(Optimalizováno pro černobílé monitory)

19. 2. 2006

O jednoduchých řešeních

...aneb z načatého soudku vyprávění o dnešní návštěvě díl první, druhý a třetí, úvodní, k historii se vztahující a sdělně nosný.

I přišla sousedka odnaproti půjčit si cibuli a česnek.
"A chceš kafe?" zeptala jsem se, protože jak si tak od sebe navzájem každou chvíli chodíme něco půjčovat, vůbec mě nenapadlo, že by si mohla přijít půjčit cibuli a česnek bez cigaret strčených v rukávu.
Vyšpulila pusu, až se jí scvrkl nos (máme jedno společný, když tímhle způsobem vyšpulíme pusu a scvrknem si nos, vypadáme obě jako francouzskej buldoček), s kterýmžto výrazem se zakroutila, jako bych ji zvala na výpravu k severnímu pólu.
"Já měla kafe před chvilkou. Radši čaj." A vylovila krabičku cigaret z rukávu.

S rodinou téhle sousedky odnaproti se po sousedsku přátelíme dlouhý roky. Obě její dcery za tu dobu úspěšně vychodily nějaký ty školy a obě si našly někoho zajímavějšího do života, než jsou rodiče. Tudíž už v našem čísle popisném nepotřebují ani doučovat ani si nic půjčovat. Ale dokud k nám za těmito dvěma účely na střídačku chodily, obě si vždycky nechávaly boty těsně před prahem kuchyně, vždycky přesně uprostřed. Jejich maminka taky. Neboť u nás nikdy nebyly pantofle pro návštěvy.

Stejně tak i dneska. Sousedka učinila krok vpřed, přesně ku středu prahu od kuchyně, a rutinně vyjela z takových těch nazouvadel, co se nosí, když se jde jen od chalupy k chalupě. A já nadskočila.
"Jé, počkej...! Kruci, kde jsou ty pantofle... - Heleď já koupila pantofle pro návštěvy...!"
Sousedka se rozesmála tak, že rázem bylo po buldočkovi. "Nekecééj..."

No, nekecala jsem, fakt... A zatímco jsem se kochala hrdým pohledem na to, jak ta krásná, měkoučká obuv pro návštěvy dochází uplatnění, též mi proběhlo hlavou, kolik paradoxů se skrývá v tak prostých úkonech, jako je nákup pantoflí.

Ano. Dlouhá léta jsme neměli co nabídnout hostům na přezutí. Napřed mě to štvalo a hosty uvádělo do rozpaků, pak jsme si já i naši hosti zvykli. Příchozí jsem vítávala rituálním pozdravem "Nezouvejte se, náš pes se taky nezouvá..." - Tehdy jsme měli ještě psa. Což bylo vidět na první pohled podle otisků pacek na kachličkách v předsíni. Ostatně tam bývalo vidět i to, že si pes přede dveřma nesvlíká kožich...

Tehdy jsem taky ještě pravidelně lítávala po baráku se smetákem a hadrem na podlahu a přes všechnu lásku k němé tváři, takřka našemu prvnímu dítěti, jsem se těšila na den, až z žádných psích tlap v domě nebude padat písek, prach a mour a žádné psí drbání nepokryje okamžitě podlahu chuchvalci chlupů.

Pak se Pan Pes (protože to byl Pan Pes) s námi přesně v den svých čtrnáctých narozenin rozloučil a já se ještě dlouho lekala pohledu na kachličky v předsíni, kde otisky jeho tlap strašlivě cize chyběly.

Leč uklizeněji od té doby nebylo. Spíš naopak. Tak nějak jsem totiž mezitím došla k názoru, že mít pocit dobře odvedené práce je fajn, ale že v případě zrovna téhle práce mi ten pocit nijak zvlášť nechybí. A po letech, kdy mi po nákupech ve městě zas a znovu nevybývalo na nic, co se nejevilo nezbytně nutné, jsem - nepochybně za peníze ušetřené na čistících a úklidových prostředcích - koupila pantofle pro návštěvy.

Ale teprve dneska, při čekání, až se sousedka s upřímně rozchechtaným úžasem nasouká do těch pantoflí, mi to došlo. Jak jednoduchá řešení občas člověk léta přehlíží...
Já, tak dlouho tak týraná úzkostí, aby si slušně vychovaní, na prahu kuchyně se zouvající sousedi u nás nezašpinili ponožky, jsem zbytečně a nenávratně ztratila spousty drahocenného času svého života jen proto, že mě nenapadlo, že nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak ochránit ponožky svých hostí, je koupit jim do toho bordelu pořádný papuče.

12 komentářů:

  1. no jo, my si nosime papuce vsude sebou. Pro pripad, ze by si navsteva neprinesla vlastni, mame taky nabidku panofli vsecho druhu. Pantofle nabizime jen pratelum a pribuznym. Cizi zveme dal s nonsalantnim pohledem a poznamkou: u nas se nezouva :o)

    OdpovědětVymazat
  2. "Sdělně nosné"...8^)...v některých jednoduchostech je krása 8^) O problému "nedostávat návštěvy do rozpaků" si myslím to, že hlavní roli hrají ponožky. Nikdo nechce riskovat uvolnění pachů, do té doby zdárně svázané botou...8^)

    OdpovědětVymazat
  3. to Jirka: zde mam nadherny zazitek s pribuznym. Prisel, zul se, umyl si nohy a obul si ciste ponozky a pak se ze vsemi privital.

    OdpovědětVymazat
  4. Když jsme u těch návštěv - já mám nezapomenutelný zážitek z jedné, kdy k nám přijela teta se strejdou. On byl unavený, jelikož měl noční a ráno hned museli jet a že by se potřeboval tak na půlhodinku natáhnout. Tak se natáhl. Na zem. Je prý zvyklý spát "na prkně". Všem zúčastněným se tak naskytl obrázek obývacího pokoje: pět lidí s mírně vytřeštěným zrakem, co se nemají o čem bavit (ani nechtějí, aby bylo ticho), pod nimi leží na podlaze natažený člověk se spokojeně zavřenýma očima a do toho netaktně nahlas tikají pokojové hodiny. Byl to svérázný člověk, za rok se teta rozvedla...8^)

    OdpovědětVymazat
  5. Jirka*: :-D ... já mám strašně rád tyhle svérázný lidi. Odzbrojující originalita. Nebojí se bořit letité bariéry toho, co je a není vhodné. Soužití s nimi je ale asi obtížné.

    OdpovědětVymazat
  6. Jirka*: Vzpomínám na svoji babičku, jež mne vždy uvítala slovy: "Běž se natáhnout, já Ti udělám něco drobného k snědku". Pokud se někde sejde víc lidí a řeší se "kdo s kým proč a jak", okamžitě usínám :-)))
    Jsem zvyklý chodit bosky nebo jen v ponožkách. Někteří lidé se s tím neumí smířit a každých pět minut mne upozorňují, že podlaha je špinavá, že je studená, že všichni ostatní u nich nosí nabídnuté pantofle, že nabídnuté pantofle jsou skoro nové, atd. Možná je přijetí zapůjčených pantoflí a jejich obutí nějaký zvláštní rituál, jehož dosah nejsem schopen pochopit :-)

    OdpovědětVymazat
  7. No, právěže já taky docela ráda chodím bosky a z papučí svěřených mi do užívánéí na návštěvách jsem lehce nesvá, páč chtěj nechtěj nejsou na ně moje mohy zvyklý, nejsou mýma nohama sešlapaný do přizpůsobenýho tvaru... Holt je to cizí prvek, co se mě furt bezděky opouští, sotva někam sednu... Bosky je nejlepší. Jenže někde (třeba u nás doma :-) je fakt docela studeno od podlahy.

    OdpovědětVymazat
  8. Nejradši chodím bosá nebo jen v ponožkách. No ono v paneláku v kterémkoliv podlaží kromě přízemí to většinou není problém. A je fakt, že u rodičů, kde je podlaha teď v zimě ledová, fakt trpim, bez papučů nelze... :-)

    OdpovědětVymazat
  9. nejhorší je, že takové jednoduché řešení kolikrát napadne až za dlouho, přestože jde o způsob široce používaný :-)

    rulisa 15:27:26 : pohled na dámskou návštevu, jak ji opouštějí papuče je ... příjemný, ty bezděčné, drobné pohyby chodidla ... a jéje, už zase stáčím diskuzi tímto směrem :-)))

    OdpovědětVymazat
  10. No jo, jenže záleží, kdo pohlédá... Jednou jsem byla na návštěvě u jedné velmi nóbl paní (měla mě chystat na příjimačky, na který jsem nakonec nešla) a tam jsem "potratila" přidělené papuče. Leč bylo to v teplém jaru a já bosky. Vyhodila mě úplně nepříčetná z toho, že jsem jí udělala na naleštěné podlaze vlhký otisky bosejma nohama. :-)

    OdpovědětVymazat
  11. asi Ti, v teplém jaru, záviděla nožku :-)

    OdpovědětVymazat
  12. my návštěvy vítaly stejně, dokud jsme s mámou bydlely pohromadě a pes byl naživu. vždycky se vymlouvaly a ošívaly a bylo vidět, jak je ty "boty na venek" svrběj na nohách. když to psychicky neunesli, papuče jsme jim vrazily.
    a papuče odmítám. nic proti hostitelům, ale připadá mi, že i bosá budu nohu čistější. když nohy mrznou, vždycky se daj strčit pod zadek ;)

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.