Víno dozrálo, hrozny jsou sklizeny...

To ne já. Ne o mně. To přišlo poštou, minulý týden.
Vyráběli jsme mu přání ke kulatinám, smolili veršovaný říkání a prolízali asi tak stopadesát stránek s obrázkama na netu, aby to mělo styl a šmrnc... Zařekla jsem se, že už nebudu. Sešli jsme se s malým zpožděním po jeho narozeninách, vespolek u stolů plných jídla a pití, tak jak to měl v plánu, všichni ti, co mu posílali kulatinová přání, aniž tušili, že je v nemocnici. Sešli jsme se všichni, jen on chyběl.
Než jsme se k těm stolům odebrali, zahráli mu několik obvyklých varhanních motivů a pak mu na rozloučenou zazpíval Michal Tučný Tam u nebeských bran. Dobrá volba pozůstalé rodiny - ti, co ho znali od koní, při "... dětský smích a vlání koňských hřív..." brečeli komplet, ženský jako chlapi.
Jen ten proslov, ten proslov si měli nechat...

Nerada, strašně nerada chodím na pohřby. Ne proto, že bych byla až tak moc zaujatá proti obřadům, ale protože mi přijde, že místo, aby byl zemřelý středem dění - kolem nějž a podle nějž se všechno točí - je jeho obětí. Současná společnost "ctí tradice" hlavně proto, aby se na nich a na ubohých, tradicím podléhajících pořadatelích obřadů dalo vydělat. A pořadatelé obřadů dělají obřady pro sebe a podle sebe. A podle tradic. Říkala jsem si, tam ve stoje při poslední muzice po proslovu, že kdyby mohl ožít každý mrtvý, kterému by se provedení obřadu nelíbilo, kolik miliard by se asi ušetřilo na poplatcích za hroby...

Nebyla jsem snad na jediným pohřbu, kterej by se mi líbil. Kvůli tomu, že by byl udělanej na míru tomu zemřelýmu. Kterej by byl tak nějak lidskej, ne tradicionalistickej a ne šablonovitě odmluvenej, odhranej.

(Jo, byla jsem na pohřbu, kde byli tři muzikanti všichni ožralí jako puci a lkající zřejmě každej jinou píseň, byla jsem na pohřbu, kde na náledí nevyjela dvanáctsettrojka do kopce ke hřbitovu a místo toho neovladatelným klouzáním vzad rozrazila smuteční průvod, takže truchlící pozůstalí skákali po příkopech vlevo vpravo, ba byla jsem i na pohřbu, kde skutečně a nefalšovaně uklouzly nosičům rakve ruce či nohy či co, a mrtvý se jim vysypal na zem. To byl řev...)

Vím, že pohřby se dělaj pro pozůstalý a ne pro mrtvý, kterejm je to už šumafuk. Ale jestli se oháníme vzdáváním nějaké poslední úcty, proč má být ta úcta tak bídná? Proč to má být úcta zvykům společnosti a ne tomu mrtvýmu? Kterej měl za života rád úplně jinou muziku, nesnášel jalový kecy pátý přes devátý, pronášený unyle patetickým hlasem, a vůbec...

Tak si říkám, stará škeble má sice do důchodu daleko a zesnutí neplánuje, ale stejně... Nikdo neví dne ani hodiny. Všude rozhlašuju, že spálit, rozprášit a šmytec, žádný vyhazování peněz za obřady a metry na hřbitově, když i to spálení vycucne pozůstalým z kapsy majlant. Všude to rozhlašuju, ale asi to budu muset poopravit. Protože je mi jasný, že oni si ten obřad stejně udělaj, až umřu, budou to potřebovat pro svůj dobrej pocit.

Tak budiž. Udělám dvě varianty pokynů. První zůstane spálit, rozprášit a šmytec, druhá bude zálohovací. Do té si musím zavčas sepsat, co chci, aby mi (za mě) hráli. Tak třeba co. Určitě May it be od Enyi, to miluju a na pohřbu to bude srdcervoucí. Pak mám chuť tam dát pár pořádně rytmickejch věcí, aby ti roztřesení truchlící věděli, že se maj postavit na nohy a přestat bulit - něco jako "Já bych za vás taky nebulila, koukejte jak..." - A nebo je necháme vybulit. Přidáme ještě něco tragickýho. Třeba Velický zvony od Čechomoru. Hm, ale ty taky nejsou zrovna usedavě plakací. Tak já nevím co. Budu to muset ještě zvážit, případně probrat fonotéku. Až mě zase něco veme, honem si to napíšu.

A hlavně, hlavně si napíšu vlastní pohřební projev. Aby tam neplácali nějaký kraviny, z kterých se bude zasvěceným naslouchajícím zvedat žaludek a otvírat kudla v kapse. Protože soudě podle zhlédnutých pohřbů a vyslechnutých frázovitých, či kostrbatě rádobynefrázovitých proslovů na nich, tak ti v nejpřímější linii pozůstalí, na jejichž bedrech nejvíce spočívá zařizování věcí posledních, kupodivu svého zesnulého jako by znali nejméně...