Málokdy ubližujeme proto, že chceme ublížit. Málokdy nám někdo ubližuje, protože záměrně chce ublížit. Koneckonců, proti tomu se dá bránit, je snadné tohle necítit jako ubližování, ale jako ubohost toho druhého.
Daleko citelněji ublížíme, když se ukážeme jiní, než si o nás ti druzí mysleli.
Ztratíme-li kvůli tomu někoho, přijde to líto. Člověka to nutí přemýšlet, jestli to nezavinil on, jestli by se to stalo, kdyby neudělal, neřekl... Kdyby se "ovládl" a neprosazoval se tolik, neukazoval se tak moc takový, jaký se v tom momentě cítil být...
Líto to je. Bolí to. Ale koho jsme ztratili tímhle způsobem, ztratili bychom ho stejně. Později. A bolelo by to ještě víc. Obě strany. O to víc, o co víc by do toho obě strany mezitím vložily a co by tím považovaly za ztracené.
Bolí ztratit někoho proto, že mě viděl nějak jinak. Ale daleko víc bolí, když zpětně zjistím, že ztráta přišla, přestože jsem v tom strachu ze ztráty, ve snaze o neztracení, ve vycházení vstříc vidění toho druhého, ztratila sama sebe.
A vůbec nejvíc bolí, když si člověk musí přiznat, že se to stalo právě proto.
17. 3. 2006
Je mi líto...
...ale nelituju.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Jo, vidim to dost podobně. Škoda, že spousta lidí to nepochopí, že úmysl byl dobrý, ale něco se vymklo z rukou. když to nepochopim já, tak bych to chtěla vysvětlit, aby se ten člověk obhájil, abych pochopila, proč to tak dělal a co jsem to vlastně provedla. A když mi to ten člověk říct nechce, tak už to nechápu a jsem zase v patový situaci, kdy nevim nic.
OdpovědětVymazatja funguju uplne mimo tato pravidla. Vlastne ani nevim proc. Mozna proto ze neverim ze je mozne mit nekoho rad proto jaky je. A verim ze mame nekoho radi protoze je. A kazdy se v zivote vyviji a meni, takze ja prece nemuzu porad pozorovat zda to jde spravnym nebo spatnym smerem a dle toho prijmout ci zapudit.
OdpovědětVymazatJa vim, ze mluvis o tom druhem. Ale clovek muze vest pouze sam sebe. Tvuj zivot se zrcadli v tech druhych. A tvoje pravidla hry urcuji tvoje vztahy.
(2) Možná moje pravidla hry nejsou pro druhé akceptovatelná. :-)
OdpovědětVymazatZatím jsem zjistila jen jedno - když přijmu pravidla hry druhého, budu hodnocena jako skvělá. Ale nevydržím hrát. Opaky si dosadit - lehké. :-)
Občas mi přijde, že moje pravidla působí na druhé víc jako nepravidla. :-)
jeste to chci doplnit, protoze mi je tvoje uvazovani v clanku uplne cizi. Predstav si svoje dite. Decko je na tebe casto nastvane ze nejsi takova jak by si pralo. A posleze az zacne dospivat, tak se postavi treba proti tobe uplne. Ale to nijak nezmeni tvuj cit ktery k nemu prechovavas. Az casem dite zmoudri, tak se opet k tobe vrati. Celou dobu jsi ho milovala uplne stejne.
OdpovědětVymazatTo je pro me vztah. Nezavisly na tom druhem.
pokud prijmes pravidla druhych, protze ti to prinasi vyhody tak je to vychcanost.
OdpovědětVymazatJa nerikam ze bychm nemeli delat druhym radost nebo drobne sluzbicky :o). To ano. Ale porad na bazi dobrovolnosti a vlastniho rozhodnut. ne ze strachu ze o neco prijdeme.
A to je muj nazor :o) Nemam patent na rozum!
"Kdyby se "ovládl" a neprosazoval se tolik, neukazoval se tak moc takový, jaký se v tom momentě cítil být...
OdpovědětVymazatLíto to je. Bolí to. Ale koho jsme ztratili tímhle způsobem, ztratili bychom ho stejně. Později. A bolelo by to ještě víc. Obě strany. O to víc, o co víc by do toho obě strany mezitím vložily a co by tím považovaly za ztracené."
nemyslim, ze je to nevyhnutne pravdive, prave myslim, ze cim viac sa s niekym poznas a cim viac si ho oblubis, tym viac si mu neskor aj ochotna tolerovat, 1 vec na zaciatku ked sa s niekym teprve ledva poznas by mohla ukoncit dalsie spoznavanie zatial co ta ista vec ku ktorej sa dostanes podstatne neskor uz vyznieva pomerne nepodstatne, lebo vidis ine kvality a mozes ju tolerovat a pod., je to o tom kedy, treba najst rozumnu mieru a vediet co od coho ocakavas a ci si kvoli tomu niektore veci odlozit na neskor a niektore preferovat alebo to nie si ochotna robit ale dost pravdepodobne tym odpises znacnu cast ludi, ktori mohli byt neskor OK...
Radka:
OdpovědětVymazat(4) Dítě je vztah (tedy jeho vztah ke mně), kterej je, myslím, trochu jinej. Ale i tak, když budem v té fázi, kdy je "proti mně", tak ho zpátky sama o sobě nepřitáhnu, musím počkat, až ono bude zase chtít. A tak je to i s ostatníma. Můžu k nim cítit pořád to samý, ale pokud oni sami nebudou chtít, zpátky se neotočí.
(5) Spíš je to o té snaze vycházet vstříc )asi jako v Jak to máš ráda). Jenže (asi jako v tom článku složeným z "kde končí a kde začíná") - kde končí vstřícnost, přizpůsobivost a kde začíná přetvářka?
Což se vlastně týká i odpovědi Markoffovi.
Markoff:
Ale jo, v té postupné toleranci máš taky pravdu. Jenže moje zkušenost je taková, že ve fázi narůstající lásky ti ten druhý ledacos ztoleruje, ve fázi dlouhodobýho zevšednění pak už zase postupně ne. Vrátí se ti to, když už to pak vůbec nečekáš. :-) A nebo se v něčem držíš zpátky, ono to pro něj vypadá ztolerovatelný, ale pak, když už zapadají oba do hladin svých "normálů", se ukáže, že to ztolerovatelný není.
Vím, soudím podle málo podkladů, výsledek může být dán jen tím, že nic jinýho jsem nezažila. :-)
Pro oba: Jen poznámečka, co mi scvaklo teď: Nechtěla jsem říct, že tzoho druhýho tím zavrhuju. Tímhle ne. Jen ho "vzdávám" a nechávám jít. Neumím táhnout, neumím dohánět a přemlouvat.
OdpovědětVymazatKdybych ho zavrhla, nebylo by mi to líto.
Uff, fakt důvod k zamyšlení, takže na čtvrtý pokus nějakou myšlenku: Nejvíc bolí, když ztratíš někoho, kdo neunesl rozdíl mezi tím, jak působíš navenek a jaký jsi uvnitř. Někoho, kdo nepochopil, že třeba to "chlapácké sebevědomí" se může opírat o permanentní zvažování, nejistotu a pochyby. Bolí, že ten druhý se chová jako malé dítě - líbí se mu nějaká hračka, chce ji, ale už není schopen zajímat se o to, kolik vůbec stojí. A bolí samozřejmě i zjištění, že se abgebuješ ve vztahu, který není perspektivní. Nehledáš přece někoho, před kým by jsi mohl "hrát" chlapa (to děláš třeba v práci), ale někoho, u koho můžeš být konečně takový, jaký ve skutečnosti jsi.
OdpovědětVymazat(9) Ten rozdíl - i tak lze říct. :-)
OdpovědětVymazatNěkdy si za to člověk asi skutečně může sám, tím, že má "dva kabáty" - jeden jen pro nejvyvolenější, druhý pro všechny ostatní. Nebo spíš košili a kabát. Když pak svlíkne konečně kabát a ukáže košili, z níž jindy není vidět vůbec nic, může to být pro druhýho trochu šlupka. :-) Je to s tím kabátěním jako se vším, jak psal Markoff, všeho s mírou.
Ale zase - trochu kabátíme všichni, tak bychom všichni měli chtít vidět a (počítat s tím, přijímat, co já vím... mít dokonce radši) tu košili na doma a ne jen kabáty na korzo.
Ale někdy má někdo dva kabáty či dvě košile tak nějak oba stejně blízko, a to je vůbec zmatek. :-)
Hm, ale asi tak jsem to chtěla říct - že když někdo chce vidět jen to něco, jen to první zahlídnutý, je jedno, jak dlouho a pečlivě budu schovávat či jak opatrně mu budu servírovat to druhý. Stejně až by zjistil, co všechno ke mně patří, by došel k tomu, že se splet. Protože o to "druhopohledový" vlastně nestál a nestojí.
OdpovědětVymazatAle možná se pletu a pravdu má Markoff. I v tom, že kvůli tomu předčasně vzdávám a odepisuju lidi. Že se málo snažím. Fakt nevím. Napsala jsem do článku, co mi šlo hlavou. Ale je to věc, ve který narážím na hranice schopnosti vidět sama sebe zvenčí, z nadhledu.
Pak nezbývá než doufat, že se v tý převlíkarně sám neztratí :-). Furt lepší varianta, než když zjistíš, že "zub času" tak nějak uhlodal ten háček, na kterej si byl dřív zvyklej odkládat svůj kabát... No, už jen tak blekám, konečně dobrej stav, abych se mohl dneska začít věnovat svý práci :-))) Dík za to zamyšlení.
OdpovědětVymazatObčas asi ztratí. :-))) - No, pěkně děkuju taky za zamyšlení. .-)
OdpovědětVymazat[9] naozaj neviem ci hladam niekoho pred kym bych mohol byt takym aky v skutocnosti som, to je asi nemyslitelna predstava, min. do tej miery ako sa poznam, nehovoriac este dalej... asi taketo nieco nie je uplne zelane, kazdy musi mat nejake tajomstva o ktorych vie len on prip. ludia navzajom kazdy vsak o inom, clovek bez tajomstiev na ktorom nie je co objavovat by asi moc zaujimavy nebol, pragmaticky to nie je zly stav ked uz nemoze nic prekvapit, ale neviem ci je to uspokojujuce... takze uprimne, ani ako zivotneho partnera urcite nehladam niekoho kto by vedel aky v skutocnosti (uplne) som, clovek by pak nemal ziadne sukromie
OdpovědětVymazat(14) Taky souhlas! :o) Teda s tím soukromím a jistou mírou "tajemství".
OdpovědětVymazatNa druhou stranu - když s někým budeš žít xx let ve vzájemný shodě, stejně jich asi moc nezbude. :-) Ale fakt je, že ne proto, že je na sebe vyblejete, protože tak si představujete "ideální vztah". :-)
Na všechno toho Míru, ach jo... :-)
to Markoff: to nebylo ani tak o tajemstvích (ty mám samozřejmě taky), ale spíš o "brnění", které nosím tam venku na ulici. Někdy je zkrátka moc těžký a potřebuju ho aspoň na chvilku odložit. A taky mít někoho, kdo by mi pomohl svléknout i tu košili a pak by "lízal mé rány". Omlouvám se za tenhle příměr, ale hned se mi vybavil můj kocour. To je fakt takovej citlivej mazel, vdečnej posluchač a majitel chápajících očí, že před ním skutečně nemusím mít žádné tajnosti :-)
OdpovědětVymazatTak tuhle představu už jsem vzdala úplně. :-) Bojím se, že svlíknout se je tak maximum, ale co si nezvládnu vylízat sama, to za mě nikdo nevylíže. Myslím, že nemám právo čekat to od druhýho, přenášet tenhle úkon na něj. Leda tak doufat, že mi k tomu dá ten klidnej koutek "tady můžeš" a počká, než se vylížu. :-)
OdpovědětVymazatAle třebas to myslel takhle. (?)
Tak nějak - koutek, kam mi pomůže se na chvilku se uložit... Tak mě napadá, jestli jsem na ten ideál tak trochu nerezignoval, když jsem si domů pořídil kocoura. Být 100% suverén a toužit vždy a všude po dominanci, tak si asi pořídím psa. Toho přece narozdíl od kočky můžeš vycepovat k poslušnosti :-)
OdpovědětVymazatruliso: ten primer s detmi jsem pouzila jako do oci bijici priklad. Podle me se nelze snazit a toho druheho pritahovat zpatky (7)nerikam ze mame pred druhym prdet, grgat a nahlas klit hned prvni den :o) Ale kdyz nas nekdo zacne chtit predelavat protoze jsme predtim "byli lepsi" tak vyslechnout a rozhodnout dle vlastni vule. Nas protejsek po nas muze chtit uplne vse:o) Ale kolik my z toho splnime je pouze nase dobra a svobodna vule. On plneni nemuze na nas vynucovat.
OdpovědětVymazatStejne jako my ho nemuzeme nutit aby se choval dle naseho pozadavku.
Vsechno je jen a jen o toleranci.
Ja nevim co jsou ty tvoje spatne vlastnosti ktere ten druhy nedokaze zkousnout. Zda je to nevsimavost, tvoje konicky ci tvoje dominance. Ale i ty si muzes prakticky naporoucet co chces a je jen na muzi zda to splni nebo ne.
Pravo na svobodne rozhodnuti maji obe strany.
Muzu mit nekoho rada, ale nemusim plnit jeho prani dle rozkazu. Lepe receno muzu rozhodovat dle svojeho naturelu. A jeho nechat taky takoveho jaky je.
ja delim vztahy na dvoji: prechodne a na vecne veky.
OdpovědětVymazatTy prechodne jsou urcene vice mene k zabave, k ujasnovani myslenek, k diskusi, k prijemnemu proziti volneho casu. Prichazeji a odchazeji. Neukazuji se pri nich ve svoji "nahote" a neocekavam ze me tak nekdo chce videt.
Pak jsou vztahy na vecne veky. to jsou nektera pratelstvi, moje partnerstvi, vztahy k rodicum a vztahy k detem. Zde neocekavam zabavu a vesele prozivani volneho casu. Beru je jako fakt a neresim zadne proc. Tyhle vztahy me zustanou i kdyby nebyly optimalni, kdyz mi ale prinaseji radost tak je to bonus navic.
(19) Vidím to stejně. (I když ne odjakživa, teprve až po zjištění, že jinak to bylo špatně úplně.) Ale v reálu mám pocit, že to takhle vidím jen já, ten druhej (druzí) moc ne. :-)
OdpovědětVymazat(20) Nestalo se ti, že i z těch vztahů pro zábavu se vyvinulo něco víc, přesunulo se to do druhé kategorie? :-)
A pak - když jsou to vztahy pro zábavu, na chvilku, pak už vůbec nechápu, proč by mělo tak moc záležet na tom, jaká přesně jsem - tedy proč bych nemohla být taková, jaká se mi chce být, třeba i v částečný "nahotě". :o)
vztahy pro zabavu jsou pouze pro rozptyleni a mas pravdu ze je jedno jak se ukazujeme. V posledni dobe mam takovych vztahu uplne minimum a vlastne se omezuji jen na pracovni vztahy v zamestnani. To me pobavi vic nez je zdravo :o)
OdpovědětVymazatTo rozdeleni na vecne a pomijive u me prislo pozvolna teprve vekem a proto tam vklouzlo i nekolik vecnych pratelstvi
Urcite existuje vzdycky moznost ze se pomijivy vztah zmeni na vecny. Ale moznost ze se vecny vztah zmeni na pomijivy se u me prakticky rovna nule.
"Věčný" vztah asi může leda skončit.
OdpovědětVymazatvecny vztah skonci smrti.
OdpovědětVymazatvěčný vztah neskončí ani smrtí...
OdpovědětVymazatNo, já to věčný dala do uvozovek jakožto opak pomíjivýho. Věčný jako věčný - copak to můžu říct, dokud nejsem těsně před smrtí já? :-)
OdpovědětVymazatAle popravdě, prošla jsem si etapama života, kdy jsem na věčný vztahy věřila jak na jaro po zimě (ach jo, kde je...), pak zas naprosto nevěřila a byla přesvědčená, že to, co takhle vidíme, je jen a jen náš sebeklam a potřeba v to věřit, daná naší výchovou, osamělostí, slabostí... A teď jsem se slavně dostala do etapy "nevím". Asi jako s tou láskou. Když něco je a je to hezký, trpím značnou nechutí to pojmenovávat, určovat, zařazovat... Něco z toho vyvozovat... (Heuréka! - související s diskusí pod Něco za něco: Z toho nehezkýho se vyvozuje podstatně líp, snáz, s daleko menším rizikem, že když se člověk sekne, tak že o něco přijde, něco ztratí...)
Jo, našla jsem u sebe vztahy, o kterých si myslím, že by možná mohly být ty Věčný. Ale nechci to zkoumat. Jestli jsou, nebo nejsou. To je můj harddisk, moje letovaný spoje a na ty se prstama nešahá. :-)
ja jsem na vecne vztahy neverila nikdy. Vlastne jsem vsechno brala pouze jako docasne a furt se tesila na to nove. V tom mel Ghost dost pravdu kdyz me oznacil jako orientovanou do budoucna.
OdpovědětVymazatI ted porad cekam ze jeste prijde neco uzasne co nejak omluvi a zduvodni moji existenci na tomto svete :o)
Ty vecne vztahy jsem si uvedomila tak posledni dva tri roky, kdyz me vsichni napadali kvuli tomu ze trham rodinu a opoustim vlastni deti. A zda nemam strach ze se mi rozpadne vztah a bude to moje vina.
To byl moment kdy jsme si uvedomila ze strach nemam. A ze nemam ani zadne pochybnosti.
To jak jsi migrovala mezi Čechama a Německem? Jestli jenom to mělo být trhání vztahů... :o)
OdpovědětVymazatAle možná to vidím ze svého pohledu jednodušeji, než to v praxi bylo.
opustila jsem kompaktni rodinu abych se mohla osobne realizovat jinde. A zustalo to tak dodnes. Muj muz je nucen zustavat venku kvuli detem, ktere jsou tam na nej vazany prechodnym pobytem (deti trvaly pobyt v Nemecku nedostanou) Je z toho na mrtvicu a dava mi to najevo. Decka nechteji do Ceska ani zanic. Mysli si ze u nas vsichni skaci jeste po stromech.
OdpovědětVymazatA za cely tenhle gulas muzu ja.
Hm, ale obávám se, že na tvým místě bych se rozhodla stejně. :-(
OdpovědětVymazatTy "děcka" jsou přeci už velký, relativně samostatný lidi, ne?
Já se taky před časem rozhodla a vlastně si něco prosadila. Napříč a na mrtvicu. :-) Tak, že to svým způsobem komplikuje tomu druhýmu život. Ale nechci to tu rozebírat.
muj stredni syn neudelal minuly rok maturitu. Nevim kolik je z toho moje vina. V kazdem pripade jeste neni velky a hlavne vubec ne samostatny. Ale taky to nechcu rozebirat :o)
OdpovědětVymazatAha, tak já myslela, že jeden je už po vejšce a jeden na ní.
OdpovědětVymazatRadka: Já první maturitu udělal jen čirou náhodou. Druhou jsem zvládl levou zadní. Nemá smysl v tom hledat vinu - maturitní zkouška je jakýsi relikt minulosti - viděl u maturitní zkoušky jsem spoustu jedničkářů tak ztrémovaných, že ze sebe nemohli dostat souvislou větu - s přihlédnutím k dosavadním studijním výsledkům ovšem dostali výbornou za výkon, za který já bych okamžitě vyletěl.
OdpovědětVymazatRu: Každý Tě uvidí jen tak, jak je sám schopen vidět a vnímat. Je to jen a jen jeho problém. Není možné se tomu vyhnout, a není možné se vyhnout ani zklamání z toho, že Tě někdo uvidí takovou, jakou Tě chce vidět, a když Tě pozná lépe, dostaví se zklamání a rozčarování. Zodpovědnost za to, že se zmýlil, nese každý sám.
OdpovědětVymazatNěkdy je obtížné být sama sebou, člověk se ve vidině krátkodobého zisku snaží potlačit to, co považuje za své špatné stránky. Potom je zodpovědnost na něm a ztráty si musí připsat sám.
Tolerance je v podstatě potlačení vlastních potřeb - má zanedbatelnou životnost, protože člověk své potřeby nevydrží dlouho potlačovat. Dostaví se pocit neuspokojení a rozladění.
Co se týká "utajení" některých tajemství - lidé zpravidla skrývají (a příliš pozdě odhalí) to, s čím měli na trh přijít hned v počátku. Na tom padá většina vztahů - že ty nejpodstatnější věci vyjdou na světlo příliš pozdě. Že se někdo snažil vycházet vstříc, ale jednoho dne už na to nemá sílu. To je jeho zodpovědnost.
Být sám sebou a chovat se co nejpřirozeněji - i za tu cenu, že to toho druhého odradí - se mi vždycky osvědčilo. Všechno to strašně zjednoduší :-)
Co se mně týče, tak jsem většinou nestačil kabát ani sundat - hned po rozepnutí knoflíků a poodhalení už jsem viděl jen zvířený prach za patami.
OdpovědětVymazatTak jsem k tomu přistoupil pragmaticky povrchně, skrýval, co jsem myslel, že se nebude líbit a vydrželo to deset let. Akorát ... že začínám zase po letech "o všetkom moc premýšlať".
Nemel, nebo si to zkazíš. - Teda, upřímně, z té poslední věty na mě jde mrazení. Čti Radku, čti Radku, čti Radku...
OdpovědětVymazat(Taky jsem ji četla, četla, četla, už před časem, po víc než deseti letech, akorát že asi už pozdě.)
Drze jsem se vloudila, snad to nevadí...
OdpovědětVymazatŽádná přetvářka a póza nikomu dlouho nevydrží, pravda vyjde nakonec najevo. A znásilňovat a nakonec ztratit své já, za to mi nikdo nestojí.. Ale bolí to.
Ten článek mi ledacos připomněl, díky.
ad 36: probíhají-li někde uvnitř bouřlivé reakce, bývá potřebná energie odebírána okolí, což navenek může způsobovat mrazení
OdpovědětVymazatale zkusím si přečíst Radku, nechci si to zkazit :-) zatím jsem jen četl deset roků staré e-maily - chodily několik měsíců, denně ...
ad 29-31: mně právě nějaká řešení a rozhodnutí teprve čekají - nevím kdy a nevím jaká - moc bych si přál, aby nemusela být "napříč" ani nikomu "na mrtvicu" - taky se týkají "osobní realizace" - na více frontách.
OdpovědětVymazatjsem třetí, kdo nechce rozebírat - zatím ...
Ghost: nepletes si nahodou toleranci s kompromisem?
OdpovědětVymazatFousek: pri zivotnich rozhodnutich je dobre pred "krokem napric" v hlave projet alternativy jednotlivych reseni. neco jako zisky a ztraty :o) Ono to zni hrozne vychcane ale neni. Je to jen opatrnost. My casto na krizovatce rozhodnuti vidime jen to co videt chceme a jednotlive alternativy si prikraslujeme nebo osklivime dle momentalnich pocitu. Ty pocity jsou pomijive, takze ta sama situace muze po kratke dobe vypadat uplne jinak. A kolo casu nejde obratit zpet.
Zeza: Asi tak. Taky děkuju. :-)
OdpovědětVymazatRadka (vůči Ghostovi): Asi tak. :-)))
omlouvam se ze kradu myslenky, ale Teor pise v blogu u BOS;
OdpovědětVymazatPo všem co jsem prozkoumal, mi klíčové připadá zvládnout sebe. Pochopit co dělám nevědomě, uvědomit si to, a pracovat na tom, abych to přesunul do vědomého. A ve vědomém si vybrat to nejzralejší, dlouhodobě nejpozitivnější řešení. Mít sílu přeskočit řešení krátkodobé.
A ja taky porad penetrantne a otravne omilam dokola svoji tezi o nadrazenosti dlouhodobych cilu nad kratkodobymi. Protoze nas zivot vede zakonite ke stari a k blizkosti smrti, kdy se budeme sami sobe zodpovidat za kvalitu naseho byti.
Radka: Kompromis je vzájemný ústupek. Tolerance je jednostranný ústupek. Ale je úplně jedno co je co - stále je to totéž. Ať už se to nazývá jakkoli (třeba akt dobré vůle), není to to, co chceme. Protože kdybychom to chtěli - nemusíme to tolerovat. Přijali bychom to jako dar, jako vstřícný krok - prostě jako něco, co chceme.
OdpovědětVymazatNo, "tolerance" zní nesmírně ušlechtile. Na to samozřejmě každý skočí. A něco se dá vydržet. Jednou, dvakrát, stokrát. A nebo taky ne. Někdo si nenechá srát na hlavu ani pod zástěrkou ušlechtilých slůvek.
asi mas pravdu. U nas je slovo tolerance dost pejorativni. ja pod tim rozumim akceptovani jinakosti. Ze muze mit moje dcera cervenou nebo fialovou hlavu, ze soused african muze jist syrove housenky Ze si muj muz muze doma rypat v nose a chodit v roztrhanych trenkach. Ze mi bude lhostejna sexualni orientace kolegu v praci.
OdpovědětVymazatJednoduse ze mi nebude vadit neco co je jine nez ja. To je pro me tolerance.
Ale mozna se pletu.
Jestli někdo žere housenky je mi naprosto ukradený. S kým kdo spí z kolegů je mi taky ukradený. Kdyby přijela dcera s červenou hlavou - buď bych si na to zvykl (přijal bych to, protože bych usoudil, že mi to nevadí) a nepotřeboval bych žádnou toleranci, nebo by mi nezbylo (když je to vlastní krev a krev není voda) to zkusit tolerovat. Na vlasy bych si zvykl, ale piercing by pro mne byl těžký ořech :-)
OdpovědětVymazatAle jasně - spoustě lidí vadí i věci, které se jich netýkají. Potřebují v sobě najít toleranci, aby nešli lynčovat skiny, cikány, cizozemce či tuzemce. Tolerování vietnamců, číňanů, ukrajinců a arabů - spousta lidí v sobě musí přemáhat xenofobii. Proto ta tolerance.
OdpovědětVymazatP.S. Pro mne je naopak příjemné vidět občas jiný typ člověka. Já je netoleruji - já si jich vážím (alespoň většiny z nich). I kdyby žrali krysy a brouky :-)))
OdpovědětVymazatGhost: udelej me laskavost. Pokud mas moznost mrkni se do slovniku cizich slov co je to tolerance. Ja bohuzel doma zrovna nic nemam.
OdpovědětVymazatTolerance je snášenlivost, příp. rozsah snášenlivosti.
OdpovědětVymazatPodle mě, co snáším (či organismus obecně), to ve mně nevzbuzuje obrannou reakci, nenarušuje mě to, tj. - jaký ústupek? :o)
Proč černobíle - "buď tolerance (nechci), nebo dar(chci)"? Copak mezi tím nic není?
dik ruliso: Takze tolerance je o tom, kolik snesu :o) ne vajicek! treba masla na hlave nebo nasraneho. A pak by mel pravdu i Ghost.
OdpovědětVymazatZe slovníku cizích slov:
OdpovědětVymazatTolerance:
1. snášenlivost, schopnost přijímat, schopnost vzdorovat účinkům; 2. povolená odchylka od normy
Kompromis:
dohoda na základě vzájemných ústupků
ad 40: já vím, mám ale taky zkušenost, že při zvažování alternativ se na to stejně dívám optikou momentální nálady a stavu. Ony ty turbulence trvají už docela dlouho - tak asi od doby, co mám blog (ha! nedávno to bylo půl roku!)
OdpovědětVymazatna to jsem kdysi mela dobrou metodu. Nechat vyhnit a zatim co to hnije, venovat se intenzivne necemu zajimavemu.
OdpovědětVymazatVetsina veci se casem nejak vybarvi :o)
(50) Myslím, že může, ale nemusí. :-)
OdpovědětVymazatJe to o té míře, jako vždycky. Budou lidi, co za toleranci budou schovávat vlastní připosranost a neschopnost, a budou lidi, kteří prostě naznají, že taková prkotina, byť je v prvním momentě překvapila až nadzdvihla, jim za to nestojí. Či pochopí, odkud to nadzdvihnutí pramení a že se vlastně nic neděje, nijak je to neohrožuje, nic závažnýho na tom nestojí. To je podle mě tolerance. Že já osobně bych to či ono sice nikdy nedělala (neřekla, nebavilo by mě to, ani by mě to nenapadlo), ale dojdu k výše popsanýmu a u partnera mi to prostě nebude vadit. Proč by to musel být nutně ústupek? Ústupek cítím opravdu jako "oběť" - jako něco, čeho se zříkám, či co "zaplatím". Toleranci takhle někdy cítím, někdy ne. Když mě nutí k ústupku, časem se z toho vyvrbí buď "je mi to jedno, není to důležitý, moje počáteční nechuť k tomu byla nesmyslná a neopodstatněná", nebo "začíná mě to srát čím dál víc" - a pak se uvidí. Ale dopředu těžko říct, co jak dopadne.
Prostě z tolerance necítím nic iritujícího, pejorativního. Nikam mě to netlačí. Je to jen na mně.
Ale vycházím opravdu jen z osobních pocitů a pro sebe zažitých termitů. :-)
Ruliso, teď jsi to trefila přesně! Spousta lidí (včetně mě) někdy při pokusu o toleranci (i kompromis) ztroskotá na pocitu přiznání vlastní připosranosti a ustupování, takže se nakonec nekoná...
OdpovědětVymazatat je to tolerance nebo ne, tak se ustupky ve vztahu podle me musi konat nepretrzite. Prakticky denne. Je idealizmus myslet si ze ten druhy bude delat vzdycky a za kazdych okolnosti jenom to co me bude naprosto vyhovovat. Ze bude rikat jenom to co chci slyset a jenom v moment, kdy mam na to naladu. A ze jeho prani budou take mojimi pranimi a jeho predstavy o traveni volneho casu bude uplne totozne s mojimi.
OdpovědětVymazatKdyz chci s nekym den a noc zit, tak ho musim prezit i kdyz me treba obcas stve.
radka 53: máme podobné metody :-) i to vyhnívání samo o sobě může být docela zajímavý proces :-)
OdpovědětVymazateště jednou k 36: mrazení by z toho mělo jít spíš na mně ... jestli mrazilo i tebe, pak dlužím něco pro zahřátí :-)
(58) bylo pro Jirku*. :-)
OdpovědětVymazatSpíš's to teď trefil ty! :o) Máš pravdu, už jsem si párkrát říkala, že ti nejnesmiřitelnější odpůrci tolerance či zastánci zásadové "pevnosti" bývají většinou ti, co si sami svou pevností nejsou moc jistí. :o)
OdpovědětVymazatAle zas, když to takhle dokážeš napsat, tak to asi nebude tak hrozný, on se asi každej trochu sebekritickej člověk při něčem podobným občas přistihne. :-)
(Já též. Tak si to přeci musím zdůvodnit a ospravedlnit. :-)))
(57) Až někdy, tak mi půjčíš svetr. :-) (To mi dělá děsně dobře.:-)
OdpovědětVymazatEště k (57) Hm, já si říkala, že bych se měla podívat, jestlis to už čet, abych případně frťana zamítla (po tomhle týdnu už prosím nee...! :-)
OdpovědětVymazat60: tak dobře :-)
OdpovědětVymazatsvetr je lepší než frťan - hřeje furt a přináší hned dvě příležitosti k setkání - při půjčení a při vrácení
Radka:
OdpovědětVymazat[48] Akademický slovník cizích slov 1997 * tolerance = respektování cizího přesvědčení, cizích názorů, snášenlivost, trpělivost * tolerovat = (co, koho) snášet, trpět, dovolovat, připouštět
[53] Nechat vyhnít = utéci před problémem
[56] Ten druhý nemusí "delat vzdycky a za kazdych okolnosti jenom to co me bude naprosto vyhovovat". Já také nemusím. Buď můžeme dělat to, co tomu druhému nevadí - a pokud jde o dva normální jedince, vždycky se mohou dohodnout - nebo si potom můžeme dělat každý co budeme chtít. Buď se uvaří jídlo, které můžeme jíst oba, nebo se budou vařit dvě jídla - pro každého něco jiného. "Ze bude rikat jenom to co chci slyset a jenom v moment, kdy mam na to naladu" - říkat si může každý co chce, a ten druhý se může svobodně rozhodnout, jestli to chce poslouchat, nebo ne. A volný čas je totéž co jídlo - buď najdeme něco, co bude vyhovovat oběma, nebo ho každý budeme trávit tak, jak uznáme sami za vhodné. Neříkám, že si dva lidé občas nemohou lézt na nervy - potom se dá společně strávený čas zkrátit na takovou míru, kdy k tomu nebude docházet. Pokud spolu chtějí být co nejvíc, jistě najdou způsob, jak si na nervy nelézt.
Ru:
OdpovědětVymazat[49] když mi něco nevadí, nemá smysl mluvit o toleranci. Když se vlastně nic neděje, nijak je to neohrožuje, nic závažnýho na tom nestojí - není to tolerance. Tolerance souvisí s rozhodováním, zda něco připustím (budu tolerovat) nebo nepřipustím (nebudu tolerovat).
[58] všiml jsem si, že o nutnosti tolerance mluví především ti, co s ní mají největší problémy (ať už v kladném či záporném smyslu).
No, líbilo by se mi, kdyby poslední příspěvek byl (62), ale budiž. :-)
OdpovědětVymazatGhoste, ke tvým odkazům:
(53) - Nikoli. Jen počkat, až se problém víc a jednoznačněji vyrýsuje. Reps. buď vyrýsuje, nebo zanikne, protož ezřejmě to nebyl až takový problém, jak se zdálo.
(Předčasná řešení nadělají stejně škod jako ta pozdní. Možná i víc.)
(56) - A když se má vařit dvojí jídlo či pojedem každý jinam na dovolenou - to není tolerance? :o) V případě jídel - ústupek rodinné ekonomice, v případě dovolené třeba vlastním představám, že by ti dva měli být spolu? :o)
O teorii říkání/poslouchání se raděj nešířím.
(49) Psala jsem, že tolerance je když k tomu názoru dojdu. Přečti si prosím ještě jednou.
(58) Jistě, protože to, co máme, považujeme obvykle za tak samozřejmé, že o tom netřeba mluvit a netřeba za to s nikým bojovat. :-)
[53] Ať tomu kdo říká jakkoli, podstata je stejná. Neříkám, že když ten druhý je cholerik a místo diskuse hází porcelánem, že není dobré ho (ve vlastním zájmu) nechat zchladnout. Pokud někdo s někým takovým chce žít, pak ovšem potřebuje být hodně "tolerantní". Taky neříkám, že se řešení najde hned, ale v ekonomické oblasti plyne z každého zaváhání nebezpečí ztráty. V partnerském vztahu to "vyhnívání" nedělá také dobře - vždycky zůstane ve vzduchu pak viset něco nedokončeného, co se často po nějaké době tomu druhému předhazuje, nebo alespoň evokuje nepříjemný pocit. Polovina partnerských vztahů se rozpadá právě proto, že se něco neřešilo, až se toho nahrnulo víc, než co by se dalo vyřešit.
OdpovědětVymazat[56] Když si uvařím segedín a ten druhý ho nejí a tak si uvaří dušenou mrkev, kterou nejím zase já, nevidím v tom nic z oblasti tolerance. Nanejvýš se musíme tolerovat u jednoho sporáku. Nedovedu si představit, že by to ohrozilo rodinnou ekonomiku. Byl bych nepříčetný, kdyby se ten druhý rozhodl držet nějakou dietu a z ekonomických důvodů jsem ji musel držet také. Deset let jsem držel jaterní dietu, takže jsem zvyklý na to, že se vaří různá jídla. Kvůli malému dítěti také nebudu jíst pořád jen kaše.
Co se týká dovolené, pokud by měl ten druhý tak rozdílnou představu o jejím trávení, že bychom jezdili každý jinam, pak (vzhledem k tomu, že je to největší časový úsek v roce, kdy dva lidi mohou být spolu) by asi nemělo smysl vůbec spolu zůstávat. Což tak většinou bývá. Ale třeba můj kamarád jezdívá na týden s přáteli na vodu a jeho žena zase ten týden tráví an chatě u kamarádky, a nesmírně jim to vyhovuje. Když někdo dělá špičkově nějaký sport, je to dost běžné.
[49] Přečetl jsem si to ještě jednou. Přijde mi, že v tomhle se shodujeme, ale možná se mýlím.
Ghoste:
OdpovědětVymazat(56) Vaření dvou jídel - i laciných - vždycky vyjde dráž než vaření jednoho. Dvakrát tolik puštěných hořáků či elektriky, dvakrát tolik hrnců na umytí, dvakrát tolik času. Nepsala jsem, že by šlo o "ohrožení" rodinnýho rozpočtu, jen o ústupek. Jako příklad. Pokud ti z toho vyšlo, že jsem zastáncem výživy celé rodiny Sunarem, tak s tím ovšem nic nenadělám. :-)
(53) V ekonomické oblasti bych našla desítky příkladů kam se podívám, kdy rodina doplatila na (často jednotlivcova) rozhodnutí příliš rychlá, ba zbrklá (právě pod vlivem názoru "kdo zaváhá, prošvihne šanci"). O vztazích podobně. Spousta vztahů se rozpadne ze zbrklosti - z pocitu, že se něco musí vyřešit teď hned. "Chci odpověď hned teď", "Rozhodni se hned teď", "Tohle buď vyřešíme teď hned, nebo nemá smysl být dál spolu".
Opět - jsme u té míry. Všeho moc škodí. Věř taky trochu jiným lidem, že vědí, co dělají.
Proč za každou větou vidíš utajenej ledovec, proti kterýmu je třeba vytáhnout do záchrannýho boje?
Vždyť máte každý svůj kus pravdy, vy se tady pořád hádáte, jako byste byli manželé....8^)
OdpovědětVymazatJirka*: Každý máme něco, čemu věříme. Hodně závisí na vztahu. I třeba to, co se vnímá jako normální, a to, co už vyžaduje toleranci. Je to dost relativní a v každém vztahu jsou ty hranice trochu jinde.
OdpovědětVymazatTohle neberu jako hádání - já a Rulisa máme trošku rozdílné zkušenosti a prožitky. Já nikdy nežil se ženskou jako je ona, a ona nikdy nežila s chlapem jako jsem já. Člověka prožitky a zkušenosti hodně ovlivní.
Manželé? S touhle? Nikdy !!!
(P.S. to si můžu dovolit, protože vím o jejím negativním vztahu ke svatbám :-))))
Ru: Jestli se nějaký vztah rozpadne ze zbrklosti - stejně by to dlouho nevydrželo. A pokud ti lidé zjistí, že to byla pitomost - tak mohou začít znovu a líp. Mnohem líp. Pokud nezačali - měli pro to asi i jiný důvod, nebo jsou oba úplně pitomí a to je potom jen a jen jejich problém.
OdpovědětVymazatAle spíš jsem chtěl říct, že se věci nemají přecházet a mlčet o nich. Nakonec - dva lidé se mohou v klidu dohodnout, kdy si o problému chtějí promluvit, nebo zda o tom nechtějí mluvit vůbec - i to je řešení a hlavně jsou oběma jasná stanoviska toho druhého.
Je strašně důležité vědět, jak si to stojí na druhé straně. Když o něčem člověk přemýšlí za toho druhého, často se nemusí strefit. A když se lidi chtějí dohodnout, vždycky se dohodnou. Když nechtějí, nikdo jim nepomůže. Jen se navzájem zraňují a ubližují si.
Myslíš, že Ti můžu věřit? A chceš to teď hned, nebo si to můžu ještě nějakou dobu rozmýšlet?
Nehledej ledovce. Jsou to jen názory dvou lidí, co (alespoň za mne) udělají občas pěknou botu. Ať už si o tom myslíš cokoli - nejméně v polovině případů se sejdeme na tomtéž, i když se k tomu dostaneme každý z trochu jiné strany. A ta druhá polovina... :o)
Ghoste, mně z tebe trefí šlak, přísámbůh...
OdpovědětVymazatNeboj, budu jezdit na dušičky skrápět příslušné místo slzami :-)
OdpovědětVymazatNo, napadlo mě několik verzí odpovědí, ale všechny byly dost zlý. Tak toho radši nech.
OdpovědětVymazat