Okno do duše oko

Byla noc, nebo už skoro ráno. V hlavě přetlak z dalšího odpoledne, protaženého do začátku noci snahou při přípravě do školy dokázat sobě i mladšímu synkovi, "že není hloupej". Marnou snahou. Hloupej není, podle toho, jak mu to zapaluje v běžných denních situacích, ale něco je hodně špatně, zřejmě ve schopnosti zapisování pojmů do paměti a abstraktního nakládání s nimi. Nejde to. Pereme se s tím, brečíme u toho občas oba, ale nejde to.

Půl čtvrté ráno. Přebíjení přetlaku pachtěním se s úpravami blogu, malej mi spí opodál v posteli, protože jemu se přetlak z hlavičky před usnutím vyhnat nepovedlo a týraly ho divoký sny. Spícímu dítěti se kouřit u nosu nemá, ale jsem zmetek máma, tak jsem si zapálila. A pak se značně provinilým pocitem cvakla hliníkovou pojistkou dole pod oknem, abych vyvětrala.
Okno dokořán, zvenku ledový, čistý vzduch. Nevím, kolik mínus, ale hodně. Přes dvacet určitě. Koukám na bíle nabobtnalý stromy u kapličky, na koridory sněhu kolem návesních cest. Všude, i na těch cestách bílo, čisto.
Čistě bílá je v orientu barvou smutku.
Smutno mi je, že ten prcek nemá klidu. Když se vyhrabal z miminčích trablů - kdy jsem jednou už vážně začínala mít strach, že mi nevydrží - když se srovnal s tím, že do smrti bude muset užívat a všude s sebou vozit léky, a když nám tři očaři nezávisle na sobě konečně potvrdili, že nemá zelenej zákal (nebo aspoň se náběh na něj zastavil), tak přijde tohle. Naprostý debakl ve škole. Do níž před dvěma a půl roky tak natěšeně a hrdě vkráčel. Půl čtvrté ráno a já ho mám před očima, jak tam ten první školní den sedí v lavici, na sobě bílou košili s vázankou, kterou si sám ku takové výjimečné události vydupal, ramena vzhůru, v imidži světácké sebejistoty průhledně nejistý, ale pyšný, zářící...
- Už nezáří. Už dlouho ne.
Tři čtvrtě na čtyři. S prsty zmrzlými na kost a hlavou proříznutou do čistobíla si narovnávám záda, ztuhlá předklonem na parapetu. Hliníková pojistka proti samovolnýmu zavření či otevření oken má něco do sebe, ani při poryvu větru či průvanu mě okno přes ta záda nepraští.
V pokoji docela psí zima, malej zahrabanej pod peřinou, že z něj nos nekouká. Ale už sebou nemlátí a s nikým ve snu nebojuje, oddychuje klidně, tiše, zhluboka. Všechny životní tragédie odloženy v maminčině posteli. A maminka na něj ve svém do sebe zahleděném trpitelství pouští takovou ledárnu - no fuj...
Zpětné cvaknutí pojistkou se nepovedlo. Prsty po ní sjely jako po skluzavce, jen bílý jíní na nich nalepený. Nevím, kolik bylo dneska v noci mínus, ale i hliník nad parapatem přimrz sám k sobě. A způsobil, že maminka, honem rychle hledajíc něco, čím by to rozmrazila, zkonstatovala, že nic není tragédie. Tragédie by byla, kdybychom neměli okna, co jdou zavřít.
A ta máme. To ostatní je až za nimi.