(Optimalizováno pro černobílé monitory)

12. 2. 2006

My jako já

Nevybrala jsem si asi nejlepší dobu pro tenhle článek, vzhledem k právě vypuknuvšímu olympiádnímu fandění. Je mi to jasný...

...ale tentokrát za to může Ghost. Tedy za inspiraci, abych byla spravedlivá. Kdysi jsem už na tohle téma něco plácala i někde jinde v souvislosti s mistrovstvím světa v ledním hokeji, teď se mi to znovu vybavilo. Poprvé hned po přečtení Ghostova článku, podruhé na samém konci dlouhé diskuse.

Rodáci. Slavní, ve světě úspěšní a světem uznávaní lidé, na něž jsme hrdí, protože buď byli (či ještě jsou) stejné národnosti jako my, nebo se narodili přibližně tam co my. Děti se o nich učí ve škole, na jejich jména jsou zaměřeny otázky všech možných televizních kvízů i znalostních testů, kdo je nezná, projevuje tím v intelektuální společnosti jednak vysokou míru diletantismu, jednak nízkou míru patriotismu.

Tenkrát v souvislosti s tím ledním hokejem jsem se dočetla, že "kdo nefandí s námi, není Čech". Protože oni prý hrajou za nás.

Nevím. Nejsem asi Čech. Tedy Češka. Nefandím, i když jim samozřejmě úspěch přeju, pokud na něj budou mít. Vítězství našich sportovců kdekoli na světě mě nenaplňuje pýchou, nezalykám se z něj radostí, ba nemám ani moc pocit, že jejich hlavní motivace by byla hrát či závodit za "nás". Řekla bych, že kdyby nejeli na úplně jiný motory (a nemyslím tím jen peníze), láska k vlasti by je k bojům o vítězství nedohnala.

Je to jejich vlastní hra, jejich vlastní úspěch. Nikoli můj.

To samé s těmi ostatními světově úspěšnými rodáky. Ať už jsou to hudební skladatelé, spisovatelé, výtvarníci, vědci, vynálezci... - Jo, byli či jsou dobří, výborní. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že naše snaha pořád děti učit, že tohle byli či jsou slavní Češi nebo potomci českých rodičů nebo sice jinonárodnostníci, ale žijící v Čechách, ta snaha nacházet pokud možno co nejvíc úžasných "rodáků", s nimiž bychom se mohli ztotožnit a zahřát se v teple odrazu jejich slávy, je balvanem, ustrnulým nám na hřbetech od doby národního obrození.

Asi není problém pochopit, že tehdy jsme potřebovali dokázat světu i sobě, že máme právo na sebeurčení, na uznání síly a historicky dostatečně významného i dostatečně dlouhého přínosu naší kultury, našeho národa, který postihla pouze ta smůla, že je málo početný a zabírající malé území. - Ale dneska...? Dneska, kdy jsme tam, kde jsme, už bychom snad z těchhle berliček mohli být vyrostlí...

Nechci tím říct, že bychom měli na svébytnost a vlastní kulturu kašlat, zapomenout. Jen mi přijde, že za každým tím jásotem "To je taky Čech" nebo "Naši jim to natřeli" nebo dokonce "My jsme vyhráli" je kousek toho "..A já jsem taky Čech a vlastně jsem vyhrál i já a natřel jsem jim to tak trochu i já. Nejsem tak malej a blbej, když jsem skorobratr těch tak úspěšných a slavných".

Hm, a čímpak jsem se já zasloužila o to, že jsme vyhráli? Proč by si mě měl někdo někde ve světě víc vážit kvůli tomu, že Leoš Janáček nebo Emil Zátopek náhodou mluvili stejným jazykem jako já? Umím já to, co uměli oni?

Když se vrhnu účastnit hromadných oslav přivítání mistrů světa, když spoluvytvořím dav, jásající nad "historickou chvíli", povýší mě to někam? Zvedne se moje cena či odrazí se to na mém vlastním přínosu pro moje potomky a pro moje okolí? Nebo budu mít jen pocit mimořádnosti, protože se budu moct opájet vzpomínkou na svou osobní přítomnost právě tam a právě tehdy?

Když spočítám, že na jednoho Čecha připadne v průměru desetinásobně víc slavných rodáků než na jednoho Francouze či Američana, znamená to snad, že si nesu v genech desetinásobně větší nadání nebo že jsem desetkrát schopnější než průměrný Francouz či Američan?

Nebo to znamená, že jsem si právě potřebovala najít něco, čím bych si zaflastříčkovala pocit, že jsem já sama zatím nic moc nedokázala?

15 komentářů:

  1. dik, lepe bych to nenapsala. Podepisuju to vsemi deseti :o)

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, vidím to podobně, i když ne stejně. Podepsal bych to taky, ale ne všemi deseti. K něčemu to dobré je. Například když vidím na Staroměstském náměstí rozzářený objímající se lidi, kteří druhý den budou na sebe třeba řvát, tak si říkám, že smysl to má, i kdyby jen pro ten jeden den. To je víckrát, než nikdy. Mám na mysli tu semknutost, ne falešnou pýchu a přisuzování si cizího úspěchu, nalepování cizího peří - to dělají ti s tím zaflastříčkováním. Ti ostatní si vychutnají to, co si má vzít člověk, kterého tenhle úspěch odpíchne ke svému vlastnímu...

    OdpovědětVymazat
  3. lide touzi po podnetech k spolecne oslave a semknutosti. Vzdycky to tak bylo a vzdycky to tak bude. Kdysi to byli verejne popravy ci nabozenske podnety. Je jedno jaky byl duvod, ale touha byt jednotni a spolecne se objimat je v kazdem zakodovana. ja bych misto oslav vitezstvi radeji brala nejake magicke orgie kolem horicich vater. Miluju pocit uvolnene enrgie davu, bohuzel oslava sportovnich uspechu mi neprijde jako dostatecny duvod k jasotu, necitim to v sobe. Mrzi me to.

    OdpovědětVymazat
  4. Jirka:
    Nevím. Možná. Ale mám pocit, že ty okamžiky takhle podmíněných objímajících se rozzářených semknutostí jsou a zůstanou jen "odskočením si" lidí, co na sebe stejně budou druhej den řvát... A nebo budou při jiný příležitosti semknutě řvát, aby někoho "pověsili" (viz Radka).

    Hodně mě těší semknutost, když se něco společně dělá. Když se dá dohromady parta lidí něco si dohromady "budujících", tvořících, i kdyby to jen pro zábavu bylo, nějaká blbost v očích jiných... Nevím, jak to přesně popsat, snad rozumíte.

    OdpovědětVymazat
  5. Souhlasím s Rulisou i Jirkou*. Semknutost - já nevím, možná taky. Ale mě při těch sportovních hysterických euforiích bavilo, že se lidi na sebe na ulicích víc usmívali, byli k sobě ohleduplnější a tolerantnější. Jen je škoda, že ten impuls musel přijít odněkud zvenku a ti slavící "malí pěšáčkové" v davu si ho běžně nedokážou naordinovat sami...

    OdpovědětVymazat
  6. Mě připadá zvláštní fascinace sportem obecně, jako taková často typická "chlapská" záležitost. Žádnej z mejch mužskejch přátel to teda neprovozuje, ale třeba táta jo a i jiní... :-) Snažím se na to přijít, proč je to takovej symbol nebo co pro tvrďáckost... nemyslim že je divný, když se někdo dívá rád na sport, to já se taky někdy podivám, ale takový to fandění s pivem za rozvalení na gauči, nebo v hospodě - odkud to pochází???

    OdpovědětVymazat
  7. Nevím. :-) Z gladiátorských her? :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Mně osobně připadá ta vítězná pýcha na to, že jsme mistři třeba v hokeji nebo vůbec ve sportu, poněkud od věci. Myslím, že k tomu, aby se tenhle národ dostal do povědomí ostatním obyvatelům téhle planety, je asi potřeba něco jiného. Ale co, to nevím...

    OdpovědětVymazat
  9. Já to taky nevím, ale popravdě, nějak mě ani moc netrápí, kolik procent obyvatel téhle planety má o tomhle národu nějaké povědomí. Někdo má a někdo nemá, možná je lepší, když většina nemá, než kdyby to bylo povědomí o tom, že se tu odehrává nějaká politická či přírodní katastrofa. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Jéžiš, tak takovouhle popularitu jsem zrovna nemyslela :)))

    OdpovědětVymazat
  11. Sportovci. Já sportu nijak nerozumím. Ale přeci jen už jsem stál na různých pódiích a tak vím, že když člověk dělá něco před "veřejností", má pro něj to, že mu někdo drží palce, a že mu věří (fandí), velký význam. Snaží se o co nejlepší výkon nejen kvůli sobě, ale taky proto, aby nezklamal ty ostatní. Nakonec - někteří z nich se ve svém profesionálním životě angažují v týmech jiných zemí, určitě dostali (finančně velice atraktivní) nabídku reprezentovat naprosto jinou zemi, a přesto startují pod naší vlajkou. Je to jejich osobní rozhodnutí, ale má nějaký důvod.
    I u nás člověk posuzuje cizince podle toho, jaké má zkušenosti s jeho spoluobčany (vlastně nejen cizince). Ve stejné situaci jsme my v zahraničí. Slavní rodáci nám "vyšlapali cestičku". A nejen slavní. Už dávno (hezky je to popsané v knize Cirkus Humberto).
    Osobně jsem neměl dobrý pocit, když po otevření hranic v roce 1990 Češi vyráželi do Rakouska a Německa nakupovat za "pět prstů". Byl jsem v Německu pár let před tím a procházel jsem se po obchodních domech stejně jako Němci - personál mi nabídl ochotně své služby, a když jsem poděkoval, už si mne nevšímal. Bylo by mi nepříjemné, kdybych tam zavítal, a neustále mne sledovaly něčí oči, protože bych jako Čech byl podezřelý z toho, že budu chtít krást. Netěší mne, že zahraniční průvodci varují turisty před našimi taxikáři a dalšími "podnikateli", co mají pro cizince "zvláštní ceník".
    Ale Rusové na tom byli ještě hůř - v zahraničí se snažili domlouvat jakýmkoli jiným jazykem, hlavně aby nikdo nepoznal, že jsou z Ruska.

    OdpovědětVymazat
  12. Musela jsem si to přečíst třikrát, abych pochopila (snad), cos chtěl říct.

    Taky jsem stála na nějakých těch "pódiích". I takových i makových. Když se jednalo o "umělecký" (ehm, v rámci možností) vystoupení, bylo to pro diváky. Když se jednalo o sport, diváci mě nezajímali. Nebo i vadili, rozptylovali. Nějaká takzvaná "atmosféra" fandění. Pravda, hokej, fotbal ani jiný hry, typický hřímajícíma tribunama, jsem neprovozovala. To, co jsme hráli na sídlištním asfaltovým hřišti s klukama, se obešlo bez fandění.

    Nejsou na olympiádě nějaká pravidla, za koho smíš startovat?
    Navíc - existuje taky cosi jako nepsaná sportovní etika.
    A ještě navíc, byla-li bych sportovcem vydělávajícím si v cizině, ale počítajícím, že po skončení aktivní kariéry se vrátím domů, sakra bych si rozmyslela, jestli si proti sobě popudím funkcionáře své domoviny a spoluobčany vůbec. :-)

    A souzení národa obecně - vždycky je příklon soudit podle obecných lidských charakteristik, a to ještě podle těch horších (netýká-li se to pověr kolem sexu, jakože ohniví Italové, mistrní Francouzi, atd.). Nikoli podle významných osobností.
    Myslím, že ve druhém odstavci jsi s porovnáním s článkem smíchal hrušky s jabkama.

    OdpovědětVymazat
  13. Měl jsem to štěstí (či smůlu), že jsem zajišťoval několik lehkoatletických závodů z hlediska zprostředkování výsledků novinářům prostřednictvím počítačů. K tomu má kolegyně běhala čtvrtku překážek, byť její schopnosti nestačily k tomu, aby byla nominovaná mimo naše území. A tak jsem byl, aniž bych tomu rozuměl, svědkem nějakých úžasných výkonů, kdy tribuny omdlévaly, zatímco já bojoval na osmi PC s padajícími Windowsy v počítačům nepřiměřeném horku. Oni ti sportovci jsou (a snad musí i být) trošku exhibové. Jisté je, že bez diváků jim to prostě nějak nešlo - a oni o tom věděli.
    Jak je to na Olympiádě s pravidly nemám tušení. Jen snad že dotyčná země musí členy nominovat a tak předpokládám, že je důležité občanství (které se v mnoha případech významným osobnostem i sportovcům uděluje ve velmi zkrácených lhůtách, ne však třeba v USA). Někteří sportovci se vrátí do rodné země, jiní nikoli. Mám takovou tuchu, že zrovna sportovci (kariéra jen vyjímečně trvá přes troje Olympijské hry) moc na budoucnost nemyslí.
    Druhý odstavec - i to je možné :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Dobrá. Může být, že jsem divná, nebo že dělám (spíš dělala jsem) sporty, kde na divácích až tak nezáleželo. Když si to tak představuju, jediný vliv, jaký na mě tehdy ti diváci měli, byl "nesmím to zvorat, všichni to vidí, nesmím padnout, nebo bude děsná ostuda". :-)
    Ale jinak - když to řeknu zjednodušeně a s nadsázkou - když naskočí impuls "rvi se", tak se rvu. Adrenalin, tep, tlak, vzhůru, pár vteřin nevidím, neslyším. :-) Ale impuls nejsou diváci, je to ta věc sama, soupeři při kolektivních hrách, pohyb, nahromadění se napětí uvnitř (takovýho toho "Kdy...? Bacha... Teď..."), co najednou může a musí bouchnout, na kobyle třeba její náznak zaváhání, na kterej je nutný okamžitě a razantně zareagovat... - Naše šéfka tomu říká "zdravý nasrání se". :-)

    Sport je jistá forma osobní agresivity, kterou třebas může fandění povzbudit, ale kterou když v sobě ten sportovec mít nebude, tak ji žádný divácký skandování neprobudí, ani kdyby zbořilo stadion.

    No, a nakonec:
    Když píšu, že nefandím, netvrdím, že to těm sportovcům nepomáhá. Jen tvrdím, že mně to nic nedává. A že nevidím opodstatnění zdůvodňovat si fandění tím, že oni bojujou za mě. Komu zvedá adrenalin fandění, ať fandí, komu závodění, ať závodí. :-)
    (Komu něco jinýho, až si užívá něčeho jinýho. :-)))

    OdpovědětVymazat
  15. Já neumím fandit (držet palce apod.) v čemkoli, pokud toho dotyčného osobně neznám. Jedinou výjimkou byla Martina Navrátilová, blahé socialistické paměti, protože to dělalo vrásky jistým lidem (takové škodolibé "fandění proti někomu").
    Jako absolutně nesoutěživý a nesportovní typ nemám se skutečným fanděním ani závoděním žádné zkušenosti. Možná i na těch pódiích mi vadí, že neumím hrát pro ostatní, že hraju jen a jen proto, že mne to baví a těší. A tak neumím vysílat úsměvy do publika, a protože jsem úplně mimo, tak když se všichni publiku uklání, já (řečeno slovy uměleckého šéfa) "stojím jak trubka" - ty lidi prostě vůbec nevnímám.

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.