Schválně jsem si celou tu cestu nic nikam nezapisovala. O tom, co bylo. Kde. Topograficky, faktograficky. Abych, až to skončí, to nechala samo sobě se přetřídit, co zbyde, co vyplave nejvíc nahoru, co přeroste nad ostatní... A abych pro samý psaní nezapomněla. Ty pocity. Takový, jaký byly původně. Hned v tom okamžiku. Abych si je nepřepsala.
A teď jich mám nějak moc.
Jako když si člověk naplno užívá vnímání něčeho od začátku až do konce.
Možná proto jezdí občas na road movie.
Aby si mimo koleje svého životního řádu, který je schopen dodržet a správně odžít jen s tupě polovypnutou hlavou, dopřál luxus opravdového, úplného vnímání. Oživující. Ozdravující. I po návratu do řádu udržující tu polovypnutou hlavu jen v takové míře vypnutí, která je nezbytně nutná.
Jsem šťastná.
A nemám potřebu o tom psát souvisle.
Tak mi odpusťte, že výsostně slovní blog na pár článků zahltí fotky a že průvodní slovo u nich bude občas bez ladu a skladu.
Tu třetí větu od konce považuju za dost zásadní. Zbytek je, koneckonců, jen taková omáčka, že jo. I když - jak tak koukám - i docela hezky barevná. :-)
OdpovědětVymazatlad a sklad u popisů cest škodí. Podle mě.
OdpovědětVymazatSice by mě možná zajímalo, jestli jste ke Gardě dorazily od severu od Bolzana nebo od jihu od Veróny, ale důležité to není :-)
Tak od třetiny jezera před Veronou. Jak jsme se rozhodly až při přesedání, že tam pojedem nocovat. :-)
OdpovědětVymazat