...nejen ty, Radko, běháš. Hlavně na blogu. Na blogu je to asi nejvíc vidět, když na něj uložené věci se vyloupnou odfiltrováním šumu...
Kolikrát jsem už na blogu psala třeba o kocourech, o dotycích...Tak dneska to spojím.
Měli jsme psa. Velkýho, krásnýho, báječnýho, úžasnýho, milovanýho, naše první dítě.
Naučila jsem se s ním hodně o psech. Ale ne o sobě, o lidech.
Moje dotyky tehdy byly taky psí. Dotyky vůči jiným lidem. Můj pocit, že ne úplně takové, jaké by měly být. Jaké by byly očekávány. Jaké bych chtěla dát, někde ve mně ukryté.
Pak pes umřel a já řekla, že dalšího ne.
Objevili se kocouři. Napřed jeden, časem ztracený, pak nynější dva.
Hladím je, dotýkám se jich, naslouchám jim, dívám se na ně, jak reagují, jak si říkají, co chtějí, co se jim líbí, jak elegantně klidně asertivně odmítají, co nechtějí, jak umějí vracet, jinak, než vrací pes...
A najednou vím.
Vím, v čem byly tehdy, kdysi, ty dotyky špatně. Málo. Proč ten pocit při nich, že onen někdo, sám žijící s kočkou, dokonale jí naslouchající a sám v tomhle dál než já, ještě na něco trochu čeká a nedočkal se. Já neuměla, sama u sebe jako ty dotyky, nejisté, neuvolněné, napůl umělé, vedené spíš rozumem než citem, neposlouchací, nedávací...
Už vím, jak měly být, správně, ne, ne správně, správně byly tak, jak byly, tehdy, ode mě tehdejší, ale jak měly být doopravdy...
Hladím koucoury tak různě poskládané na mně a kolem mě. Zlehka, klidně a jemně, skoro opatrně, téměř bez přemýšlení, ale přitom velmi, velmi soustředěně se jich dotýkám. A dívám se, jak okamžitě přivírají oči, nastavují kousky těl, vláční a odkrývají se, a přitom mě i skrze ty přivřené škvírky brv pořád pozorují, vnímají... přijímají... protože současně vysílají, mají kam, kudy, tou rukou, mou na ně napojenou myslí... Jako by se mi zavrtávali kamsi hluboko, v tom napojení...
Vím, že tyhle dotyky jsou správně. A byly by, i kdyby byly člověku...
Když jsem si (z jistých nepříjemných důvodů) pořídil svého nynějšího psa (a porušil tak jedno ze zásadních \"Už nikdy!\"), tak mi kdosi řekl, že v zájmu rychlého sblížení mám někdy přespat u něj v kotci :-) Tedy u psa, který má být venku na dvoře a přes den zavřený. Asi po třech měsících jsem si vzal deku, vlezl k němu večer do kotce (v něm má ještě boudu) a přespal. Ráno jsem se vzbudil první a zjistil, že pes spí namísto v boudě stočený v mých nohách :-) Od té doby mi dokonce žere z ruky :-)))
OdpovědětVymazatPozději jsem ale zjistil, že na lidi to tak úplně nefunguje :-)
On předtím z tvé ruky nežral? :o)
OdpovědětVymazatno teď mu zobu z ruky já :-)
OdpovědětVymazatTys ho kupoval už vycvičenýho? Že nesměl brát z ruky od cizích?
OdpovědětVymazatNé, měl jsem ho od štěněte :-) jen pokus o vtip :-) jiným způsobem řečeno, že jsem si u něj \"udělal voko\" a je to znát ještě dnes, po čtyřech letech :-)
OdpovědětVymazatAha. Hlavně že se tam na mě špulí trojitej smajl, a já beztak nepochopím. :o)
OdpovědětVymazatJá už chci odpoledne, odpoledne, odpoledne... Bolí mě makovice od rýmy a kašle celou noc, ibalgin to dneska jistí :-(
Ano, Ruliso. Mela jsem nekolik generaci kocek jako dite. Citila jsem jejich dotyky a vnasela se skrze do sveta \"tam\". Stejne jako moje maminka :o) Pak bylo dlouhe obdobi bez kocek. Mam kocicku kde to opet funguje. To spojeni a propojeni. A ona to dela pro me rada :o)
OdpovědětVymazatKdysi přišli britští vědci s tím, že kočičí předení odbourává stres. Kdosi pak udělal eshop s nabídkou kočíčího předení v mp3 :)
OdpovědětVymazatvůbec jim nedošlo, že nejde ani tak o předení, jako o to mít teplou hebkou kočku někde u sebe, hladit ji, pozorovat ji, myslet s ní ... ono totiž když se kočce něco nelíbí, dá to najevo :)
pod naším kocourem se stačí pohnout o milimetr a už vstává, že půjde pryč. A tak člověk leží, nedutá, jen hladí :)
Líbí se mi tohle: \"Už vím, jak měly být, správně, ne, ne správně, správně byly tak, jak byly, tehdy, ode mě tehdejší, ale jak měly být doopravdy...\"
OdpovědětVymazatTo si často říkám, když si vzpomenu, co jsem kdy v minulosti udělala; kdyby to nemělo svůj důvod, kdyby to šlo jinak, bylo by to jinak; ale jeto tak, jak to je, a je to OK, nelituju ničeho.
- - -
Já měla kočku od šesti let, od první třídy. Zajímavé bylo s ní vyrůstat. Dožila se skoro osmnácti let. Napřed jsme si hrály, ukazovaly si, kdo má jakou pozici. Nemazlily jsme se spolu, nechodila ke mně (ani k tátovi), ale k mámě a babičce. Až když jsem byla dospělá, mazlila se i se mnou. Jsem tím hodně poznamenaná, měla jsem ji vlastně jako \"domácí sestru\". (Asi o tom napíšu někdy někde víc...) Pak jsem byla od třiadvaceti dva roky bez kočky a zjistila, že bez kočky být nechci, bez kočky je byt pro mě mrtvé místo, nepohyblivé, bez poznání skrývaček a prolízaček. Tak mám už několik let kamaráda kocoura.
A v práci máme taky kočku, je mu hodně podobná - rozloučím se v práci s kočkou, za čtvrt hodiny jsem doma a kdo mě nevítá, zase podobná kočka.
Dotýkám se koček moc ráda. A mám na ně, na jejich pohyb vycvičené oko (jen na ně) - když jdu po městě nebo po vsi, všimnu si kočky pod autem nebo za oknem a vždycky zajásám jako dítě. jsem ujetá na kočky. (Psa jsem nikdy neměla, ale mám je ráda též!)
Hezký hezký, díky všem!
OdpovědětVymazatJá vám časem i odpovím, ale až po práci, jo? :-)
Mám psa a je fakt, že je šťastnej, když se hladí a je mu jedno jak, nebo třeba není, ale neprotestuje jen tak.
OdpovědětVymazatMám ráda zvířata vůbec a koček jsem se nachovala dost.
Dokážou člověka naladit na jejich vlnu, jen přes to jejich vrnění. A donutí ho, se na to jak je hladí opravdu i soustředit:)
Doma u rodičů jsem žádný zvíře nikdy neměla. Vlastně jo - jedno jo - karase Matěje. Jenže se záhy zjistilo, že jsem na něj alergická, takže došlo k vypuštění opět do volné přírody. A pak na statku jsem si asi potřebovala vykompenzovat všechny ty zvířecí absence, který na mně byly napáchaný v mládí. Začalo to psem - přisedl si k nám v hospodě, na zahrádce, a už neodešel. S kocourem to bylo podobný - ten zas na výletě vlezl do spacáku, tehdy se ještě vešel do dlaně. :-)Všechna naše prasátka (touto dobou už na pravdě boží či v mrazáku) byla pořízena za smluvní ceny v blízkém sousedství. Celkem jich bylo 11. Kobyla není nalezenec, ale zato byla na leasing, když se původní majitelka už neměla čas starat. Slepice jsem koupila á 150,- Kč na výstavě, i s rodokmenem :-). Koza se přistěhovala poté, co ji původní majitelé jaksi \"neodhadli.\" Kobyla z ní ale byla napůl šílená (když jsem je pustila spolu ven, bylo o dostihy postaráno), a tak byla Líza vyměněna za mnohem ukázněnější párek chovných kachen. A od těch bylo pět krásných káčátek. Kobyla přestala být šílená z přítomnosti kozy a začala být smutná z její nepřítomnosti.
OdpovědětVymazatNo, to si prostě nevyberete.
Teď vidím kobylu jednou až dvakrát do týdne, psa a kocoura též. A smutno je mi. Nejen po dotycích. Už jen po těch pohledech na ně, když si spokojeně vegetili na dvoře a já na svém \"řečnickém balkónku\" pila čaj.
Tak, jsem sice konečně po práci a dokonce i doma, ale už mě vůbec nenapadá, co vám vlastně odpovědět! Ono snad na to ani nic odpovídat není třeba... :o)
OdpovědětVymazatRu, uzdravuj se :)
OdpovědětVymazatKočku jsme zkoušeli, ale kvůli Kačově alergii musela pryč (ke Kačově ségře). Byla jsem trochu nervní když se kocouř vyhříval u vařícího se jídla, ale jinak to bylo s ním super. Máme psa Putina a je výbornej, pořád nás překvapuje. Dneska si například udělal hnízdo v hromádce smetenejch větviček a suchýho listí :-)
OdpovědětVymazatAni: Začla jsem zvečera, léčba spánkem, a jak vidíš, takhle to dopadá. :o)
OdpovědětVymazatJano, já myslela, že chcete dát pryč Putina, že je agresívní. :o) Tak nakonec zůstal? :-)
ano, léčba spánkem je ta úplně z nejlepších :-))) těším se, až se mi to povede :)
OdpovědětVymazat:-)))
OdpovědětVymazatPreji vsem hezky den :o))))
OdpovědětVymazatRuliso.Kočku nemám ,mám psa, ale vlastně nikdy jsem nespojovala dotyky se zvířaty.Myslím,že v tom \"přístupu\" koček ,to jak dokážou přijímat, soustředit se ,užít si to, je mnohé co platí i u lidí.A je to možná mezi lidmi ten nejdůležitější kontakt. Hodně to může ukázat.
OdpovědětVymazatPS: Včera po třetí ráno (pardon, vlastně dneska :-) jsem se vracela z tancovačky a kocour se otíral Puntíkovi o kola, jako by tam na mě čekal. Tak jsme se chvilku dotýkali, než přiběhl žárlivec pes a bylo po kocouřích dotycích - zmiznul pod autem, srabík. :-) Pak nastoupily dotyky psí. :-)
OdpovědětVymazatDneska odpoledne jsem dotyky kocouří nemilosrdně popadla za kožich a vyhodila z pokoje. Když mi po třetí za sebou rozvmetly po celé podlaze původně vzorně navrstvený hromádky listin, potvrzení, vyúčtování, souhrnů a jiných dokladů coby podkladů pro výpočet daně z příjmů. :-))
OdpovědětVymazatLetos je kocour doma. Zvolil jsem možnost odečtu nákladů procentama :-)))
OdpovědětVymazatja jeste nemam ani tiskopis :o( A termin tlaci.
OdpovědětVymazatVčera jsem si to zase uvědomila (a vtírá se mi ta myšlenka v poslední době často) - dotýkám se koček ráda, hodně a \"úspěšně\" (soudíc dle zpětné vazby koček). Se psy se setkávám méně, ale taky dobrý. A s lidmi... milenecky je to rovněž \"ráda a úspěšně\", jenže na ženy vůbec nesahám. Když některá sáhne přátelsky nebo maminkovsky na mne, nevadí mi to, ale vždycky mě to překvapí. A já se jich nedotýkám. Mohla bych je leda infantilně lechtat a pošťuchovat, to jo, ale dotknout se jich, pohladit je, to mám nějak zablokované. A polibek na uvítanou se ženou je pro mě vždycky trochu stres a velký ostych. Je mi jasné, že původ toho leží ve vztahu mě a mojí mámy, ale úplně se toho zatím dopátrat nemůžu - a tím pádem nemůžu ten \"deficit\" odstranit. K osobám ženského pohlaví jsem vždycky cítila odstup; s kluky a muži je mi vždycky mnohem uvolněněji. Znáte to taky??? Asi to ještě produmám, prozkouším a napíšu o tom jindy...
OdpovědětVymazatJa nesaham uvolnene ani na muze a ani na zeny :o))) Uvolnene si ohrabu sve deti. I kdyz se jiz nechteji nechat. A moje deti mi ani nesmrdi. Na ostatni lidi se musim vnitrne naladit. Abych se jich mohla dotykat. Umim se lehce a jemne dotknout kohokoliv kdo se mnou zrovna souzni. Ale jen v tom jedinem momente. Kdyz na me hrabe nekdo necekane a nechtene tak ho nakopnu.
OdpovědětVymazatJá teda dotyky se ženskýma taky nějak nemusim, kromě mámy, tam je to nějak... geneticky daný. :-) Na přelomu května jedu prvně v životě na dovolenou jen s kamarádkou (kterou navíc až tak moc dobře neznám, ale o to víc mě potěšilo její přizvání k akci). Budeme kdesi v Chorvatsku tančit na pláži. Zní mi to dostatečně úchylně, tak jsem kývla - už jen kvůli potřebě někam vypadnout a odreagovat se. Jen z toho společnýho soužití mám celkem strach, i když jsem si stoprocentně jistá, že jsme obě hetero. :-)
OdpovědětVymazatad 24) Radko, chceš-li, vyzkoušej přes odkaz u mého jména elekronickou formu formuláře. Nebyl jsem dlouho ochotný k téhle variantě, ale od té doby, kdy formulář všechno spočítá za mě, tak bych neměnil. Pak už jen vytisknout a podepsat :-)
OdpovědětVymazata co se týká dotyků (v mém případě s chlapy), tak nesnáším hustýho bíbra pod strejdovým nosem. Přičítám to jednoznačně k nejhorším zážitkům dětství, jednu dobu jsem mu říkal smeták. To je hrozný uvítací zvyk, odnaučil jsem ho to až mi dorostly ruce do potřebné délky (takže asi před dvěma lety) :-)))
OdpovědětVymazatTak nevím, napsat - nenapsat... :o)
OdpovědětVymazatS matkou vztah nic moc, dotyky mi asi chyběly od mala ze všech stran (otec to holt nedohonil, jeho byly spíš hravý pošťuchovací, eventuálně vejprask), dotýkání mi nevadí ani u ženských - ale stejně jako u chlapů platí \"u některých\".
A pamatuju si i dvě, u kterých mi v určité situaci mírně pod vlivem představa dotyků i jaksi... bližších :)přišla i lákavá a vzrušující skoro stejně jako od chlapů. :o)
A přesto si o sobě myslím, že jsem jasně hetero. :-)
Ale prostě jsem týkavka. :-)))
Jsem jasně dotýkací a samatný je mi milý, když se mi někdo dotkne v pravou chvíli. Musí se to nějak vytykadlovat, jestli jo, nebo ne, ale ono to jde tak nějak samo, to jestli jo, nebo ne. A taky jsem heterosexuál :))) A kdybych nebyla, tak to sem asi nenapíšu, i když, co já vím...
OdpovědětVymazatNo, Ru a máš po kruhu, ale to neva ne ?
OdpovědětVymazatNe, neva. :-)) Ale myslím, že ani nemám po, vlastně je to pořád totéž kolem jednoho středu. Aneb - jak poznamenala Lenka jinde a řekla tím \"nahlas\" to, co jsem si tiše myslela, že se ozve tady - beztak to není kruh, ale spirála.
OdpovědětVymazatRu, jo, došlo mi, že se jen přesedlalo z koček na lidi, ale už jsem to poslala :) Mám být pozornější a nemyslet na blbosti. Musím se ještě hodně, hodně učit :)))))
OdpovědětVymazatKašli na učení a svlíkni ty bílý hadry! :-))) Jak myslíš, že jsem prošla školama já? :-)))))
OdpovědětVymazatNa učení kašlu, bílý hadry nesvlíknu, to bych si pak nemohla myslet, že na mě pořád koukáš a máš mě ráda. A maminka by se tak lišácky neusmívala :)))))
OdpovědětVymazatJo jo jo...:-))) Já se trošku bála, jestli to pochopíš, hurá díky nezklamala. :-)))
OdpovědětVymazatRu, neboj...:)))
OdpovědětVymazat