(Optimalizováno pro černobílé monitory)

10. 2. 2006

Věci

Kudy doma chodím, cokoli dělám, kamkoli se podívám, narážím na spoustu věcí. Co obyvatel domu, to nějaké jeho věci. Kocoura nevyjímaje (jeho jsou VŠECHNY věci). Jeden každý si je střádáme s tím či oním zdůvodněním, a čím déle spolu žijeme, tím víc nastřádáno máme. Strašně moc věcí, v nichž jsem se už dávno přestala snažit orientovat, přestala jsem se je snažit ovládat. Jsou všude, tisíce drobností, nevyhoditelných, neukliditelných tak, aby nebyly. Občas se v rámci "úklidu" někam popřesouvají, ale neubývají. Postupně se zase roztáhnou do prostoru. Do prostoru lidského, který vytěsňují a přeměňují na prostor věcí. Zavalují, zahlcují. Rozežírá mě nezadržitelně narůstající hejno kobylek-věcí. Občas si přeju, abychom vyhořeli.

Bylo by to tak prosté - jednou počkat, až všichni odejdou či odjedou, domluvit si valník na odvoz a nosit a nosit... Jenže to neumím. I když vím, že tři čtvrtiny těch věcí by nikdo nepostrádal dýl, než prvních pár dní. Než by si všichni zvykli, že ty věci prostě nejsou. A oni by si zvykli. Akorát že by mi neodpustili. Když hlásám, že soukromé vlastnictví je i v rámci rodiny svaté...

Štve mě, že spoustu těch věcí jsem nastřádala já. Kvůli svému křečkovitému nutkání "nic nesmí chybět". (Nezameteno v kuchyni či dva dny suchý prádlo visící na šňůře mě nechává v klidu, vědomí, že jsem večer vytáhla poslední kilovku cukru ze zásob, mi leze do snů, a kdyby bylo otevřeno, nastartuju o půlnoci auto a jedu nakupovat.)

Štve mě, že je mi trapno vyhodit spoustu věcí jako darů od někoho. Nevím, proč je mi to trapno, když ten dotyčný třebas už ani nežije. Ale nedokážu to udělat. Vlastní rukou, vlastní hlavou...

Kolikrát jsem už už brala tu a tu porcelánovou nesmyslnost, oblepenou prachem a špínou z prstů, co ji věčně věkův přesouvají z jednoho místa na druhé, a přesto jsem ji do koše nedonesla. Protože přede mnou vždycky vyskočily oči toho, kdo mi ji - šťastný, že obdarovává, a klamaný tím, že moje rozpaky vypadají jako rozpaky z dojetí - daroval. Nejde vyhodit. Nejde zradit. Podvést.

Nebo nejde přiznat, že jsme pokrytci, když přijímáme a dojatě děkujeme...?

A pak se mi strašně uleví, když se jednou uprostřed nějaké živelné dětské hry ozve břinknutí a je vyřešeno. Není to na mně, to osud to tak chtěl. Nebreč, malej, maminka je vzorně mateřsky chápavá a shovívavá, zas tak moc se nestalo...

Živelná pohroma jako řešení něčeho, na co je člověk zbabělec. Takovej požár od kulovýho blesku by taky nebyl na mně. A ještě by mě všichni litovali, co za neštěstí mě potkalo. Teda nás. A já bych se upřímně klepala děsem z toho švunku, co jedním rázem obrátí člověku život vzhůru nohama, ale přitom bych se koukala, jak to hoří a plápolá, a čím víc by toho uplápolávalo a slehávalo do popela, tím víc by sílil ten klidnej, jasnej, úlevně nezbytnostpřijímající pocit, že už nic není a konečně je uklizeno.

Divný, o tomhle jsem psát vůbec nechtěla.

Chtěla jsem psát o tom, kolik z těch nastřádaných věcí má skutečnou cenu. Skutečnou, ne peněžní. Chtěla jsem napsat o tom, že někdo minulý by neměl být zhmotněn do nesmyslnosti, kterou bychom nejraději vyhodili. Neměli bychom ho mít před očima, jen když nevíme, kam tu blbost dát.

Nevzpomínám na lidi podle věcí od nich. Vzpomínám na ně podle situací, které se leckdy opakují a leckdy jako by na sebe navázaly i po letech, úplně jinde a jinak. Vzpomínám na ně podle útržků slov ponejprv nebo opakovaně od nich slyšených, podle vůní či pachů s nimi spojených...

Nedívám se na věci, abych si vzpomněla na člověka. Vzpomenu si na člověka, a pak si vzpomenu, že mám od něj nějakou věc. A cítím ji v ruce tak, jak jsem ji cítila, když jsem ji od něj dostala, i kdybych ji víckrát než tehdy poprvní už do ruky nevzala. Třeba jeden kamínek z jedné přehrady, nebo jeden špunt od litrovky vína. Popravdě, nevím, kde teď zrovna mám ten šutr a ten špunt. Je to jedno. Možná je už nikdy v tom chaosu jiných věcí nenajdu. Ale mám je. Neztratitelně.

Když jsem dostala ten kamínek, bylo to jen tak, mimochodem. Počítám, že darem se stal až v té chvíli, naprosto neplánovaně, jen tak, že byl po ruce (po kapse). Ale byla to dobrá chvíle. Už předtím. Tak dobrá, že jsem jako obvykle na to nebyla schopná nic moc říct, skoro ani se pohnout. Možná proto, že jsem nic neřekla, si ji budu pamatovat až do smrti. I když dárce to neví.

Dostala jsem pak ze stejných rukou za čas i cennější dar. Cennější ve smyslu, že dokonce koupený (což bylo u toho dotyčného docela něco...). Koupený speciálně pro mě.
Kdyby hořelo, nechala bych ho shořet. Tenhle dar, ač záměrný a plánovaný, už byl studený. V té chvíli, kdy jsem ho dostala, jsem najednou věděla, že je na rozloučenou. I když to řečeno nebylo. Byla to taková chvíle. Prázdná.

Vím to. Proč neoprašuju, proč neukládám, proč nelituju rozbitého. Proč neumím balit dárky. Proč neumím mít radost z dávání dárků, co se čekají. Proč neumím přijímat dárky, co se tušily.

Cenu mají věci, co přišly jen tak. Jakoby mimochodem. Co nemusely být, ale byly. Naráz, z té chvíle. Co nemusejí být a stejně budou. Protože když si vzpomenu na člověka, vybaví se mi právě ony věci, a žádné jiné.




41 komentářů:

  1. Jen dva okamžiky. Okamžik darování a okamžik přijetí.

    OdpovědětVymazat
  2. Ne. Ta věc jako ta chvíle. Okamžik přebírání je jen okamžik z té chvíle. A nemusí jí svým průběhem vůbec odpovídat.

    OdpovědětVymazat
  3. Si vem, jak málo máme POTŘEBU darovat. Dárky dávané z povinnosti (výročí, Vánoce...) se těm, které jsme dali právě z té "potřeby" někoho obdarovat, teď, nečekat na příležitost, nikdy nemají šanci vyrovnat.

    OdpovědětVymazat
  4. S tím já mám strašný problém, protože jsem sice nějaké dárky k Vánocům na podzim koupil, ale nevydržel jsem to až pod stromeček, a tak jsem vlastně na Vánoce nikomu nic nedal :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Tohle mě nechává v klidu, já prostě syslím... :)) a pak vyhazuji :)

    OdpovědětVymazat
  6. Ibádovo oko:
    Myslím, že to nemusí být vždycky malou potřebnou darovat. Nevím, ale třeba znáš ten pocit, žes měla chuť PRÁVĚ TEĎ někomu něco dát, a mělas blbej pocit, že pro něj nic POŘÁDNÝHO nemáš, tak jsi mu nedala nic.
    Třeba by stačil nějakej šutr. Nebo cokoli, na co zrovna koukáš na tom místě na zemi...
    Mě svazuje při dávání hodně i ten strach, že ten druhej to pak bude doma akorát odněkud někam přesouvat, aby to nezavazelo... Kdybych věděla, že to s lehkým srdcem zahodí nebo ztratí, ale bude si pamatovat (na tu chvíli předtím), dávalo by se mi líp. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Lidi, co mají problémy s dáváním, mívají zpravidla problémy i s přijímáním. Často si třeba nepřipustí, že něco, co komusi darovali, má pro toho toho druhého nevyčíslitelnou hodnotu (a klidně může jít i jen o kousek papíru, kde je napsáno "třeba se Ti to bude hodit víc než mně").

    OdpovědětVymazat
  8. Jo, ten pocit znám, lidi maj ve zvyku se při dávání dárků srovnávat, což mi hodně vadí. Jinak k tomu "uklízení": tyhle problémy zatím nemám, protože jsme se doteď 5x stěhovali, takže sotva se něco nahromadilo, bylo to nemilosrdně vytříděno, aby se stěhovalo co nejmíň věcí :))

    OdpovědětVymazat
  9. Já neumím přijímat, ale dávám hrozně ráda, když "nemusím". A stěhování? Jo, je lepší vyhořet...

    OdpovědětVymazat
  10. taky si na lidi moc nevzpomínám podle věcí. spíš podle situací, slov, letmého pohybu, gesta, zaksichtění se ... podle chutí a vůní ani tolik ne. I když ... vůní možná jo.

    "... jsme pokrytci, když přijímáme a dojatě děkujeme...? " - sama jsi nedávno říkala (tedy psala ...): "kde končí takt a kde začíná pokrytectví ?" ...

    OdpovědětVymazat
  11. Ghost: Nejsem si jistá, že mluvíme oba o tomtéž. Příliš se upínáš jen na to dávání a přijímání.

    Fousek: No právě...

    OdpovědětVymazat
  12. Tak článkem (aktuálně první částí) jsi se třefila přímo do toho, co řešim. Všude věci, který mě omezujou a zavalujou. Těšim se, až bude víc prostoru, koupim si nějakej šuplík a nastrkám tam spoustu těch blbostí. Ale odporný dárky neřešim - někam je strčím, abych na ně neviděla... nedávno jsem chtěla jeden obzvlášť hroznej vyhodit a překazil mi to manžel. To mě překvapilo, že to tak prožívá :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Pro mne je důležitý ten akt dávání a přijímání, na předmětu nesejde. A když vidím ten předmět, vybaví se mi právě ten člověk. V tom je pro mne hodnota toho předmětu. Svým způsobem to ani tak moc nesouvisí s fyzickou existencí toho člověka, stejně jako v tom nehraje roli nominální hodnota toho darovaného předmětu. Může to být klidně i pohled z dovolené či přání k Vánocům.

    OdpovědětVymazat
  14. Ano, to chápu, koneckonců jsi to, myslím, už vysvětloval kdysi i u sebe na blogu. Takhle to funguje taky. Ale mně šlo o věc jako odraz určité chvíle. Chvíle prožité a odvnímané s určitým člověkem. Takové chvíle se i s týmž člověkem liší, nikdy nejsou dvě úplně stejné, i kdyby byly obě hezké. Pocit z té chvíle se mi propojí s tou věcí. Kdežto pohlednice odněkud ani dárek k Vánocům poslaný poštou mi takový pocit nedá, potěší sice, připomenou, ale tak nějak souhrnně neurčitě, protože sílu chvíle nemají, žádná konkrétní společná chvíle za nimi nestojí.

    OdpovědětVymazat
  15. Musel jsem chvíli přemítat, až jsem si uvědomil, že i když můj způsob prožívání se hodně liší od Tvého, i to, co popisuješ, vlastně znám. Ty určité chvíle, které nejsou nikdy úplně stejné. Mívám je s lidmi, kteří pro mne jinak nic neznamenají - tam mám potom odseparované tyhle chvíle. U lidí, které mám rád, je to vlastně takové kontinuum - všechno je provázané se vším. A tak i ta pohlednice mi vlastně evokuje úplně všechno - proud prožitků, událostí, pocitů.

    OdpovědětVymazat
  16. stehovala jsem se sedmkrat. Pokazde jsem mela mene veci. Nelituju tech vyhozenych. a nestradam ani darky. Veci ktere se staly jsou pryc. kazdy den zacina znovu a kazde rano je novy zivot. V momente kdyz se zacneme vracet k minulosti, odvracime se od toho co prijde. Protoze budoucnost to jsou nove veci a nove zazitky a nove darky.
    Ja vlastne darky nemusim. Kdyz vidim, ze nekdo potrebuje zrovna to co mam, tak to lehce odevzdam. To neni dar. A kdyz mi nekdo neco da, tak to prijmu. Reknu si ze to asi nepotrebuje kdyz mi to dava. Ja nepotrebuju vubec nic, ale nechci nekoho ranit tim ze neprijmu jeho dar. Pockam par let a pak ty veci vetsinou vyhodimm (cest vyjimkam)

    OdpovědětVymazat
  17. Radka: Ahojky! Užs mi chyběla. :-)
    Nevracet se k minulosti - ono je to taky strašně relativní. Nejde o to, že by se člověk v ní měl nimrat, ale jsou okamžiky, kdy to vyskočí jaksi samo... A nebo se to prostě jen tak připomene. Ale fakt je, že se mi ještě nestalo, že bych litovala, že jsem něco vyhodila. (Ať už věci nebo nevěci.) Vždycky se mi spíš ulevilo. :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Ghost: Co na to napsat. Asi tedy pro mě lidé nic moc neznamenají. :-)

    OdpovědětVymazat
  19. byla jsem na dovolene. Lyzovat :o) A jsem porad ziva. Na minulost nechci vzpominat. Udelala jsem hromadu chyb, spoustu veci si vlastne ani pripominat nechci. Nemam rada fotky, nemam rada vzpominky.

    OdpovědětVymazat
  20. Vzpomínky mi nevadí. Chyby minulé jsou prostě minulé, vedle nich bylo i dost dobrého. Kdybych se měla snažit zapomínat na minulost kvůli vlastním chybám, musela bych v hlavě průběžně gumovat všechno tak od hodiny zpátky - chyby děláme furt, ne? Společně s těmi dobrými protiklady. A člověka mrzí i chyby malý.
    Starší vzpomínky mi přijdou jako příběhy, které člověk viděl v kině a pak se mu o nich zdálo v noci, takže si je jakoby snově pamatuje na sobě prožité. Už nebolí. A budoucnosti nevadí. Ale je toho v nich hodně. Nechce se mi je ztrácet.

    OdpovědětVymazat
  21. ackoliv to zni divne, ja se citim porad na pocatku zivota. Mam pocit ze muj zivot teprve zacina. Samozrejme ze mam spoustu zkusenosti a kdyz se srovnam se sebou ve dvaceti letech, tak jsem novy clovek.
    Ovsem porad pocituji zivot jako neco tvurciho, co se prede mnou otvira. To co uplynulo je pryc, jedina vec ktera z toho vyplynula jsou moje zkusenosti a znalosti. necerpam z toho zadny optimizmus ani se netesim vzpominkami na minule uspechy. to co ma nejakou cenu teprve prichazi nebo zrovna je. a to kazdy den znovu a znouvu. Az ztratim viru, ze mi novy den prinese nejaky smysl, prestanu zit.

    OdpovědětVymazat
  22. No, ale tenhle pocit (nový člověk oproti dvaceti letům, pořád něco otvírajícího se, atd.) mám taky. Dokonce mám pocit, že se obnovuju přibližně tak co pět let. :-))) Možná proto mi nevadí vzpomínky - jako by to bylo o někom jiným. A přitom hezký, zajímavý...

    OdpovědětVymazat
  23. P.S. Teď se přede mnou kupříkladu otevírá vyhlídka na pár dní bez dětí, páč je od pondělka na jarňáky rozdám, a též další čekací lhůta na vyjádření stran potencionálního zaměstnání. (Zase nejsem jediná uchazečka, kruciš... :-)

    OdpovědětVymazat
  24. takze si to bez deti uzi :o) A drzim palce na vyhlidku zamestani. Az to bude to prave, tak to urcite vyjde. Ja jsem na dovolene ztratila hodinky. chvilku jsem se na sebe zlobila, pak jsem si rekla ze treba se nekomu budou hodit a udelam mu radost. A ja si konecne muzu koupit nove JUCHUUUU

    OdpovědětVymazat
  25. Ru: Třeba si je jen nepouštíš moc hluboko :-)

    OdpovědětVymazat
  26. Radka: Mně hodinky vždycky nesmírně překážely i vadily. Jakmile jsem si před pár lety pořídil mobil, okamžitě jsem je odložil.

    OdpovědětVymazat
  27. Ghost: Dyk jo, blíženci jsou přeci povrchní... :-)

    Zato na hodinkách lpí. :-)))
    Hodinky, co mám teď , jsem si koupila z prvních prémií po mateřskejch, byla to láska na první pohled, chodila jsem si je do toho hodinářství hlídat, aby mi je neprodali, než budou ty prémie. Mám je ráda, bez nich na zápěstí si připadám jak polonahá.
    Mobil každou chvíli někde zapomínám, je to takový zavazítko, co se furt musí odněkud někam přendávat. Hodinky jsou hodinky. Ale musí bejt pohodlný, dobře sedět na ruce.

    OdpovědětVymazat
  28. Já znám blíženců jen pár, ale povrchní mezi nimi není ani jeden (mám dokonce dojem, že povrchnost je něco, co by dost často uvítali).
    Hodinek jsem vyzkoušel habaděj - jenže jsem je pořád cítil na ruce. Jeden čas jsem nosil kapesní s řetízkem (Ruhla made in NDR, asi za deset marek), jenže jsem kvůli nim musel nosit vestičku, aby bylo kam ten řetízek uchytit. Navíc se mi brzy odřelo sklíčko.
    I na krku nic nesnáším.

    OdpovědětVymazat
  29. Vlastně je mi nejlíp, když mám na sobě jen noční košili (dnes - ještě jsem si jí nesundal od rána)...

    OdpovědětVymazat
  30. "hodinky ... musí bejt pohodlný" - a nesmí po ciferníku lítat urvaná číslice pět, která sem-tam zastaví vteřinovku, jako u těch mých ... nojo, takže jenom v hodinkách si připadáš oblečená, když na těch ostatních věcech až tak nezáleží ...

    OdpovědětVymazat
  31. Fousku, šmyk šmyk... - tvůj fous... :-)))
    Když napíšu, že na patřičných místech neoholená si připadám napůl špinavá, vyjde ti, že se nemeju? :-)
    Takže stran hodinek:
    Nee, eště taky potřebuju cítit oba svý řetízky na krku. :-)))

    OdpovědětVymazat
  32. nene, to si spíš pomyslím něco o reklamních tricích kosmetických firem. a možná se mi z řetězu odpoutají představy, tak jako u těch hodinek :-)))) a řetízků taky.

    OdpovědětVymazat
  33. ...a když spojím komentáře odsud a od článku ze dneška, tak ti odpovím: Nejhezčí a nejtrvalejší bývá testování, jak, na co a kam až chápe, rozumí a zafunguje protistrana. :-)

    OdpovědětVymazat
  34. tak, ovšem způsob provádění experimentu taky ledasco prozradí o experimentátorovi - přestože třebas hraje v komunikaci "vyšší ligu" než testovaný :-)

    OdpovědětVymazat
  35. ale hodinky jsou to pěkné (jsem se znova podíval) - napíšeš historku i o těch řetízcích?

    OdpovědětVymazat
  36. ad 11:27:44 - Ano, nepochybně. :-)
    ad 15:09:12 - Ne, slíbila jsem, že sem o některých věcech psát nebudu.

    OdpovědětVymazat
  37. ad (ad 5:09:12) - tak jo, promiň.

    OdpovědětVymazat
  38. Za to přeci není třeba žádná omluva. (?)

    OdpovědětVymazat
  39. žádal jsem Tě o napsání historky o něčem, o čem jsi slíbila, že psát nebudeš. Přestože jsem o tom nevěděl, je podle mně omluva na místě. Někdy mám trochu starosvětské způsoby :-)

    OdpovědětVymazat
  40. Bývalo by stačilo napsat "ne". Jsem zbrklá. Asi nic pro starosvětské způsoby. Za to, co jsem napsala příliš... nedomyšleně, se pro změnu omlouvám já. Není důležité. :-)

    OdpovědětVymazat
  41. "ne" s dovětkem bylo lepší - samotné "ne" by mě nutilo k přemýšlení, kdežto takto jsem se omluvil(toliko ze slušnosti, žádnou velkou váhu tomu nedávám) a šel dělat něco jiného. Radši buď zbrklá :-) Starosvětským způsobům to žádné potíže nedělá :-) Ty fungují pouze tak, že se poněkud zbrkle omlouvám :-)

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.