(Optimalizováno pro černobílé monitory)

13. 2. 2006

Někde jsi. A můžeš být, kým chceš...

A tak je noc a člověk sedí u počítače, ale nechce se mu psát. Den zavřený za sebou, co neuděláno, odloženo ad acta, do dalšího "musím" několik hodin daleko... A nechce se ani spát. Jít spát s tím vším, co se v na noc chvíli uvolní, v tichu rozrůstá, čemu člověk dovolí, aby s ním bylo samo...
Mám ráda ten virtuální svět. Mám ho ráda proto, že je to svět písmen. Písmen a fantazie.

Ráda poznávám lidi podle jejich psaní. Hodně na to dám. Právě proto, že je nevidím. Že mě neovlivní a nemate jejich vizuální podoba, rysy, které mě třeba mohou svést ke ztotožnění s rysy a tedy vlastnostmi jiných mně známých lidí, barva hlasu, která by se podobala někomu, kdo na mě někdy nepříjemně zapůsobil, styl oblečení, věk, postava... Tedy nic, díky čemu bych se mohla dopouštět percepčních omylů.

Když někomu řeknu, že nejen podle vyslovených myšlenek, ale i podle stylu psaní, oblíbené slovní zásoby a písemných reakcí odhaduju člověka, a že to, co mi na něm sedí či nesedí v písemným styku, se mi často potvrzuje pak i naživo, obvykle mi to nevěří. Těžko vysvětlovat něco, co jsou jen pocity. Protože to jsou jen pocity. Nemám šablonu, podle níž bych dokázala říct "když někdo napíše tu a tu větu, je takovej a makovej". Je to tisíc drobností, poskládaných do sebe. Do pocitů. Zakládajících se zčásti na uvědomění si "On je takový a takový není", zčásti na tvorbě úporných vrásek při čtení - "Nevím proč, ale tohle mi nesedí".

Koneckonců, ani v reálu nedokážem často říct, proč nám někdo nebo něco od něj nesedí. Prostě nesedí. Takový nepříjemný svrbění, který se nedá vysvětlit a který tam bude, aťsi nad naším tvrzením, že to tam je, ostatní sebevíc kroutí hlavou a sebevíc nám je vyvracejí. A pak se třeba až po dlouhém čase, při nějaké "akci" dotyčného ukáže, že byl důvod, proč ten člověk neseděl... Doklapne to...

Napřed jsem na netu aktivně chodila na diskusní servery. Dost radikálně odlišný. Tématicky i skladbou přispěvatelů. Tam jsem si na některý stálý dopisovatele poprvní udělala "pocitovej" názor, s některýma vedla hovory víc, s některýma míň. S některýma jsme si pak vyměnili pár mejlů, s některýma hodně víc než pár. Pocitový názory na ty lidi se mi v mejlech potvrdily. Nebo upřesnily, rozšířily.
(Na jednom z těch diskusních fór jsem se takhle "poznala" kupříkladu i s tímhle člověkem. Ale on o tom neví. Že já jsem já. A že si ho občas chodím číst i teď. :-)

Pak jsem měla období inzerátů na seznámení. Tedy krom přetrvávajících diskusních aktivit. Formulace a rubriky různé. Podáno většinou v noci. V takové ty noci, kdy člověk ještě nechce jít spát, sám se sebou... Kdy si říká, Někde tam v tom černým prostoru, někde tam v té tmě neznáma něco, někdo je, může být... - Hm, a pak se ráno poněkud diví, co to v noci ... No nic. :-)

I z odpovědí na inzerát se člověk rychle naučí poznávat hodně o jejich autorech. S velmi málokterými z nich jsem si vyměnila aspoň těch pár mejlů. A z devětadevadesáti procent to byly mejly potvrzovací. Potvrdily, že můj pocit při čtení odpovědi se nemýlil.

Přiznávám, že s těmi inzerátníky jsem nehrála moc čistě. Prostě jsem si je testovala. Prostě jsem hrála. Když už, tak jsem chtěla vědět...

S některýma z těch internetových lidí jsem se pak setkala i naživo. Totéž, co u mejlů. Jen jeden mě naživo částečně přesvědčil, že je trochu jiný než písemně (ale stejně si myslím, že tam hrálo roli taky to, že jsem v té době byla v určité situaci... No nebudeme rozebírat...), ale ve většině se ani u něj příliš nelišilo to, co jsem cítila při jeho čtení skrze písmenka a skrze reálnou přítomnost.

Zvláštní. Na ta živá setkání jsem šla s celkem jasnou představou, co mě asi tak s tím kterým člověkem čeká. Neměla jsem pocit, že bych šla do neznáma, že vůbec nevím... Věděla jsem. Kdy a jak nasadit hovor blíž či dál od těla. Kdy budu mluvit víc já, kdy víc on. Podvědomě jsem už předem korigovala, jak moc si budu nechávat otevřená zadní dvířka, třeba pro možnost zkrácení setkání. Neměla jsem strach z toho, o čem a jak si budeme povídat, neměla jsem problém se okamžitě přizpůsobit, tak jak to bývá, když se setkáte s úplně neznámým člověkem a nejste ještě navzájem "oťukaní". To všechno o něm jsem "znala" ze psaní. (Problémy s "identifikací" mívali spíš oni. :-)

A ještě zvláštnější: Neměla jsem naprosto žádný týravý pocit z toho, že nevím, jak ten dotyčný vypadá. Bylo mi to jedno. Vzhled - na rozdíl od prvního setkání "nepředpsaného", kdy se podle vzhledu snažíte v tom člověku zorientovat - byla absolutně nezávislá, k "naladění" komunikace vlastně už nepotřebná věc.

I když, u písemně hodně výrazných lidí jsem asi nějakou intuitivní představu měla, nebo jsem spíš tušila, jak asi NEvypadají. Ale moc jsem o tom nepřemýšlela. Pamatuju si, jak jsem na jedno takový setkání přišla, on mě neviděl, já jeho jo, a ač jsem si ho předem vědomě nepředstavovala vůbec nijak, tak když jsem ho uviděla, věděla jsem, že je to on. Dokonce si pamatuju, jak mě okamžitě napadlo "Jo, přesně..." - Jakože tohle přesně JE on, odpovídající svýmu stylu psaní.

Jen pocity. Nic víc. Stejnej pocit ze psaní, stejnej pocit ze vzhledu, z pohybů...

Vlastně, tohle setkání bylo dobrý. Páč obojí pocity byly dobrý. Ale pamatuju si i setkání, kdy jsem si řekla "Jo, přesně...", ale obojí pocity byly stejně blbý... - S takovýma lidma jsem taky nehrála moc čistě. Prostě jsem to s nima sehrála. Princip jasný. Máš-li na mě, ukaž se a nesežer mi to, nemáš-li...

Neměli. Ale šli do toho o své vůli a taky fest hráli, a ti nejjasnějc "vedle" kupodivu s největším sebevědomím, tak co. Kdo s čím zachází... (říkal jeden)

Vlastně se nedá říct, že by mě někdo z mých "dopisovatelů" vzhledem či svým reálným projevem překvapil. A to ani v případě (byly dva), že mi předtím mejlem poslal fotku. Nutno podotknout, že nevyžádaně, o fotky nestojím, kazí mi to půvab i pointu tohohle "výzkumnýho" systému. Kazí hru. :-)

A teď jsem na blogu a mezi blogy. Už nehraju nečistý hry v tom směru, že bych hrála záměrně někoho jinýho nebo se záměrně přizpůsobovala do role, jakou si otipuju, že mi ten druhý přisoudil. Jednak už nemám potřebu. Vyzkoušela jsem si, stačilo. Druhak - blog mám, na rozdíl od inzerátů, přesně z opačnýho důvodu. Abych hrát a přizpůsobovat se nemusela. A třeťak - pro dobrej pocit z psaní, čtení i ze "setkávání se" na blogách může - ne, musí být každý tím, kým je, kým se cítí být. Nepřehrávat se. Pozná se to. Tady jo.

A najednou tady nedaleko padne otázka, jak si koho ze spřátelených bloggerů představujeme.

Nepředstavuju. Nechávám být, nechávám jen plynout pocity. Dobrý, nebo špatný. Věřím, že kdybych se s někým z těch, co jsme si už pár vět vyměnili, potkala naživo, nebudu jeho vzhledem překvapená. Je úplně jedno, kdo jak přesně vypadá, kdo kým je. Důležitej je ten pocit. A ten už vím, že by byl naživo stejnej.

Koneckonců, kdy jsem poznala, že jedna z těch dřívějších her přestala být hra? Když jsem mu naráz, bezdůvodně, bez toho, že by se na to ptal či že bychom o něčem podobným mluvili, řekla - Buď si, jakej chceš. - Asi proto, že jsem už věděla, že vím...

Mám ráda ten virtuální svět. Kromě toho, že do něj i z něj můžu odejít a přijít, kdy a jak chci, tak hlavně právě proto, že v něm nic nemá pevný tvar, jedinou a jednoznačnou podobu. Nic není přesně dáno, determinováno, předdeterminováno, zparametrizováno, omezeno. Může být všechno a nemusí být nic. Ale přitom v jistým směru je všechno - i lidi v něm - daleko průzračnější.

26 komentářů:

  1. Bude to nejspíš proto, že když člověk klepe do klávesnice, neobtěžuje ho ten vnitřní hlas, co mu jinak říká "Na nose máš určitě čmouhu, urovnej si vlasy a netvař se jako blbec" :-)))

    OdpovědětVymazat
  2. Svýho času jsem strávila hrozně moc času na jednom chatu. Minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce, roky. Celkem tuším téměř 3 roky jsem byla jeho aktivním členem. Bylo nás pár, co jsme tvořili takové to stálé jádro. Měli jsme pár srazů a osobně jsem si padla do noty s těma samýma jako na "skle". Ti, co na mně působili divně přes síť, působili na mně stejně divně i naživo. S těma, co mi sedli, se vídávám doteď, jak na ICQ a jiných "kecacích" prostředcích, tak občas i osobně.

    OdpovědětVymazat
  3. ... noc, nechce se spát, psát, číst ... pro mně to není tak moc svět písmen, spíš té fantazie, kolikrát pěkně přízemní ... :-)

    jinak jsem vždycky chtěl být součástí nějakého experimentu - napřed kosmického, technicko - konstruktérského, pak hudebního, tak jsem rád, že se mi splnila aspoň "malá role" v "sociologiopsychologii" :-))) moc mě tenhle pokus bavil (baví ...)

    nakonec jsi svůj badatelský přístup ke světu několikrát zdůrazňovala, takže z "unfair" hry Tě nikdo obvinit nemůže

    ale stejně mi to nedá, abych sem nedal odkaz na jednu z mých oblíbených písní. Ne že by korespondoval se zkušeností z tvého experimentu. A taky to bez hudby asi není ono. Ale třeba to, s tvými zájmy a přehledem, znáš:
    http://music.taxoft.cz/v_merta/pisne/pisne.php?soubor=konec_experimentu.htm&kat=k

    OdpovědětVymazat
  4. fo.: koupil jsem si knihu Zpívaná poesie. Ten název to přesně vystihuje.

    OdpovědětVymazat
  5. Jedna povídka. Na divadle jsem ji neviděla a ani nechci, protože už ji mám příliš silně zafixovanou v té písemné, a to ještě navíc v první, dodatečně nerozšířené podobě. Růže pro Algernon.

    OdpovědětVymazat
  6. ghost: "Zpívaná poezie" - zrovna včera jsem si z ní četl ...
    Mertu můžu skoro v jakékoli podobě ... i když vím, že často "šlápne vedle". Pak se za to sám zkritizuje, často dřív, než si toho někdo všimne. To jeho neustálé, nekompromisní a sebereflexívní hledačství mě neuvěřitelně táhne.

    OdpovědětVymazat
  7. Já Mertu moc nemusím, odradil mě od sebe kdysi, když ho byla dost plná televize, tím, jak se v ní prezentoval. Zůstal mi v hlavě jako kapku samolibej slaďáček, doprovázející a v duetech obtokávající jakousi babu. :-) Takže jeho "samostatný" písničky moc neznám. Ale třeba časem překousnu a napravím. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. fo.: Merta je naživo nesmírně člověčí. Patří k několika málo "renesančním" lidem, kteří to, co chtějí, prostě uskuteční. Jeho texty jsem si kdysi v dávných dobách opisoval podobně jako texty Krylovy.

    Ru: Růže pro Algernon je ve filmovém zpracování pod jménem Charley. Ovšem - v povídce může mnohem víc pracovat představivost. Film se mi líbil, ale stejně jsem ho s tou povídkou nějak neztotožňoval.

    OdpovědětVymazat
  9. ru: možná to je tak, že kvůli těm deseti procentům jeho tvorby, které mi připadají jako "nebeské", potlačuju vzpomínky na těch zbylých procent devadesát. A v podiové spolupráci s kýmkoliv je Merta asi nejslabší ... takže, že ho můžu "v jakékoli podobě" bylo zase jedno moje přehnané tvrzení, zas jsi mě nachytala! na ty jeho podoby, ve kterých ho třeba nemůžu, prostě s radostí zapomínám

    OdpovědětVymazat
  10. Ruliso nebudeš mi věřit, ale tenhle článek se mi líbí 8^) Svou otevřeností. Netvrdím, že jiným příspěvkům by to scházelo, ale tady je to znát nějak jinak, víc. Na začátku mi "brnklo", že bych si mohl objednat psychologický profil, ale ke konci jsem se už bál vynést na světlo věci, které mají být pod svícnem 8^) Taky rád odhaduji lidi podle toho, co píšeš. Taky jsem se naučil, abych k tomu nepotřeboval vzhled (ale chvíli to trvalo). Taky si myslím, že na blogu se přetvářka pozná...8^)

    OdpovědětVymazat
  11. ale těch situací, kdy ho nemůžu vůbec, je taky maximálně tak 10% - už jsem zažil i koncert, kdy jsem si připadal, že ho z četného publika jsem schopen trochu akceptovat jedině já (k experimentům v hudbě jsem velmi tolerantní, vím, že je to vyšší škola) ... zase to ale bylo s někým ... když vezme jen tak kytaru a hraje svoje písničky, tak je neuvěřitelně imaginativní
    ghost: lidský a civilní, to bývá - snaží se odvrhnout náznak hvězdných manýr - třeba se dozvěděl, že v televizi vypadá samolibý a snaží se nevypadat :-)))

    OdpovědětVymazat
  12. fo.: TV je čirá virtualita. Všechno je podřízené režisérovu záměru (jen na pár týdnů přenosů po listopadu 1989 vypadla TV z toho libového středoproudního stylu). Snad jen Kraus v Uvolněte se prosím je neřiditelný (mám chuť se na tohle natáčení vypravit, ale času mi nezbývá). Mertu jsem viděl jen v pár malých klubech, a to byl vždycky zážitek.

    OdpovědětVymazat
  13. Byly doby, kdy jsem míval ze setkání s neznámými lidmi hrůzu - co když mi budou nepříjemní, co když si s nimi nebudu mít co říct...
    Pak jsem to jednoho dne překročil.
    Nikdy nenastalo trapné mlčení, vždycky toho ta druhá strana měla na srdci a na jazyku mnohem víc, než co stihla. Nevadí mi poslouchat. Nikdy jsem neměl žádnou představu o tom, s kým se setkám a jaký bude, a tak mne žádné setkání nezklamalo.

    OdpovědětVymazat
  14. Já jsem do setkání s neznámými a virtuálními šla spíš se zvědavostí sobě vlastní, než se strachem (sobě ještě vlastnějším). Jen toho posledního, toho jsem se bála - strašně. Že pak už nebude, že všechno skončí. I když podvědomí stejně už dávno tušilo, že teprve všechno začne... :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Jirka: Díky. :-) Psychologický profil korespondenta jsem dělala na vyžádání jen jednou, stačilo, jen jsem se "prohodila", jak jsem dobrá, když se všechno mnou vyvěštěné splnilo (i když v onom případě by to asi vyvěštil každý, jak to bilo do očí), ale ku prospěchu či dobru věci to nebylo. Na nevyžádání leč na oplátku x-krát, a taky to není k ničemu. Ani jedné straně. :-) O takových posudcích vztahy mezi lidma nejsou.

    Ghost: Záleží, jaká vzájemná situace byla "startem" ku osobnímu setkání. Při tom, na čem stavíš virtuální vztahy ty, je podoba pokračování "naživo" pochopitelná.

    Dee Dee: Ano, zvědavost hrála značnou roli. Pokud tam byl kdy strach, tak spíš v podobě tušení, že to bude vzájemně úplně "mimo". Tedy nepsala jsem o strachu z těch lidí (poznávat nový lidi a seznamovat se s nimi mě bavilo od malička a nečinilo a nečiní mi potíže kdykoli kdekoli), ale o strachu z té možné mimóznosti - jakože ztráty času a pocitu možná až znechucení... či z cítění, že i ten druhý je z toho na rozpacích a nesvůj. :-)

    OdpovědětVymazat
  16. moc pekna hra. Kdybych mela internet drive urcite bych se taky bavila s pani fantazii a touhou po neznamem a tajemnem. Bohuzel jsem se k internetu dostala dost pozde. Citim ze hodne veci ktere jsem driv potrebovala k zivotu jako vzduch jiz nepotrebuju. Nevim jak dochazi k tomuto prerodu, ale jde to jaksi samo bez moji ucasti.
    Vidim se temer v kazdem zdejsim pisateli. Asi je hrozne dulezite si v kazde fazi zivota odzit to svoje a jiz se k tomu nevracet a tesit se na nove nepoznane.
    Byla jsem Janyctou, Dee Dee, Rulisou i Bos nebo dokonce Ghostem.
    Myslim ze kazdy by mel v zivote zkusit a zazit vse. Aby nemel pocit ze o neco prisel. Zakazy a prikazy jsou blbost. Cim vic si neco zakazujeme, tim vic nas to laka. Uz jen proto, ze je to zakazane. A proto proziti zakazaneho je nejlepsi cesta, jak se touhy po zakazanem zbavit.

    OdpovědětVymazat
  17. Radka:
    Aneb: "Dokud to neuděláš, tak se toho nezbavíš." :-)

    (A též dobrý test. Když to uděláš a ono to zmizí, nebylo to to, co sis myslel.)

    OdpovědětVymazat
  18. Taky se mi to moc líbilo, nejenom pro tu otevřenost, ale protože připomínáš něco, na co se často zapomíná... Jako správnýho polovzdělance mě k tomu hned napadl i citát klasika: "Sloh je fyziognomie ducha. Je neklamější než fyziognomie těla." (A. Schopenhauer)

    OdpovědětVymazat
  19. kdysi jsem zazivala intenzivni pocit z promrhaneho casu. Zdalo se mi ze za proplytvany cas me osud jednou ztresta. Nic nezazit, nic noveho nepoznat byla pro me nocni mura ktera me nutila do hyperaktivity a do silenych veci. Nic z techto silenosti me neutkvelo v pameti. naopak utkvely mi v hlave a srdci ty klidne a pomale chvilky jako prochazky nocni zasnezenou krajinou ci vune neznameho muzskeho tela v prostredku verejne dopravy :o) Nejsou to moje vyhry a prohry, moje euforie a deprese ktere si pamatuji. Jsou to uplne jemne a etericke podnety, ktere me provazeji zivotem.

    OdpovědětVymazat
  20. Kornel: Vidíš, tak tenhle citát jsme neznala. :-) Pak takhle objevuju Ameriku...
    Radka: Jo. :-)

    OdpovědětVymazat
  21. Schopenhauer pry naprosto nesnasel zenske. Nenavidel zenskou krasu a pritazlivost. Treba to s tim souviselo :o)

    OdpovědětVymazat
  22. Ru: S potěšením se setkám s kýmkoli - pokud je ženského pohlaví. A rozhodně dávám přednost setkání ve dvou - jakmile se sejde víc lidí, všichni se překřikují, snaží se "dělat humor", "blýsknout se", "zaujmout" a podobně. Vzájemná situace je vždycky taková, že člověk chce vidět nositele určitých myšlenek v reálu. Nakonec i diskuse na serverech a blozích jsou místem, kde se každý snaží "dělat humor", "blýsknout se", "zaujmout" a podobně. Ono to prostředí k tomu tak nějak strhává.

    OdpovědětVymazat
  23. Ghost. Mluvila jsem o něčem jiným.

    OdpovědětVymazat
  24. Ru: Startem u mne bylo, že jsem toho druhého chtěl vidět. Většinou mi druhá strana potvrdila, že na tom byla také tak. Na čem stavím virtuální vztahy - to nějak nechápu. Dokud toho člověka nepotkám, nemám k němu vlastně žádný vztah.

    OdpovědětVymazat
  25. G: To nevadí, pusť to z hlavy. :-)

    OdpovědětVymazat
  26. Taky jsme o takových věcech.....často uvažoval, a přitom mě napadlo ještě vícekrát, jakou to máme neskutečnou svobodu...ani se nechce nechat uchopit...

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.