Nepočítám ty, co jsem je smetla z hradeb při zteči slovní. Bavím se vzpomínkama na to, jak jsem utíkala z postele. Nebo ze situací, který by patřily do postele, kdyby tam nějaká byla.
První - bylo mi patnáct. Proběhly Prázdniny s Brontosaurem - skvělá akce, skvělá parta lidí. Čistili jsme les, sklízeli seno na hájovně, stavěli antické bojové vozy, hráli spoustu her, plnili spoustu úkolů, třeba sbírání podpisů na písemný slib budoucího manželství nebo sběr razítek (mám dokonce i z obvodního oddělení SNB!). A napsali o nás článek v Mladým světě, heč!
Některá kamarádství (ba i lásky - ale to se mě netýkalo) přetrvala ještě nějaký čas poté. I domluvili jsme se, že se sejdeme na návštěvě u kamarádky v... v... v něčem nad Orlicí. Ústí to nebylo. (Tři věci si nepamatuju, jména, data, a na to třetí...)
I vyrazili jsme z Brna dva, já a on, starší cca o tři roky. Leč nějak se to sběhlo, že při x vlakových přestupech nejelo, co mělo, či něco ujelo, já už nevím. Jen vím, že jsme spali za nějakým městečkem na louce, kopka sena za hlavou, že kdyby pršelo, aby bylo kam zalízt. Nepršelo, noc byla jako malovaná. A uprostřed ní se najednou na mě, zakuklenou ve spacáku, převalilo cosi neforemnýho, taktéž zakuklenýho ve spacáku, a snažilo se mě to zadusit.
Ve spáse před smrtí zadušením pod mumií ze záhrobí jsem zvolila možnost sebevraždy zadušením v mumii vlastní a s rukou křečovitě zevnitř svírající zip jsem strávila několik hodin coby larva chrostíka. A přemýšlela, jak to, že jsem si za těch čtrnáct dní na Brontosaurovi nevšimla, že ten kluk je blázen a že mu přeskakuje.
No, byla jsem holt opožděná. Nějak mi neseplo, že jeho dlouhodobější zájem o mě nebude pramenit z toho, že jsem tak skvělá kamarádka a že jsem nasbírala nejvíc razítek ze všech Brontosaurů.
Druhá - bylo mi devatenáct a byla jsem tak předposlední až poslední panna v ročníku. Zamilovaná do... do... (Tři věci si nepamatuju, jména, data...) - Ale byl vysokej, hubenej, blond a byl z Horní S. (To si kupodivu pamatuju.)
Jé, jak já ho milovala! Asi čtrnáct dní. Pak mě a mou kamarádku (pardon, opačný pořadí - mou kamarádku a mě s ní) pozval k sobě na kolejní pokoj. Proč mě, to mi došlo až tam. Protože měl kamaráda. Srdce mi puklo a zkamenělo. Celá jsem zkameněla. "Rozdělení" hned po příchodu (jaký štráchy) - moje láska s mou kamarádkou na posteli vpravo, my dva zbylí na postel vlevo.
Když mi ten pomenší a neblond rozepnul zip na kalhotech a zeptal se, jak se jmenuju, zkamenělost pukla napodruhý, dala jsem mu loktem do zubů, smetla ho z postele a prchla. Pamatuju si, že průvan za mnou nesl do uší něco o kravách pitomejch. A že jsem se pak asi měsíc vyhýbala jejich katedře a přestala jsem chodit na obědy do menzy.
Opožděná a s traumatem ze zipů na všechny způsoby.
Třetí - hm, dlouho jsem byla přesvědčená, že prchání z těchto situací jest příslušno stavu, s jakým jsem skoncovala rok po zážitku na kolejích. (Ehm, tehdy už bylo zamknuto zevnitř a nebylo kudy prchnout.) Leč ouha - povedlo se a po letech jsem byla pozvána na "nezávazně přátelské" sjíždění řeky. Měla jsem za to, že nás má jet parta, no, věřili byste, že jsme se nakonec sešli jen my dva? :-)
Neprchla jsem. Užívala jsem si to. A studovala nepřímou úměru mezi usilovnou tvorbou mužného ega a smyslem pro humor. A neprchla jsem ani ze stanu pak v noci. Ale po té společné noci se mnou ten dotyčnej celej následující (zbylej) den prakticky už nepromluvil. Tatam byla síla jeho okouzlující (tedy spíš okouzlenísnaživé) osobnosti. Čím dál zasmušileji bojoval o nápravu reputace a sebevědomí pomocí předvádění se v různých jiných úkonech, za jejichž nezdar jsem ho - opalujíc se na přídi lodi, páč měl potřebu mě mít za naprosto neschopnou pádlování, tak jsem ho přitom nechala - velkoryse chlácholila a bavila se tím, jak ho to o to víc sere.
No, opoždění ve vývoji už to nebylo (nebo ne v mým), jen čistá radost. Prasečí. Víckrát už se neozval.
A proč to píšu zrovna teď? Přivedla mě k tomu Bahanka, svým povzdechovým článečkem nad neohrabaností, ba ubohostí některých jejích mužských vrstevníků.
Klid, Bahanko, takových je... A některým to - kupodivu a ženám ku pobavení - vydrží i do věku přes čtyřicet let. :-)))
Už se těším, až se tím budu bavit:-). Díky za článek, ten bavil:-)
OdpovědětVymazatTy zvíře! Takhle si dělat šoufky z cizího neštěstí a ještě k tomu na lodi, kde se musí člověk na druhého bez obav (spo)lehnout! 8^) To prvenství ve sbírání razítek z Brontosaurů mi připomnělo, jak jsem se vydržel pod stanem do rána bavit s kamarádkou o táborové olympiádě, aniž bych, blbec, pochopil, proč vlastně za mnou přišla v jedenáct v noci...8^)
OdpovědětVymazatBahanko, Dík - taky potěšilo, že potěšilo. :-)
OdpovědětVymazatJirka*: Ten pán mě tam měl evidentně od začátku za zcela jiným účelem než bylo spolehnutí se v čemkoli. :-)))
Jo, kdo s čím zachází... :-)
Jinak - takových "nechápavých" (prokecaný noci) jsem pár taky poznala, ale z těch jsem si šoufky nikdy nedělala. :-)
Sůl do mých ran, všechny moje trapasy tohoto druhu mi opět defilují před očima !!! :-)))
OdpovědětVymazat(4) Budiž ti přáno. :-)))
OdpovědětVymazat(Kdo takový defilé nemá? :-)
ta opožděnost se ve většině případů vyplácí. mně teda určitě ;)
OdpovědětVymazat(6) Jo! :-)
OdpovědětVymazatAneb "ranní ptáče dál doskáče, ale dřív chcípne". :-)))
Teda, ale ten poslední případ s lodí je drsný. Aspoň vidím, že závidět těm, co pluli sami s holkou nebylo vždycky na místě :-)))
OdpovědětVymazatJak, "nedala jsem"?Pokud je mi známo, tak ženská vždycky bere:-))
OdpovědětVymazatad koldak - A KDES TO VZAL??? :-)))
OdpovědětVymazatMuhehe :-) Leč ani opožděnost pěstovaná uměle (např. rodiči - vím, to asi nebyl tvůj případ) jistým věcem nezabrání... Ale terorismus podobného druhu mě taky občas bavil. Líbilo se mi, jak bezmocně slintají... :-) Teď už je mi to jedno.
OdpovědětVymazat(8) - No, když někdo stanoví pravidla hry na úrovni "Ty radši nepádluj, ať se mi do toho nepleteš, jsou tam vlny, tak jen seď a nehejbej se, počkej, až rozdělám oheň, postavím stan, ne, já si to radši dělám sám..." - tak ať si dělá sám všechno. :-)
OdpovědětVymazat(Teda, ale přes ten jez jsem se vyhnat z lodi nenechala, i když skřípěl zubama, že mu tam zavazím, přeci si kvůli chlapovi nenechám ujít jedinej adrenalinovej kousek z celý řeky. :-)))
(11) Koldak má pravdu. :-)
OdpovědětVymazat(I když to možná myslel materiálněji.:-)
Aspoň já si beru. Jeho sílu. :-) Tedy když je to o.k. a stojím o ni. Ženský princip čarodějnictví. :-)
ad 12: pěknej vůl - v tom případě si to fakt zasloužil :-)))
OdpovědětVymazatTak ty tomu řikáš síla, jo? :-))) Vzala jsem si jí ještě před pár hodinama vrchovatě. Akorát jsem pak byla trochu ulepená, celkově rozklížená (to jsem ještě teď), o rozvrkočení ani nemluvě, ale vůbec mi to nevadilo. Byla to síla! Ňihyhýýýýýýý, řekla by B. :-)
OdpovědětVymazatmam takovych pripadu mraky: bohuzel. Moje katastrofalni mineni o chlipnosti muzu napravili az moji "hodni a nesmeli " synove po letech.
OdpovědětVymazatMoje vztahy k muzum se formovaly od meho utleho detsvi, kdyz jsem byla obchytkavana vsema kolemjdoucima. Nejhorsi bylo roztahovani skrani ktere me moc bolelo. Vzdycky jsem se schovavala za roh aby me nikdo nevidel a netrapil. Dalsi soky byly s mnoha uchylakama, ktere jsem pritahovala jako mucholapka. Nic mi neudelali ale od mala jsem vedela ze jsou. Ve ctrnacti me obtezoval muj ucitel hudby, osahaval me na kolenach a hrozne u toho funel. Dalsi horor na skoleni pionyrskych vedoucich. Skolitel tlusty jako prase se ozral a oznamil mi ze me v noci prijde navstivit. Taky ze jo. Kdyz jsem prisla na chatku, kde jsem spala sama, lezel tam nahy a rozvaleny na posteli. Zavolala jsem kluka od vedle at me prijde hlidat. Noc jsme travili prijemnym kecanim spolu v posteli, kdyz najednou buch, nahej tlustoch se zacal na nas dobyvat. Muj hlidac ho nastesti zahnal, ale dalsi den musel domu za "nemravne" chovani. Behem mnoha vandru se na me sapal v noci kde kdo. Nekteri byli hrozne odporni, ale kdyz to byli kamaradi tak jsem delala jako ze spim a pak jsme se nahle vzbudila jako ze jsme se lekla. Kdyz to kamaradi nebyli tak dostali poradnou bombu. Jini byli hrozne mili a nesmeli a tak jsem se nechala osahat hezky po celem telicku az se z toho malem zblaznili a chodili za mnou jako pejsci :o) Proste respekt k chlapum vubec zadny.
A pak si hledejte nejakeho seriozniho partnera!!!
Respektu k muzum me naucili moji synove. Dikybohu :o)
Myslím, že chlapa neudělá ani vojna, ani startka bez filtru atd. Z kluka dělají chlapa (nebo jeho opak, případně nějaké politováníhodné variace) především ženský, který se ho na cestě dotknou. Nejspíš to začíná od matek, spolužaček, táborovejch známostí a jazyků na parkovišti za diskotékou až po vážný vztahy.Když mu první holka dá za tři panáky, lehce nabyde dojem, že to tak jde se všema. Když je holkama odstrkovanej a vysmívanej, tak je jasný, že má náběh bejt dosmrti nesmělej looser. Když mu maminka do třiceti uklízí, pere a vaří, to se pak jeho vyvolená po prvním týdnu bydlení nestačí divit. Tím chcu říct, že na tom máte taky svůj podíl, vy nás chlapi z velký části tvoříte. Tak tvořte odpovědně :-))
OdpovědětVymazatFidor: Já už jsem začla (s tím odpovědným tvořením). Zejména stran uklízení. :-)))
OdpovědětVymazatJinak máš pravdu.
Ale i tak - hodně je od nartození. Mám dva syny a už před pár lety jsem viděla ten rozdíl mezi nimi - i stran jejich budoucnosti u holek. :-)
Radka: Tolik zážitků jsem teda neměla. :-) Zvlášť ne na vandrech. :o)
Já nemám zážitky žádný. Chlapi na mě začali pořádně jít až po tom, co jsem si našla vážnou (no...) známost, respektive se vdala. To docela naštve :-). Pořád jsem například snila o tom, že mi nějakej chlapec zavolá, abych s ním šla do kina. Jeden to udělal. Ale dva tejdny po tom, co jsem začala chodit s jiným! Sakra! Už to asi nemám šanci dohnat. Můžu tak maximálně utíkat z manželský postele :-).
OdpovědětVymazata to jsem vynechala ty kde jsem se zostudila na vecne veky :o) Ale jinak jsem opozdena ve vyvoji Ale jak to tady ctu tak v tom nejsu zadna vyjimka.
OdpovědětVymazatVzhledem k tomu, že jsem byla vždycky taková "Douchová", která věčně ležela doma v knížkách, tohle šlo do určité doby celkem kolem mě. Ale co s člověkem dokáže udělat jedno nepovedený partnerství, chacha :-)) Když jsem spadla na hubu, uvědomila jsem si svou vlastní cenu a konečně se podle toho pak začala chovat. Pár "dobyvatelů" taky odešlo s dlouhým nosem :-)))
OdpovědětVymazatPro upřesnění dodávám, že jsem si našla tu známost a vdala se ve výjimečně (na dnešní dobu) mladým věku (tento mladý věk trvá doposud). Aby to nevypadalo, že jsem sedala v koutě do třiceti nebo tak něco... :-)
OdpovědětVymazat[22] to ti vazne zalezi na tom co si o tebe myslime?
OdpovědětVymazatku zvysku snad len tolko, ze sa snad coskoro dozijeme skutocnej rovnopravnosti (vid Svedsko...), aby vedeli aj zeny ake je to padnut na hubu a ako sa spravaju k druhym ked ich to tak velmi bavi...
co se durdis:o) Mlade holky jsou hodne pitome. Alespon ja jsem byla. Asi to chce se porozhlednout po nejakem vyssim rocniku. Me se nahodou mladi kluci moc libi :o) A to prakticky vsichni. Nechapu kde vsichni byli kdyz ja jsem byla mlada!
OdpovědětVymazatMarkoffe, ad (22) - ono trochu na tom záleží většině lidí, ne třeba vědomě, ale to první podvědomý popíchnutí tam je tak jak tak. :-) Na pohledu druhých záleží, když ti záleží na nich nebo když s ecítíš součástí jejich společenství. A to se ženským i ve virtualitě stává - a myslím, že nejen ženským. :-)
OdpovědětVymazatA ad padání na hubu - proces je opačný. Napřed padneš na hubu a až pak se naučíš bavit. :-)
Ty máš vážně pocit, že na hubu padají jen chlapi a ženský si v naší společnosti baletí na špičkách? :-)
Markoffe, co si myslíš ty o mně nebo o čemkoliv jiným je mi srdečně fuk.
OdpovědětVymazatPro upřesnění dodávám, že na konci mého příspěvku č.22 je tzv. "smajlík" (?) který náhle dodává celému smrtelně vážnému výroku nádech lehkosti, ano i pobavenosti vlastní osobou, jaká ostatně vládne i v článku a ostantích komentářích.
OdpovědětVymazatJsem divná, když žádnou takovou krásnou veselou historku nemám??,o)
OdpovědětVymazat(28) Jako stran postelových trapasů? :-)))
OdpovědětVymazatOna spousta krásy a veselosti těch historek spočívá v jistém časovém i osobním odstupu, třeba časem zjistíš, že máš. :-)
(29) V případě žen tomu tak určitě je. Ale většina mužů určitě z trapasu "jak jsem jí nedal" nevykřeše nějakou veselou historku :-) Samozřejmě vím, že jsi to myslela jinak.
OdpovědětVymazatVidím, že jsi si užila taky pěkné trampoty.
OdpovědětVymazatkornel má pravdu, na tohle téma osobně vykřešu spíš horor, než veselou historku a obnovím tak mráz po zádech s husí kůží...8^)
OdpovědětVymazatKornel - no, tak trochu obecnějc.:-)
OdpovědětVymazat+ Jirka*: Pánové holt mají na křesání ne-davších historek omluvenku. :-) Ale Jirko, ta tvoje o táborové olympiádě přeci byla docela dobrá! :-)))
Mistr: Trampoty tohle snad ani ne. Spíš škobrtance. :-)
Ruliso, jenže ani teď se nesměju naplno. Je to spíš pocit trapnosti, když si vzpomenu na podobné okamžiky. Husina nastoupí častěji, než abych si to vychutnával pozitivně. Netuším, proč tomu tak je...8^)
OdpovědětVymazattaky myslím, že u toho druhého (kolejního) případu je potřeba docela velký odstup (nejen časový), aby to šlo považovat za příhodu k zasmání ...
OdpovědětVymazatad 30,32,34: pocit trapnosti - křečovité stažení do sebe a smích - následné uvolnění, spolu, řek' bych, docela souvisí
ad Kornel: Že kluk nevykřeše? Bože, a kde jsou teda všichni ti "moji," do nichž jsem byla blázen až po uši podobně, jako Rulisa do svého vysokého blonďatého vysokoškoláka... Jéje, ti se mi smějou ještě teď, jak je pronásledovaly moje intenzivní psí pohledy, telefonáty a maily... :-))) Ale je fajn, že někdy, když se sejdem, se tomu dobře zasmějeme spolu. S těma, který se mi smějou o samotě, už se nevídám... :-)
OdpovědětVymazattimto se omlouvam vsem slusnym a nesmelym hochum, kteri si odnesli po setkani se mnou hluboka traumata na cely zivot!!
OdpovědětVymazatMrzi me to a doufam ze mi vsichni odpustili :o)
to Rulisa: Raději tu odpověď hodím sem. Jsem kozoroh...
OdpovědětVymazatPěkný vyprávění. Až po "...a že jsem nasbírala nejvíc razítek ze všech Brontosaurů..." jsem se jen tak tiše usmívala, od Brontosaurů dál se řehtám :-))
OdpovědětVymazat