Pocitový střed Brna

Divný, nikdy jsem neříkala "Prigl", u nás doma se to neříkalo. A ani v rodině mé maminky, v Řečkovicích starousedlé, asi proto, že děda jako skautský písmák a tiskárenský korektor dbal na kvalitu jazyka...

Bydlela jsem v Brně všeliskde, chodila do školy ledaskam. Kdybych měla z těch míst vybrat jedno nejvýznamnější pro mě, jedno trvale nejsilnějc se mi vybavující, nedokázala bych to. Ale to pojmenování, které padlo v diskusi u Bahanky, by odpovídalo. Střed, co kdesi v okraji všeho všechno spojuje.

Děda písmák měl chatu na Osadě. (Taky k nám chodil od smrti babičky jednou týdně na večeři a na hokej nebo fotbal v televizi, protože ta jeho zrnila. Měl pupek, nos jako bambuli, na bradě strniště, pleš a chlupatej hrudník. Což mi přišlo exotické, protože tatínek nic z toho - strniště jen někdy a menší - neměl, a původně jsem se domnívala, že dědovi nějakou chybou v těle přemigrovaly vlasy z hlavy na tu hruď.)

Dědova chata na Osadě byla malá, prkenná, s jakousi polosklepní místnůstkou v podezdívce, tam se chodilo pro hračky. Obytná místnost jedna, za látkovým závěsem kout, dřez s lavórem, a tuším, že někudy tamtudy se taky chodilo na suchej záchod. Palandy, závěs korálkový. Cinkal. Byl ho jen kousek. Zatuchlina starých a málo větraných protor i dek, pod nimiž se spalo. Kousaly. Na dvoukoláku se vařívala polívka z pytlíku nebo smaženice z hříbků a kozáků, co rostly v lesíku okolo, na guláš se chodilo k Šulákům. Tam pak udělali novou velkou jídelnu a už to nebylo ono. (Ta nudapláž tam tehdy ještě taky nebyla.) Záviděla jsem bráchovi, že už je tak velkej, že tam může jezdit sám a na kole.

...Houby na kole – na Favoritovi! S galuskama a s přehazovačkou, a s beranama omotanejma izolačkou, se zoubkovanejma šlapátkama, který vrčely, když člověk jel bez šlapání, ty jo, a se štanglí, na tý mě vozil, občas... Jeden z prvních důvodů, proč jsem litovala, že jsem holka a ne kluk. Mně nikdo vrčivý kolo se štanglí a beranama nekoupil, jen blbou skládací Esku bez přehazovačky, co mi pak stejně ukradli včetně zamknutýho zámku. Se museli nadřít, když ji odnášeli, mrchu těžkou...

Ani nevím, co se s tou chatou po dědově smrti stalo. Nejspíš ji někdo zdědil.

Bystrc. Nezabydlela jsem se tam jako doma, vlastně už nikde nikdy moc. Po pár stěhováních člověk zjistí, že se těžko zabydluje. Tak, aby si nedoved představit, že se zase odstěhuje. Ale ráda jsem to tam měla. Výhled z okna na světla sídliště. Na telefonní budku přes silnici. (Telefonní linka se s námi stěhovala jen papírově, čekací doba na zapojení tehdy čítala spíš roky než měsíce.) Lampy podél chodníků, v zimě nasvětlený kužele padajícího sněhu. V létě pěšinka v poli za panelákem, sídlišťáky vyšlapaná zkratka k přehradě. Vyšlapávala jsem ji taky. Ven z baráku skoro rok vysklený vchodový dveře, bavilo mě chodit tudy a při návratu neodemykat. Tak jsem si ani nevšimla, že vchodovým dveřím přestal fungovat zámek a odemykat se nemusej.

Bavilo mě chodit na přehradu sama. Ležet na ručníku na trávě, dělat, že se učím, a koukat na lidi na pláži. Na borce, jak na písčitým plácku hrajou volejbal, hráli bosky, frajeři... Na holky, co byly určitě škaredší než já. (Ale ti borci na ně brali.) Na maminky s kočárkama. Huh. Děti docela pěkný, opálený, ale ty ženský... Koukala jsem na ně a psychicky se připravovala na to, že až budu mít děti, tak budu možná vypadat taky takhle. Ty přes bikiny vyfouknutý povolený břicha, od pasu po stehna do modra zjizvený, dominanta postav jinak mumiovitě beztvaře hubených, se stejně mumiovitýma ksichtama nad tím vším, podivně otupělýma, děsivě mlado-starýma...

...Samotná na ručníku jsem si studovala vlastní břicho, zatím tak pevný a hladký, že podle gumičky spodního dílu plavek, vyšponované od jednoho hrbolku kyčle ke druhýmu, by mohli učit, co je to přímka v rovině, a vleže na zádech by stačilo přisvítit si baterkou, aby bylo vidět až... - No jo, no, ale roviny holt neletí, natož když jsou i o patro vejš...

Ta škvíra pod plavkama, kterou jsem si občas měřila tloušťkou vlastní dlaně položené na břiše, přišla vzrušující asi jenom mně. Ať jsem se usilovně nenápadně koukala kolem sebevíc, ať jsem spřádala představy sebenemravnější, ani jednou jedinkrát mě neoslovil žádný vyzývavě dráždivý mužný hlas, ideálně jako překvapení zezadu, nezachytila jsem jediný významný úsměv... - Teda krom okamžiku, kdy jsem na schůdcích do vody jednomu stoupla na nohu. Ale to byl tatík s dítětem v náručí. Ba ani když jsem kvůli většímu klidu pro vlastní myšlenky a fantazie popošla po břehu dál od hráze, slezla mezi křovím po stráni dolů a vyplácla se na nějakou sluníčkem rozpálenou skalku (a neodhodlala se na rozdíl od sebe ve svých fantaziích sundat plavky), nikdy nikoho nenapadlo mě obtěžovat. Ach jo.

Teda, tehdy jsem byla přesvědčená, že je to fakt kvůli těm rovinám v nevhodných patrech. Ale vyřešila jsem si to zdravě. Rozhodla jsem se, že na přehradu chodí lovit ženský jen namakaný pitomečci, co nemaj co na práci, jen ukládat si mozek do svalů, takže jejich zájem holt přitahujou akorát tak ty kolotočově zmalovaný bloncky se čtyřkama prsama, protože si neuměj spočítat, že z nich budou za pár let beztvarý popraskaniny s tupým mladostarým ksichtem a břichem vyhřezle visícím přes bikiny. Kdežto očividně samostatná ženská, navíc se skriptama, je na plážový hezouny asi ten nejspolehlivější repelent.

...Ale jednou, jednou přijde jeden, inteligentní, citlivej, životem poučenej, ale rozhodně ne vyhaslej... a ten ocení... Možná už je, někde, nadosah, možná už zítra... Za chvíli...

A pak jsem se vracela navečer domů vysklenýma dveřma, záda spálený, jak jsem uprostřed svých fantazií usnula nad těma skriptama, v koupelně jsem se namazala indulonou, zalezla do svýho pokoje k otevřenýmu oknu, k výhledu na desítky, možná stovky jiných oken, na lampy, hvězdy a tajemný chodce po nočních ulicích, a psala jsem básničky.

Jojo, Bystrc má něco do sebe. Kousek od přehrady, pocitovýho středu Brna. :-)