. Taky jsem si vystačila i sama. Kamarádů jsem moc neměla, pár kluků z ulice a obvykle tak jednu holku že třídy, někdy ani to ne.
    Ale utíkala jsem do svých světů, aby mi nebylo smutno z toho, kde jsem, co jsem a ze samoty. Z pocitu opuštěnosti a ztracenosti.

    OdpovědětVymazat
  32. 31.Chtela jsme mit nekoho "pro sebe". TEa nedelit se o nej. Vsimla jsem si ze moje deti to mely stejne. Vsecky tri touzily a vytvarely svazky s "nejlepsim" kamaradem. teda fakticky monogamni kamaradstvi... i kdyz treba pak prisel kolektiv, vzdycky se zarlive strezil ten vlastni... a kdyz se rozhadalo s kamaradem tak vetsinou kvuli nevere. ze s nekym sel beze me a tak. nejen ze jsem touzila po monogamnim pratelstvi i jsem zarlila na partnera ci partnerku. chtela jsem je mit jen pro sebe, nedelit se.
    takze to bylo kdysi... ty pocity osamelosti vychazely z toho ze jsem nekoho chtela mit... jen pro sebe. ze jsem se skrzeva kamarada ci kamaradku hodnotila. neumela jsme se v te dobe sebereflektvoat sama. sama se sebou jit do kina ci ven... projit se. chtela jsem mit nekoho sebou. nejaky ocasek :-)

    OdpovědětVymazat
  33. 34
    Aha, já myslela spíš v rodině.

    Hrozně jsem semtěšívala třeba na bráchu, i když byl o tolik starší a nebyl tatínkův, alez prvního manželství maminky. Když přijel domů ze školy, pozdějc z vojny nebo pak už jen na návštěvu, měla jsem hřejivý pocit, že jsme velká rodina a patříme k sobě. I když to tak nebylo.

    Ostatní dny se mi rodina dělila na maminku, s níž čas byl lepší trávit vlastními aktivitami (či pasivitami) a moc je mamnince neukazovat, a tatínka, s nímž jsem pobývala tak různě po bytě, opravovala s ním něco, prala (ve staré vířivce, máchalo se ve vaně) dělala fotky, seřizovala spojku nebo brzdy na autě, rezistínovala podběhy, ryla na zahradě u babičky, zabíjela králíky...
    Cokoli. Jern když to bylo společně na něčem pracovat.

    Stran kamarádů jsem měla vždycky spíš tendence dávat dohromady společenství, party, o něco usilující, budující bunkry a klubovny, dávající si ušlechtilé cíle, plnící všelijaké ty modré životy a bobříky... (S čímž jsem msamozřejmě u holek furt neměla úspěch, byly úplně mimo, kačeny sídlištní. :-)

    Chtěla jsem být součástí něčeho fungujícího, smysluplného, lidi spojujícího, protože jinak jsem nebyla.

    OdpovědětVymazat
  34. 34
    jé, tohle přesně jsem nechápala a nesnášela - ta kamarádství ve dvojicích a hysterický pláč, když dvojička šla jednou ze školy pár metrů s někým jiným. Já nevim, nechápu to dodnes, jako dítětti mi to bylo směšný, teď už je to jen nepochopitelný.
    Nonic :)

    35
    aha, tojo, společné činnosti s oběma rodiči mě v dětství bavily, od puberty už ne, to se přesunulo na kamarády a vlastní zájmy, jojo, pak oddíl, jasně, taky jsem tíhla ke "smyluplnému" spolubytí, podporování samostatnosti, svobody, čestnosti, jojo, to byly hodnoty jak fík (i když pojmenovanou jsem měla jen tu čestnost a ten únik do lesů vs.šedé město).

    OdpovědětVymazat
  35. male dite ma hodne idealisticke predstavy, odkud je ma? Vetsinou z knizek ale i ze skoly, z vypraveni babicky ci nektereho rodice, z ucebnice a pohadek... ja se jako mala delila furt s nekym :-) mela jsem velkou radost ze jsem udelala radost. toto je neco nauceneho. muj muz to nezna, ale moje deti taky ne :-))) tamjsme se zarekla ze nebudu deti vychovavat k dobrym skutkum ale necham je jako drivi v lese.
    me bylo smutko jako decku, ale z ruznych duvodu.... zejmena proto ze jsem neumela prirozene zapadnout do skupiny deti, nejak jsme tam prekazela. nedokazala jsem se jen tak zapojit a podridit celku. nic jsem neorganizovala ale hrozne rada jsem se ucastnila... jenze jak jsem byla nemozna, tak to byla otazka asu nez me jaksi vytlacili. bylo to predevsim moji vinou, neumela jsem se jen tak proste ucastnit, pokazde jsem neco vymýšlela jak to udělat jinak a neuměla jsem jen tak postávat a čekat a lelkovat. Prostě jsem byla otravná. teď mi je to jasné jak to fungovalo :-)) ted v kolektivu okamzite poznam ze otravuju. takze vim... a dokazu se kontrolovat.

    jezdila jsem hrozne rada k sestrenici. ona byla starsi a povazovala jsem ji za sestru. rikala jsem si, kdybych mela takovou sestru. Ona ted se mnou moc nekomunikuje ale ani se svym brachou, je zaprkla a kysela. a ja si rikam ze ji taky lezu na nervy a vzdycky jsem lezla jako vsichni. takze tak. Me neleze na nervy nikdo. je to asi tim, ze tak nejak jsem se naucila snaset lidi, i byt sama. byt samostatna, vse si zaridit podle sebe... nikam se necpat a tak nejak si vystacit. a byt s tim opravdu spokojena.

    OdpovědětVymazat
  36. 36
    Jo, to "kamarádství" holčičích dvojic, jeden den na život a na smrt přátelství, druhej dne stejně osudová nenávist, jen proto, že jedna nešla na oběd s tou druhou a nebo ukázala sbírku ubrousků ráno někomu dřív než své nejlepší kamarádce... A furt bylo co řešit, která co řekla o nějaké jiné a komu to řekla a která zradila jaký tajemství... Jo, to bylo na hlavu. :-))

    OdpovědětVymazat
  37. a měly jste věrnou kamarádku? nebo toužily po takové? Mě se dostalo daru a setkala jsem se s dívkou, s kterou jsem fakticky prožila 4 roky intenzivního společného života. Včetně žárlivosti, oddanosti, nekonečného štěstí z její blízkosti i hrdosti že zrovna ona je mojí kamarádkou. Dodnes z toho čerpám. a nejsme lesba :-) to mi říká, jak intenzivních hlubokých vztahů jsem schopna... jak moc vážne to beru.

    OdpovědětVymazat
  38. 40
    Ne!
    Já neměla jen jednu, různě se to přelejvalo, na druhým stupni jsem seděla pořád se stejnou kamarádkou, ale nebyly jsme výhradní dvojička, nedeklarovaly jsme to, kamarádila jsem se všemi možnými. A můj nejlepší kamarád byl kluk, nutno dodat.

    OdpovědětVymazat
  39. 41. mela jsem i verneho kamarada nez se ukazalo ze byl do me celou dobu zamilovany a ja mela taky kamarada a taky byla do neho zamilovana, ale nerekla jsem mu to protoze chodil s nekym jinym i si ji vzal :-) S kluky jsem si velmi rozumela. ale ti kamaradi... to byli spise ctitele. libilo se mi to. delalo mi to dobre.

    OdpovědětVymazat
  40. s temi kamarady jsem casem skoncila... a dostala se do ciste korektni roviny, teda patricny odstup... bez vtipkovani :-)

    OdpovědětVymazat
  41. 40
    Měla jsem. Na gymplu. Milovala jsem ji v tom nejčistším slova smyslu, tak, jak to popisuješ.
    V šestnásti mi s třetí přihlížející za zády, křivou jak moje čůrání v lese mezi jehličím, řekla, že jsem hrozně dětinská a že ona už je velká a musí jít dál a nemůže zůstat ustrnout se mnou.
    Tenhle ofrňovací postoj jí vydržel pak už nafurt, ana školních srazech si prakticky nemáme co říct.
    Tehdy jsem brečela vedčer co večer a asi dva měsíce.
    Byl to snad na patnáct let poslední hřebíček do rakve mojí důvěry vůči ženskýmu plemeni.

    OdpovědětVymazat
  42. 43
    Tak to já mám kamarády furt, a že jsou do mě trošku zakoukaní? No a co. Vědí, že jim nedám, jasně sděleno, občas zopakováno, když to nevydržej a zkusej, jako normální chlapi, ničemu ostatnímu včetně vtipkování to nevidím na překážku.

    OdpovědětVymazat
  43. Tak to bylo od ni hnusné. Ustrnout s tebou. tak snad se vyvinula dostatečně :-)

    OdpovědětVymazat
  44. 45. ja vím. překážka to není. ale necítím se pak dobře.

    OdpovědětVymazat
  45. 46
    No, přes hrudník máme tak asi stejně...

    OdpovědětVymazat
  46. Ru, je mi nějak smutno, už jsem četla včera a nevím co napsat..;)

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.