(Optimalizováno pro černobílé monitory)

15. 10. 2014

O zvířatech a ...

Komu co ještě dlužím.
https://www.youtube.com/watch?v=BVKfd-ki_zU

Vím, že když jsem byla malá a chtěla zvíře domů, do bytu v paneláku, nechtěli mi to dovolit. Že jezdíme často pryč a nemohlo by s námi. A že já nemám u ničeho výdrž, že bych se o ně nestarala.

Měla jsem morče.
Měla jsem ho ráda. Ale moc jsem se o ně nestarala.
Vzal si ho pak brácha, když se stěhoval pryč.

Měla jsem o něco později dům, tedy půlku, a v něm psa. O toho jsem se starala. První dítě.
Taky jsem tam měla slepice a králíky, občas prase. Ty jsem měla na užitek. Neb mít zvířata na užitek bylo dobré a chvályhodné, v tom jsem vyrostla, prvního králíka jsem zabila někdy ve třinácti letech, stáhnout zabitého jsem uměla v deseti, za zadní nohy ty mrtvé jsme držívala, co pamatuju. Useknout slepici hlavu, když přestane nést, patřilo k hrdosti samozaopatřovatelské i zootechnicko vesnické, tak potřebné pro oddistancování se od života ve městě. Poturčenec horší turka.
A když mi bylo líto prasete, protože to mělo jméno, líto, až se mi chtělo křičet, šla jsem řezníkovi míchat krev, aby to na mně nikdo nepoznal.

Pak jsem do chalupy i přes manželovo Kočku ne! přijala do chalupy kocoura. Polosiamáka. Dítě lásky, urozené dámy odjakživa tíhly k urostlým plebejcům tam venku za okny. Byl osobnost, svůj, šelmí, dravý, inteligentní...
Tehdy jsem jednou večer (nebo to bylo odpoledne?) nasáhla manželovi bulku pod paží, býval hodně unavený, přiznal, že tam ta bulka je už delší čas.
Byla to naštěstí jen toxoplasmoza. Dneska říkám jen. Tehdy, s malým děckem a  velkýma očima ze všeho, jsem měla pocit, že se udusím, když manžela nechali v nemocnici na neurčito a líčili možné komplikace, co z takové zoonózy můžou být. A že je to od koček a jestli nemáme doma taky kočku a jestli to nemá i někdo jiný z rodiny... No měl, dostala to i švagrová, u nás na prázdninách...

Kocour se tehdy na týden ztratil. Kocouři to tak dělají. A pak přišel, přiskákal domů, špinavý, vyzáblý, po třech nohách. Tu jednu rozbitou, chromou.
Veterinář jezdil do vsi často, nemusela jsem nikam jezdit já, stavil se. Díval se na kocoura, že za operaci to nestojí, ale že se z toho možná vylízá jen s tou pochroumanou nohou...
A já viděla chodící toxoplasmózu, ohrožující moje dítě, protože to nese stejné geny jako rodina jeho otce, stejnou náchylnost na stejné choroby... Viděla jsem znamení shůry, tu nohu...

Nechala jsem mu dát injekci. Tu poslední.

Usínal a já už věděla, že je mi zle. Hrozně zle. Že celé to bylo zle. Že nechci, aby to byla pravda.
Jak málo stačí, jedno slovo a skončila jsem život, zbytečně.
Jen pro jednu chvíli, kdy jsem si našla důvod.

Měli jsme pak i jiné kocoury, žádný nevydržel, nejdýl rok a ztratili se. Nebo umřeli. 

Taky jsem měla koně, valacha. Hucula. Byl to potvora, o tom žádná, kousal a měl svou hlavu. A taky byl muchař, v létě olezl do krve a neuměla jsem mu pomoct, zvlášť v našich podmínkách ne, když jsme měli jen maličkou stáj na volno s ohrádkou, much všude plno...

Trápila jsem se s přemírou všeho, co jsem si při dvou dětech naložila a neuměla ubrat, a k tomu s kousavým valachem, kterého se děti bály a který byl samý strup od much.

Tak jsem ho prodala. A ještě tu muchařinu kupci zapřela.

Už když ho nakládali, věděla jsem, že ten pocit znám. Že je mi zle.
Ale zdůvodnila jsem si to, rozumově to přece bylo jasné, u nás být nemohl.

Pak jsem měla Meggi. Taky jsem se o ni nestarala zrovna vzorně, natož každodenně, nestíhala jsem při dětech a při práci, ale naštěstí byla ustájená mezi ostatními sportovními koňmi ob dvě chalupy v sousedství a ještě se na ní se mnou občas podílel kamarád, co na ní závodil. Tak to šlo.

Pak dostala tu nemoc. Za kterou nikdo nemohl, prostě smůla, infekce při triviální injekci.
Jenže klostridiová infekce ve svalech jde rychle a je zlá.
Kobyla přežila, držící se zubama za katra boxu bolestí, nepadla, po týdnech horeček a hrozných otoků s kůží praskající, hnijící a odumírající, já s pojistnou smlouvou na úhyn koně nachystanou na stole taky. Jen v práci to stálo za belu a nejspíš to přispělo k tomu, že jsem pak padla mezi ty tři lidi, kterým už neprodloužili smlouvu na dobu určitou.

A najednou bylo ledacos jinak.
To, co jsem předtím chápala, že musím dělat, abych si s kobylou rozuměla, ale nešlo mi to, najednou šlo. Nemluvila jsem na ni hlasem, a přesto mluvila. Dýchala podle rytmu jejího dechu, když byla blízko. Rozuměla jí. Taky byla jiná, po tom všem. Rozuměla.

A mně se začlo příčit zabíjet králíky. Sekat hlavy slepicím.

Popraskaná kůže odumřela do posledního cáru a zarostla novou. Pak začala zarůstat i jizva táhnoucí se od půlky krku do půlky břicha. Začli jsme pomalu sedlat, zase jezdit...
A pak zašla kobyla zlehýnka píchat. Jednou při cestě domů.
Pak kulhat. 
Nebylo to našlápnutí do kopyta ani natažení šlachy.

Byl to ten nerv, co tam nebyl. Klostridiový hnis vyžírající podkoží i svaly vyžral i nervy.
Jedna noha pomalu, ale nezadržitelně ztrácela cit. Nezměnitelně.

Ještě pár docela dlouhých roků to trvalo, než zchromla úplně, než se přidala ještě i dušnost. Za tu dobu ještě kobyla stihla pár puťáků a pár výher v menších skákáních, a taky jedno hříbě, co přežilo ochromu, aby se pak zabilo na hříbárně, a jedno hříbě, o němž jsem už od jeho narození věděla, že sice přežije, ale že pro mě tenhle silný, tvrdý, temperamentní, ale o lidi nestojící a svéhlavý hřebec nebude.

A tak jsme se stěhovaly obě. Já sem, ona tam. Někam. Daleko na druhý konec Čech. Kde se měla mít dobře i s hříbětem na pastvině. Protože to hříbě nový majitel hlavně chtěl.
Jenže kobylu pak už ne. Protože už se po odstavu nehodila. Ale prý jí našel lepší místo, říkal mi. Jinou pastvinu, kde chtějí kobylu na hříbata.
Tak jsem řekla jo, tak ji tam prodejte. Když jí tam bude dobře...

Další majitel už si se mnou nepovídal po telefonu. Nezval na návštěvu, podívat se na kobylu a její hříbě. Odmítl se se mnou bavit o návštěvě.
Odmítl mě k ní pustit, když jsem tam přijela,. Odmítl mi ji ukázat. Zavolal policajty, když jsem nechtěla odejít od jeho plotu.
Řekla jsem Ať, hlavně když ona se tam má dobře. S hříbátkem. Konečně se jí narodila kobylka.

Další jaro mi vzkázal oklikou přes dva lidi, že stará kobyla je na prodej, ale že bych musela přeplatit zájemce, co na ni má. Níž že v žádným případě nepůjde.
Dvojnásobek ceny, za kterou jsem ji kdysi prodala. Víc, než za kolik jsem ji jako hříbě koupila.
Neměla jsem ani půlku. Ani čtvrtku. Ještě jsem nesplatila ani to, co už léta dlužím za léčbu toho prvního hříběte z ochromy.
Neměla jsem ani na to, abych jí pak po odkupu platila každý měsíc ustájení někde jinde.
Neměla jsem na to, abych tam pro ni přijela a on mi řekl, že si to rozmyslel a že mi ji nedá, nebo že už ji nemá.
Neměla jsem na to, abych tam přijela a našla trosku, kterou povezu rovnou nechat utratit.

Zavřela jsem uši oči hlavu paměť...

Nejde zavřít srdce. Svědomí.

Mám kočku. Našla jsem ji kdysi na ulici pod autem na parkovišti. Kříčící koťátko, co přijelo odkudsi na motoru, s popálenýma ťapkama. Jednou, už tady, přišla domů po týdnu. Špinavá vyzáblá bolavá, oči nepříčetný, noha visící. Počítala jsem s pálkou za operaci, za léky, za pohotovostní nedělení příplatek...
Doktor ji prohlídl, prý že to nevidí jako zlomený, ale pak mlčel a jen zkoušel citnost, to už jsem věděla, že je to zlý, pak říká, že s tím nemůže nic udělat, vůbec nic, popsal mi, o co jde a že je jen naděje, že si na to kočka časem trochu zvykne a naučí se s tím žít... Koukal na mě tak divně, já začla brečet a pak povídám - slyším se ještě dneska, ten ubulenej "proti všem" nasilu hlas - "Tak bude bytová..."
Doktor pokejv hlavou, "Tak bude bytová," - otočil se pro instrumenty, napíchal jí antibiotika analgetika, řek, že jí to vydrží na týden a za týden že by už měla být bez těch obrovských bolestí a že nebudu nic  zaplatit, že to nestojí za řeč, těch pár mililitrů, když jí nemohl víc pomoct...
Až pak mi s odstupem došlo, že čekal, jestli ji nechám utratit. A když jsem nenechala...

Mám dluh pane doktore. A poslední možnost, jak ho aspoň trochu splatit. Ne penězi. Neutíkat od toho, co bolí. Co se nepovedlo. Co není tak, jak jsem si představovala. Jak bych si přála.

Moje kočka jménem Kočka má chromou stejnou nohu jako Meggi. Levou přední. Věděla jsem to hned, jak jsem ji s tou nohou viděla přikulhat na práh.

Mám dluh. Už dávno.
A tenhle nepoetický a tomuto blogu nepříslušný spot píšu proto, že nemůžu udělat už nic víc, než to přiznat nejen sobě. Říct. Říct, že jsem zbabělej srab, co si vždycky pro všechno akorát našel důvod. I pro zrady.

Jediný, kdo si přeju, aby se to nikdy nedozvěděl, je můj otec.

Protože když mě kdysi odváděl od matky, jak jsem si přála poté, co mi řekl, že se chce rozvést a odejít, tak už tehdy, ale pak ještě víckrát mi říkal, že si vyčítá, že si ji kdy vzal, protože mě tím, že mi ji dal za matku, poznamenal na celý život. A já mu na to vždycky říkala, Ne, tati, neboj se, jsem v pohodě, silná, všechno zlý je k něčemu dobrý a mně se mockrát v životě vyplatilo, že vím o lecčems víc a každej má přece něco, nejsem zas taková výjimka...

Nemůžu mu říct, Víš tati, největší chyba byla, že jsem se tehdy naučila, že když mám pocit, že něco už neunesu, mám právo odejít...



72 komentářů:

  1. Hmm, bohužel vím, o čem píšeš... nejhorší na tom je, že sebevětší počet stejněkonajících lidí okolo, to svědomí nevylepší, neoblafne.
    Začal nám doma odcházet pes a já se přistihl, že přemýšlím už i nad velikostí balení nakoupeného žrádla. Vůči tomuhle zvířeti, v pořadí třetímu, mám výčitek svědomí nejvíc (hlavně frekvence venčení) a často dumám, jestli budu mít možnost si to na příštím vyžehlit. Zatím jsem dost skeptický.
    Odcházet od něčeho mě nikdo nenaučil, ale přesto to umím, bohužel...

    OdpovědětVymazat
  2. Chci jen říct k tomu všemu, že když jsem to konečně seskládala do konkrétních "hmotných" slov a vět a odeslala, hodně se mi ulevilo.
    Ráno jsem neměla problém vstát z postele a po několika docela dlouhých dnech se při buzení syna zas smála a dávala mu pusu, že je moje mimino v peřinách (metr osmdesát pět, pětačtyřicítka noha).
    Ne že by to tím bylo smazáno, ale není ve mně křivo.

    OdpovědětVymazat
  3. No..., k tomu by se ta včerejší, od Johnnyho Cashe, opravdu hodila. Taky to nesmazal, ale řekl nahlas.

    OdpovědětVymazat
  4. moc pekně napsáno... a proč se to nemá dozvědět tvůj otec? třeba taky čeká na ...tebe. ať jsme jací jsme na schopnost milovat v pravde to vliv nema...

    OdpovědětVymazat
  5. tatinek unesl vsecko... ale já to nevedela protoze jsem o nem mela jiny obraz, který se v poslednich tydnech pred jeho smrti rozplynul a ja to jeste stihla. ale u maminky...tam jeste ziju lež. Maminka ještě na mě nečeká... teda čeká, ale nikoliv n amě nybrž na obraz o mě. takhle to uvnitř cítím. to otevření se druhému v lásce je naprosto pravdivé. tam není místo pro lež. a pokud je... tak ta lež odděluje.

    OdpovědětVymazat
  6. 4
    Protože by to považoval za svou chybu a vinu.

    Nebojím se, že by mě přestal mít rád. Nebojím se, že kdokoli mě már rád, by kvůli tomuhle přestal. Jen už tatínka nechci víc trápit. Už si toho prožil dost. To je můj návrat, ne jeho.

    OdpovědětVymazat
  7. treba ho podcenujes... teda beru to zase podle sebe, vina je vsech, kazdy kazdemu je neco dluzny, vsichni se vsemi. tatinek se muze otevrit vuci tobe a ty vuci nemu zcela i kdyz nebudes ta silna... kdyz nebudes utesovat, kdyz jen budes pritomna. kurna jak to rict. kdyz mezitim nebude ta mezera... a la nevadi a ja to zvladnu, o me se neboj a tak... ja vyplakal s tatinkem tolik slz pred jeho smrti, s nim, nad sebou, nad nami vsemi, nad jeho zivotem a zivotem vsech, i nad tim ze jsme si tak blizko....vsecko navic ty slzy odnesly. nic nezbylo. jen mlceni.

    OdpovědětVymazat
  8. My už jsem spolu plakali. Kdysi.
    Nech to být, Ratko.

    OdpovědětVymazat
  9. tohle je odvaha. jít, sednout, projít si to v sobě upřímně a sepsat a dát to veřejně.
    jsi odvážná a přesně tyhle kroky jeden za druhým dělají to - že zjistíš že už se toho nebojíš a že když na to dojde, uneseš to.

    OdpovědětVymazat
  10. 8. tak se zeptam jinak, nadrzo. Jak chces ten dluh splatit? cim?

    OdpovědětVymazat
  11. Vždyt to tam píšu. Nadrzo: Čteš, nebo si jen domýšlíš podle sebe?
    Víc nevím, až to přijde, třeba poznám, jestli ty víš už teď, můžeš mi to napsat, ale víru v Krista syna božího vynech.

    OdpovědětVymazat
  12. 3
    Jirko, dá se říct, že tvůj link na tu písničku byl asi poslední kapka, co jsem potřebovala. Abych napsala a zvládla i představu Ratky s jejím umanutým pitváním. :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Ratko, tys vyrůstala s rodiči v úplně jiných vztazích i ne-vztazích než já. Kde tys hledala celej život cestu, já nemusela a naopak. Oprvadu bych byla radši, kdyby ses nesnažil anacpat mě vůči mému tatínkovi tam, kde ses našla ty se svým. My to měli v té době rozvodu a odchodu od maminky. Teď už mu přeju jen klid a klid, v životě novém, vedle jiné ženy. Věř mi vím, co píšu.

    OdpovědětVymazat
  14. ser na me, jen mi to zarezonovalo s mojimi dluhy. .. tatinka mam za sebou, ale maminka... ehm. nebudu nic pitvat :-) ono se te stejne vyvrbi nejak... i kdyz nereknu nic. stejne to nejake pokracovani musi mit

    OdpovědětVymazat
  15. V kolika letech (tvých) se rozvedli Ruliso?

    OdpovědětVymazat
  16. Začli ve třinácti, skončili v patnácti.

    OdpovědětVymazat
  17. No, to tě trefilo dobře teda.... :-(

    (ptám se "jen" kvůli podobným záležitostem u mých sester)

    OdpovědětVymazat
  18. Místy to bylo maso. I ze strany úřadů.

    OdpovědětVymazat
  19. ad kom2
    To je dobrý!

    ad6 a 7 ratko, taky si myslím, že nemá smysl to tatínkovi sdělovat. Taková zjištění mají smysl pro mě, ale nejdu za mámou, vykládat jí např. jak mě nakazila svou obětavostí, a za tátou, že mě nakazil svou úzkostnou konstitucí. Je na mně, co s tím já udělám u sebe, když jsem na to přišla. otloukat to rodičům o hlavu mi připadá navíc. Buď to pro ně taky něco znamená a vědí o tom, nebo na to přijdou, ale říct jim to, to nevím, k čemu.

    OdpovědětVymazat
  20. 21. ani me nenapadlo mu to sdelovat.... co tady mate obe? jen nerikat jak jsem "jsem v pohodě, silná, všechno zlý je k něčemu dobrý a mně se mockrát v životě vyplatilo" to vsecko abych tatinkovi udelala radost. .. nekdo to citi tak ze ten druhy to potrebuje slyset a tak to rika. Takhl eot mam ja s maminkou. Sice u ni mlcim ale necham ji aby me furt vychvalovala a neoparvuji ji porad a nehadam se, protoze vidim ze ji to taky dela radost. ...me vychvalovat i kdyz je to blbost a neni to pravda. a nechavam ji ted uz... jen tak nejak koukam.

    nechci nikomu ublizit, to je to posledni.... ale preji si abychom se vnimali vzajemne laskyplne. spocivali spolu. s maminkou nemohu, pri tom jejim povidani...

    OdpovědětVymazat
  21. ratko
    nojo, já mám dojem, že to s maminkou dobře umíš, děláš. Že to znáš.

    OdpovědětVymazat
  22. 23 ... teda že to znáš a umíš ty, ne já, já to neznám - možná ten můj koment vyzněl nějak naopak, jako že já vím, co znáš a co děláš a co je pro tebe dobrý. Ne, nevím nic, jen mi připadá, že ty to znáš, děláš.

    OdpovědětVymazat
  23. 22
    Tatínek ví, jak mi bylo i je. Říkáme si dost a habaďůry na sebe nehrajem. Pokud jsem mu předtím říkala, jak se cítím silná, tak proto, že jsem si to opravdu myslela. On samozřejmě věděl a ví svoje, akorát mi občas něco nevymlouvá (-l), a to je zas pro mě sdělení, že kecám, tak uberu a příště mu tak nějak oklikou sdělím, že měl pravdu, pak otevřem flašku a tak nějak se sejdem na tom, že víme oba...
    Ale nemám potřebu ho vracet iks desítek let zpátky do nejhoršího období jeho života.

    Tvůj dotaz "...a proč se to nemá dovědět tvůj otec?" se tedy týkal čeho, když ne toho, že mu to mám říct?

    OdpovědětVymazat
  24. 11. Ratko, Ru ten dluh měla hlavně vůči sobě, a nebyl to snad ani dluh, potřebovala prostě dozrát k tomu. a splatila si ho právě tímhle - že sedla, prošla a napsala - prostě dozrála, žádný dluh není.

    OdpovědětVymazat
  25. 25. to nenapadlo me... spise jsem citila obavy ze by jsi tatinka zklamala tim ze nejsi tak silna jak rikas. Ale to si opet promitam moje obavy ze zklamu rodice, ze si o me vysnili vzdusne zamky... NIkdy me nenapadlo jim radit nebo rikat co maji delat a jak...pripadala jsem si bezmocne a oni byli takovi hotovi... jakoze se mi zdali ze jim je vsecko jasne a vsecko maji hotove v hlave. TAkze muj zasadni obrat ve vztahu prisel v momentu kdyz oni prestali prede mnou hrat roli rodice.... kdyz se oni prestali prede mnou snazit. teda tatinek, cely se sesul a jakoby spadl sam do sebe. Jeho obal praskl a vylevalo se jadro ven.... takze stailo jen udrzet pozornost. Nenapadlo by me neco mu rikat... o mne. Spise jkaobych se obratil na nej. Na jeho starosti, jeho potize, najeho zivot ktery slabne a ktery vlastne byl velmi tezky.... a ta obnazenost zesilila tu tihu jeho ziovta a ja byla omracena empatii. Omlouvam se za ten vstup. Neslo o me.Proto bylo zbytecne neco hrat.... nemelo smysl cokoliv rikat o me. ale to je jina historka. S tatinke to byla závratná hloubka. budu si to pamatovat cely zivot a mozná i pres nej. ale to je jedno omlouvám se.

    ale s maminkou to nejde. chybi tam obnazenost nas dvou pred sebou.

    OdpovědětVymazat
  26. 27. kdyz rikas ze neni... tak neni. udelat jeste krok dal. treba neni treba. nevim. spontanne me napadlo to co jsem napsala, kdyz jsem Ru cetla protoze ta intenzita vztahu s tatinkem ve me porad zije. tak mi prominte.

    OdpovědětVymazat
  27. Ru tohle muselo trápit dlouho, několik let a ted sednout a všechno si to oživit bez výmluv, bez příkras....jedno zvířátko po druhém vše jak to bylo...s Ru cítím, ale nechci být patetická, nemá to ráda :-) jen se snažím říct....že ji snad rozumím....
    .

    OdpovědětVymazat
  28. 29. ještě to vnímám tak, že tady nejde ani tak o vztah k tatínkovi - ten vnímám vyrovnaný, ale jde skutečně o ta zvířátka a co Ru zanedbala, selhala svým strachem u nich.
    je možné, že se mýlím a je to ještě jinak - ale vnímám to tak.

    OdpovědětVymazat
  29. 28. Ratko ano, rozumím tomu, že tobě to zarezonovalo se silným tématem tatínka.

    OdpovědětVymazat
  30. 31. ten tatinek mi z toho vystoupil jako spoustěč... ta zvířátka byla fakticky přijemci energií, teda opet píšu tak jak to cítím, ze do nich se projektovala ta potrebnost dořešit nedořešené.

    Možná to tak cítím jen sama... protoze... ruzne

    OdpovědětVymazat
  31. 27
    Ne, to skutečně nehrozí. Tatínek ví, že jsem odjakživa měkkota a že silná jsem jen kvůli obraně, aby mě to nepoložilo úplně, a taky ví, že vím, že on to má úplně stejně (po kom to dítě...) a že není tak tvrdý a silný, jak někdy musel být. Nechci, aby to věděl, protože tak, jako já nezvládla spoustu věcí vůči zvířatům i lidem, má i on i jakýkoli jiný rodič (i moje maminka) právo na nějaká ta nezvládnutí. A připomínat je tatínkovi pořád - k čemu? Řekli jsme si to už dávno, v těch třinácti, než místo aby jen odešel, šel do boje o mě, v šestnácti, když to skončilo a potkal jinou ženu, v pětatřiceti, když jsem přiznala, že ano tati, máš pravdu, manželství nemám tak růžový, jak jsem tvrdila... Naposledy když mi pomáhal s nastěhováním sem.

    OdpovědětVymazat
  32. 32. pochopila jsem to - zvířátka - selhání - tatínek - tatínkův obraz o tobě - a opravdová ratka - a proto ze svého pohledu navrhuješ krok dopředu (nápravu) - dokud je to možné (dokud ru má tatínka)

    OdpovědětVymazat
  33. Moje kočka jménem Kočka :-)

    OdpovědětVymazat
  34. 29
    Barčo...

    Posledních patnáct jsem pořád řešila jen sebe, selhání v manželství, neschopnost najít si normálního chlapa (to trvá, furt mám nějaký exoty, hodný, vnímavý, ale exoty, pro který je normální trvalý soužití a vpuštění ženské do svého života cosi jako noční můra závislosti) , odstěhování se a rozvod, de facto ztrátu staršího syna, rozchod s exotem Nevztahem... A mezitím, co pomalu odcházel Nevztah a já to nechtěla vidět, odešla Meggi. Bolelo to ukrutně, srovnatelně s odstěhováním a odchodem od staršího syna, ale nebyla jsem schopná to v sobě zpracovat. A nic dalšího nešlo přes, jako by se to tímhle zadusilo. Definitivní špunt. V kvasící láhvi.

    Až jsem se srovnala s Nevztahem, začla si zas tak nějak v klidu užívat bytu práce koupání, lesů a mladšího syna, jako by něco pomaličku začlo sedimentovat. Čěřit se.

    Pak přišel momentální exot a sáhl notně pod kůži, i pár větama v určitým kontextu, i něčím, nevím čím... A najednou to bylo na hladině. Vyplavalo. Všechno.

    Už nezbylo než vytáhnout špunt.

    OdpovědětVymazat
  35. Ano, nejde jen o zvířátka.
    Ale tatínek nebyl spouštěč. Spíš... kondenzační jádro ležící kdesi na dně té flašky.

    OdpovědětVymazat
  36. 35
    Voláme tak na ni. U veterinářky je tak zapsaná. Občas jí říkáme Minda nebo Mimi, když s ní jen tak mluvíme - to hlavně mladší kluk, ten ji má moc rád - ale jinak slyší na Kočka. Kočkáááá, volám večer polohlasem, a někde za kůlnama za keřama se ozve Mijaouuu, tady jsem, slyším, letím - chvilku trvá, než o těch třech nohách přiletí.

    OdpovědětVymazat
  37. 36. jo, to pak jede jak lavina....když jedeš ty zvířátka v hlavě, v různých dobách...je to špunt pryč a tím jede všechno....

    OdpovědětVymazat
  38. 37. nemyslela jsem ted... v tech 13-15 letech.

    OdpovědětVymazat
  39. Dřív jsme dávali kocourům regulérní jména. Ale všichni kocouři se jménama dopadli špatně.
    Tak když jsme přinesla z města z parkoviště tuhle ukřičenou hromádečku neštěstí, řekla jsem, že jí žádný jméno už nedám.
    A vydržela.

    OdpovědětVymazat
  40. 40
    Možná.
    Ale spíš jen podpořil, co jsem v sobě beztak měla. A chtělo to spíš potlačit. Ne tomu dát vzorový model.
    Jenže kdo měl tehdy čas a sílu tohle sledovat, na tomhle pracovat... Byli jsme rádi, že máme kde bydlet a držíme se na nohách dojít do práce a do školy.

    OdpovědětVymazat
  41. momentální exot a ,......tvůj komentář u lišky č 22. už nevím pod jakým článkem, ale pamatuju si ho. :-)

    OdpovědětVymazat
  42. MOc jsem si prala to mit s detmi jinak nez moji rodice se mnou :-) uz to me melo varovat...ze to vubec nebude jednoduché. pravdivost ve vztahu k detem je uplne stejna jako k rodicum. je to propojene. moje deti jsou dospele... a vztahy dobré, ovsem meritko "pravosti" je čase... nikoliv ze to decko musi sedet vedle mě až budu umírat... nýbrž ze to to dokáže snést. a já taky. to je intimita. vlastně je vsecko se svsim svazané v praktickém zivote. to není teorie nybrz hluboká praxe.

    OdpovědětVymazat
  43. 43
    Ze Dvou relaxací o lásce, nebo ze Sousedské?

    OdpovědětVymazat
  44. 36. prostě na dřen, tvrdě, bolestně, ale očistně, úlevně. a jednou provždy vyřešený, přijatý a jdeš dál i s tímhle, to nezmizelo - ale přijatým, volně, ne jako dřív dusícím. a právě bez tý potřeby to řešit někdy v budoucnu dál.

    OdpovědětVymazat
  45. no, tak to bude s Ru ještě hodně zajímavý :-)

    OdpovědětVymazat
  46. Nebude, bude to spíš jako s tím předtím.
    Ru vroste, ale bude to jen její boj. On si udrží distanc.

    OdpovědětVymazat
  47. 50. :-) nevím Ru. jak ty. ale můžu mluvit jen za sebe a z 22 jsem se postupně dostala na 62.

    OdpovědětVymazat
  48. a 62. je i tenhle tvůj článek.

    OdpovědětVymazat
  49. 51
    Já ne. Vrůst do někoho můžeš i s vědomím, že on do tebe ne, proto píšu, že je a bude to můj boj, nejde o žádné lhaní si, netlačím nikoho do nějakého otvírání se zavírání se (ale v tom jsem s Orem zajedno, taky moc nemám ráda tyhle výrazy). Nejde ani o to, že by ti chlapi chtěli opravdu jen výlučně ten sex, taky potřebujou mít pocit, že mají ženskou "nějakou", a ne jakoukoli.
    Jen prostě něco mají nastaveno jinak či něco nějak už nechtějí (už zažili) či opravdu nepotřebují...
    Neřeším.
    Furt řešit, proč co chlap chce nebo nechce, je na ránu sama si do čela, ne na užití si aspoň toho, co je.

    OdpovědětVymazat
  50. 50, 53. Neřešit, ano. tak nějak jsem to myslela v 51. Ru dobrou noc. :-)

    OdpovědětVymazat
  51. 36 ru
    Seš dobrá!!!

    A teď nevím, jestli dodat něco o tom, jestli to všechno je tvoje a jen tvoje zásluha( což je) a jestli to zároveň nevychází z nějakého základu neempirického, boha v nás (jakby řekli někteří (!!) křesťani), nebo ze seberegulace organismu - tedy z nějakého darwinismu - nebo duše nebo co ...

    OdpovědětVymazat
  52. Není to jen moje zásluha.
    I tatínkova.
    I všech mužů po něm.
    A i pár těch žen, no, abych teda nekecala jen tak lacině efekt. :-)

    Ale fakt mám pocit, že ač se ženami napovídáno mnohem víc, tak ti muži měli vliv na posun daleko silnější.

    Je to možný, že stejný pohlaví funguje jako podpůrně potvrzovací, zatímco opačný motivačně hýbací?

    OdpovědětVymazat
  53. 56: ano, určitě je opačné pohlaví motivačnější :-)

    OdpovědětVymazat
  54. 55
    Liško, dumám nad tou duší.
    Pamatuju si,mže už když jsem byla malý dítě, měla jsem pocitk, že mám v sobě v hlavě i v břiše jakousi zásobárnu vědění, ke které akorát nemám klíč, slova, znalosti v ní číst. Měla jsem pocit, že vím něco, co nevím, co to je. Jne je to pro mě slepý.

    A k tomu všelijaké sny, v nichž se mi zdálo o věcech, které jsem nemohla zažít, ale když jsem je později zažila, bylo to přesně ono. (Třeba jízda na koni s vysedáváním v klusu a rytmem cvalu a skoku, nebo sex, či dokonce sex jako muž, ehm... ale ten z pochopitelných důvodů v tomhle těle nemám ověřený.)

    Tak jsem si vymyslela teorii dědičnosti paměťových stop.

    V boha nevěřím a o duši vím prd. Tohle mi docela dlouho stačilo a vysvětlilo by to ledacos.
    Ale k stáru člověk často měkne, a jak ztrácí sílu, získává na pokoře, je ochoten přijmout i jiné teorie. Tak jsem zvědavá, jestli či jaká mě taky ještě potká. :-)

    OdpovědětVymazat
  55. pěhné jjo, i ta potvrzovacka, ze ty zensky jsou takove potvrzovacky... mam to stejně a mozna i teorii proc :-)

    OdpovědětVymazat
  56. mě právě přijde dobrý, že neznámá reálná situace (vztah s novým mužem) ti mohl tohle v tobě objasnit. a dál bych to už zbytečným přemýšlením a vymýšlením nepitvala. v určitý moment to v tobě udělalo cvak - a víš a tím dobrý. pochopilas a život jde dál.

    OdpovědětVymazat
  57. 61
    Však jo. Pitvám už širší okolí. :-)

    OdpovědětVymazat
  58. 60
    Já taky, trochu. Jak zní ta tvoje? :-)

    OdpovědětVymazat
  59. 63. o čem se bavit s mužem? O všem a ničem... buď vzniká takové to zvláštní příjemné napětí, anebo uhýbat a vyhýbat se. Ale když se mluví tak je jedno o čem... buď je nebo není to příjemné, pocitově. neni treba rikat ani ano a ani ne, spise toho druhého nechat at neco povidá či ukazuje, vysvetluje... :-)

    no a ted zena s zenou, o cem si mohou povidat a jake napeti mezi nimi vzniká? Ideální kdyz zádné.... kdyz vzniká porozumeni. takze takové to, hmmm to máš dobré, a to ti fakt rekl? no to je hrozné, a jak děláš tohle, no to je hekzé, ty to tak umíš a tak.... jakoby takové to vzájemné ujištování že jsme na stejném břehu, ze si nekonkurujeme.

    U muzu jsem nikdy nemela pocit ze je musím tak nejak potvrzovat ci pacifikovat. Tam temer vyzdycky zvitezila zvedavost: tak ukaz se... U zeny spíše chlácholivost: neboj se me, deláš to dobře.

    OdpovědětVymazat

  60. Aha.
    Tak to mám maličko jinak, porozumění podle mě není o tom, že někomu něco potvrzuju, ale že zjišťuju, že máme na něco podobné pohledy, názory, v něčem podobné hodnoty. Nebo že se sice v něčem rozcházíme, ale že to má svůj důvod v logických odlišnostech a že jsme schopní/é si to povykládat a rozebrat to včetně těch příčin, takže to pro nás není signál žádného rozkolu, natož nebezpečí.
    Ty kvokací ujišťovací věty okolo mi přijdou spíš jako prázdná vata a skoro až na hlavu, když dotyčný neví, co by jinýho řek, ať už je někdo říká mně, nebo je někomu mám říkat já.

    Ale je fakt, že u žen je pro pocit vzájemného porozumění a naladění a pro celkovou větší otevřenost daleko větší potřeba oné shody názorové a hodnotové.
    Jenže v tom okamžiku je tam skutečně revolučně přínosného vlastně málo. Občas sice něco doskočí, po delší době, kdy to ve mně leží, ale obvykle to nemá tu průraznost, tu sílu, je to spíš intelektuální záležitost.

    Ženy k ženám se odjakživa druží jako smečka stejného, co má a musí držet při sobě, pomáhat si a radit si, ale spíš jinak, jak uvařit, uklidit, přebalit mimino a zapudrovat mu prdelku... Vyjít s chlapem... (aby si to pak většinou stejně udělaly doma po svém. Ale "duševní opora" jim pomohla.)

    Muž je sám od sebe od podstaty jiný než já, musí být jiný, jeho úloha v mém životě je, aby byl jiný. Je to, jak píšeš, tam je nosič onoho intelektuálního ještě posílen přenosem všemi těmi opačnopohlavními radary. Není třeba zdaleka mluvit tolik, rozebírat všechno tolik slovy, sděluje se jinak.
    O to větší sílu pak to sdělené má.

    Ano, v debatách čistě ženských mám sklon chtít mluvit a často mluvím hodně, s muži mě daleko víc baví naslouchat a jen plout a sem tam zasignalizovat...

    Muž je pro mě vůdce, žena ne. Tam jsem často vůdce já.
    (Teda, občas i s muži, ale to mi radost nečiní.)

    OdpovědětVymazat
  61. právě jsem se vrátila z akce, kde nás bylo 8 párů... zenske s ženskými a muži s muži. A opět vystoupilo stejné schéma na povrch. Kvokající ženy skutečně doslovně... a muži sdílející vzájemnost společným hraním na hudební nástroje a vulgárním vtipkováním na vzájemný účet i účet manželek /cizích nikoliv vlastních/.

    OdpovědětVymazat
  62. No právě. Proto tyhle akce, kde musím být začleněna mezi ženy, nemám ráda.

    OdpovědětVymazat
  63. Byly tam páry žijící hezky i žijící celkem vlažně. Zatímco teda muži nevtipkovali na účet vlastních žen, u žen to bylo naopak :-) Některé teda byly hodně... drsné.

    OdpovědětVymazat
  64. 67. pro mě je to hodně únavné...jdu brzý spát.

    OdpovědětVymazat
  65. 67
    já se vždycky přidala do chlapské sekce. To jsem dělala od puberty tak do 30 let. Holky se bavily nevímočem a o těhotenství a kluci o foťákách nebo mobilech, autech a tak. A když jsem se přidala k partě strýčků už v té pubertě, hráli se mnou krabičky :) kdežto sekce tetiček se bavila o vaření, materiálech na šití a tak.
    No a od těch 30 nejezdím s partou, kde jsou páry, chlapy a ženy. Vídám se klidně s jen ženskými skupinami a to mě baví, ale tam nic moc povrchního není - jinak bych tam nebyla já. Ani když se sejdu jednou za čas s příbuznými, není to povrchní a to mě vždycky potěší, jak mám dobrý příbuzný. Jó, Šumava...

    OdpovědětVymazat
  66. 70. Chlapi furt hrali a rvali... Z toho se mi sla rozstrelit hlava a hrali az do ctyr a dopili se jak zvirata u toho. tohle je pro me stres a vicemene nuda. nezajima me jak rvou.

    OdpovědětVymazat
  67. ale vim ze jeste na slovensku jsme chodili hrat s kluky k cikanum. A taky me to nebavilo. radeji jsem s temi kluky neco podnikla sama.ale to zase treba nebylo pro ne tak zabavne jako hrat s cikany v hospode.

    OdpovědětVymazat
  68. snad ani nejde o tu povrchnost... s zenskymi se taky da mluvit o vecech hlubokych a s muzi prozivat hlubokou spriznenost spolecnym zpevem. to co se ukazuje a odhaluje vekem je fakt ze podivnosti paru a lidi se rysuji do znacnych rozmeru a to vcetne me. takze takovy par, ci single zu ma svoje zvyky, zpusoby vtipkovani ci traveni casu... mluvi urcitym zpusobem a jedna urcitym zpusobem... vyhranene svym.

    a tak se setkavaji lide kteri jsou porad vic a vic odlisni a sverazni.... a povidaji si o svych sveraznostech a vymenuji zkusenosti. A ja citim jak me to unavuje.... a jak se tesim domu. do ticha.... pohladim kocku, podivam se z okna

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.