Moment ticha ve dvou. Nejen na dotyk, třeba zády. Někdy i na dálku. Na vzdálenost očí...
Vrací se mi, postava u dveří, malý úsměv zpovzdálí, co sleduje, kouří a sleduje, reakce na mlčky odražený pohled dvě minuty po krvelačné slovní přestřelce nadřízeného s podřízenou... Nahá záda lesklá potem, letní vedro, co zaslepuje sluncem všechno světlejší než kůže a muže při práci svlíká do půl těl... Rituál vaření čaje, ponorák v zavařovačce, červíčci lístků kroutící se vřelou vodou, soustředěnost těla nad ní, ruce, co sypou a míchají... Profil za volantem, myšlenky z něj čím dál ztracenější kdesi nad silnicí, jeden dotyk do těch myšlenek a jeden pohled mimo silnici, na vteřinu, co utkví...
Někteří ten dar mají. Poznat. Otočit se, zachytit a vědět. Někteří ne. A moment pomine. Někdy jako malé tajemství, co zahřálo. Někdy po něm zůstává prázdno.
Vnitřní souhlas. Nepotřebuje moc. Někdy jen vteřinu. Možná jen poznat... Zachytit... Potvrdit...
Potom netřeba si ho vymiňovat.
Ještě jedno se mi vrací. U všech. Jejich spící tváře. Nehybně vzdálené, vzdáleností nedotknutelné. Jejich, a přece cizí, nejcizejší, v nepřítomnosti. A přece oni. Oni, když nejsou žádná vzájemná ovlivňování se, žádný kontakt, žádné vazby. Žádná zkreslení. Jen oni.
Taky ztišení. Jen jediný směr napojení. Ode mě k nim. Bez dotyku, bez pohybu. To, co mi ty tváře kdy odrážely, jsem byla já sama. Se sebou sama vůči nim.
I s tím, jestli jsem si ztracená v samotě jejich vzdálenosti přála, aby se probudili. Vrátili se.
Nebo si to nepřála.
A nebo se jen dívala a nechtělo se mi přestat.
Kolikrát v životě se poštěstí, že ten, na koho se takhle díváte, naráz otevře oči...
28. 5. 2006
Ztišení
Nejde to. Nemůžu to přeskočit, nevrátit se k tomu. Když se k nim vracím pořád, jako se člověk vrací k něčemu, co se mu vracelo už předtím, než o to zavadil někdo jiný... K těm momentům...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Chodím Ti sem potichu pravidelně šmírovat a kdybych uměla psát a vyjádřit pocity jako Ty, napsala bych to stejně...
OdpovědětVymazatNo, neumím, zůstanu raději šmírákem... :)
Hezký zbytek neděle :)
Jo! Stojí zato se vracet i po přerušení (na které by měl člověk brzy mávnout rukou, i když zatraceně těžký pohyb). Jo! Vzpomněl jsem si na ten okamžik, kdy se pozorované spící oči otevřou, to je elektrizující zážitek. Krátké škubnutí z leknutí, jakoby chtěly oči utéct, ale nemohou, protože jsou přikované. Trvá to asi tak vteřinu až půl hodiny, podle potřeby...8^)
OdpovědětVymazatRu:nádhera...nebudu více psát,protože tak jako ty, to nedokážu vyjádřit.Tak přeji opravdové ztišení-mimochodem krásné slovo.
OdpovědětVymazatMoc pekne receno. Me muj zivot poucil v jednom. Zivot je mnohotvarny. Ja jsem svoje idealy zacala ztracet v deseti letech. Pochopila jsem, ze svet je takovy jaky je a ja ho musim akceptovat.
OdpovědětVymazatA tak jsem vdecna za vse co mi zivot nabizi i kdyz je v pestrosti svych tvaru casto tak odlisny od mych idealu. Nekdy jsou ty odchylky astronomicke a nekdy o neco mensi a nekdy se protnou s tim po cem touzim, aby se opet vsechno protocilo. A ja tim jdu bez ohlizeni porad dal.
Mozna se ptas co to ma spolecneho s tvojim clankem. Hodne. Odstrihla jsem alternativu. Zadna elektrina, zadne momentky.
Krasne to vystihl myslim Fousek. Jsem asi-milovana :o)
Oprava byl to Kornel: V kouzlu veprovych zeber. Tak to je ta alternativa k Rulisinym momentkam ztiseni :o)
OdpovědětVymazathm, k tej posl. vete v clanku - je to len otazka casu, cim dlhsie sa budes pozerat tym je vacsia pravdepodobnost ze sa ti to postasti, na dostatocne dlhej casovej priamke sa ti to "postasti" vzdy s takou istotou ako ze skor ci neskor zomries
OdpovědětVymazatZa termín "ztišení" děkuju Radce. :-)
OdpovědětVymazatRadko, ideály jsou směr. Pro začátek. Nic víc. Kdo se na ně upne, zjistí časem, že nemá nic, ani ty nedostižný ideály, ani nic ostatního, protože to kvůli svým ideálům přehlíd. Neměřit podle ideálů, brát, co život nabízí v pestrosti tvarů tak odlišných od ideálů, je podmínka svobody a vidění. A pak (teprve pak?) může člověk zjistit, že to, co v životě nachází nebo vidí (třeba zpětně), je daleko víc, než co by si kdy byl schopen ve svých ideálech vysnít. :-)
Ru: Aha :o) U me je ztiseni taky soustredeni. Na sebe :o) Abych mohla zvednout zavoru a prijmout.
OdpovědětVymazatJo, myslím, že máš silnější závoru než já. :-)
OdpovědětVymazatJá na zvednutí závory potřebuju cítit toho druhýho. Mám pocit, že nezvedám závoru v sobě, ale před sebou. Před ním. respektive, že ji zvedá (nezvedá, zavírá) to, co cítím z něj.
ale presne to mam na mysli. Ten jemny rozdil v chapani ztiseni. ja muzu ovlivnit jen sebe. nemuzu ovlivnit deni kolem me, vyzarovani ci nevyzarovani jinych. To bych se dostala do vleku okolnosti a to nechci.
OdpovědětVymazatJa se snazim tohle vse z mojeho zivota vyloucit, nebyt zavisla na tom zda ten druhy neco zveda, vyzaruje, mluvi ci nemluvi, zda mluvi to co ma a dela to co ma. V ramci pudu sebezachovy.
A takhle nejsi ve vleku okolností, když se snažíš necítit druhýho - tj. necítit, co ti tvoje tělo o něm říká? :o)
OdpovědětVymazatCo to je - mluví to, co má, dělá to, co má? :-)Co to je to "co má"? Podle koho to má nebo nemá? :-)
Pro mě je cítění toho druhýho sebeobrana. Nemá to co dělat s nějakýma normama, co by měl nebo neměl. Nemusí nic. Jen cítit mě (a to cítím) a nemít v sobě něco, co cítím jako varovný, ohrožující.
uz jsme to nekolikrat rozebiraly. Jednou z mojich nejvyssich priorit je loajalita vuci rodine. A tak se snazim korigovat a vest moje telo, aby bylo nezavisle na vnejsim deni. Protoze je to hrozne subjektivni a casto velice nespravedlive. Ja vim ze i muj partner je loajalni vuci rodine a dela a vse pro to aby to dobre klapal. Pro me je zajem celku nadrazen nad mojim osobnim zajmem. A v konecne podobe je muj zajem, zajmem celku.
OdpovědětVymazatPamatuju si, rozumím tomu, o čem píšeš, i proto, že jsem to taky takhle dělala. K tomu, co si myslím teď, jsem došla odtud.
OdpovědětVymazatNechtělas napsat spíš "mým zájmem je zájem celku"? :-)
snad ani ne :o) Mym zajmem je dojit osobnimu stesti. A po ruznych zakrutach a peripetiich jsem dosla k poznani, ze neni pro me jine cesty. nejsem zadny rodinny typ, zadna hospodynka spise bohem. A rodina mi dava rad a vyssi smysl. Je to neco magickeho. Neco co ma konkretni tvar v bezbrehe a bezhranicni svobode. Pevny bod vesmiru. Zakouti lidske psychicky jsou velice slozita a ti co si mysli ze absolutni svoboda znamena absence hranic, casem zjisti ze svoje stale se opakujici deprese nemaji pod kontrolou.
OdpovědětVymazatJa nechci na svojem zivote nic menit. Mozna je to jenom stari, mozna ne. Kdo vi....
Ale vždyť já ti nic nevymlouvám. :-) Každý jsme trochu jiný a každý si k tomu svému docházíme po jiných cestách. :-)
OdpovědětVymazatJen mě zarazilo, že tvůj zájem je zájmem celku, když celek je nadřazený - ale už jsem to pochopila snad taky, sjednocující celek. :-)
taky nevim jak jsem to myslela. Mozna tak, ze kdyz jsem zjistila ze vsechny alternativy jsou horsi nez ta co zrovna mam, zacala jsem hledat cesty jak prezit.
OdpovědětVymazatNo, dyk jo. A já zas nechtěla říct nic jinýho, než že nějaký okolnosti, na nichž je člověk závislej a který ho omezujou nebo někam šoupou, jsou vždycky. :-)
OdpovědětVymazatJo, a už jsem se zastavila po večerním shonu, ba už jsem se i probudila:-), takže minimálně ve zklidnění děkuju za komentáře i těm ostatním, který jsem zakecala s Radkou. Zeza - speciálně, dík za "zhmotnění se", i když něco se mi už doneslo. :-)
OdpovědětVymazatMas pravdu ruliso :o) Musime si vybrat hriste a paka nan nem hrat jak umime (abychom se pobavili)
OdpovědětVymazatVím, že se budu opakovat, ale co se dá dělat. Umíš krásně psát.
OdpovědětVymazat...jak zažít ztišení, když srdce huláká?....ja to ňák neumím :o)...Když otvírám tvůj blog,vždycky si říkám: a máš tolik času?Zase se začteš!!Píšeš hezky.
OdpovědětVymazat(21) Jak zažít... Já ti nevím... :-) Asi se napřed musí vyhulákat, aby zjistilo, že ztišením se ani nezahltí, ani o nic nepřijde, spíš mu přibyde. :-)
OdpovědětVymazatTřeba je to i věkem. Čím jsem starší, tím raději mi huláká potichu. :-)
mozna je ztiseni a vpusteni jedina moznost jak zazit.
OdpovědětVymazatKdyz budu hulakat a volat, nekam se tlacit jsem porad venku. I kdyz mi nekdo bude tisickrat neco vykladat a ujistovat me o opaku. nemuzu vstoupit do nekoho. Ja muzu jen tise cekat a pak otevrit. Stejne jako on se tise otevre me, kdyz bude chtit. ale to je velice intimni rozhodnuti kazdeho jednotlivce. Sdelitelne jen v mimoradnych chvilkach souzneni.
je to smutný voda padá
OdpovědětVymazat...chceš?...pohladit mi záda?
srdce vnímá všechno tuší,
...blbý rozum...všechno ruší
:o)
val: a není lepší být bez rozumu jako třeba já? :-)
OdpovědětVymazatGhost:tak o tom rozumu a nebo spíš o rozumu je básen Václava Hraběte"Rozumní lidé s velkým R".Je moc pěkná,ostatně jako všechny co napsal.
OdpovědětVymazatopět opravuji:nebo spíš o nerozumu,Ru-promin
OdpovědětVymazatghoste, z toho co od tebe čtu usuzuji, že nebudeš tak úúúplně "bez rozumu" :o))
OdpovědětVymazatanino, napiš mi prosím, kde hledat, ráda bych si ji přečetla :o) dík
(27) Co bych měla promíjet? Klidně překlepávej, překlepáváme se všichni, místa je dost.:-))
OdpovědětVymazatVAl:Sbírka se jmenuje "Blues pro bláznivou holku"J8 ji kupovala v Arbesov2 knihkupectví,ale myslím,že každé trochu větší obchod s knihamy ji má,pokud není vyprodána.Tak to zkus a event.se zeptej na další vydání.Nebudeš litovat.Já tu svou půjčila a nějak se mi ještě nevrací,zrovna tak jako "CO ŽIVOT DAL A VZAL"a¨VEJCE A JÁ od Betty MacDonald.Tak dej pak vědět.
OdpovědětVymazatVal: theoreticky to mám zmáknutý, ale nahlíženo z praktické stránky je to poněkud slabší.
OdpovědětVymazatAčkoli - zrovna si říkám - možná se to už zlepšuje. Letos jsem se ještě ani jednou nezamiloval, a to už tu je skoro červen. To loni touhle dobou...
Možná že už stárnu :-(
Anina: co se týká veršů, vývojem jsem se zastavil někde v období studia Hrubínových prací "Pro nejmenší". Má nejoblíbenější byla o husách, co "mají bílá křídla bez drahého mýdla, já se také matičko nebudu už mýti" - což se mi však nepodařilo realizovat :-)
OdpovědětVymazatA pak, že jsou ženské drbny :))
OdpovědětVymazatGhostík,ty neříkej,žš ses vůbec někde zastavil.Teda třeba tě až tak nebere poezie-to nevím,ale asi by se ti Hrabě líbil.A ty máš něco proti Hrubínovi?Já sae klepala na Andersenovy pohádky,tak příjemně jsem se u nich bála a fantazii pokud nějakou mám asi i díky nim.Ajsme u pohádek:o)
OdpovědětVymazatVím zase o hrubce a překlepech..nojo,tak jakože nic:-)
OdpovědětVymazatZeza: určitě ne - to bych musel být taky ženská :-)
OdpovědětVymazatAnina: nejvíc jsem si zamiloval pohádky Jamese Thurbera: "Třináctery hodiny" a "O bílé lani". Také se mi velice líbí Hoffmannovy pohádky: "Zaches, zvaný Cinóbr" a "Zlatý kořenáč".
OdpovědětVymazat