"Soudit (soud - od úsudku, formulovaný úsudek) něco o někom neznamená ho odsoudit. Tvrdím, že soudíme víc či míň všichni. Ale neznamená to, že to děláme nutně proto, abychom mohli odsoudit, případně omilostnit. Děláme to, abychom se ve druhých zorientovali, vysvětlili si, proč co jak dělají oni, abychom našli kód, podle kterého si je "utřídíme", abychom měli kam opřít nohy v nějakém postoji vůči nim - soudíme tak, že si spojujeme poznatky o nich s poznatky o tomtéž odjinud, něco z toho vyvozujem, pro sebe, případně pro jné, chceme-li jim to sdělit."
Napsala jsem včera v jedné diskusi.
Jak hezky se ty vlny na netu scházejí, jak se prolínají...
Třeba o nátlaku, překračování hranic, nerespektu, falešným ochranitelství....
Ghost:
„...nic takového se nestalo ani mně, ani desítkám mých známých všeho druhu. Tobě se to děje opakovaně. Patrně takové typy něčím přitahuješ. Možná na první pohled působíš zoufale a potřebně :-) Nebo bezbranně.:-)))“
Bezbranně. Asi jo. Na první pohled určitě. Ale už jsem se víckrát dozvěděla, že jen na první pohled...
Nemám ráda binomické soudy. Takové ty černá/bílá, špatný/dobrý... Binomicky soudím jen pro mě přijatelné/pro mě nepřijatelné.
Ale ne, přece... Třeba když jde o to pustit si člověka opravdu blízko, k tělu i netělu, tak je toho víc. Toho, z čeho se skládá přijatelnost/nepřijatelnost. Třeba ukazatel inteligentní/za málo.
A pak to, co soudím hlavně u chlapů. Nejkrutějc. Protože té druhé varianty se nejvíc bojím.
Silný/slabý.
Nemá to co dělat se svaly. Ani se slovy. Ani s ne/citlivostí. Jen s tím, jak se ten člověk staví k problémům, k jiným lidem, k sobě samému.
Ti silní... Moc jich nebylo, ani když vezmu všechny, co se mihli, jako kamarádi, přátelé, či jen kolegové. Občas byl ze začátku boj. Občas trvalá lehká rivalita. Občas jen odstup. Ale nikdy nebyl problém se navzájem respektovat.
Zato všichni ti, co mě měli tendence někam tlačit, vychovávat mě a vnucovat mi ochranitelství, ti, co se na mě upnuli s vidinou, že já jsem ta pro ně dokonalá, akorát že to ještě nevím a že mě musejí maličko poopravit, abych na to přišla, tak všichni ti byli – slabí.
Divný, necita či surovec se na mě za celej život nechyt ani jeden. Asi mám na necity tak spolehlivej odpuzovací filtr, že... Hm, asi o to víc pak chytám těch slabochů...
Ale na druhou stranu - mám kamarádku, na niž se upínají žárlivci se sklonem k agresivitě. Po několika zkušenostech s nimi, kdy se dotyční strašně divili, že si to od nich nenechala líbit, ta kamarádka tvrdí – všichni ti surovci jsou - slaboši.
A přitom ona má filtry úplně jiný než já... Imponují jí úplně opačný chlapi, než mně... Divný.
Na slabochy asi filtry nefungujou. Ti asi tak moc potřebujou ten vyhlídnutej objekt pro svoje posílení, že upnutí na svůj "první pohled" nevidí, neslyší...
Ty mas svaly - ja mam cary :-)
OdpovědětVymazatČlověku často odsuzovanému se při zmínce o soudu zježí veškeré ochlupení, takže snadno zapomene na existenci dalších významů slova \"soudit\". Podle toho co jsi napsala soudím, že jsem plakal sice hezky, ale u nesprávného hrobu :-)
OdpovědětVymazatKaždý působí na první pohled - nějak. Podle toho, jak se mne sem tam leckdo snaží chránit před tím či oním, nebo před sebou samým - soudím, že v tom prvopohledovém posouzení působím jako hodně slabý. Jaký jsem v tom druhém pohledu mohu sám jen těžko usoudit. Výsledky mechanické zkoušky tlakem rád nechám k posouzení jiným. Sám sílu jiných posuzuji podle schopnosti přiznat vlastní chybu. Soudím, že bych v téhle vlastní zkoušce sám také vždycky neobstál :-)))
Ti \"silní\" nemají zapotřebí někoho předělávat k obrazu svému, přesvědčovat o svých kvalitách hlava nehlava, jsou schopni respektovat druhého, protože respektujou sami sebe. Ti \"slabí\" to neumí. Nevěří v sílu vlastní osoby, tudíž se ji pokoušejí neustále dokazovat. Sobě a hlavně ostatním.
OdpovědětVymazatIbádovo oko: znamená to snad, že si síly potřebují poměřovat s druhými jen ti slabí?
OdpovědětVymazat...a potom jsou možná ještě líní. Ti, co by byli schopní, ale nejsou ochotní. Nechtějí mít tu práci ukázat, že jsou schopní. Proto jsou vlastně neschopní...8^)
OdpovědětVymazatGhoste, to není o měření sil.
OdpovědětVymazatIbádovo oko: Poměřování sil je pro mne jedna z možností \"přesvědčování o svých kvalitách\". Tak jinak:
OdpovědětVymazatZnamená to snad, že jen ti slabí mají zapotřebí přesvědčovat o svých kvalitách hlava nehlava?
Jirka*: někdy jsem děsně líný. Asi proto jsem vlastně neschopný :-)
OdpovědětVymazatLehce si člověk udělá o někom nějaký úsudek ,úsudky.vznikne z toho takový soud o někom.Někdo tak provede šmahem,jiný obezřetněji, pomaleji.
OdpovědětVymazatA stejně mnohdy ty soudy měníme kolikrát i celý život.Protože se měníme i my sami-svůj pohled na svět,svoje měřítka na nedostatky jiných i svých.Naše soudy běží současně s naším prozříváním,Myslím,že existuje něco,jako nepřímá úměrnost mezi soudy a dozráváním,nebo umoudřováním.Čím víc moudra nasbíráme, tím mín se nám chce něco-někoho soudit.
Pokud nás něco nutí někoho soudit, měli bychom být opatrní.
Ru:už je to tady..tak pěkný prááázdniny.
OdpovědětVymazatslabí někdy dokáží udolat svojí úporností, jelikož podlehnout někdy vypadá jako lepší, míň naročný řešení.
OdpovědětVymazatslabost a síla je o sebedůvěře. když si věřím, nepotřebuju si veřejně dokazovat, srovnávat. jedině sama v sobě, potichu a soukromě, aniž bych to musela ventilovat a předvádět svý peří (no, kromě pohovorů kvůli práci ;)
a další věc - neustálá revize soudů. všech.
Nestíhám, ale stručně - souhlas s IO - (3). Přesně. Není to o měření sil.
OdpovědětVymazatRevize soudů - samozřejmě.
Vrátím se k tomu odpoledne. :-)
Eště: \"Nevěří v sílu vlastní osoby...\" - a proto nedokážou věřit ani v sílu jiných. Hledají takové, kteří v jejich očích nebudou silnější než oni, a snaží se to svým \"výběrům\" dokázat.
OdpovědětVymazatA dost blbý je, když se ve svým odhadu spletou. Blbý hlavně pro ně (ten druhý se z toho většinou otřepe a vyjde silnější než dřív). Šáhnou vedle a ukáže se, že oproti předpokladům ten druhý není tak slabým, jak se zdál. Pak dojde k \"boji\", neboť něco jako konstruktivní dialog nepřichází v tomto nerovnocenném vztahu v úvahu, ze kterého vyjde jeden vítěz (ještě silnější) a jeden poražený (ještě slabší).
OdpovědětVymazatSvatá pravda - a pak mi ještě ukřivděně vyčítají, že trvám na svém a nechci ustoupit :-)
OdpovědětVymazatJirko*, tobě dlužím odpověď. :-)
OdpovědětVymazatLenost a neschopnost z lenosti je odjinud. I lenoch může být silný, stejně jako slabý. A neschopnost - v čem, čeho? Udělat kariéru? Postavit dům? Postavit se sám za sebe nebo za své blízké? Přiznat si pravdu? Žít svůj vlastní život, a ne život jiných nebo na jiných visící jako kámen?
Je tolik různých neschopností... Který z nich by nás měly a který naprosto nemusejí trápit...?
shodou okolností právě řeším rodinné vztahy.... jeden člověk je právě tak líný, že jednu z tebou jmenovaných věcí totálně pustil k vodě a já mu mám (rodinná rada rozhodla) náležitě vyčinit, ale tak, abych ho zároveň nezbavil posledních zbytků schopnosti a ochotnosti....
OdpovědětVymazatJirko,držím ti palce,tos to pěkně schytal vysvětlit lenochovi,aby máknul no ,věřej ti tak co ti zbývá
OdpovědětVymazatJirka*: poslední rodinná rada se mi snažila radit s něčím, do čeho jim nic nebylo. Načež jsem s celou rodinou ukončil dosavadní přátelské vztahy.
OdpovědětVymazatad 3 a 13: naprostý souhlas, ani nemám, co bych jiného dodala.
OdpovědětVymazatJirko, nezáviděníhodný úkol, držím palce.
muj posledni stav:o) Radit a kecat do zivota mi muze kdokoliv a jakkoliv, ale je jen moje vec co s tim udelam.
OdpovědětVymazatSpolecne veci rozhoduji spolecne s tim, koho se tykaji. Vlastni sama. Ale radcum a poradcum se nevyhybam :o) Treba maji nejaky dobry napad.
Co se tyka silnych a slabych, doporucuju precist Citadelu od Exuperyho. ma to tam genialne vysvetlene. neni o co se snazit. Sila i slabost se ukaze sama od sebe aniz bychom neco sobe ci jinym dokazovali. Aniz bychom merili sily nebo jinak se potvrzovali. Nebo prosazovali svuj nazor silou ci manipulaci. Mame pravo rict co chceme a mame pravo vyslechnout druheho. Neni treba delat vice.
Radko, tak už jsi Citadelu četla podruhé? A že jsem měla pravdu!
OdpovědětVymazatHanci, bohuzel necetla jsem to podruhe. je to temer tricet let co jsem ji cetla naposledy :o) Ale urcite si ji jeste prectu.
OdpovědětVymazatnasla jsem citadelu na Internetu pod http://www.odaha.com/littleprince.php?f=Citadela. Prebehla jsem ji rychle behem peti minut a nevychazim z uzasu. Ano, je to velmi podobne mojemu zivotnimu stylu. Zeby me kniha ctena pred triceti lety ovlivnila na cely zivot?
OdpovědětVymazatStaci si vzit prvni odstavec: Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si jí opravdu zaslouží. Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejné tak nad mrtvými. A vím proč. V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz, vystavující tu nejkrásnější modlu.
Je to facinujici cteni, a moc tezke.
dodatek: ja nevladnu lidem :o) I kdyz to tak nekdy vypada:o)
OdpovědětVymazat(24) - Jo, děláme to stejně jako ti žebráci.
OdpovědětVymazatru, tak jsem to nemyslela :o) Akorat jsem chtela naznacit, ze i soucit se vekem vyviji. Mam podobnou zkusenost jak pise kniha. Sama jsem byla zebrakem jako divka a postupne jsem se z teto kuze vysvlekala. Stalo me to hodne usili. Ted se za zebraka nepovazuju :o)
OdpovědětVymazatMyslela jsem to obecně. :-)
OdpovědětVymazatVzpomněla jsem si na jednu z Ženy - nemůžu si vzpomenout nick, ale byla to nějaká zdrobnělina jména, ty budeš vědět - co na tomhle stavěla svou cenu, svou odlišnost největšího utrpení, která ji v jejích očích stavěla nad druhé a nad jejich názory, a škrábající si své bolístky říkala tomu \"zkušenosti\".
...A kdo jí neprojevil soucit, ale chtěl pomoct konstruktivní radou, byl špatnej, protože ji \"nechápal\". :-)
OdpovědětVymazatmyslis alanku? ktera vsechny kolem kritizovala, ale sama omdlevala kdyz ji nekdo rekl svuj nazor? :o)
OdpovědětVymazatJo. :-)
OdpovědětVymazatRadko, přesně ten úryvek, který jsi vybrala, to je to, co mi Tě připomnělo ve Tvých příspěvcích. Naprosto souhlasím s Citadelou a tím i s Tebou. a myslím si, že je možné, jestlis četla tu knihu jako hodně mladá, že Tě mohla ovlivnit na celý život, protože jsi tak moc inteligentní, jak jsi. Moc zdravím.
OdpovědětVymazatdiky moc, Hanci Taky te zdravim!
OdpovědětVymazatAhojte,
OdpovědětVymazatHRANICE jsou hodně důležité!!! Občas zkoušímm ty svoje je trochu korigovat, ale když zjistím, že už stačí, opravdu je nechám jak jsem si je stanovila. Nejde pořád ustupovat a samozřejmě nejde ani opak.Spíš vědet za co jsem schopná jít aniž by mně to ohrožovalo a co jsem schopná zkousnout aniž bych to brala jako újmu.
nedávno, už ve fázi, kdy si uvědomuju sebeobelhávání apod, četl jsem jednu hodně zajímavou knížku, myslím se jmenovala Temná stránka hledačů světla, a ta stála na větě: \"Na druhém nenávidíme to, s čím nevědomě nejsme smířeni sami na sobě\" a ukazovala na příkladech, jak se poznat ze zrcadla toho, co si myslím o druhém
OdpovědětVymazat