Kdo mě pochválí, když ne já...?

Magie společných večeří. Teplých. Teplý večeře nevařím proto, že by mě to až tak bavilo či že bych až tak dala na zásady takové nebo makové. Vařím je, když je zima, když mám náladu, když nemám rozděláno něco, co mě pohlcuje víc než povinnosti hospodyňky, a když chci, abychom si pěkně sedli všichni pohromadě. Se studenou večeří se mi potomstvo rozprchne kde všude k tomu, co zrovna má rozkoukáno či rozposloucháno, nebo jen zahuláká, že si to sní pozdějc. Teplá večeře je maminčí gesto, které se odkladem ani rozprchnutím neignoruje. Možná proto, že po pár přes rameno hozených odkazech "počkejte, až to dodělám, nebo si namažte chleba" si zvykli takového gesta vážit.

Nejspolehlivějc je magicky zmagnetizuju kolem stolu špagetama. S teplou omáčkou, voňavou oregánem a česnekem. To je chvála zaručena. Na mě, jako na kuchařku.
- "Bez maminky bysme nepřežili," povídá malej nad talířem, pusu zahlcenou a zapatlanou špagetovou omáčkou až k uším. "Ona je totiž ta nejlepší kuchařka na světě." - "A taky nejkrásnější," neodolala jsem.
- "No, to nebudu komentovat," ozval se starší, zatímco mladší se chechtal, "Ale je fakt, že takhle neumí udělat špagety nikdo jinej."
Něco se ve mně hnulo. Dost silně.
- "Náhodou, vy dva, vy ani nevíte, jak skvělou máte maminku! Vaše maminka - a to říkám naprosto vážně - tak vaše maminka je naprosto jedinečná, sice moc neuklízí a občas na něco zapomene, ale co všechno umí! Skoro všechno!" - "No, třeba trochu latinsky," pravil starší.
- "Jdi do háje, to je asi tak pro život to nejdůležitější..." odeslala jsem ho. Koukl na mě zešikma.
- "Ale mně se to líbí, já si toho fakt vážím," řekl dotčeně.
Pominula jsem fakt, že slovní spojení "trochu umí" je už asi tak dvacet let silně nadsazené, přesnější by bylo "hodně zapomněla". Zaplaťbůh, že těch pár od matury nezapomenutých citátů v dnešní době k udělání dojmu stačí.
- "Tak pardon, to mě těší," zacouvala jsem omluvně. "Ale měla jsem na mysli i jiný věci. Uznej, že takhle chytrou, v tolika směrech vzdělanou a schopnou maminku, navíc mladě vypadající, štíhlou a vůbec mimořádně zachovalou má ze tvých kamarádů málokterej."
Starší zadumaně připopokývnul. Mlčky. Raději jsem hodila za hlavu též úvahy, jestli to mlčenlivě nijaké připopokývnutí je souhlas, či výraz taktu, s nímž rozumný muž jakkoli rozumné ženě některé věci nevymlouvá. Rozhodla jsem se výchovnou lekci z rodičoctění dotáhnout až do drtivého do konce.
- "Vemte si, s čím vším si vaše maminka poradí, co všechno se musela naučit a naučila a že cokoli dělá..."
- "Tak od toho nikdy neodejde..." doplnil mě malej.
Zadrhla jsem. Ehm... Byla to pochvala, nebo ne? - Synové se soustředěně cpali špagetama a oba svorně měli ve tvářích přesně ten poker-face nehybný výraz, jaký se pro rozumné muže patří.
Jen počkejte, bestie malý, však já vás ožením...